Bože, jak já ten úsměv miluji (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Masivní černý řemen se mu zarýval do hrudi, ale ten tlak v něm spíš než pocit nepohodlí evokoval hrdost. Se stejnou hrdostí měl prověšená ramena pod váhou své nejvěrnější černé přítelkyně z chladivého kovu, s nábojovým pásem úhledně vplazeným do brašny. Špičkou hlavně před sebou rozhrnoval kapradí a menší větvičky i mokré mlází mu pleskalo o helmu. Jeho společník stál zrovna na malé vyvýšenině, sice jednou kanadou v kaluži, ale to jej očividně v stávající situaci příliš nevzrušovalo. V marné snaze nahodit vysílačku jako motor letadlo do ní zboku mlátil dlaní a štěrchal s ní. Z jeho úst se přitom řinula záplava nevybíravých slov kovbojské angličtiny, jimž jasně vévodilo kouzelné slůvku na ef, jímž se dala po americku okomentovat každá situace.
„Drž hubu, Stevensi, nejsi doma na poli,“ praštil jej příchozí nevybíravě do ramena.
Voják s němou vysílačkou umlkl a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Džungle, džungle a zas jenom džungle. Potměšilá šikmá očka jako by se skrývala za každým převisem chaoticky propletených lián. Nejradši by do těch zasraných stromů vykropil celý zásobník.
„Pole…“ řekl trochu ironicky a trochu s nostalgií, přičemž se na chvíli zasnil o vyschlých korytech řek, žluté trávě a brumlání Camara při podráždění plynu, aneb, jak pateticky říkával strejda, jako když divokému oři zaryjete ostruhy.
„Kurva, Joshi, lekl jsem se tě,“ řekl Stevens s mírnou úlevou.
„Tak hlavně pořád drž prst na spoušti jak imbecil, abys mě mohl zmasit…“
Stevens na kárání reagoval jen tlumeným vrčením a jakousi nadávkou utopenou v hrdlu.
„Nechali nás tady,“ konstatoval pak jako by mimochodem, přesto v těch pár slovech byla nakumulována celá tíživost okamžiku.
„Ale houby,“ zabručel Josh. „Viděli jsme přeci vrtulník – základna musí být na nejbližším kopci…“
„Jo, jenže to byl průzkumný vrtulník, základna může být klidně dvě stě mil kterýmkoliv směrem!“
„Tak půjdem dvě sta mil! Máš snad lepší nápad? Nechceš jít za šikmookýma somrovat o džíp? Vzchop se trochu, hergot…“
Desátník Josh Brownigen chtěl v mravokárné řeči zřejmě ještě pokračovat, náhle však ztichl, jako když utne. I Stevens to zaslechl.
„Někdo sem jde,“ zašeptal Brownigen a zbytek věty udal názornou gestikulací pravé ruky.
V ten moment leželi oba v porostu s puškami u lící. Adam Stevens cítil, jak mu srdce v hrudi buší stále silněji a vroucně si ho přál utišit, stejně tak, jako si přál přestat tak nahlas dýchat. Napětí rostlo. Teď bezpečně zaslechl hlasy v té jejich pralesní hatlamatilce a hned na to kroky skrz kapradí. Jak se postavy blížily, stále těsněji a křečovitěji se tiskl ke své zbrani. Prst na lučíku se chvěl jako když neurotikovi odepřete kafe. Pomalu začal spoušť přimačkávat a zřetelně slyšel, jak se cosi v pušce natahuje. Po čele mu stekla kapka potu a nepříjemně zaštípala v oku. Ještě kousek a ta kulka vyletí…

