Chartres (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Srdce zvonu naposledy udeřilo do jeho věnce.
Pohlédl jsem vzhůru a přimhouřil oči.
Věže se tyčily tak vysoko, až jsem měl pocit, že se opravdu dotýkají nebe. To se honosilo mocnými mračny, která tvořila opravdu božskou klenbu nad tak nádhernou budovou.
Slunce pomalu nabývalo sil a snažilo se katedrálu zaplavit svou září, což dodávalo pocit, jako by samotný gotický skvost měl jakousi svatozář.
Tiše jsem hvízdnul.
V životě jsem nic tak monumentálního neviděl.
Odhodil jsem nedopalek cigarety a zašlápl jej. Trochu více jsem se zachumlal do kabátu, strčil ruce do kapes a vyrazil vstříc té obryni.
V jakém městě to vlastně jsem?
Musel jsem se zamyslet.
Tohle věčné zapomínání mi začalo vadit.
Katedrálu jsem znal. Učili jsme se o ní, ale kamže jsem se to vydal?
Z pravé kapsy jsem vytáhl lístek na vlak.
Chartres.
Okamžitě jsem si vzpomněl, pobaveně zakroutil hlavou a koutky úst mi ucukly v maličké křeči sebekritického úšklebku.
Na schodech před vchodem seděl žebrák.
V tomhle pozdně podzimním počasí se lidem, jako je on, evidentně dobře nevede. Podal jsem mu tedy pár euro, aby si mohl pořídit nějaké to svařené víno. Cosi zamumlal a usmál se na mě. Jeho shnilé zuby mi nepřišly jako to, za čím jsem se, takovou dálku, trmácel, a proto jsem zrychlil krok, abych se co nejrychleji dostal ze spárů žebrákova úsměvu.
Notre-Dame.
Když jsem tiše vstoupil, zatajil se mi dech. Znovu jsem zaklonil hlavu, abych pozřel celou tu obrovskou krásu budovy.
Monumentálnost nabyla reálných rozměrů.
Francouzská gotika je velkolepé pokoukání, to musí člověk uznat za každé situace.
Přepadly mě ale chmury.
Nemohu si pomoci, ale při návštěvách takto obrovských středověkých budov se musím zamýšlet nad tím, kolik a hlavně koho, to všechno musel stát.
Kolik?
Nikdo neví.
Usedl jsem do lavice a pohlédl na lehce zaprášený zpěvník, který ležel přede mnou a evidentně již delší dobu čekal na něčí ruce, aby z něj setřely prach a protáhly jeho vázání. Otevřel jsem jej zhruba v polovině a začal si číst ve francouzském hymnu.
Mé základní znalosti tohoto jazyka mi dovolily, abych porozuměl několika slovům, s jejichž překladem jsem se následně dobelhal až k celkovému pochopení kontextu tohoto popěvku.
Popadla mě jakási nutnost přednesu a já si nemohl pomoci.
Pohlédl jsem na oltář a začal tiše recitovat slova, která ve zpěvníku stála.
Nevěděl jsem, zda je vyslovuji správně, bylo to ale relativně jedno, pro můj pocit vznešenosti to stačilo.
Zavřel jsem oči, abych více vychutnal zjevnou mohutnost těch slov. Když jsem oči otevřel, byla mi neskutečná zima. 
Všude byla tma.
Jak je možné, že je tu tma?
Oči jsem měl zavřené na pár sekund.
Deset?
Patnáct? Víc ne.
Pomalu jsem vstal. Zpěvník zmizel. Že by další z mých záchvatů absolutního zatmění mysli? Nepravděpodobné, byl jsem přeci v klidu.
Vnitřek katedrály se docela změnil, lavice byly hůř opracované a bylo jich víc, oltář sice pořád stejný, ale celkové zdobení interiéru katedrály honosnější a tak nějak novější. Změna byla natolik markantní, že to šlo hladce poznat i přes tu pitomou tmu. Elektronické hlásiče zmizely, budka s kasou u vchodu také. Zastavil jsem se u hlavních dveří a vzal za kliku.
