Achragno (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Probudil se jako pokaždé velice rychle, téměř panicky. Poslední záchvěvy lidskosti, které se k němu každé ráno snaží protlačit. Přesto leží v nezměněné poloze na zádech, dýku v ruce a meč opřený o zeď, přesně na kotoul daleko. Pohybem očí se ujistil, že nebyl vyburcován svými smysly, ale pouze skřehotavým hlasem kohouta.

Pomalu se zvedl, obhlédl místnost a protáhl si otáčením hlavy krk. Asi už začínám stárnout pomyslel si v okamžiku, kdy se ztuhlé svalstvo ozvalo krátkým zataháním. Vstal, došel k lavoru a důkladně se opláchl. Ačkoli zvyklý na tmu, rozsvítil si malým plamenem lucernu. Oblékl na sebe své cestovní oblečení, které se skládá z plátěné košile, kožených kalhot, lehkých avšak pevných bot, speciálně upravené kožené zbroje, pláště a batohu. Nu, spíše vaku, do kterého si vždy schovával to nejdůležitější, co na cestách potřeboval. Zkontroloval dýku, meč a tětivu na miniaturní kuši, kterou měl vždy připevněnou u pasu a jíž si nechal vyrobit na zakázku. Bohatý hostinec tahle špěluňka. Drbal si zarůstající bradu při pohledu do zrcadla. Chvilku se zastavil pohledem na lavoru s vodou stojícím u postele, nakonec mávl rukou a vyšel ze svého pokoje.

Naprosté ticho vládnoucí chodbám pohostinství je minimálně podezřelé, s ohledem na ujišťování majitele o brzké snídani. Schází schody, neslyšně jako myš. Jako stín, kdyby tady ovšem v té tmě bylo nějakého stínu. Hostinský ještě zřejmě spí. Ani obvyklé lucerny vždy osvětlující chodbu pro noční opozdilce nenechal svítit. Měsíc již zapadl, slunce ještě nevyšlo. Hodina vlka. Nevadí. Pohostím se sám. Došel k pultu. Mohlo by to být neobvyklé a nebezpečné, ale on neměl strach. Neznal by již ten pocit, nebýt jeho záchvěvů nad ránem. Věděl, že se mu nemůže nic stát, cítil se nezranitelný. Tedy, cítil by se, kdyby mu to nebylo naprosto jedno.

Šipka se zaryla do desky pultu následována další mezi prsty jeho pravé ruky. Hlavou mu problesklo no to byla doba a odskočil plavně mezi ve tmě se utápějící stoly hostince. Tři křesnutí, tři lucerny žhnoucí plamenem se zrcadly nastavenými tak, aby světlo bylo vrháno přímo na něj. Pět, to znamená dva střelci. Kleče na jednom koleni popadl svou kuši, kterýžto pohyb nemohl uniknout ani jednomu z útočníků. Než se však první z nich stačil dostat na dosah zbraně či vystřelit, už se jedna lucerna s třeskotem rozlila po dřevěné podlaze. Její nositel s šipkou v oku s tupým žuchnutím dopadl na zem. Jedna. Rychlý odskok do strany, dva šípy umístěné do dráhy jeho pohybu potrhaly jen jeho za zády vlající plášť. „Nedělej si to ještě těžší dobytku kříženej!“ Hrubý hlas protrhl ranní ticho provázené pouze zvuky přepadení. Vždycky u toho kecaj, proč to dělaj? Postavil se na nohy, slyšíc další natahování tětiv. Tedy pouze kuše, tím lépe.

Rychle vyrazil směrem ke schodišti, po němž pomalu scházel držitel další lucerny. Než se ten vzpamatoval měl meč zabodnutý v břiše, odspodu. Jeho špička mu prošla hlavou ven. Drnčení tětiv, blesková otočka a střely v těle napíchnutého útočníka. Ještě chroptěl když z něj rázným trhnutím vyrval meč. Byly to už jen nervy, ale měly důležitý efekt. Někdo začal zvracet. „Ty sráči!! Jak chceš!!“ hrubý hlas s rádoby drsným a chlapáckým podtónem se snažil udržet situaci pod kontrolou. Dva.

Na ochozu se ozvaly konečně zvuky nervozity, tětivy klouzají z prstů, nohy šoupou pozpátku a zrychlený dech narušuje klidnou harmonii hodiny, která se měla stát jeho poslední. Hmmm, vůně strachu. První kroky do schodů jsou klidné, vyrovnané a téměř taneční. Lehce jako noční vánek vyjde až na ochoz, kde se na zemi válí třetí lucerna a za ní zřejmě vůdce bandy. V ruce sekeru, v druhé štít. „Tady chcípneš ty šmejde!“ vyrazí vpřed nedbajíc toho, že střelci nemohou nic dělat. První rána vedená shora na hlavu naráží na meč, štít vyrazí vstříc hlavě. Mine, udeří do prázdna a jeho nositel ztratí rovnováhu. Na boku ucítí palčivou bolest. Otočí se, nevěřícně hledí na nyní ve stínu utopenou postavu lemovanou září světel a vidí dýku v její druhé ruce. „Kurva tak střílejte!“ Svist letek, záblesk bolesti. To se mu do obou ramen zaryjí šipky.

