Anděl Strážný (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kap.

Při tom odporném, uši drásajícím zvuku sebou několikrát škubla a zároveň tichounce zaskučela. Už dávno ji přestalo bavit nadávat, křičet a posílat všechny svaté, a to především anděly, do horoucích pekel, i když by si to zajisté zasloužili. O tom nebylo pochyb.

Kap. Kap.

V koutcích šedomodrých očích se jí zaleskly jak třpytivé démanty smutku drobné slzy, načež si po chvíli začaly brázdit vlhkou cestičku po její umouněné, dokonalé tváři. Několikrát trhla svázanýma rukama, ale docílila jedině toho, že se jí tenké lanko ještě více zařízlo do kůže na zápěstí. Nepříjemně to štípalo.

A konečky prstů na odkrvených rukách už nějakou tu dobu sotva cítila. Vlastně ji několikrát morbidně napadlo, jestli ještě vůbec některé konečky prstů má. Po všech těch hrůzách, co si musela prožít a k její smůle i přežít, by se ani nedivila, kdyby o ně v rámci jeho pobavení přišla.

Kap.

Bolesti už totiž zažila tolik, že tu zůstávala šance, že si toho v tom utrpení prostě nevšimla. Tohle uvědomění donutilo srdce, ten bláznivý kardiovaskulární sval, ještě více se rozbušit.

Pevně stiskla oční víčka k sobě a zkusmo zašátrala prsty do prostoru za ní. Když hrubá, místy zkrvavená bříška na konečcích prstů, narazila na studenou vlhkou zeď, sykla bolestí, protože se ostře připomenuly důsledky vytrhaných nehtů.

„Ach.“ Vydechla tiše. Tak konečky prstů stále měla. Nevěděla ani proč, ale nijak zvláště ji to nepovzbudilo. Vlastně ani trochu. Byla jen otázka času, kdy ho napadne další sadistický kou-

Kap. Kap.

-sek, do nějž by to zahrnul. Zase sebou trhla. I když se na to psychicky připravovala, ten zvuk ji pokaždé připravil o veškeré zbytky příčetnosti, v mžiku rozehnal její snahu udržet si chladnou hlavu a povznesený přístup k téhle nadmíru nepříjemné, ne-li rovnou beznadějné situaci. Přístup, který HO dokonale rozčiloval a pro změnu JEHO doháněl k šílenství.

Žádná MU nevzdorovala tak dlouho. Tak dlouho, jako ona.

Kap.

S ochraptělým výkřikem, v němž se začínalo odrážet počínající vnitřní šílenství duše, se opřela zády a hlavou o zeď za sebou, která byla až nepříjemně pokrytá něčím oslizlým. To ji ovšem nechávalo zcela chladnou. Dokonce, aby odvedla myšlenky jiným směrem, tipovala, jaký druh plísně to je. V téhle odporné díře totiž nic jiného než plíseň nerostlo.

A najednou jí to došlo. Že se něco změnilo.

Voda přestala kapat.

Jako by dokonce zaslechla, jak něčí prsty s tichým zaskřípáním dotahují kohoutek u umyvadla, co stálo v rohu naproti ní, schované pod příkrovem tmy.

Dlouze vydechla a přivřela oči.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš.“ Dostala ze sebe hrubým hlasem, tolik nepodobným jejímu čistému altu. Pohodila nepatrně hlavou a pokusila se odfouknout z očí pramen slepených černých vlasů, které bývávaly její pýchou. Samozřejmě bez úspěchu.

„To víš, šíleně jsem se nudil. A navíc mě pořád ty tvoje skřeky a bolest otravovaly v hlavě. Dokonce i na rande s tou rozkošnou plavovláskou, no přece tou, co bydlí v bytě vedle tebe, jsem musel-“

„-myslet na to, jak tady šíleně trpím?! Ty sebestřednej zmetku!“ Přerušila jízlivě ten hluboký tenorový hlas, ze kterého by se leckteré dívce podlomila kolena. „Proč mě jen nemrzí, že jsem ti kazila rande?!“ Dodala sarkasticky.

Najednou měla dost sil na to, aby mluvila bez zbytečného zadrhávání a zoufalého lapání po dechu.

Ze tmy před ní v tu chvíli vystoupila vysoká mužská postava. Nijak podrobně ji nezkoumala. Nejspíše proto, že se ani neobtěžovala otevřít oči. Nestál jí ani za kratičký pohled.

„Ach, Coraline... Právě jsi ranila city svého věrného Anděla.“ Ušklíbnul se. Z jeho hlasu doslova odkapávala ironie a sarkasmus. Zřetelně cítila, že ta slova jsou namířená přesně na to, aby jí co nejvíce ublížila. A to ji až nebezpečně rozzuřilo.

