10.12.2018 (1. strana) | Články - Aragorn.cz

na patře chuť zvě­t­ra­lé­ho piva, břeč­ky chuti bez konce, jímž utžen, jako bóje oce­á­nem pluje oha­rek zha­še­né ci­ga­re­ty ... nu, sice by to za ono ráno asi stálo, ale zbás­ni to? :)
„Po­čí­tám do pěti. Čtyři…“

ra­fa­e­la 29. dubna 2019 12:36
Nejdřív to bylo kafe, pak ci­ga­re­ta a pak ten vě­t­rák, pokud se dobře pa­ma­tu­ji :D
Chytří lidé po­u­ží­va­jí Go­o­gle a ne­vo­lí ko­mu­nis­ty

Megan 23. dubna 2019 00:37
Ja­ko­by, jsou rána, kdy máš v puse různé pa­chu­ti, ale kafe je to je­di­né, o čem je ještě sluš­né ver­šo­vat :D A o rá­nech s chutí ce­re­á­lií a zubní pasty zas není za­jí­ma­vé psát (i když to zní jako dobrá výzva a možná to zku­sím). Pros­tě za­jí­ma­vá uta­ha­ná rána vo­la­jí po kafi, pří­pad­ně ještě tak po ener­gá­či nebo zvě­t­ra­lém zbyt­ku vína od včera.
Víš, cos vlast­ně chtěl, kdyžs žádal po bo­zích za ženu z je­ze­ra Paní...?

Megan 23. dubna 2019 00:37

*pach při­pe­če­ných fer­men­to­va­ných bobů* se blbě ver­šu­je :)
ale sa­mo­zřej­mě poin­tou máš prav­du, byť nadru­hou stra­nu možná mů­že­me být rádi, že věci a chutě co po­pi­su­je na patře ne­do­pa­da­jí tak, jako moje zbás­ně­ní po­hy­bu čtyř elfek skrze ba­ži­ny cha­pa­del, aneb ve­se­lá ří­kan­ka na hen­tai téma.
„Po­čí­tám do pěti. Čtyři…“

Hodně mě baví: "tak lehce vy­já­d­řit do­te­ky, ale tak ob­tíž­ně slovy".

A už jsem v bás­ních lehce aler­gic­ká na spo­je­ní "na patře chuť kávy" to fakt nikdy nikdo nemá v puse nic ji­ný­ho, co by stálo za zmín­ku?

Ohod­no­tím, až si ji budu číst příš­tě. :D
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Am­thauer 6. dubna 2019 20:44
ra­fa­e­la 8. dubna 2019 09:55

Díky za ko­men­tá­ře, mám z toho ra­dost! :)
Co se týče Hra­bě­te, tak neby záměr udě­lat báseň a lá on, in­spi­ra­ci sty­lem ale ne­po­pí­rám...
Chytří lidé po­u­ží­va­jí Go­o­gle a ne­vo­lí ko­mu­nis­ty

Čte se to hezky, vy­vo­lá­vá to ty správ­né po­ci­ty, kom­bi­na­ci únavy, smut­né touhy a opuš­tě­nos­ti sych­ra­vých ve­če­rů, kdy ne­mů­žeš jít tam, kam chceš, a dělat to, co bys rád... Jen mě ma­lič­ko ruší pocit, jest­li to není až pří­liš Hrabě a málo ty. Ale to je jen ta­ko­vá osob­ní myš­len­ka v po­za­dí :)
Víš, cos vlast­ně chtěl, kdyžs žádal po bo­zích za ženu z je­ze­ra Paní...?

Am­thauer 6. dubna 2019 20:44
V těch hvěz­dič­kách jsem se nějak o jednu ukli­kl. Pět snad bude dost. :D
- What is a life de­vo­id of stri­fe?

