Bláto moudřejší popele. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Výbuch. A hned na něj další dva. A další, a další. Pokračuje to už třetí den. Nepřátelé se u děl střídají. Já sám už nespal čtyři dny. Jen bezmocně zavírám oči a snažím se nemyslet na bláto, hnusnou zimu, krysy, mrtvé kamarády a smrt všude okolo. Moc to nejde. Když jste promočení na kost, promrzlí a navíc pokolena ve zvratcích a krvi svých druhů, moc dobře se neodpočívá. Včera jsem zahlédl, jak jeden voják, jmenoval se Shwartz, sedí s helmou do čela a nehýbe se. Řekl jsem si že se mu snad podařilo usnout. Podařilo. Pomohla mu k tomu střepina, která mu úplně odřízla polovinu obličeje. V tom zbytku měl takový umírněný výraz. Normální člověk by se z toho pohledu, navíc viděného docela zblízka, pozvracel. Ne tak já. Je to částěčně proto, že jsem už viděl mnohem horší věci. Ale hlavní zásluhu na tom měl můj absolutně prázdný žaludek, který se už dávno přestal svíjet v křeči. Tak si sedím v blátě, zmáčeném krví a páchnoucími vnitřnostmi a pozoruju krysy, jak se mi prohání přes nohy, v nemarné snaze najít něco k snědku. Narozdíl od nás, krysám nic nebrání jíst lidi. Hlad je hlad. Snažili jsme se to vysvětlit našemu veliteli. Postřelení spolubojovníci jsou stejně dobří jako cokoli jiného. Náš nadřízený nás pár zastřelil. My ho pak snědli. Lidské maso má nasládlou chuť. Říká se, že člověka od barbarství dělí tři dny bez jídla. My už nejedli týden. Krysy taky nejsou k zahození. Jsou zvyklé, že si jich nikdo nevšímá, takže se dají chytat rukama. Co na tom, že pravděpodobně jsou to ony, kdo po našem zákopu roznesl mor. Když neumřeme na něj, umřeme hladem. Palba trvá už pátý den. Neuvěřitelné. Ti štastnější z nás ohluchli, když některá z pum dopadla hodně blízko. Spokojeně podřimovali a z uší jim tekla nažloutlá kapalina. V tomhle stavu je vám jedno, že za několik dní z toho bude šílená horečka, díky které nejříve oslepnete, pak ochrnete a nakonec umřete. Po šesti dnech bez spánku, pod neustálou palbou, živí díky krysímu masu, to je vám pak fuk úplně všechno. Šestý den. Pálba a zase jen palba. Dělostřelecké granáty ohlodávají náš zákop jako obří zuby dort. Dort se spoustou malých figurek uvnitř. Představuje si jak ty malé figurky z marcipánu křičí a snaží se utéct. To není marcipán, to jsme my. Zvon. Je slyšet zvon. Ale není to ten zvon v kostele z vesnice, hodinu cesty na sever. To bychom neslyšeli. Vyhlédnu ze zákopu. Nejdříve na jednu stranu. Stojí tam náš voják, tluče palicí do zvonu a něco řve. Neslyším ho. Podívám se na druhou stranu. Mlha. Bílá mlha, kterou žene vítr. Směrem k nám. Podívám se zpět na vojáka u zvonu. Divné, teď jako bych ho slyšel, i když jsem věděl, že ho neslyším. "Plyn" bylo to slovo, které vykříkoval mezi ranami do zvonu. Tohle upozorňování je hrozně nevděčná práce. Voják se sesul a z čela mu vytryskl proud šedočervené kapaliny. Spadl jsem zpět do zákopu. Dril, dril, dril, dril. Z pouzdra u opasku vytáhnout masku. Vytřepat z ni bláto. Nasadit a utáhnout. Svět trochu ztichl. Maska smrděla tak, že jsem měl nutkání si ji sundat. Krz dva skleněné otvory jsem viděl dva vojáky, tak deset metrů dál. Rvali se o masku, jeden z nich ji asi ztratil. Malá bitka skončila, když jeden z vojáků druhého probodl bodákem. Ten se sesul a prskal krev. Druhý si nasadil masku. Dril, dril, dril, dril. Pak padla mlha. Viděl jsem, jak spící otevírají oči. Měli v nich nejdříve překvapení, pak neuvěřitelný, zvířecí děs. Plyn není žádná legrace. Tihle se chytali za oči, které začaly opuchat a padali obličeji do bláta. Řvali. Strašlivě řvali. Bolestí a šílenou bezmocí. Ten voják, co masku vyměnil za cizí život, teď zjistil, že při potyčce se do masky udělala dírka. Ležel s hlavou opřenou o stěnu zákopu, řval, kopal kolem sebe nohama a z pod masky se mu řinuly potůčky svétlé krve. Většina ostatních zasažených už ani neřvala. Plyn jim sežehl krk i hlasivky. Už jen chroptěli a dusili se vlastní krví a zvratky. Přes dvě špinavé okénka v mé masce jsem to viděl tak trochu jako přes filtr. Ani tak to nebylo nic moc. Kolem se propotácel