Nelidský řev bolesti, dusot běžících nohou. Nevěřícný výraz, když zahlédl stále stojící a nezraněnou oběť jejich útoku. Slzy vzteku a bezmoci. Pohled na šarlatovou spršku z krku prvního střelce. Tři. Kříženec zabodl meč do podlahy ochozu, než se začal bít s druhým střelcem. Následovala krátká a rychlá výměna ran dýkami. Několik úderů na trup vystřídaly útoky na hlavu. Cizinec snad necítil bolest, zastavoval dýku předloktím či paží. Hrál si se svým soupeřem, postupně mu přeřezal všechny šlachy na rukou. Pak si z prken podlahy vzal dýku svého protivníka, přiložil ji na adamovo jablko a s pohledem upřeným na klečícího vůdce po něm lehce přejel. Ostří bylo doopravdy kvalitně nabroušené, skoro nebylo slyšet zaskřípění proříznuté chrupavky. Čtyři.

„Kdo kurva si?“ nyní již plně panikou ovládnutý hlas zní spíše jako kvičení podřezávaného prasete. „Není otázkou kdo jsem já, ale kdo vás poslal.“ První slova pronesená domnělou obětí a první skutečný pohled do jeho obličeje. Nemožné, přesto však nyní zde stojící. Barbar se znaky elfa. „Copak, překvapen? Vždyť jsi na mě pořvával tak mile.“ Úsměv na jeho tváři mrazil až v kostech. Obrátil se a vytáhl meč z podlahy s lehkostí a elegancí s jakou se teď vypořádal se zbytkem bandy. Pak uchopil zraněného za límec a odtáhl jej ze schodů, za hlasitého a tupého dunění postupně po jednotlivých stupních dopadajícího těla, do chlívku. Tam jej připoutal ke zdi.

Řev nikdo neslyšel, žádný další host v hostinci nebyl. Zatímco se poslední z najatých vrahů marně zmítal ve chlévě, byl hostinský podroben výslechu. Po krátkém a přesvědčivém rozhovoru byl rád, že jenom vykrvácel z přesně umístěných řezných ran. Když byl konečně mrtev, přesunul se jediný host dnešního večera zpět do míst pro dobytek.

Jmenoval se Malo Erbenel a jeho kumpáni pomáhali ze světa nepohodlným lidem. Za úplatu samozřejmě. Poslední střelec, který tak neochotně vystavil svůj krk dýce, byl jeho bratr Rad. Kolik zajímavých věcí se člověk dozví, když se kladou správné otázky. Nejde–li to podobrém, dopomůže k rozvázání jazyka pomalé odřezávání prstů v kloubech nebo nařezávání kůže a sypání sole do ran. Pět. Dveře chlíva se zavřely, plášť zavlál v ranním větříku.

Postav zmizela dříve, než dorazily první hosté. Měli plné ruce práce se sehnáním někoho na pomoc s hašením. Nebylo jim to nic platné, celý hostinec na rozcestí lehl popelem. Pouze chlív odolal díky svému umístění na druhé straně dvora. Pohled, který se naskytl při otevření dvířek byl neočekávaný. Na špalku vyrovnané všechny články prstů v groteskním náznaku rukou i nohou. Vnitřnosti rozvěšené nad torzem v obrazu jediného slova, Achargno. Paže i nohy umně oddělené v kloubech a pahýly ovázány a zaškvařeny. Oči vyžrané nějakou látkou, jazyk vložený na místě, kde býval žaludek a na něm položen měďák.

Přivolaná stráž z nejbližšího městečka sepsala stručnou zprávu. V ní zaznamenala vše, co bylo nalezeno na místě s lakonickou poznámkou o další nevinné oběti nájemného vraha Achargna. Bylo vynecháno zvracení celého oddílu stráží, které sem dorazili a další čtyři zuhelnatělé mrtvoly na místě bývalého hostince.

Achragno šel dál svou cestou. Věděl nyní za kým jít, kdo byl oním sponzorem Erbenela. Věděl s jistotou, že to je ten samý člověk, díky kterému je nyní na své dlouhé cestě. Jeho hledání bylo pomalé a mnoho vyslechnutých již spí věčným spánkem. Ale cíl je již blízko, tak blízko. Na jeho tváři se objevil mrazivý, krutý úsměv.