Promiň, že to tak tr­va­lo... Na okraj, když jsem člá­nek s touto básní zas roz­kli­kl, za­uva­žo­val jsem, proč tyhle verše ba­lan­cu­jí­cí na hraně vol­né­ho a vá­za­né­ho verše fun­gu­jí, resp. jak fun­gu­jí. A na­pa­dl mě "efekt Chris­to­phe­ra Wal­ke­na", kdy, zrov­na jako v jeho řeči, jsou části věty use­ka­né a celé sdě­le­ní je pak skrze četné po­ml­ky od­dáv­ko­va­né po správ­ně dlou­hých úse­cích. Takže čte­nář jede sty­lem "pře­čtu úsek - po­ml­ka od­po­ví­da­jí­cí konci verše - jsem do­nu­cen po­ml­kou ne­chat ve své mysli právě pře­čte­ný sé­man­tic­ký úsek (od­po­ví­da­jí­cí délce onoho jed­no­ho verše) ne­chat pů­so­bit, do­zní­vat, možná o něm i pře­mýš­let - jdem na další verš - další po­ml­ka". A umění ze stra­ny au­to­ra je pak trojí: prvně, tak ako­rát to rozfrá­zo­vat, tak ako­rát dáv­ko­vat myš­len­ky, ob­ra­zy, po­ci­ty, slova, sla­bi­ky, zvuky a dojmy, vy­tvo­řit si svůj uhran­či­vý ryt­mus; za druhé, na­pl­nit jed­not­li­vé od­ře­z­ky či úseky za­jí­ma­vým ob­sa­hem, tak ako­rát stří­dat verše, které na sebe bez­pro­střed­ně ja­zy­ko­vě na­va­zu­jí, s např. me­ta­fo­ric­ký­mi pří­stav­ky ("chvě­ji se zimou / mod­rý­mi vý­čit­ka­mi") či myš­len­ko­vý­mi od­bočka­mi, aby to čte­ná­ři při­šlo za­jí­ma­vé a ba­vi­lo ho sle­do­vat dob­ro­druž­ství kre­a­tiv­ní mysli blou­dí­cí zá­kou­tí­mi vlast­ní (tedy au­to­ro­vy) fan­ta­zie; no, a za třetí, aby to celé dá­va­lo jed­no­li­tý obraz.

První dvě kri­té­ria Uri­lis jistě zvlá­dl, verše jsou tak ako­rát dlou­hé, krát­ké se stří­da­jí s dlou­hý­mi (byl tu vzpo­mí­nán Hrabě, pro mě mi­s­trem stří­dá­ní velmi dlou­hých s velmi krát­ký­mi a velmi vá­za­né­ho verše s velmi vol­ným byl kupř. star­ší Orten) a myš­len­ky jsou ako­rát dáv­ko­vá­ny, aby ne­by­ly pří­liš frag­men­tár­ní, ale zá­ro­veň se ani ne­ztrá­ce­ly v dlou­hých to­cích. Krás­ným pří­kla­dem jsou verše ob­sa­hu­jí­cí jen pří­vlas­tek a ně­ja­ké jméno ("go­tic­ké stíny", "mod­rý­mi vý­čit­ka­mi", "a oz­dob­né kle­pa­dlo").

Mo­ti­vy go­tic­ké ar­chi­tek­tu­ry jako če­ho­si mo­nu­men­tál­ní­ho, po­svát­né­ho, někdy gro­tesk­ní­ho a často až stra­ši­del­ně vel­ké­ho, pro­po­je­né s děním pří­ro­dy (popř. dne) - tma, stíny, zima, ráno - to vše není vy­lo­že­ně ori­gi­nál­ní, ale ori­gi­na­li­ta není to, o co by tu v prvé řadě šlo. Všech­ny tyto mo­ti­vy jsou stále funkč­ní a ke konci navíc báseň za­čí­ná být osob­něj­ší a ci­vil­něj­ší, díky azbes­tu možná až ne­pří­jem­ně stu­de­ná a je­do­va­tá, aby v po­sled­ním verši ude­ři­la poin­ta, která veš­ke­rou tu ly­ri­ku a plejá­du po­ci­tů uvádí na pra­vou míru a ko­ru­nu­je po­ci­tem hlu­bo­ko v krku le­ží­cí­ho smut­ku.

Tl;dr: lí­bi­lo se.

******
- What is a life de­vo­id of stri­fe?

Za­jí­ma­vý pokus. Na první po­hled vidím roz­dí­ly mezi psa­ním muže a ženy. Žena by třeba na­psa­la, že - zou­fa­le se zhrou­ti­la na scho­dy a celou noc smá­če­la tvář sl­za­mi. Muž to zou­fal­ství po­pi­su­je jinak. A tak to má být. Líbí se mi to.

