Cizí boj (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Krčím se za stromem, po obličeji a nose mne lehtá tráva. Snažím se nevydat ani hlásku. Každý sval v těle se třese, jak chci něco udělat. Nemohu se rozhodnout jestli utéct, ani se nehnout, nebo zaútočit. Avšak když se pohnu tak nejspíš zemřu. Dva z "nich" totiž očividně nebyli zcela agresivní, ale hlídali okolí. Jestli jsou tak chytří aby drželi hlídku je to ještě horší! Musím utéct! Dokonce sebou trochu škubnu jak tělo podvědomě zareaguje. Vysoký až moc vyhublý, mladý ork se špinavými vlasy, a natrženou náušnicí z ptačích pírek, se podívá mým směrem. Úplně cítím jak po mně přejedou jeho oči. Ne!! Nemůžu se hýbat. Prostě nesmím... Když se pohnu tak zemřu s nimi. Ani nedýchám a skřet se za chvíli znovu rozhlíží po okolí. Ale pomoci jim musím! U Velkého Stromu, i když jsou z rodu Ke´maril, jsou to mi rodní. Stále stejný klan. A i kdyby ne, pořád to jsou elfové. Ten mladší se dokonce zná s mým bratrem. Myslím že se jmenuje Forem.
To zvládnou! Ubrání se! Probíhají mi hlavou různé myšlenky a tohle je asi nejhlasitější z nich. Ale nepřátel, bytostí jaké jsem ještě nikdy neviděl, je prostě moc! Ty malý parchanti jsou hbití jako děti. Proběhne mi hlavou když vidím jakým způsobem bojují. Vlastně se není čemu divit, nejspíš z nich i pocházejí... Napadne mne docela nesmyslně, protože zrovna sleduji jak je dvojice válečníků zabíjena. Na jejich obranu jsem zvládl seslat jen jedno malé kouzlo, skoro na začátku boje. Pak už jsem, kvůli tomu co jsem sledoval, nebyl schopný se dostatečně soustředit. Hlavou mi proběhlo ze "musím dostat alespoň jednoho" a než jsem si to uvědomil už jsem zaklínal. Dokázal jsem jim koupit trochu času, bohužel na záchranu životů už to nestačilo.
Asi osmička malých bytostí, které vzrůstem i podobou připomínají děti všech možných ras, právě trhá na kusy toho druhého, odolnějšího z bojovníků. Tohle však je něco zcela jiného než tlupa zdivočelých mláďat různých druhů. Konkrétně lovecká smečka magií změněných tvorů! Ocelové brňení je trháno spolu s ním, což jen dokazuje hroznou sílu kterou útočníci mají. Dva chlapci a jedno z děvčat se válejí na zemi kam je srazili bránící se elfové. Také tam leží kupky spáleného nebo rozsekaného masa, které dříve byly nepřáteli. Černovlasé skřetí mládě s jedinou paží se právě zapírá o druhou ruku a vstává.
Na hranici zoufalství se dívám na skupinku. Převážně lidská mláďata, ale i velký počet dětí od několika primitivních druhů... Třeba orků, a jejich o něco menších, zase šikovnějších příbuzných trollů, nebo kočičího lidu z lesu a pouští na severu. A dvě čtyřruká artuní děcka která se stále držela u sebe. Ty jsem si prohlédl pořádně, dosud jsem žádného neviděl ani zdálky. Jejich kůže, jakoby složená z krystalů různých odstínů, mne zcela fascinuje. Zajímavé je že jsem skoro jistě zahlédl i jedno "lvíče". Tento vzácný poddruh kočičích lidí, je dle starých záznamů zcela vyhuben. No asi ne tak zcela, jak si kronikáři mysleli.
Takhle to nemělo být. Naši válečníci sice nejsou nejsilnější z klanů, i magie jim však naslouchá. Skočili na ně ze stromů a vynořili se z křoví za jejich zády! Kdyby nebyli překvapeni náhlým útokem možná by přežili. Také je zabila jejich pýcha. Samozřejmě kromě ztráty krve, končetin, nebo různých kousanců a škrábanců. Muži si totiž mohli zachránit životy. Ve chvíli kdy je tvorové přepadli, na pravidelné obhlídce hranic našeho uzemí, tak se měli otočit a utéct. Každý z nich by určitě byl schopen zneškodnit jednoho nepřítele, kdyby se mu nedokázal vyhnout, a uniknout. Ne! Měli přímo prchat! A hlouběji v lese se jim ztratit. Nebo je zavést mezi další hlídky.
