Au(ro)ry - druhá část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kapitola druhá:

Nevím, co mě překvapilo víc. Jestli nedostatek hudby, drahých šatů a falešných úsměvů, nebo to, že se tu shromáždili snad všichni mí milovaní bratři a sestry, ty nejvíc nenáviděné, arogantní, do sebe zahleděné a pokrytecké osoby, jaký tento svět zplodil. Tedy, ne všichni, kromě Emily, která byla momentálně indisponována malým hysterickým záchvatem, chyběl ještě Oliver, Simon a Mia. Alespoň co jsem zběžným pohledem přelétl.
Nebo mě možná překvapilo to, že otce vůbec můj příchod nepřekvapil. Zdál se unuděn stejně jako vždy, suchý, pádný, to, že se v sále před okamžikem volby objeví jeden z jeho synů, pouze ve spoďárech a navíc lesknoucí se potem z právě prodělané činnosti, to ho nijak nemohlo rozhodit. Na druhou stranu ve tvářích svých sourozenců jsem mohl zahlédnout celou škálu špatně potlačovaných emocí, strach, překvapení, pohrdání, jízlivost, otrávenost. Ano, miloval jsem je.

"No, když už jsi tady, tak vítej zde, Samvěde." Julian v železobronzové zbroji mi pokynul a položil ruku na jílec svého dlouhého meče. Na krku měl rubín vsazený do tvrzené kůže, jeho pohled pálil a jeho Aura dokázala poskytovat jemu i lidem v okolí jakousi bojovnost, běsnění, zuřivost. V mých očích se nijak netajil svojí nenávistí ke mně a teď ještě udělal krok bokem mezi mě a otce tak, abych na něj nemohl zaútočit - viděl, jak se na něj dívám, jenže si moji snahu otce v případě potenciálního napadení teleportovat pryč, zaměnil za možný útok. Jeho hnědé vlasy se ve světle svící napomádovaně leskly, viděl jsem, jak se dívá a ničemu nerozumí.
Další, kdo mě přivítal, byla miláček Sofia, žena nadaná svým amuletem ke zbožnosti a přiváděla lidi do rozpaků svým vnitřním světlem a láskou k bohům. Já ji považoval za potrhlou, ale snad jako jediná z rodiny nijak nepletichařila. Vzala mě za ruku a políbila na ústa, byla pomenší, usměvavá, její amulet byl broušený křišťál v rhodiu. Nikdy jsem nepřišel na to, co dělá její Aurora, snad žádnou neměla.

"Bratře, co tě sem přivádí?" zeptal se Kristopher a potřásl mi pravicí. Zlatý zub se ukazoval vždy, když se usmíval koutkem úst, a já si ho mohl teď dobře prohlédnout. Byl statný, černovlasý, s očima černýma jako dva švábi. On byl Sarakir, neboli ten bez amuletu. Byl z nás nejmladší a otec mu ještě žádný nevyrobil.
"To samé co tebe, volba." vrátil jsem úsměv a opětoval stisk. Měl dlouhé prsty.
"Tak volba?"
Přikývnutí.
"Dobře, jsem rád, že jsi tady."
"Sdílím stejný názor. Mohl bys mi pustit tu ruku, dnes mě trošku bolí."
Přikývl a ještě stále s úsměvem odešel, k Julianovi.
Saskia, černý spinel ve stříbře, její Aura jí poskytovala jakési vidění v noci, kombinováno s viděním lidských duší, pokud si pamatuji dobře, Aurorou dokázala přivolat ducha. Prostě Vampýrka. Pouze mi pokývla hlavou, děvka jedna.
Muradin, opál na měděném řetízku, díky auře dokázal skvěle střílet a duhová kulička mu dávala možnost otrávit pití nebo jídlo pouhým dotykem prstu. Nabízenou ruku jsem nepřijal, pouze jsem se usmál a obratně se tím vyhnul konverzaci. Nikdy se mi nelíbil. Ale Hidan, to byl jiný člověk, štíhlý a šlachovitý, a pokud mě paměť neklame, tak jeho amulet byl hnědý zirkon. Chtěl jsem nesnášet jeho Auru, ale ona způsobovala, že ho takřka každý zbožňoval. Nešlo ji nenávidět, stejně jako jeho, tedy pokud vás nebodl do břicha. Když se usmíval, cítil jsem se vždy lepší a taky se mi líbil jeho hlas a názory a barva očí, zatraceně, ještě že nepoužívá svoji Auroru, která by mne vtáhla do hlubokých myšlenek a uspala. Objali jsme se, jeho kožená vesta zavrzala, když jsem ho pevně stiskl, a potom jsem zase pokračoval. Ke skříni, jedna z předností tohoto sálu, bylo tam oblečení všech, pokaždé. Sourozenců chybělo víc, než jsem si napoprvé myslel.

