Aisha - počátek (1. strana) | Články - Aragorn.cz

"Hej, Aisho, slyšíš? Notak, nedělej drahoty, přeci bys otevřela kamarádce?" rozzlobený a částečně i smutný hlas se nesl celým podkrovím, následující po každé větě několika bouchnutími na dveře. "No, nehraj si na citlivku! Přece si věděla, co se stane. Tak proč se chováš jako nějaká princeznička? Ten kocour vždycky chodil přes ulici. A že je na levé oko slepý, jsi věděla taky. Byla to jen otázka času, kdy-" Dívku v krátkém střihu vlasů a ještě kratších šatech přerušilo mírné pootevření dveří. No a protože je z druhé strany nikdo nedržel a ona se o ně z větší části opírala, ocitla se s žuchnutím na zemi. Začala hned nadávat, ale aby se zvedla, to ne.
Po chodbě přišla jedna z výše postavených v tomto domě. Asi třicetiletá, plnoštíhlá černovláska s jasnýma zelenýma očima.
"Co tady zase šaškujete? Plašíte děvčata! Aisho, zase za to můžeš ty?!" Tato dáma si rozhodně nepotrpěla na etiketu a soukromí, takže prudce vrazila do dveří. Možná až přílišnou silou tak, že bouchly do zdi a zanechaly po sobě menší důlek. Vtrhla takto dovnitř. Pokojík byl silně zanedbaný a odněkud zde zaváněl neblahý smrad tlejícího dřeva. Navíc mnoho děr, kterými v zimě často i nasněžilo, tvořily ne dvakrát hezký dojem... Dívenka seděla schoulená na posteli, jediným nábytku v této místnosti, a u nohou jí leželo tělíčko starého kocoura.
"Tys nám tu scházela! I tvoje mat- achjo, můžeš se už konečně poučit a přestat vyvádět!" Dlouhými kroky přešla k Aishe. Když na ni nijak nereagovala, vlepila dívce řádný políček a s vysokým nosem znovu odešla.
*Aby tě šlak trefil, babo.* pomyslela si. Obrátila uslzené oči k tělíčku. "Ach, ty můj kocourku. Už nebyl nikdo krom tebe. Už mi nic nezůstalo."
"Hele, nerada to říkám, ale asi ti trošku hráblo, né? Bavit se s kočkou, která je navíc mrtvá..."
"Neposmívej se, Clarice. Není to od tebe hezké."
"A od tebe zase není hezké, že poslední dva týdny kašleš na zákazníky a hraješ si tady, zavřená se svými přeludy. Co to je za život?"
Blonďaté vlásky se mihly ve světle, bledě modré šaty se zavlnily. Stála před ní, tváří tvář. Nikdy ji neměla ráda, tu zrzku. Vždy se akorát pohádaly a i teď k tomu byly stále blíž.
"Hele, nebudeme si hrát na nějaké cizinky. Obě se dost dobře známe, obě sme tu vyrůstaly-"
"To není pravda! Tvoje dětství bylo mnohem lehčí než to moje! Víš, čím vším sem si musela projít?! Znásilnění od vlastního otce, stálé mlácení do bezvědomí, to by se ti líbilo?!"
"Prosimtě, nedělej scény."
"Já že dělám scény?! Kdo to tady dělá scény s každou blbostí?!" Clarice už téměř křičela, její hněv stoupal jako vlna při přílivu. A aby podtrhla atmosféru, rázně si dupla. Na hlavu se jí hned snesl obláček prachu.
"Cla-"
"Nic neříkej!" uchopila ji rázně za ruku a s neskutečnou vervou se Aishu pokusila dostat ke dveřím. Marně. Začaly se tedy prát tak, jak to holky prostě dělávají. Svalily se v klubku zpátky do postele a začaly se fackovat, kopat, škrábat a vykonávat další činnosti, které zde snad nejsou zapotřebí.
"Nenávidim tě!" zasyčela nakonec Clarice a s tichým vyhrožováním zmizela z pokoje.
*Tohle musí skončit jednou provždy. A protože to nevypadá, že by s tím udělal něco kdokoliv jiný, udělám s tím já...* uhladila si vlasy zpět pod černou hedvábnou čelenku a upravila šaty. Začínala noc a ona už měla plán útěku. Věděla přesně, v kolik jaké dívce přijde milenec, a tak měla dost času, aby si připravila v kuchyni zásoby na cestu. Uchopila těžký plášť, svou brašničku a několik málo mincí a vydala se z pokoje. Po cestě tichounce našlapovala, aby jediné prkýnko pod její lehkou nožkou nevrzlo. Ucho brašny si přehodila přes rameno, přes tělo přehodila plášť a do obličeje narazila kápi. Schodiště zdolala vsedě po zábradlí a první patro přeběhla tichounce jako kočka. Zmizela až v přízemí uličkou, která propojovala jednu budovu s druhou. Tam se nacházela kuchyně, kancelář bordelmamá a i její pokoje.
Vzala čutoru s vínem, vodou a bochník chleba. To vše uložila do brašničky a bez dalšího zdržování se vydala oknem ven. Nechtěla riskovat, že by na ni přeci jen přišli. A měla štěstí. Několik málo chvil po ní do kuchyně přišla i mamá podívat se, proč bouchlo okno. To už ale Aisha byla ve vedlejší ulici. Zmatená, promočená vlastním potem hledala uličky, kam nedosáhla světla z oken a lamp. Tam nepotkala v této noční době nikoho než toulavé psy a kočky. Rána, která vyšla z blízké uličky, ji vyděsila natolik, že se bezhlavě vrhla vpřed. Ani si to neuvědomila a stanula před branou z města. Rozklepaná, bez špetičky naděje, že projde hlubokým hvozdem. Nepříjemný rachot v podání štěkotu a vrčení smečky toulavých psů tahajících se o kost z prasete ji znovu vystřelilo kupředu, z města ven a přímo do hvozdu.

Bloudila tam a sem již několikátý den, vyčerpaná, na kost zmrzlá. Ztvrdlý chléb již nechutnal tak dobře a i špatně se trávil. Zkyslé víno nebylo o nic lepší a o zatuchlé vodě ani nemluvit. Navíc zásoby jí dojdou tenhle večer, pokud ji nedostanou vlci vyskytující se zde v hojném počtu. Bez známky sil dopadla mezi kořeny vystupující ze země. Už ani nevnímala zavřískání nějakého psa, který tam ležel stočený už předtím, a ani to, že si ho k sobě bezděčně tiskne...

"Haló...? Slečinkoo, mohla byste mou maličkost pustit? Drtíte mé zubožené tělo již více jak týden bez přestávky. Mám hlad a jsem nevyspalý..."
Souhrn těchto výčitek vedl k tomu, že se dívka mírně pohnula a otevřela oči. Pohled jí padl na nahé mužské tělo, mírně zablácené a od krve. Zděšeně vykřikla, ale výkřik mladík ztlumil tím, že si ji k sobě blíž přitisknul, a při tom chytil za pusu. "Pššššššt!"
"Awww ah om ummm!"
"Co, prosím? Nerozumím vám." mírně povolil stisk, takže jeho dlaň skously pevně její zuby.
"Jau!" ucukl. "To nesmíte, mladá dámo! Takhle ne."
"Vy jste... mi něco udělal?"
Mladík se tiše zasmál a zavrtěl hlavou. "Nikoliv."