Alexi, klopýtám... (2. část) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

II.                      

Následujícího dne, brzy dopoledne, již Kateřina seděla v místnosti a čekala, až Alexandr přijde. Sama nevěděla, proč tak nedočkavě čeká, až se zde objeví, ale chtěla ho zase vidět. Byl jediný tvor, který zde na ni působil alespoň trochu pozitivně. Byla rozhodnuta, že mu poví více, než doposud komukoli řekla. Dokonce ani nemusela čekat dlouho, než Alexandr přišel. Sám byl dost zvědavý, co se další den dozví. Doufal, že by mu mohla říct více informací, když jí dá přečíst články, které našel v noci v novinách.

Otevřel dveře, zavřel je za sebou a zamířil ke křeslům jako předchozí den. Usadil se naproti dívce. „Ahoj, Kateřino…“ pozdravil ji tiše.

Podívala se mu do tváře a vyloudila něco, co by se s pořádnou dávkou optimismu dalo nazvat úsměvem. „Zdravím tě, Alexi…“ odpověděla mu.

„Rád bych si dopodrobna vyslechl tvůj příběh – tedy Klářin příběh. Ale ne tak, jak tomu bylo včera. Chtěl bych, abys mi řekla vše, co se stalo…“ vysvětlil dívce, aby nedošlo k nedorozumění.

Na krátkou chvíli sklopila hlavu. „Pokusím se…“ slíbila téměř neslyšně.

Pousmál se. „Odposlechy jsou vypnuté, takže můžeš klidně začít a nemusíš mít obavy, že by náš rozhovor slyšel ještě někdo jiný, o kom bys nerada, aby to slyšel. Ale nejdříve chci, aby sis přečetla dva články z novin…“ podal jí papíry s okopírovanými články.

Nejistě se pro podávané natáhla a začala číst. Už v okamžiku, kdy si přečetla nadpis, jí vyhrkly slzy do očí. Než stačila článek dočíst, tekly jí slzy proudem a tělo se jí otřásalo pod náporem vzlyků. „Tenkrát…“ zavzlykala, „šly jsme s maminkou nakoupit… koupila mi nové šaty, protože jsem ty staré už měla zničené… ty nové byly krásné… modré… Když jsme se vrátily domů, přepadli nás tam… čekali nás už doma… Maminka se s nimi začala hádat. Křičela na ně a nadávala… když ji udeřil… maminka spadla na zem…“ pokusila si utřít slzy, ale bylo to zbytečné, protože jí tváře hned zaplnily další. „Chtěla jsem jít k ní, když mě ten druhý chytil… A pevně mě držel… a ten do maminky kopal… a křičel na ni… a nadával jí… a… potom vzal pohrabáč od krbu…“ otřásla se, pohled upřený do prázdna, jako by se jí přímo před očima opět promítala událost, kterou zažila. „A začal tím maminku bít… do hlavy… do zad… pořád a pořád ji bil… a pak už maminka ani nekřičela bolestí, ani nevolala o pomoc… a její pohled byl… prázdný, bezvýrazný… a nedýchala… všude byla její krev… nejvíce jí tekla z hlavy… z nosu… z pusy… a potom jsem dostala ránu i já… pak už si pamatuji jen tmu…“ schovala obličej do dlaní a rozplakala se naplno.

„Pověz mi, Katko, kdo to udělal?“ zkusil se zeptat, urovnávajíc si informace, které se mu dostaly.

„Nemůžu, Alexi! Nemůžu ti to říct!“ zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Proč mi to nemůžeš říct?“ zeptal se.

„Já nevím… prostě nemůžu!“ zavzlykala.

Přikývl. „Dobrá… tak mi alespoň pověz, proč se ti nedaří spáchat sebevraždu? Děláš to schválně?“

Hysterický smích se rozezněl místností. „Myslíš, že na sebe jen upozorňuji, ale nikdy se nesnažím opravdu se zabít? Chyba, Alexi, kdykoli jsem se pokusila o sebevraždu, vždy se mi zjevil Krau a nedovolil mi umřít.“

Nechápavě se zamračil. „Kdo je Krau?“

„Démon pomsty…“ odpověděla s pokrčením ramen. „V době, kdy si otec domů přitáhl Markétu, které maminka vždycky důvěřovala a přitom jí ta mrcha lhala, jsem chtěla zmizet ze světa… Nesnášela jsem ji! Problém byl ale ten, že ona nemůže mít děti a hrozně moc by dítě chtěla…“ vyprávěla znechuceně. „Proto si mě nechali a nenechali mě odejít… a pak jsem začala dělat vše pro to, abych zmizela z povrchu zemského. Když jsem si poprvé podřezala žíly, objevil se tam právě Krau… řekl, že dokud neprozradím, kdo zabil maminku, nenechá mě umřít… a umřít mě opravdu nechce nechat… vždy, když se mi podařilo upadnout do bezvědomí, probrala jsem se na sále… Víš, jak mi bylo, Alexi?“ sevřela ruce v pěst. „Připadala jsem si, jako bych klopýtala! A to jen proto, že jsem nikdy neřekla, proč zabil maminku!“

„A ty znáš důvod?“ zeptal se mírně zaskočeně Alexandr.

Ušklíbla se. „Jistě… Markéta nemůže mít děti… A on věděl, že po rozvodu mu mě maminka stejně nenechá… a já bych u něj taky nechtěla být! Potřeboval se maminky zbavit, aby té děvce splnil její sen – dítě!“ odpověděla vztekle.

Alexandr zpozorněl. „Myslíš si, že tvoji mámu zabil tvůj otec?“

„Nemyslím si to! Vím to!“ odvětila.

„A… kdo byl ten druhý?“ zeptal se.

