Bílá poušť (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Loď se ve větru kymácela zcela neovladatelně. Mořské vlny si s otrokářskou galérou pohrávali, jako by byla jen malým modýlkem pro děti. Desítky zpřelámaných vesel drželi připoutaní, bezmocní otroci pevně v rukou, i když pro ně již neskýtaly pražádnou naději. Námořníci se snažili držet, kde se dalo, ale i přes všechna snažení jich skončila už dobrá polovina v rozbouřených vlnách Tajského oceánu. Mladý Filip se tak-tak držel svého lana, kterým byl připoután k hlavnímu stěžni, aby snad nespadl přes palubu. Nevýslovný strach naplňoval srdce všech. Voda byla ledová a námořníci promrzlí. Bezmocný kapitán se snažil cosi křičet ke svým mužům, ale jeho slova zanikla v burácení vln, větru a velkého hromobití. Všechny plachty již byly na cáry, viditelnost nulová a kormidlo k ničemu…

Konečně se Filip odvážil otevřít oči. Byla mu strašlivá zima. Když se mladý hoch probudil, ležel na jakémsi podivném pobřeží z ledu. Chvěl se ve svých zmrzlých šatech a nebyl schopen se pohnout, až na strašlivý třas. Chlapec byl ještě v šoku. Tvář měl bílou a na vlasech se mu tvořily rampouchy. Lano, kterým byl připoután, už dávno neměl přivázané kolem pasu a ze stožáru zbyly jen třísky, jako ostatně z celé slavné galéry. Filip se probudil mezi ostatními námořníky, kteří skončili až na břehu. Bylo jich pouze pět. Všichni už ale byli mrtvý - jak se jedním pohledem přesvědčil. Byl velice unavený, nejraději by spal. Ovšem byla tu ta otřesná zima a také si vzpomněl na vyprávění svého otce, že lidé kteří v ledových krajích usnou, se již více neprobudí.

Začal si mnout prostydlýma rukama celé tělo, aby se zahřál. Po nějaké době byl konečně schopný vstát. Uviděl mrtvá těla svých přátel a mimo to i třísky, které zůstaly z jejich lodi. Vydal se směrem, kde v záplavě bílého sněhu a šedé oblohy, tušil pobřeží. Jenže mimo burácejících vln neviděl absolutně nic. Stále tu byly ještě ty bouřkové mraky, které jako by jen číhaly na svoji příležitost. V ten okamžik, kdy tak sám, promrzlý a hladový, hleděl na prázdný oceán, pozbyl hoch poslední naději na záchranu. Nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Nikdo…

Nedokázal ani sám sobě pořádně vysvětlit, co se vlastně na vlnách stalo, že skončili všichni tady. A tu začal plakat a slané slzy mu v okamžení přimrzly k jeho bledé tváři. Sklonil hlavu a pod ledovcem uviděl plavat nějaké sudy. Tvář se mu rozzářila novou nadějí i když byl stále ještě bledý a zápasil s krutou zimou. Čekala ho nebezpečná cesta několik metrů dolů po neschůdném ledovci. Filip se bál, bál se příliš na to, aby se bezhlavě vrhl dolů. Raději šel delší čas po okraji, než aby zkusil šplhat po ledu. Tělo měl ještě celé rozlámané a byl rád že neměl žádná vážnější poranění. Slezl opatrně až těsně nad hladinu, kde nalezl oporu na tenké vrstvě ledu, který tvořil kluzkou římsu podél ledovce. S novými myšlenkami a nadějí zahnal na nějakou dobu tu nesnesitelnou zimu a po tenkém ledě se vydal směrem k sudům, které spatřil. Moře burácelo okolo něj a jemu nezbývalo než doufat, že ho některá z vln nesmete do oceánu. A to vlastně ani netušil, jak hodlá ty sudy vytáhnout. Byla v nich ovšem naděje, které se nehodlal vzdát. Nepřemýšlel nad chmurami a snažil se uvažovat jen pozitivně. Celý se třásl, ale hřálo ho pomyšlení, že se konečně dočká alespoň něčeho dobrého.

Konečně byl poblíž sudů. Moře se pomalu uklidňovalo a tak jej opouštěl i strach z vln. Ovšem o to silnější byla starost, jak sudy vytáhnou na ledový břeh. Na hladině plavaly čtyři sudy, ale pomalu se potápěly. Široko daleko nikdo, kdo by mu mohl pomoci, a sudy byly příliš těžké a kluzké. Třikrát se Filip pokusil vlastní silou vytáhnout jeden ze z nich, ale marně. Naděje ho zase opouštěla, jak je viděl pomalu klesat.

A v tom si vzpomněl na malou sekyrku, kterou měl celou dobu připevněnou na zádech. To mu poradil kapitán, když mu říkal, aby se připoutal ke stěžni. Sundal ze zad popruh se sekyrkou, která byla potažená vrstvou ledu. Z topůrka, již také mnoho nezbývalo, ale uchopit se ještě dal. Rozmáchl se jednou rukou a zasekl sekyru do sudu. Jen náhodou se sud pod tou ránou nerozbil celý. Chlapec si jej přitáhl a konečně vyzdvihl na vrstvu ledu na kterém stál sám. Ukázalo se, že římsa z ledu není tak tenká, jak si hoch původně myslel, naštěstí. Podobným způsobem vytáhl i další dva. Na ten poslední však nedosáhl. Nezbylo mu nic jiného než sledovat, jak se potápí. Potom, jeden po druhém, táhl sudy na horu po kluzkém povrchu, až se dostal do místa, odkud již dále nemohl.