Nic.
Bylo zamčeno.
Zaklel jsem a zkusil to ještě jednou, marně. Chvíli jsem civěl na ta nádherná vrata a přemýšlel, co dělat. Otočil jsem se tedy na patě a rychlejším krokem vyrazil do sakristie, kde by mohlo být tepleji. Bylo mi totiž jasné, že se odsud do rána nedostanu.
V sakristii jsem objevil dvě honosná roucha, která patřila nějakým výše postaveným kněžím, spíše tedy biskupům. Neomaleně a absolutně pohansky jsem je sňal z držadel. Jedním si ustlal pod sebou a druhým se přikryl. Usnul jsem v podstatě okamžitě.
Ráno mě probudil řev.
Když jsem otevřel oči, uviděl jsem nad sebou mladíka, který na mě vytřeštěně koukal. Cosi vykřikl s prapodivným přízvukem a zmizel zpět v katedrále. Rychle jsem vstal, nechal roucha rouchy a vyrazil za ním. U vchodu byl odchycen nějakým starcem, který ho zřejmě káral, že takhle vyvádí v domě Páně.
Dle gest, horlivosti a následně změně výrazu v mužově obličeji jsem se ujistil, že mu, nejspíše ministrant, vysvětlil, co vzadu za oltářem objevil. Neměl jsem na vybranou.
Vystartoval jsem, jak nejrychleji bylo v danou situaci možno a než si to oba muži stihli uvědomit, prosmýkl jsem se vedle nich a vyběhl ven.
Vběhl jsem do tržiště.
Po několika kličkách, a schovávačkách za různými stánky, odkud bodří prodejci vykřikovali, jsem se zastavil a rozhlédl okolo sebe.
Buď se sem sjeli nějací historičtí nadšenci, nebo se tu konají oslavy trhů. Francouzi přece tak rádi slaví. Obě myšlenky jsem tak nějak okamžitě zavrhl. Není totiž v lidských silách, aby se za noc stihl sestavit takhle zaběhnutě vypadající trh. Natož, tedy, v silách francouzských. Jedině, že by realizační tým byl z Německa, ale ani velkému germánskému lidu jsem nemohl přisoudit až takovou organizační dokonalost.
Jak si ale vysvětlit všechny ty historické kostýmy, ve kterých se tu potulovali místní, nebo možná cizí lidé?
Bylo toho na mě moc, vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Potáhl jsem kouř z toho tabákového hřebíčku do rakve a nechal jej potrápit mé dýchací ústrojí. Ach, jak uklidňující pocit! S nervy omámenými nikotinem jsem se již pomaleji vydal tržištěm. Nakonec mi přišlo docela zajímavé. Všichni zde mluvili tím prazvláštním přízvukem, takovou francouzštinu jsem asi nikdy neslyšel.
I když... 
Vlastně ano, jednou.
V jedné vánoční písni. Je to stará a středověká francouzština.
Upustil jsem cigaretu na zem.
Proto na mě všichni okolo tak pitomě civí a já civím tak pitomě na ně!
Proto se katedrála tak změnila!
Já jsem…
Po..., to slovo mi ani nešlo na jazyk, jak bláznivé bylo.
Poskočil jsem časem!
NE!
To není možné, pošetilost, fantasmagorie možná jen v laciné vědecko-fantastické literatuře! Ale jak jinak si tohle všechno vysvětlit? Co jsem to řekl za tajemnou formulku, která mne evidentně poslala časem nazpět?
Přemýšlel jsem.
Usilovně se snažil vzpomenout na ta slova, která jsem přečetl ve zpěvníku.
Ach ano, už si vzpomínám! Bylo tam něco o andělu, koberci a rozmachu srdce.