Koplo ho to párkrát do ramene, pustil spoušť a nadzvedl se. Jeden ze dvou Korejců seděl zády opřený o strom a svíral si roztržené břicho, druzí dva strhávali pušky z ramenou a ostatní, nejspíš pouzí vesničané, utíkali skrz džungli pryč. Josh zuřivě mačkal spoušť, ale jeho zbraň nic nedělala. David neměl čas na myšlení – vystřílel zbytek zásobníku druhému muži do prsou, odhodil pušku a prudce vyrazil proti Korejskému ozbrojenci. Při tvrdém nárazu bývalého basketbalisty do subtilního asiata zakřupalo pár žeber a napadený upustil zbraň. Vytrhl od pasu mačetu, kterou mu však vzápětí Američan vypáčil z prstů. Následovalo zasvištění čepele a zvuk trhaného masa – pak už bylo jen ticho, které rušilo pouze klokotání horké krve. David si setřel směs potu a krve z obličeje, zvedl ze země pušku a začal vyměňovat zásobník. Brownigen mezitím zahodil zaseklý kulomet a tasil z opasku pistoli, kterou bez váhání zastřelil umírajícího muže u stromu. Tělo se svezlo do vysoké trávy.
„Kurva! Zatraceně! Jsme v prdeli!“ řval teď pro změnu on, stále v šoku z nečekaného masakru.
Z džungle za jejich zády se ozvaly výkřiky a dusot vojenských bot. Nepřátelská jednotka nemohla střelbu přeslechnout.
„Zdrhej, vole!“ štěkl Brownigen zcela neprofesionálně a oba vyrazili ze všech sil kupředu.

Asi po tři sta yardech běhu začalo být opravdu horko. Vedle Stevense se rozštípla kůra stromu po zásahu projektilem. Zalehli do úvalu a znovu namířili vstříc směru útoku. Korejci se nakupili na druhém konci paloučku a začala vzájemná zběsilá střelba skrz neprůhlednou clonu zeleně, skrz kterou právě probíhala prchající skupinka civilistů. Když Josh s Davidem konečně přestali střílet, nastalo opět hrobové ticho.
„To jsou všichni?“ zašeptal překvapeně David.
Josh se beze slov, stále před sebou míříc pistolí, začal v podřepu blížit ke stanovišti nepřátel. Čtyři lehce ozbrojení průzkumníci tam leželi mrtví.
„Měli by být,“ řekl a hlasitě vydechl.
Vtom se však zavířilo ve vysoké trávě a rychle z ní vyběhla postava. Josh do těch míst instinktivně vypálil dva náboje, nic však nezasáhl.
„Počkej!“ řekl David a rozběhl se tím směrem.
Sotva po pár dlouhých krocích dostihl prchající postavu v otrhaných vesnických hadrech, se slamákem poskakujícím po zádech uchycen šňůrkou kolem krku. Když stiskl utíkající postavu pevně kolem pasu a lehce pozvedl ze země, ozval se dívčí vylekaný výkřik, vzápětí umlčený Davidovou tlapou před ústy. Přitiskl drobnou postavičku k sobě, aby ji znehybnil. Kopání bosýma nohama do vzduchu vyšlo naprázdno.

Když šel Josh k nim, překračoval těla jiných vesničanů, kteří byli náhodně pobiti v zápalu boje. David vesničanku pustil a ta, příliš vysílena, už se ani nepokoušela utíkat, jen se zhroutila k zemi. Josh jí surově chytil za bradu a natočil si její tvář k sobě. Vzápětí jí zase pustil, takže se opět vyčerpaně svezla po mechu.
„Zastřel jí, nesmíme ztrácet čas a mohla by nás prozradit,“ řekl Davidovi.
David namířil hlaveň na její čelo a odjistil. Pak ale opět zajistil.
„Ale kruci, ještě si snad užijem‘, ne? Když už tu máme chcípnout, tak aspoň…“ a naznačil výmluvné gesto. Josh se pohrdavě podíval na ženu a kopl do ní.
„Tak teda vstávej,“ zařval jejím směrem.
Opět se otočil na Davida: „Ale svaž ji a hlídej. Měli bychom až do večera jít ostrým tempem, protože tenhle kravál musel být slyšet až do Ruska…“

Se setměním dorazili k rozeklanému skalnímu převisu s hučícím vodopádem, kde se skryli za ostrými výčnělky rozlámaných balvanů.
„Prohlídni okolí,“ řekl Josh úsečně.
„Ani hovno,“ zašklebil se unavený David a cvrnknul se prstem na prýmky, kde byla zaznačena stejná hodnost, jako Joshova.
„Oukej, vole, tak jako když jsme byli malí kluci…“ zamračil se Josh, zlomil jednu ze dvou malých větviček a skryl je do dlaně.
David si vytáhl tu delší a poplácal Joshe po rameni.
„Nemusíš chodit daleko, stačí se podívat jenom na ten kopec, který jsme viděli cestou… Hlavně opatrně.“
„Neměj péči,“ odsekl rozmrzele Josh, potěžkal ukořistěnou pušku a ztratil se v přibývajícím lesním šeru.

