Alexi, klopýtám... (1. část) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úvodem

Ta stará bílošedá budova, jejíž zdi jsou obehnány ostnatým drátem a všude, na každém kroku, byla nainstalována kamera, působila vskutku děsivým dojmem. Jeden by i čekal, že za rohem bude stát stráž s připravenými samopaly. Málokdo by věřil, že uvnitř se neskrývá vládní poklad, ale jen sorta těch, kteří nejsou po psychické stránce v pořádku. Jedná se totiž o psychiatrickou léčebnu, lidským očím ukrytou na paloučku uprostřed lesa. Kdo by mohl věřit, že na tak kouzelném místě, které by bývalo mohlo být často navštěvováno zamilovanými páry, bude postavena psychiatrická léčebna? Asi se nikdo takový nenajde. Kromě těch, kteří zde tráví většinu ze svého života.

Budova má tvar písmena L. V kratší části se vyskytují tvorové, kteří trpí sklony k násilí, bohužel sexuálnímu násilí. Není jich ale zdaleka tolik, co lidí s psychózou a depresí. A mezi těmito se vyskytuje i dívka, které je pouhých devatenáct let. „Tak mladá a už má zničený život…“ říkají si o ní doktoři mezi sebou.

I.                        

Dveře místnosti, která má všechny stěny vypolstrované bílými měkkými polštáři, otevřela menší dívčina. Její dlouhé černé vlasy jí rámovaly obličej, který měla sklopený spíše k zemi, jako by byly jeho oponou. Kdokoli měl možnost vidět jí do tváře, spatřil obraz, jenž se mu vryl do paměti a nemá šanci na něj zapomenout. Tmavě fialové kruhy pod jejíma vodově modrýma očima prozrazují, že již nespočet nocí nespala. Dlouhé a hluboké jizvy na jejích chudých rukou napovídají o pokusu podřezání si žil. Menší jizvičky, stejně tak hluboké, které vznikly típáním nedopalků cigaret, potvrzují sebepoškozování ohněm a žárem. Spousty dalších řezných jizev se vyskytují na nohou a břiše. A v neposlední řadě tmavý černomodrý pruh na krku, dle kterého lze soudit, že se pokusila i o oběšení se.

Oblečena do pacientské košile bílé barvy vešla do místnosti a zase za sebou dveře zavřela. Téměř automaticky prošla místností až ke dvěma křeslům, která tam jsou připevněna k podlaze a mají všechny možné hrany zaoblené, a na jedno se posadila. Chvíli jen nečinně seděla a zírala na své ruce složené v klíně. Po kratičké chvíli začala mírně pohupovat jednou nohou.

Ve vedlejší místnosti se nad obrazovkou, na níž je přenášen záznam z bílé místnosti, sklání několik doktorů. Tři z nich jsou již plešatí dědové, z nichž má jeden delší plnovous. Všichni jsou oblečeni do dlouhých bílých plášťů, a dokonce i zbývající oblečení mají v bílé barvě. Když se k jejich uším donesly něčí kroky, zvedl pohled jenom jeden z doktorů. Ve tváři se mu mihl nepěkný výraz.

„To je dost, že jste tady, Alexandře!“ oznámil příchozímu. „Řekla nám, že odmítá s kýmkoli jiným kromě vás mluvit.“

Nově příchozí se pousmál. Jedná se o vysokého mladého muže, jehož si zdejší personál nijak neoblíbil. Působí sympatickým dojmem, což se o ostatních přítomných rozhodně říci nedá. Jeho oči mají čokoládovou barvu, vlasy jsou kaštanového odstínu hnědé, oblečené má na sobě pohodlné džíny a tmavě modrou košili. Už jen proto, že odmítá nosit klasické bílé hadry, ho nemají zdejší doktoři rádi. „Je už tam?“ zeptal se jen.

Nejstarší z doktorů přikývl. „Ano, čeká tam na vás.“

Alexandr pokývl hlavou. „Tak mi odemkněte, jdu za ní…“ řekl a přešel ke dveřím.

Všichni přítomní jen nesouhlasně zakroutili hlavou, ale nechali mu dveře odemknout.

Muž vešel dovnitř a ujistil se, že za sebou uslyší klapnutí, oznamující opětovné zamknutí. Pomalu vykročil směrem ke křeslům, která zde jsou. Posadil se na křeslo, které je naproti tomu Kateřininu. „Ahoj, Kateřino!“ pozdravil dívku tichým, klidným, milým a hřejivým hlasem.

„Ahoj, Alexi!“ odpověděla mu tiše.