„Bába!“
Kdosi za mnou vykřikl cosi o bábě a poté se ozval zvuk několika rozbíhajících se nohou.
Nezajímalo mě to.
Tedy až do té doby, dokud mne několik statných mužů neobklíčilo.
Otočil jsem se.
Ten hoch z katedrály stál opodál a ukazoval na mě. Ona to totiž nebyla "bába", co říkal, ale „la bas“, což je francouzsky „tam“, pokud si vzpomínám.
Kdo jim má rozumět, když takhle drmolí?!
Nebylo kam utéci, a tak jsem se snažil rozpomenout na základní kopy, které jsem se jako malý naučil ve slavné hře mého mládí – Mortal Kombat.
Když jsem si ale uvědomil o jaké přemety, přelety a jiné prostocviky šlo, boj dle hry jsem zavrhl.
„Je parle pas francais,“ snažil jsem se ze sebe vymáčknout.
„Diable!“ nějaká žena zaječela a omdlela. To mluvím tak špatně? Neměl jsem šanci, podařilo se mi jednoho odstrčit, druhého kopnout do rozkroku a po třetím se ohnat pravačkou. Zbylí se na mě ale sesypali a já byl násilím odtažen do jakési krypty. Vlhko, krysy a smrad. Tato tři slova popisují místnost, do které jsem byl vržen stejně přesně, jako celý středověk.
„Kurva fix!“ neudržel jsem a zařval za nimi.
„Diable, diable, co za to můžu, že nedobrovolně cestuju časem?!“
Vztek ve mně se přelil přes pomyslný kraj únosnosti a já doslova vybouchl.
Mlátil jsem pěstmi do vlhkých a slizkých stěn krypty, plival, prskal a máchal okolo sebe.
Brzy jsem si ale uvědomil, že bezduché řvaní nemá smysl a možná je více utvrdí v domnění, že jsem nějaký proklatý „diable“.
Čas ubíhal a já ani nevěděl jak.
Začalo se mi chtít na záchod, což mohlo znamenat, že jsem se nastydl, anebo že tu trčím už sakra dlouho.
Smradu, vlhka a krys bylo pořád stejně, takže mi tyto náramně popisné skutečnosti vůbec nenapomáhaly.
Když jsem sáhl do kapsy, abych si vytáhl cigarety a zapálil si, do kobky kdosi vešel. Cítil jsem, jak s každým jeho krokem slábnu. Byl to nechutný, ale nezastavitelný pocit. Do nosu se mi zakousl smrad z kadidla a oči mi knock-outovala třpytivá záře nějakého předmětu ze zlata.
Kříž?
Ten člověk byl oblečený v jakýchsi hadrech, které vypadaly jako nějaké mnišské roucho.
Nebylo ale normálně střižené, připomínalo spíše vojenskou uniformu, než pohodlný bratrský hábit.
S vojenstvím a mnichy mne napadlo pouze jediné slovo.
Exorcista.
Zděsil jsem se a snažil se od něj dostat co nejdál, byl jsem ale tak slabý, že jsem nedokázal pohnout jediným prstem.
Muž se naklonil a dotkl se mě tím křížem.
Tělem mi proběhla neuvěřitelná křeč, která se mnou následně mrštila o protější zeď.
Zalapal jsem po dechu, ale jako bych se topil ve vlastní hrůze.
Další dotek.
Další křeč.
Další rána o zeď.
Před očima se mi zatmělo a já jen tak nazdařbůh mávl levačkou před sebe.
Třeba ho trefím.
Místo toho se mě znovu dotkl tím křížem.
Další křeč.
Další rána o zeď.
Tma.    

Dnešní odpoledne se ve francouzském Chartres neslo ve znamení tragédie. Ve slavné katedrále Notre-Dame upadl do bezvědomí český mladík, kterého se po následné defibrilaci nepodařilo navrátit k životu.