voják. Levou ruku měl ohlodanou na kost a celý obličej byl jeden velký puchýř, ze kterého proudem tekl zelenožlutý hnis. Z očí zbyla rudá kaše, která tekla dolů a mísila se s hnisem. Vypadalo to nechutně a mou masku zpola naplnily zvratky. Sundat jsem ji nemohl, tak jsem zklonil hlavu, aby se žaludeční šťávy nedostaly k vývodu vzduchu. Utopit se ve zvratcích by nebyla nejlepší smrt, i když asi lepší, než se vystavit plynu. Ten voják, co procházel, se smál. Šílenství je dobrá cesta, jak se odsud dostat. Smrt přichází záhy. Obvykle. Osmý den. Plyn opadl a naši mrtví soudruzi už většinou dochroptěli. Několik smutných výjimek buď dýchavičně chroptělo nebo se smáli nebo si zpívali. Na uklízení těl nikdo náladu neměl, takže každé šlápnutí znamenalo v lepším případě křupání zchudlých tkání, nebo, v horším případě, sten nějakého umírajícího. Pak palba ustala. Ticho mi málem rozrazilo ušní bubínky. Málem jsem omdlel. Je zajímavé, jak si tělo, v okamžiku, kdy má příhodné podmínky okamžitě začne říkat o přirozené potřeby. Tak tak, že jsem to ustál. Ticho může znamenat jen jedinou věc. Ležím na okraji zákopu a skrz mířidlo pušky pozoruji přibližující se obzor. Spousta řvoucích mužů, s puškami. Minové pole dávno rozdupala dělostřelba. Bylo to tedy na nás. Když obzor překročil pomyslnou hranici, spustili jsme palbu. Někde nalevo se rozštěkal kulomet a napravo vzadu zase menší dělo. Z obzoru začaly létat kusy hmoty a stříkat tekutina, ne nepodobná krvi. Každý výbuch byl doprovázen rozstřikem končetin, vnitřností a řevu, který však přes ŘEV, nebylo slyšet. Pálili jsem a pálili. Když se horizont dostal na dvacet metrů od nás, vyplivl náš zákop několik ohnivých jazyků. Horizont začal místy plápolat. Řev se nesl k nebesům. Bůh se asi moc nevyspí. A pak nás horizont zasypal. Instinktivně jsem před sebe strčil prázdnou a horkou zbaň. Můj nepřítel na ni naletěl a porazil mě do zákopu. Při dopadu si mou pušku vrazil do břicha až po nabíjecí páku. Vytasil jsem bodák a zabil dalšího příchozího. Všude kolem se nesl řev bojujících, řev umírajících a ticho mrtvých. Sekal jsem do masa a tu a tam si z obličeje utřel krev, která byla moje, mých přátel i nepřátel. Bodák byl celý od krve, stejně jako moje ruka až k ramenu. Při obzvláště povedeném bodu jsem se dostal do cizícho břicha i rukou. Hřálo to. Přes rudou mlhu válečného šílenství jsem viděl lidi, jak leží ve vlastních vyhřezlých střevech. Viděl jsem vojáky s bombami s benzínem na zádech, jak kolem sebe máchají rukama a z obličejů jim stéká kůže. Občasný granát rozhodil vrstvu mrtvých a umírajících pod našima nohama. A já sekal a sekal a sekal. Devátý den. Ležím na hromadě mrtvých těl. A nemůžu se zvednout. Přes nohy mi leží další tělo. Je celé posekané a má skalpované vlasy na zátylku. Jedno oko visí z rozbitého důlku a kouká na mě. Naší nepřátelé dobyli zákop. Oni byli při síle a bylo jich víc. Co na tom, že každý z nás sebou vzal alespoň dva jejich. Někde pode mnou už před hodinou přestal někdo dýchavičně sténat. Naházeli nás na hromadu, žívý, mrtvý, co na tom sejde. Z mého probodnutého boku už ani neteče krev. Nevím proč. Nebe je už dva týdny uplně šedivé. Kolem je slyšet cizí, nenáviděná řeč. Své mrtvoly naházeli na dvoukoláky a odvezli do svého zákopu. Koutkem oka jsem zahlédl několik chlapů, v ruce kanystry. No jistě, pohřbívat těla je hrozně náročné na místo a sílu mužů. Zlili nás dukladně, benzín se musí dostat až k tělům naspod, jinak neshoří. Někde nalevo ode mě někdo začal sténat, asi by rád dal najevo, že ještě není na kremaci připraven. Ozvalo se syknutí a najednou mi bylo horko. K nebi stoupal černý kouř a naplňoval mi plíce. Někde nalevo odemě někdo začal sténat a z toho přešel v jekot. Já na jekot neměl sílu. Jak po mě přecházely plamey, braly si ze mě další a další vrstvy kůže. Bolelo to. Opravdu to moc bolelo. Křik vedle mě se změnil na plačtivé chrčení. Já zavřel oči. Nepomohlo to, neměl jsem víčka. Rozteklé řasy pálily v očích. A pak jsem asi umřel. Divné. Poslední, co mi přišlo na mysl bylo, jak se přes ty šedivé, těžké mraky dostanu do nebe.