Usadil se o něco pohodlněji a opřel se o měkké opěradlo. „Bylo mi řečeno, že jsi ochotna mluvit jedině se mnou. Je to pravda, Kateřino?“

Dívka přikývla, stále svůj pohled zabodávající do svých dlaní. „Ano, Alexi, je to pravda.“

„A prozradíš mi, proč tomu tak je, Kateřino?“ zeptal se jí, hledajíc její pohled.

Konečně k muži zvedla pohled a upřela mu jej do očí. „Protože jsi jiný než oni, Alexi. Nic si nezapisuješ, nenosíš ty deprimující hábity, nemáš plešku, brýle ani zubní protézu, jsi více komunikativní a působíš sympatičtějším dojmem…“ odpověděla ledabyle, aniž by v této odpovědi skrývala nějaké dvojsmysly. „Prozraď mi, Alexi, proč nejsi jako oni? Proč nenosíš ty otřesné kostýmy, diář a propisku?“ vrátila mu otázku.

Pousmál se. „Protože chci být komunikativní a působit sympatičtěji…“ použil její slova pro svoji odpověď. „Prozradíš mi, Kateřino, proč jsi vlastně tady?“ ptal se dál.

Hraně se zasmála. „Na tohle přece dávno odpověď znáš, Alexi! Každý v tomto ústavu ji zná!“ odvětila stroze. „Každý už tu slyšel o ‚té šílené holce, co se snaží o sebevraždu, ale neumí se zabít‘! Nemám snad pravdu?“

Na tváři se mu objevil lítostivý výraz. „Ach, ano, Kateřino, znám ten příběh… Ale to není odpověď. Chci znát to, co tě sem dostalo.“

Odvrátila prudce pohled stranou. „Proč, Alexi? Proč mě nenecháte v klidu dožít?“ obořila se na něj.

„Sakra, Katko! Mnohem radši bych tě viděl venku za těmito zdmi! Ne zavřenou v blázinci! Proč mi, do háje, neřekneš, co se s tebou stalo, že jsi skončila tady?!“ vychrlil ze sebe.

Pousmála se. „I tohle je na tobě mnohem příjemnější, Alexi. Umíš dát najevo trochu vzteku, což oni neumí. Neznají žádné emoce. Jen mne zde pozorují jako nějaký vzácný objekt.“

Zhluboka se nadechl. „Dobrá, pověz mi, prosím, co se odehrálo, že se snažíš vzít si život, Kateřino?“

Kousla se do spodního rtu. „Alexi, já nemůžu…“

„Tak proč jsi chtěla se mnou mluvit?“ zeptal se tišeji.

„Protože s nimi mluvit odmítám.“

„Dobrá, tak to bychom měli. Teď mi prozraď, co se stalo, když jsi byla malá, Kateřino…“ zkusil to jinak.

Chvíli jen mlčela a upřeně se dívala směrem na zeď. „Dobře, Alexi… povím ti to. Ale ať vypnou odposlechy a kamery. Nechci, aby někdo znal příběh, který držím v tajnosti již několik dlouhých let.“

Nevěřícně na ni koukal, než opravdu nechal vše vypnout. „Splněno, Kateřino, teď můžeš začít…“

Dívka se chvíli mlčky dívala do svých dlaní. „Nečekej však ode mě, že se vše dozvíš dnes, Alexi…“ začala pomalu. „Celá léta to držím v tajnosti a nechci, aby někdo znal přesný důvod…“ nepřítomně se poškrábala na krku. „A nebudu vyprávět o sobě, ale o Kláře…“

Klára? To jméno je mu povědomé. Ach, ano, Katka často mluvila sama se sebou a vždy se nazývala Klárou. „To je tvé druhá JÁ, viď, Kateřino?“ zeptal se jí, aby se ujistil.

Přikývla mu na souhlas. „Ano, Klára je mé druhé JÁ, Alexi. Když se vrátíme ve vzpomínkách o osm let zpět, dostaneme se do doby, kdy ještě byla šťastná a uměla si užívat života. Bezstarostné jedenáctileté dítě, které mělo rádo své rodiče. Neznala nenávist, závist a ani vztek. Dokonce bývala i docela oblíbená. S maminkou měla krásný vztah. Chodily nakupovat, hrály si spolu a maminka jí pomáhala s učením. Když bylo Kláře patnáct, stala se hrozná věc…“ v očích se jí zaleskly slzy. „Klářinu maminku zabili…“ potlačila vzlyknutí. „A… chvíli na to… skončila tady…“ utřela si slzy, které se jí rozkutálely po tvářích.