Prudce rozevřela oči, z nichž jí doslova plál hněv. „Věrný?! Už tři dny tady chcípám v týhle díře a ty to moc dobře víš, ty šmejde! Cos dělal?! Užíval sis víkendový orgie z tou rozkošnou kurvičkou, Nathanielli?!“ Vyjela zostra. Bolest, pocit naprosté bezmoci a ponížení, to všechno šlo bokem. Teď cítila jen vztek. Zlobu. Čistou nenávist.

Nathan se ovšem jen pobaveně uchechtl a vykročil k dívce. Kousek před ní si podřepl, aby měl hlavu na stejné úrovni jako ona. „Vidíš až na dno mé andělské duše, Coro.“ Prohodil směrem k ní posměšně.

„A to si říkáš Anděl strážnej? Chováš se jak zvrhlej perverzák! Jako ON!“

„Ale srdíčko.“ Naklonil se k ní blíž, takže jeho obličej byl jen kousek od jejího. Dokonce cítila jeho až omamný dech na své pobledlé ztýrané tváři.

Jen stěží se přemáhala, aby mu do té bezpochyby dokonalé tváře neplivnula. Nenáviděla, když jí tak říkal. Cožpak mohla za to, že její jméno vycházelo z latinského ‚cor‘, což znamenalo srdce?!

Nathaniell si toho sice všiml, ale nerušeně pokračoval dále. „Cos čekala? Že takové jako ty, přidělí zodpovědného hodného andílka, kterému dělá dobře ten pocit, když pomáhá ze všech sil svým ovečkám?“

„Takové, jako já?“ Proti sví vůli povytáhla obočí.

„Chladné vražedkyni s roztomilým kukučem a očima, kterýma uhranula spoustu chlapů, které pak nemilosrdně vysála a zlikvidovala. Ano, takové, jako ty.“

Úzké rty se jí zkroutily do nepěkného, zahořklého úsměvu. „To mám za to, že jsem se s tebou nevyspala?“

Přejel jí jemně dvěma prsty po stále hladké tváři a sám poodsunul onen pramen vlasů z jejích očích a zastrčil jí jej za ucho. „Možná i to má a mělo vliv na mé chování.“

Neodpověděla. Notnou chvíli mlčela. A Nathaniell také. Docela ho zajímalo, co krásného mu odpoví nyní. Coraline byla opravdu nádherná dívka. Skoro tak nadpozemsky krásná, jako on. Dokonce i teď, co si s ní pohrál ten cvok. Právě proto ho naštvalo to, jak s ním mluvila, jak se k němu chovala, jak ho ponížila a odmítla.

Což vzhledem k tomu, že byl její Anděl Strážný, od ní bylo sakra hloupé a nerozumné.

Najednou párkrát zamrkala svými černými řasami, jež rámovaly modrošedé oči mandlovitého tvaru a upřela na něj svůj, za každých okolností uhrančivý pohled. V koutcích očí se jí leskly slzy. „Odnes mě odtud... Prosím...“ Promluvila tiše, rozechvěle. Poslední slovo bylo sotva slyšitelné.

Nathanovi nad tím pohledem v kombinaci s tím zlomeným hlasem málem krvácelo srdce. Ovšem jen málem.

„Na prosby a vstřícné chování už je poněkud pozdě, drahá Coraline.“ Pronesl kupodivu vlídně.

„Ale, Nathane, prosím-“

„Ne!“ Přerušil ji tím, že jí ukazováček přiložil na ta smyslně vykrojené rty. „Ale prozradím ti jedno sladké tajemství. Asi tak za dvě hodiny tě zabije. Začne tě zase mučit. Ty mu ovšem řekneš něco hodně ošklivého, jak je tvým zvykem. Tuším, že něco v tom smyslu, že je impotentní úchyl, ale to je vedlejší. A jeho popadne ten nepříčetný amok, jako už mnohokrát. Ale nezvládne to. Zabije tě jedinou ranou. A já si pro tebe přijdu. A odvedu tě.“ Zašeptal jí do ucha takovým způsobem, jako by jí vyznával lásku.

Po těch slovech jí po zádech přejel mráz. Tiše zanaříkala a zoufale zaštkala. Nevzmohla se už ani na to, aby ho poslala do zemí, kde kytky nerostou.

„Sbohem, Mambo. Příště radši mysli, než odmítneš nabídku svého Anděla. Tedy samozřejmě až v příštím životě, to se rozumí.“

Elegantně se zvedl a narovnal. S úsměvem na rtech jí krátce pokynul hlavou na rozloučenou, než zase splynul s tmou ve sklepení.

Coraline několikrát zavzlykala, než zase upadla do oné otupělosti. Smířenosti s ne zrovna lichotivým osudem.

Kap.

„Nathane. Ty hajzle!“ Zašeptala tiše do tmy, ve které už nikdo jiný nestál a zase pevně zavřela oči, v očekávání své vlastní smrti.

P.S. Vezměte si z tohoto příběhu ponaučení. Ne vždy je dobré pohrdat svým Andělem, ať už je to jakkoliv velký všivák. Protože pak se může stát to, že on začne pohrdat vámi.