David se chvíli díval jeho směrem a napínal zrak do tmy. Pak se otočil a jako by předtím zapomněl, náhle si všiml ležící zajatkyně. Celou dobu je poslouchala a dívala se na ně. Kulatýma, velkýma, lesknoucíma očima. Udělal dva váhavě pomalé kroky směrem k ní. Napřímila se, jak jí to jen pouta dovolovala a pokusila se od něj co nejvíc odtáhnout, zády však narazila na skalní stěnu. Chvíli stál a tyčil se nad ní. Uvědomil si, že jej ta převaha vlastně vzrušuje. On je pánem života i smrti a ona… …jen vystrašené zvíře. Ušklíbl se a přidřepl si k ní. Takových sto dvacet nebo sto třicet liber masa… Sto dvacet liber masa a jedna mysl, jedna vůle, jeden velký strach. Očekávání, co udělá, co se stane – a to ho bavilo, bavilo jej čekat, napínat, pomalu se hýbat a neustále na ní upírat neproniknutelný pohled. Uhýbala před jeho pohledem a když skláněla hlavu, havraní vlasy jí padaly do očí. Na okamžik se zamyslel a čas jako by se zastavil – tedy až na nadčasově věčné šumění vodopádu. Pak se vše odehrálo velmi rychle – v Korejčiných svázaných dlaních najednou vězel malý, ale ostrý kámen a David si opodál mnul naraženou čelist. Zatracená bolest! Okamžik prvního záchvěvu té bolesti jej přímo šíleně rozzuřil. Napřáhl se a z výšky udeřil pěstí přímo na její oválný obličej. Chytil jí a zvedl opět zmalátnělou ze země, zaryl jí prsty do vlasů a vedl její tvář přímo proti skále. Ostrý výčnělek jí udělal šrám na levé líci. Nechal jí opět upadnout na studenou zem.
„Tak ty mě budeš mlátit, ty malá šikmooká čubko?“ řval jako smyslů zbavený.
Rozmáchl se a ze všech sil ji kopl do žeber a pak ještě jednou do břicha. Zaúpěla velmi slabým hlasem a zkroutila se do malého klubíčka. Poklekl stále ještě zuřivě k ní, srdce mu opět bilo, dotkl se jí, zjistil, že se celá třese a teče po ní studený pot. Chytil jí za krk a přitáhl až těsně k sobě, takže mohla cítit jeho horký dech. Havraní vlasy opět spadaly do očí, jenže teď slepené lepkavou krví.
„Udělám ti to tak, jak ti to ještě žádný žlutý pes neudělal!“ zavrčel a jediným trhem ji zbavil celé horní části oděvu.
Začala se chabě vzpírat a po chvíli zápolení se jí podařilo kopnout Davida do kolena. Vstal a znovu jí nakopl. Po tomto kopanci se už skoro ani nebránila a dokonce utichla. Jen ležela na té zemi, obracely oči k Davidovi a z těch očí… …tekly slzy. A byla v nich prosba. Znovu napřáhl nohu a chtěl do ní zřejmě ještě jednou kopnout, jenže, jenže to neudělal. Položil botu opět na zem. Proč se na něj takhle dívá? Měla by ho proklínat, měla by z jejího pohledu čišet nenávist a pomsta… Je americký voják a ona Korejka… Tohle je válka! Teď si všiml jejích podlitin na žebrech a boku. Nepřehnal to? Znovu se přiblížil a natáhl ruku. Pokusila se opět trochu odtáhnout a když viděla, že aktuální nebezpečí pominulo, schoulila se u zdi, kolena těsně pod bradou, nohy obejmuté krátkými a celkem buclatými ručkami. Opět cítil to vzrušení. Stačilo by jí rozplést ty prsty, kterými se ruce propojují, roztáhnout kolena od sebe a tak by se jí dostal perfektně mezi nohy… Stáhnout ty plátěné kalhoty a kdo ví, co má pod nimi… Nosí šikmoočky kalhotky? Ustoupil dva kroky a sevřel si hlavu do dlaní. Co to dělá? Jak to myslí? Co se to z něj stalo? Nebýval přece takový…