Alexandr se tvářil zamyšleně. Tuhle verzi příběhu už zná. Už ji slyšel a četl nesčetněkrát, ale přesto mu to nesedí. Určitě v tom je něco víc, co mu Katka nechce říct. Ale on to potřebuje zjistit. Musí! „Katko, tohle jsem už slyšel a četl… ale to není vše, co víš. Potřebuji slyšet pravdivou verzi, abych ti mohl pomoct. A já ti chci pomoct!“ řekl jí opatrně.

Zavzlykala. „Já… nemůžu… nemůžu, Alexi… ne dnes…“ zavrtěla hlavou a opětovně si utřela tváře od slz.

Přikývl. „Chápu to, Katko, ale zítra mi povíš víc, viď, že ano?“

Chvíli jen nerozhodně koukala do jeho očí, než konečně přikývla. „Pokusím se o to, Alexi…“

„Dobrá, Katko, vidím to tak, že pro dnešek jsme již skončili, co ty na to? Odpočineme si a budeme pokračovat zítra, ano?“ navrhl jí rozumné řešení, kterého hodlal dostát.

Dívka chvíli zvažovala vyřčenou nabídku. „Dobře…“ řekla nakonec. „Bude to tak… nejlepší…“

„Tak se měj zatím krásně a dobře se vyspi. Zítra nás čeká velký den.“ mrkl na ni, vstal a odešel.

Dívka chvíli ještě seděla v místnosti, než pro ni přišel jeden z doktorů a doprovodil ji do jejího pokoje, kterému přezdívá „Cela“. Šouravým krokem došla k posteli, na kterou si lehla a upřela svůj pohled do stropu. Všechno je tak nechutně bílé… všechno! Působí to nepříjemně optimisticky! Problesklo jí hlavou. Ale svým způsobem to už ke mně patří… neumím už žít jinak než způsobem, jakým se žije zde… Uvědomila si. Není nic, co by mi mohlo pomoct… Ani Alex… Do očí jí opět vyhrkly slzy, ale odmítla je pustit napovrch.

Alexandr došel zamyšleně do knihovny, která je součástí ústavu pro duševně choré. Odemkl si dveře do prostoru knihovny, kam smí jen zaměstnanci, a začal hledat ve starých dokumentech něco, co by mu pomohlo rozluštit záhadu okolo Kateřiny Musilové. Prohledával noviny z roku, kdy mělo dojít k vraždě její matky, dokud nenarazil na článek s titulem: „PATNÁCTILETÁ DÍVKA SVĚDKEM SMRTI SVÉ MATKY!“ Okamžitě si článek okopíroval. Sedl si do menšího uskupení křesel, kde si pečlivě vše přečetl.

„Patnáctiletá dívka zažila nejhorší den ve svém životě. Když se ona a její matka vracely z obchodu, byly před jejich domem přepadeny neznámými útočníky. Útočníci je vtáhli do jejich domu, kde surově zbili a nakonec i chladnokrevně zavraždili matku. Dívka to celé viděla, ale byla také nemilosrdně zbita, že upadla do bezvědomí a s největší pravděpodobností si nepamatuje nic z hrozného návratu z nákupů. Otázkou však zůstává, zda si opravdu nic nepamatuje, nebo se jen bojí si vzpomenout, kdo byl vrahem její maminky. Případ zůstává neuzavřen a je nejasné, kdo by mohl být vrahem. Dívka odmítá vypovídat.“

Vztekle zaťal ruce v pěst. Takže tohle se odehrálo v Kateřinině životě. Právě tam nastal ten zlom, od kterého se snaží o sebevraždu. Otázkou je, proč se jí to nedaří…

Vrátil se zpět k regálům a listoval dalšími novinami. Přibližně po čtyřech hodinách listování štosem papírů našel to, co hledal.

„DÍVKA SE Z VRAŽDY SVÉ MATKY PSYCHICKY ZHROUTILA!

Kateřina M. byla svědkem vraždy své matky. Nevybavuje si vraha, ale psychicky neunesla ztrátu blízké osoby. Pokusila se již několikrát o sebevraždu, ale pokaždé byla zachráněna. Její otec si už s ní neví rady, proto požádal o pomoc ústav pro duševně choré. Dívka byla odvezena do léčebny, kde si ji ponechají, dokud nebude vyléčena a schopna vypovědět, co onoho dne zažila a viděla…Vrah stále nebyl zjištěn a dopaden…“

„Který bastard to udělal!“ zavrčel si pod imaginárními vousy, okopíroval si i tento článek novin a opustil knihovnu. Hlavou mu stále vrtalo, jak moc si z toho asi Katka pamatuje a zda bude schopna mu to vše říct.

(pokračování viz 2. část)