„Jeho bratr…“ zarazila se. „Já… řekla jsem, co jsem neměla…“ zakoktala.

„Jen klid, Katko, jen klid… teď už bude všechno dobré… Teď už se nic stát nemůže…“ pokusil se o úsměv. „Jdi už k sobě na pokoj a zítra se zase uvidíme, ano?“ zeptal se jí.

Kateřina nejistě přikývla, stále si uvědomujíc, že řekla více, než měla.

III.

Alexandrova cesta z ústavu vedla rovnou na policejní stanici. V kanceláři vrchního vyšetřovatele vytáhl z kapsy malý stříbrný diktafon a spustil nahrávku, kterou pořídil, když si povídal s Katkou tohle dopoledne. K tomu předložil i kopii článků, kterou měl stále u sebe.

K domu Musilových vyrazila tři policejní auta. Vrchní komisař zdvořile zazvonil na zvonek, a když mu otevřela Markéta Musilová, představil se a optal se na pana Musila. Sotva se manžel objevil ve dveřích a všiml si uniformy, překvapeně zamrkal.

„Dobrý den,“ pozdravil komisaře. „Přišli jste mi říct, že Katka už je mrtvá?“ tón jeho hlasu zněl výsměšně.

Komisař se však nesmál. „Pane Musile, byl bych rád, kdybyste jel s námi. Vaše žena také.“

Oba dva se šli převléknout, aniž by tušili, co se děje, nasedli do policejních vozů a nechali se odvézt na stanici. Okamžitě byli rozděleni a každý odveden do jiné místnosti.

Pan Musil neměl nejmenší ponětí, co se děje, ale nebránil se, když ho bylo usazeno za stůl.

„Víte, proč jsme si Vás přivezli?“ zeptal se ho komisař.

Pokrčil rameny. „Co já vím? Napadlo mě, že Katka už je po smrti, nebo nějaký podraz ve firmě…“ odpověděl.

„Ani jedno, ani druhé…“ zamítl komisař. „Vraťme se o čtyři roky zpět.“

Musil se zarazil. „Přesněji?“

„Přesněji do doby, kdy byla zavražděna vaše žena…“ napověděl mu komisař.

„Hele, jestli vám Katka něco řekla, je to lež!“ začal se rozčilovat. „Ta holka je padlá na hlavu a hází na mě špínu, protože nesnáší Markétu!“

„A co by nám měla vaše dcera říct?“

„Že jsem já zavraždil Helenu! Co jiného by taky mohla vymyslet, aby mi přihoršila? Nesnáší nás, protože jsme ji nechali zavřít do ústavu, ale byla nezvladatelná!“

Komisař se pousmál. „Víte, co je nejlepší? Že jste se nám právě přiznal sám. Mimochodem, ve vedlejší místnosti máme vašeho bratra, který nám vše na vás, jeho, vaši novou ženu a ten osudný den prozradil…“

„Ten idiot!“ zanadával. „Bastard! Utratí prachy, které dostal za to, že bude držet hubu, a pak mě napráská!“ udeřil pěstí do stolu.

To už komisaři stačilo. Nechal pana Musila zatknout za vraždu.

IV.

Proběhlo soudní řízení, kde bylo pana Musila s jeho bratrem odsouzeno na doživotí a Markétu Musilovou na deset let za napomáhání při plánování vraždy.

Doktoři se shodli, že mohou Kateřinu propustit z ústavu, protože je samostatného života schopná. Jí se to však zrovna moc nelíbilo.

V den, kdy měla být propuštěna, seděla na posteli a dívala se do prázdna pokoje, když otevřel dveře Alexandr a vešel dovnitř. Překvapeně se podíval na její zvláštní výraz v obličeji, který postrádal jakýkoli náznak radosti.

„Kde je úsměv, Katko?“ zeptal se jí.

Pokrčila jen rameny. „Proč bych se měla smát, Alexi?“ podívala se mu do očí. „Sice je vyřešen případ, který mi zničil život. Sice jsem dostala propustku z tohoto blázince, ale… já už neumím žít… tady to pro mě bylo domovem. Neznám už život za zdmi této budovy. Nemám, kam bych šla. Nemám nikoho, Alexi…“

Pousmál se. „Jestli chceš, Katko, můžeš jít na nějakou dobu ke mně, než se rozkoukáš a najdeš si něco jiného. Co ty na to?“

Chvíli přemýšlela o jeho slovech. „Jsi hodný, Alexi…“ řekla tiše. „Ale já se o sebe nějak postarám…“

Pokrčil rameny. „Jak myslíš, Katko, ale ozvi se mi potom, abych věděl, jak na tom jsi.“

„Slibuji, že se dozvíš, jak jsem dopadla…“ pousmála se.

Katka vstala, popadla do ruky tašku se svým oblečením, rozloučila se s Alexem a odešla. Sotva se ocitla za branami ústavu, nadechla se čerstvého vzduchu a měla jasno, co bude dělat. Její cesta nevedla daleko. Kousek před lesem byl vysoký most, pod nímž projíždí vlaky do tunelu vytesaného do skály.

Zastavila se u zábradlí mostu, položila svoji tašku na zem. Přelezla opatrně zábradlí a zůstala stát tak, aby už stačilo jen se pustit. „Alexi, klopýtám…“ zašeptala do prázdna a z očí jí uteklo několik slz.

Ve chvíli, kdy se z tunelu ozvalo přibližující se hučení vlaku, se pustila. Dopadla v okamžiku, kdy se nesmírnou rychlostí z tunelu vyřítil vlak.

Tentokrát už Krau nebránil jejímu odchodu.

 

A ne, tento příběh není inspirován filmem Sucker Punch, tento příběh je napsaný přes dva roky...)