„Proč se pořád tak tajemně směješ?“ zeptal se jí.
„Nesměju,“ řekla a usmála se znovu.
„Nedělej to,“ řekl ironickým tónem, „nesnáším, když se tak tajemně směješ; naposledy, když ses takhle smála, měl jsem na nohavici ptačí lejno a nevěděl o tom… Tak, a teď pro jistotu tajemně mlčíš… Řekni mi, čemu ses před chvílí smála?“
„Neřeknu…“ škádlila ho – byla to taková jejich osobní hra.
„Ty jedna,“ řekl a lehce do ní strčil, načež se jí však podlomily nohy na jehlových podpatcích a zakolísala.
Honem se v panice naklonil, zachytil ji za ramena, jenže to už taky ztratil rovnováhu a spadli na zem oba.
„Teda, takhle se vyválet v šatech a ještě na ulici…“ říkala, když si pak stírala z luxusního kostýmku špínu z kaluže. „Jen jsem stále nemohla uvěřit, žes mě fakt vzal na operu…“
„No, do klubu bych tě v těchto šatech nevlekl, to by byl trochu drahý vtip,“ ušklíbl se.
„Co já vím, však víš, jak se oblíká ten Elvis…“
Vstoupili do foyer vystlaného rudými koberci a baldachýny na zdech. Světlo barvilo halu do teplých odstínů žluté a oranžové. David si pomyslel, že věčně usměvavá Emily vypadá v tom mihotavém světle ještě rozkošnější než jindy a ve splývavých šatech je přímo famózní.
„Co je?“ znovu se usmála, když si všimla, jak se na okamžik zastavil a prohlížel ji.
„Sluší ti to,“ šeptl a pomyslel si: ‚Bože, jak já miluji ten úsměv…‘
Letmý polibek na tvář jako při dětské hře, další zvonivé zasmání a už podává lístky pracovníkovi opery.

V sále byla takřka dokonalá tma, jen na pódiu procházela zeleně nasvícenou párou kyprá sopranistka. David příliš nerozuměl textu, ani smyslu dějství, ale cítil, že za tím něco je. Nějaké jednoduché a přece velmi obsáhlé sdělení – nějaký dojem, atmosféra. To jak trylkuje a pak hned naříká; toká a láteří – jako by rekapitulovala celý jeho život. Jako by se najednou celá minulost i budoucnost postavily před něj a hlásily se k činům. Sevřel tu teplou ruku na opěradle vedlejšího sedadla a i když jej neviděl, přímo její dokonalý úsměv v stínu tušil. Je nejvyšší chvíle, věděl, že by nedokázal čekat dál. Pohladil jí jemně hřbet ruky a ona se mu přivinula k ramenu jako kočka, už jen zapříst. Políbil jí na krk a zašeptal to, při čem měl pocit, jako by se celý obnažil a sám stál při největším soudu, jako by vsázel všechen život na jedinou kartu a jako by skákal z letadla.
„Ano,“ řekla, poprvé za celý ten den vážně.
Netušil, odkud přišlo to teplo v jeho těle, snad by to někdo nazval štěstím, ale i sopranistka teď stoupala na pomyslný vrchol, zvyšovala a zvyšovala hlas, představení gradovalo…