Eri­nye 4. dubna 2019 19:46
Jako jo, vidím se v něm, fest :D

Ale ono to asi bude tím, že je nej­lep­ší český bás­ník.

Chan­ge my mind :D
Chytří lidé po­u­ží­va­jí Go­o­gle a ne­vo­lí ko­mu­nis­ty

Uri­lis 4. dubna 2019 19:31

Ano, ne­chtě­la jsem do tu­še­né in­spi­ra­ce tímto bás­ní­kem rýpat - asi máme všich­ni ob­do­bí kdy si tím pro­jde­me, moje bylo někdy v le­tech 2001-2003 :D

(Což ještě umoc­ně­co tím, že jsem byd­le­la v Ho­řo­vi­cích na Fel­bab­ce, než sem se pře­stě­ho­va­la)(Takže roč­ní­ky Ho­řo­vi­ce Vác­la­va Hra­bě­te jsem na­vště­vo­va­la vze­vrub­ně)
„Po­čí­tám do pěti. Čtyři…“

Eri­nye 4. dubna 2019 08:06
Díky za názor! :)

Za ob­háj­ce si vy­bí­rám pana Hra­bě­te:

Pá­no­vé
věčně skep­tič­tí a pře­zí­ra­ví
kteří své smut­ky vá­že­te do kytek
a znáte už život na­zpa­měť
jako verše svých kul­ti­vo­va­ných přá­tel
upo­zorňuji vás to­hle­to není
pří­pi­tek pro vás
na vaše zdra­ví
Pa­sá­ci po­ezie
Koš­té­ři me­ta­for
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro sku­teč­né lidi které jsem po­znal
budu teď chví­li dělat
paňácu (...)
Chytří lidé po­u­ží­va­jí Go­o­gle a ne­vo­lí ko­mu­nis­ty

Oprav­du jen kra­tič­ké vy­já­d­ře­ní, než zmznu do práce.

**Líbí se mi za­čá­tek, go­tic­ky vy­zně­lé téma na ka­tedrá­lu je super! A ur­či­tě nej­lep­ší část díla (ale­spoň za mě)

**V střed­ní části bych vy­tknu­la u dvoj­ver­ší
že kos­tel­ník ote­ví­rá dveře až ráno
a že já stej­ně ne­znám ta správ­ná slova

že obě dvě za­čí­na­jí tak­též a jsou pří­liš dlou­há opro­ti ostat­ním, při re­ci­ta­ci to zní dosti divně - do­po­ru­ču­ji krá­tit, mnoho slov které zbaví dechu (nejde to po­ho­dl­ně za­re­ci­to­vat) a že že nezní dobře, ubra­la bych tak pět slov, 2 a 3 po řádku a za­čá­teč­ní a že.

**V zá­vě­ru se vy­sky­tu­je verš a já cítím, což mi­mo­cho­dem je čtvtý verš vy­sky­tu­jí­cí se s za­po­če­tím na a, což je pří­liš mnoho a.

Navíc se do­mní­vám, že pro per­so­ni­fi­ka­ci vlast­ní osoby by v zá­vě­ru mno­hem lépe(můj názor) seděl veš tro­chu upra­ve­ný, právě bez onoho a, a odo­sob­ně­ný.

cítím na patře chuť kávy
azbes­tu
napůl ro­bus­ta

______________________________________________________________
Sa­mo­zřej­mě to je jen osob­ní názor, říká se, že kri­ti­zo­vat umí kaž­dej, po­chvá­lit má­lo­kdo, ale snad mi to pro­mi­ne­te.

Kaž­do­pád­ně moje bás­nic­ké ob­do­bí je pryč jako mé mládí, a pen­nen­ká krása, bás­nič­ky už léta, spíše to bude k dru­hé­mu de­se­ti­le­tí ne­píšu, ale přes­to se mi pár rad ten­krá­te ho­di­lo, a kdy­bych je měla po­u­žít, báseň bych takto re­duk­la a upra­vi­la.
„Po­čí­tám do pěti. Čtyři…“