Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty … (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Krok. Krok. Odkopnout z cesty malý kámen. Krok. Krok… Takhle nudně a stereotypně putoval již několik hodin mohutný válečník. Vlastně krátce poté, kdy ráno opustil hostinec v poslední vsi na panství knížete Tenora a vydal se směrem k hranici, začala tato hraniční pláň, kde jen vítr skučel mezi kamením. „Planina ztráty,“ pomyslel si. „Zvláštní název. Je to tu rovné jako stůl, pokryté drobným kamením a pískem. Tady se nedá ztratit vůbec nic.“

Byl oblečen v černém oděvu, na nohou černé boty, v černých vlasech černou koženou pásku a i jeho spodní prádlo se blížilo válečníkově oblíbené barvě díky nepravidelné hygieně. Společníka na cestách mu dělal ohromný meč v závěsu na zádech a klanové tetování býka na pravém rameni. Byl rád, že opustil to podivné knížectví, kde takřka všichni muži měli v očích zvláštní, zasněný výraz, kdykoliv je potkal. Byl na cestě na Ostrov Rozkoše. Všem, kdo se ho ptali na cíl jeho cesty vyprávěl, že tam hodlá vstoupit do služeb královny jako člen palácové stráže. Těm, co se ho na nic neptali, to ostatně říkal také a možná by se v tom ohromném davu našlo i pár jedinců, kteří tomu věřili. Ostatní totiž vědí, že královna byla nucena svou gardu před několika lety rozpustit. Zástupy „následků nočních hlídek,“ jak se kulantně říkalo nemanželským dětem jejích gardistů, totiž neměl kdo živit a podle zákona gardisté neodpovídali „za zranění jimi způsobená po dobu výkonu služby,“ takže vymáhat na nich alimenty nebylo možné.

Náhle jeho oko zahlédlo na horizontu cosi, co se odlišovalo od okolního kamení a jeho kroky se podvědomě stočily k tomuto jedinému orientačnímu bodu na míle široko daleko. Z „čehosi“ se postupně stal mohutný, košatý strom s hluboce rozbrázděnou kůrou.

„To je ale zvláštní strom“ pomyslel si, když došel na několik metrů daleko a zahlédl zdeformovanou větev připomínající tvář šklebícího se bůžka se šikmýma očima a opuchlou tváří.
„Ale má mou oblíbenou barvu,“ usmál se.
Zrak mu padl na půdu kolem stromu, která byla rozrytá a jakoby rozdrásaná drápy nějakého ohromného zvířete ve smrtelné křeči. Okamžitě jeho ruka zamířila k jílci meče a cvičené tělo se přikrčilo v zoufalé potřebě něco udělat. Cokoliv… když se válečník sám k ničemu neměl. Ten zkoumal bedlivě okolí stromu a hledal, odkud se vzalo ono zvíře. Půda však byla celistvá a neporušená, žádné stopy nevedly ani ke stromu ani od něj. Bojovník se uvolnil, narovnal a začal si podrobně prohlížet strom.

Jeho oči spočinuly na nápisu vyrytém do kůry stromu.
„Delsopnala Chcopsot,“ přeslabikoval.
„Co to asi znamená?“ pomyslel si.
„Není to podobné žádnému jazyku, který jsem kdy slyšel. Zatracení turisté, musí se podepsat všude, kam vlezou.“
Ještě chvíli se snažil najít smysl nápisu ale pak jeho myšlenky popošly jinam.
„Také bych se tu mohl podepsat,“ ušklíbl se. „Koneckonců, je to jediný strom na míle daleko, kde si může bojovník ulevit.“
Přistoupil ke stromu s naprosto jasným úmyslem. Soustředil se na rozvazování tkanic a proto mu uniklo zlověstné zablýsknutí v šikmých očích dřevěné tváře. Zeširoka se rozkročil na svých mohutných nohách a mocný proud začal zalévat patu stromu. Spokojené vydechnutí vydralo se z bojovníkových rtů a ten pozvolna zaklonil hlavu.

V této poloze slastného uvolnění spatřil na větvích stromu jakési podivné předměty. Vypadalo to jako malé, scvrklé váčky různých barev a velikostí. Zdálo se, že v každém něco je. Kývaly se na větvích ve všudypřítomném větru. Čím více zakláněl válečník hlavu a zkoumal korunu tohoto podivného stromu, tím více artefaktů na něm nacházel.
„Co to, sakra, je?“ přimhouřil oči a začal studovat nejbližší z nich.
Byl tak pohroužen do současného provádění obou činností, že ho ani jeho vycvičené instinkty nevarovaly. Z dutiny stromu naprosto tiše ale rychle jako hadí hlava vystřelila malá svraštělá ruka s drápy připomínajícími nůžky. „CVAK!“

Následujícího dne se na větvi stromu houpal nový, ještě nevysušený předmět s čímsi uvnitř a vítr zahlazoval půdu u paty stromu, čerstvě rozrytou v bolestné křeči. Stopy vedoucí zpět na panství knížete Tenora zasypával písek.

Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty. Opět o něco silněji…