Jenže teplo stoupalo a stoupalo. Už dávno nebylo příjemné a už jej zřejmě cítila i Emily a dokonce i ostatní lidé v sálu. Nepraská tu někde dřevo? Za okamžik ucítili první lidé štiplavý pach v nosu a do zelené páry jeviště se začal mísit černý kouř odkudsi ze zákulisí. Začal nejvyšší chaos. Lidé se mačkali, tlačili, vbíhali do chodeb, aby je vzápětí v úniku před ohněm opouštěli, foyer i zákulisí byly plné plamenů a dýmu. Nechápal, jak se to mohlo stát – celou tu dobu, prodíraje se mumrajem, jí držel za ruku a táhl za sebou nejlepšími cestami skrz dav. Šla za ním a vkládala v něj plnou důvěru. Pak se náhle kolem prohnal nekončící zástup křičících lidí. A kdesi v té největší tlačenici, v okamžiku tak těsném, že nebylo vidět podlahy, se jeho a její prsty rozpletly. Zoufale hmatal kolem sebe, svíral různé ruce a osahával hlavy, ale nic z toho nepatřilo jí. Bloudil bortícími se chodbami a jako v deliriu volal její jméno. Emily… Ulpívalo mu na jazyku a před očima viděl její smích a pak ještě cosi, co si ani neodvažoval představit. Běhal, dokud se mu nezatemnil zrak, nezatočil svět a neskončil v mdlobách.

Probudil se v nemocnici – hasiči jej zachránili; Emily už ale nikdy neviděl. O měsíc později rukoval do armády, dlouhé vlasy vyměněny za holou lebku a rock’n’rollový tlukot srdce nahrazen posloucháním absurdních rozkazů – jen to všechno vyrvat z hrudi, z hlavy, zapomenout, nemyslet.

A teď tam stál na subtilní Korejkou a přemýšlel, že zrovna takové rty měla dost možná Emily. A zrovna takové oči – jen víc usměvavé; i když… …v tomto kraji asi není moc čemu se smát, snad ani Emily by se zde ničemu nesmála. Musel vypadat zvláštně, protože Korejčiny oči se na chvíli vyjasnily a dívala se teď na něj spíše zkoumavě. Jako by viděl Emily…
„Zbil jsi mě,“ zněl mu v hlavě hlas.
„Tebe nikdy,“ zasípal.
„Zbil jsi mě, opustil, nechal umřít… Co na tom sejde…“
Takový vyčítavý tón od ní neslýchával. Klekl si ke Korejce, oči zarudlé, chytil jí prudce ruce do svých dlaní, až se lekla a už ucukávala.
„Promiň, promiň…“ mumlal. „Promiň, Emily…“
Hořela mu hlava a v krku měl sucho jako po prohýřené noci. Natáhl znovu ke korejské dívce ruku. Je tak mladá a pěkná… Ale má podlitiny. Natáhl k ní ruku a chtěl jí odhrnout slepené vlasy z očí. Neměla už kam uhýbat, ale ještě se jí ani nedotkl, a už cítil, jak se celá chvěje. Je zraněná, prochladlá a neskutečně ponížená. A sama… …sama, jako Emily, když jí nechal v opeře. Ale on jí tam nenechal! Neměl na výběr! Ale teď má! Vytáhl mačetu a přesekl pouta, načež se sám zhroutil do pololeže a začal vzlykat. Korejka vstala a její holá lýtka se jen mihla šerem, když se vzdálila na okraj džungle. Už ani nechtěl poslouchat, jak šelestí křovím, jen ležel a díval se na oblohu plnou modrých hvězd.

Trvalo to jen chvíli, co by člověk podivnými cestami váhání svou mysl vedl, a capot bosých chodidel po kameni se ozval zpátky. Poklekla k němu, zdvihla mu hlavu a položila si jí do klína. Jako by utěšovala kojence, probírala se mu vlasy a hladila jej. Cítil to teplo – teplo tvora, dobrou vůli tvora… …něco, co málem pošlapal a zničil. Přitiskl se k hřejivým stehnům a máčel je slzami. Chlapi nepláčou a mariňáci už vůbec ne… Ale… Ale… Ani příliš neregistroval, že slzami rozmáčenou hvězdnou oblohu mu zastínily obrysy lidí, nevšímal si Joshova těla s prořízlým hrdlem, které dopadlo vedle něj na štěrkovitou zem. Díval se jen do očí malé Korejky. Bil ji. Ponížil ji. Usmála se na něj. ‚Bože, jak já miluji ten úsměv!‘

Do srdce mu vjelo na dvacet centimetrů oceli bajonetu. Zuby se mu zalily krví v opětování úsměvu.