Vlastně, co že to bylo na tom sále a na té volbě tak důležitého? Jednou za několik let náš otec pokaždé svolal setkání do tohoto sálu. Na podlaze z mramoru je obrovský ornament vytvářející silné kouzlo. Uvnitř tohoto "portálu" přivolá otec jednu z cizích bytostí, stvůr z jiného času a místa. Tato stvůra, no, to byla bytost, která otci propůjčovala jeho magickou moc. Za to, že mu ji dává, dával otec jí část své energie, prostě to, co spotřebujete při běhání, boji nebo při lehání se ženami, to tato bestie žrala. Ale otec už byl starý a sám by to nezvládl, a tak posledních dvacet let k tomuto rituálu bere, leč nerad, i nás, kdy se ta únava rozdělí mezi jeho děti a on tak nepocítí námahu, která by ho jistojistě v dnešním věku zabila. Volba byla taková, že otec zvolil jednoho z nás, komu ta bytost sežrala energie tolik, že mu přidala pár let. Minulou volbu jsem to byl já, zajímalo by mě, kdo to bude tentokrát. Jenže... dnes to mělo být jinak, otec měl být zabit a bestie osvobozena, tak by vzala energii z nás všech, a pak... no jasně, Vioféna, ona tu chyběla, její amulet měl štítovou clonu, ji by ztráta energie nepostihla, mohla by ona tohle všechno přichystat a naplánovat? Kdoví, co by bytost poskytla za tolik energie, kdoví, co za služby ještě nabízí, kromě možnosti manipulace s magií? Bez ní by tyto amulety nebyly, to je jasné, otec by je nedokázal vyrobit sám od sebe. Ale... Vioféna? To mi moc nesedělo, a zatímco jsem se oblékal do své erbovní modré, zlaté a černé, zoufale jsem přemýšlel.

Kapitola třetí:

Dveře se rozrazily ve chvíli, kdy otec aktivoval portál a začal vyvolávat stvůru, dosud bezpečně uzavřenou v rituálním kruhu. Byla velká, černá, jako levitující potrhaný plášť s vyboulenou kapucí překrývající hlavu, jako kdyby někdo chtěl vidět, co je pod ní. Blach. Mě ale víc zajímalo, kdo přicházel. Ach ano, Simon, vysoký, svalnatý, říkalo se o něm, že je to Fext, tedy člověk, kterého nelze zranit ocelí. Na krku se mu blyštěl ohnivý opál v koženém řemení a v levé ruce měl vsazené tři!! Aurory. Takže ještě někde bokem musel mít schované další dva amulety, ten hajzl. V kožené zbroji a s širokým mečem v pravé ruce napochodoval do místnosti, a zatímco se otec věnoval portálu, pozvedl ruku a vypálil na Juliana černý blesk, který ho odhodil přes půl místnosti a po dopadu zařinčely jeho plechy na protavené zbroji. Kristopher ani Hidan nečekali, sáhli po zbraních a rozeběhli se do útoku, Saskia si přivolala na ochranu lidské tělo, Muradin se rozeběhl ke stěně, kde by si vzal vhodnou zbraň, Julian se snažil zvednout ze země a já se potichoučku a pomaloučku plížil ke svému otci, který byl stále zaujatý stavbou portálu.

Simon se bránil, nemusel jsem se dívat, abych cítil ozvěny boje, tři Aury směstnané k jednomu tělu, musel mít ty amulety na těle dlouho, než si na něj všechny zvykly. Cítil jsem, jak se od něj odráží magické útoky ostatních amuletů; tak je to jasné, Vioféna je buď mrtvá, anebo teď umírá, ona by si svůj amulet nenechala vzít. Ach, ucítil jsem to až sem, Simon aktivoval svoji vlastní Auru, temnota zaplavila mé srdce a já měl najednou chuť začít brečet, sednout si, přeřezat si žíly a rovnou na místě spáchat sebevraždu. Ten hajzl používal svoji bezbožnost jako zbraň, ale proti tomu jsem věděl, jak se obrnit, už jen kvůli tomu, že tato Aura nebyla směřovaná přímo na mě, a tak jsem byl zasažen pouze náhodným výbojem. Sourozenci v okolí ale něčeho takového nebyli ušetřeni. Boj pokračoval, už jsem tušil, jaký je Simonův další ukradený amulet. Oliverova Aura poskytovala jeho nositeli pletenou stříbrnou síť, která částečně odolávala vůči fyzickým útokům, zpomalovala je a pohlcovala část jejich energie. Naštěstí jeho Aurora byla nyní zbytečná, dokázala očarovat boty tak, že se svým majitelem ušly dlouhé vzdálenosti během pár chvil. To Mia měla Amulet, jehož Aura zakrývala majitele do závoje stínů a Aurorou dokázala pronikat do cizím myšlenek a číst je jako knihu. A já se musím dostat k otci do té doby, než Simon přestane být zaujatý bojem.