Sedl si tedy a začal pomalu přebírat obsah sudů. Třesoucí se ruce byly špatnými pomocníky. Ještě k tomu začal mládenec kýchat. S každým kýchnutím jako by jeho krkem projelo sto jehel. Dostavila se i horkost a zimnice. Teprve teď si chlapec připustil, že by tu také mohl zemřít. Pak mu do ruky přišla jedna lahvička podivné červené tekutiny. Otevřel ji a jedním douškem vypil. Obsah, chutnající podobně jako víno, Filipa zahřál a ještě k tomu ztlumil jeho kašel. Poté tam nalezl pevné tlusté kůže do kterých se celý zabalil. Zimnice polevila, stejně jako horečka. Podobných dryáků tam bylo ještě pět a tak si je všechny přibalil do amatérsky svázaného uzlíku ze svých mokrých šatů, které nahradil kožešinou. Byl tam kupodivu i jeden sud s nasoleným masem, kterého si sbalil tolik, kolik pobral.

A pak, nově oblečen a posílen na cestu, se vrátil k mrtvým tělům svých přátel. Tedy alespoň si myslel, že se vrací. Když totiž na místo dorazil, nebylo tam ani jedno tělo. Vzteky práskl svojí sekyrkou do ledu a ta se rozbila. Filip proklínal vše, na co se zmohl, jen aby stále pohyboval ústy. Bál se totiž, že by mu jinak zamrzly rty, i když je měl překryté kožešinou. Jediné, přes co neměl kůži, byly oči. Ty totiž potřeboval. Alespoň si to myslel. Všude to vypadalo stejně. Jen bílé duny ze sněhu, bílá pláň. Pořád jen a jen bílá. Najednou mu došlo, že vlastně nemá kam jít. Jeho loď je ztracená a on taky. Je na zmrzlé zemi nikoho a sám s trochou jídla a podivnými, léčivými nápoji. Nečekal, že by snad tudy mohla někdy plout nějaká jiná loď, a tak uznal, že nemá cenu zůstávat na pobřeží. Teď už beztak nevěděl kudy k pobřeží. Vál silný vítr. Sníh byl úplně všude…

Mladík se po dva dny jen toulal pustinou, snažíc se neusnout. Nebylo zde dne ani noci, slunce plálo neustále, a tak chlapec neměl ani ponětí o čase. Jedl solené maso a pil sníh. Pokaždé, když se mu zdálo, že ho zachvátila nějaká nemoc, přihnul si z červené tekutiny, kterou tak pečlivě uchovával ve svém promrzlém uzlíku. Pokračoval neustále kupředu tou nehostinnou krajinou bez konce. Nezbývalo mu než doufat, že jde stále rovně. A pak, najednou, došel na místo, kde ve zmrzlém sněhu objevil pět mrtvých těl. Jedno byl určitě trpaslík, to se dalo poznat i skrze led, který jej pokrýval, a to podle vousů. Druhý byl elf, podle uší. Třetí zřejmě hobit nebo kudůk. A ten čtvrtý a pátý byli pravděpodobně lidé, jako on. Ti lidé a ten, zřejmě hobit, leželi tváří k zemi. Z toho jeden člověk měl dlouhé vlasy, takže to mohla být i žena. Tam jej ale zmohla únava na tolik, že padl tváří do sněhu a spal.

Zdál se mu sen o lodi plné otroků, která plula severním Tajským oceánem, aby se vyhnula všem trasám jiných lodí. Byl to kapitánův plán, jak se dostat do svobodné země na Lamianu, kde nebude žádný tyran na ohnivém ptákovi diktovat podmínky. Byli připraveni osvobodit otroky, až doplují na místo, ale v tom jim zkřížila cestu ukrutná bouře.

Filip se bál tak, že chytil kapitána kolem pasu. Ten mu ale jen dal na záda sekyrku a do ruky lano se slovy, aby se běžel připoutat ke stěžni. Filip to bez odmlouvání udělal a strachy zavřel oči. Slyšel jen burácení hromů a vln, které proti jejich lodi hnal neúprosný vítr. Občas k jeho uším dolehl nářek otroků a námořníků. Někdy zaslechl i kapitánovo volání, ale slova si nepamatoval. Věděl, že stejně nebyla určena jemu. A pak sebou loď znenadání cukla a ozvalo se praskání dřeva.

A v tom ho někdo uchopil a odsekl jeho lano. Loď se naposledy zakymácela a oni skočili do studených vln. Pořád se tolik bál, že nebyl schopen ani plavat, mimo to jej ochromila zima, prostupující celým oceánem. Nic neviděl, oči měl stále zavřené strachem a slepené mořskou solí. A už jej tahali na nějaký břeh, ale místo teplé země jej přivítal jen další mráz. Bylo to k zbláznění, copak nikde na světě není už ani trochu tepla? A pak se ten, kdo jej táhl, zastavil.

Filip už nic necítil. Jen tam tak ležel a nechtěl otevřít oči. Nechtěl vidět, co se stalo. Představoval si, že je to jen zlý sen, ze kterého se za okamžik probudí. Ale tížené probuzení se nedostavilo. Místo toho začal naopak chlapec usínat. Aby ale neusnul, raději se podíval kolem. Oslepila jej záře slunce. Slunce, které ho nedokázalo zahřát. Místo žlutého písku pláže uviděl hoch jen sněhové pláně, táhnoucí se do nekonečna. A pak jeho oči konečně spatřily lidskou tvář. Byla smrtelně bledá s kalným pohledem…

Snil svůj věčný sen…