Už jsem byl od otce jen pár kroků, Aurora mě bušila v hlavě a cítil jsem se tak plný energie jako nikdy dříve... když tu mi někdo prohnal dlouhou dýku hrudí. Ostrá, zakrvácená čepel čněla ven jako železný trn a já byl tak překvapen, že jsem ani nevykřikl. Když dýka vyjela ven, otočil jsem se, špatně se mi dýchalo, cítil jsem, jak se mé soustředění rozlévá spolu s krví po zemi. Sofia odložila Miin amulet a zasunula dýku zpět do pouzdra, neusmívala se.
"Proč... ty?" zamumlal jsem, když se mi podlomila kolena.
"Protože ho miluji." řekla prostě a pohodila světlými vlasy. Měla je stejné jako Emily, jen o něco kratší.
"Otec... otec nikdy neměl být obětován... co?" vyplivl jsem krev, obraz se mi už rozostřil.
"Ne, on měl být jen zaujatý, zemře potom, únavou. Ty budeš ten, kdo otevře kruh, ty se svým amuletem, ty, který přebýváš energií. To si bytost vychutná, a potom nám dá, co si přejeme. Splní nám naše přání..." Sofia vypadala jako u vytržení, lesk v očích byl příliš fanatický, nebo to byl odlesk svíček? Chtěl jsem ještě něco říct, chtěl jsem se zeptat, čí je ten třetí amulet, co má Simon, ale asi jsem ji nudil, kopnula mě podpatkem do hrudi a já se převážil do kruhu, krev spočinula na runách a svět vybuchl.

Viděl jsem modrou,
modrou jako safír,
bělost, nějaké stíny,
hořkost, nad svojí hloupostí,
měl jsem dojem, že se svět otáčí.
"Co si žádáš?" zeptalo se něco.
"Vrátit se na začátek toho všeho." odpověděl jsem a
otevřel jsem oči a mysl.

Kapitola čtvrtá:

Stál jsem v tátově pracovně; byla docela vysoko nad zemí, měl jsem příjemný výhled ven, ta výška mi poskytovala pohled na zasněžené ulice a lidi choulící se do plášťů, jdoucí za svými neshodami. Když jsem se otočil, viděl jsem mého otce, jak se baví s Emily. Šel jsem blíž, na doslech, nějak jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se sem dostal, ten den uběhl nějak rychle. Emily právě na něco přikývla a vrhla ke mně prchlivý pohled. Asi jsem byl neupraven. Podíval jsem se dolů, ale pak jsem nevěděl proč, vypadal jsem jako vždy, modro-zlato-černá, amulet na svém místě, Aura i Aurora tak, jak měly být. Něco mě přesto trápilo, ale hodil jsem to za hlavu. Musela to být důležitá chvíle, když si mě přivolal otec.
"Samvěde," řekl hrdelně, když se otočil a jeho šedé oči si mne prohlédly. Byl vyzáblý, nevysoký, takřka holohlavý, přesto ale budil respekt a byl plný elánu. "Je mi to líto, ale... je to potřeba pro vyšší dobro. Některé z mých dětí nejspíš vraždí ostatní. Bude lepší, když budeš na chvíli odklizen, abych věděl, že to nejsi ty. Tady Emily mi donesla nepěkné zprávy. Omlouvám se za své pochybnosti. "Zvedl ruku, já zděšeně zaprotestoval, zdvihl ruce, a potom jsem už jen viděl, jak jeho diamant na prsou zažhnul, jak se Emily zlomyslně usmála a jak já vyletěl po hlavě ven do noci.

"Sestřičko, slyšíš mě?"
"Poslouchám tě, můj drahý bratře. Stále tě poslouchám."
"To je dobře. Víš, zdál se mi sen..."
"Ano? Jaký sen?"
"Že jsem spadl z oblohy."
"To nebyl sen, bratře."