K jejich smůle, jako bojovníci, přirozeně neutekli. Místo toho se v té krátké chvíli, kterou měli, připravili k boji. Starší muž poklepal druhému na kožený loketní chránič. "Zády k sobě a dávej si pozor. Nevíme co jsou zač." Ten kývl, přesunul se kam měl, a oba se začali synchronizovaně točit, aby měli přehled o celém bojišti. Mladší to ještě zkusil vyřešit jinak. "Uklidněte se. Jestli máte hlad, můžeme vás nakrmit. Jestli hledáte azyl, i to se dá zařídit." Snažil se dívat do očí tvorů, ale neviděl žádnou reakci, jen něco co nedokázal rozpoznat. Tvorové se stahovali stále blíž a on už věděl co znamená ten pohled. Hlad který uhasí jen veškeré jeho maso a krev. A možná ani to nebude stačit. Přeběhl mu mráz po zádech. Sevřel zuby a začal koncentrovat manu na první zakletí.
Sakra, i já si myslel ze přežijí, tak co jim můžu vyčítat?! Dokonce jsem chtěl vyskočit, srazit jednoho netvora zášlehem ohně, dalšího probodnout kopím a pomoci jim. Protože naši válečníci jsou přece neporazitelní. Nebo alespoň skupina špinavých a hladových dětí jim nemůže nic udělat. Myslel jsem že jim pomůžu i když to nebudou potřebovat a můj rod na mne bude hrdý. Nevím co mne zastavilo když jsem chtěl vyskočit. Snad špatný pocit... Předtucha? Nebo jen obyčejný strach?
Starší z mužů, s bílými vlasy i vousy, v těžké plátové zbroji sekl i přes šok mečem po prvním nepříteli co se přiblížil. Usekl mu paži a navíc mladému skřetovi přidal krvavý šrám přes hrudní koš. Ten padl na zem, začal skučet bolestí a za chvíli i vztekem. Druhou rukou pevně sevřel zbytek paže, aby zabránil alespoň největšímu krvácení. Jinak se ani nehnul, kromě obličeje, zkřiveného bolestí. Druhý, očividně mladší, hnědovlasý s hladce oholenou tváří a krátkou jizvou přes rty, se rychlým krokem přesunul za záda společníka. Očividně měl jiný styl boje protože neměl skoro žádnou zbroj. Jen lehkou kroužkovou košily. A meč v levé ruce. Nejspíš používá taktiku "K čemu zbroj když můžu uhnout?"
Máhl paží a větrným poryvem srazil několik nepřátel. Poté zatočil prsty v rychlé spirále. Malou artuní dívku, která byla sotva čtvrt metru od mužů popadlo malé tornádo a praštilo s ní o strom takovou silou že jí z kůže odpadlo několik krystalků. Starší z klanu Čarokopí nakopl orka na zemi, zrovna když ( a nejspíš přesně kvůli tomu ) znovu vstával. Nakročil si a zarazil mu nos hluboko do obličeje. Myslím že jsem dokonce viděl letět i zub. Staršímu hlídkaři z lýtka vytryskla krev. Akorát jsem si nevšiml ničeho co by ho mohlo zranit. A to se na na tento souboj soustředím jako skoro na nic ve svém dosavadním životě. Válečník, dle jeho výrazu, také nic nepostřehl. Vždyť skřeta nabral patou. Oba dva teď asi přemýšlíme nad tou samou věcí... Jak, zatraceně, mohl být zraněn přes zbroj, aniž by ta byla poškozena?
Muž však neměl čas nad tím uvažovat. Vrhl se k zemi a nad nim přelétlo tělo. Zabodl meč zezadu do hlavy rysí stvůry která mu, okamžik předtím, skočila po krku. Její prsty ve smrtelné křeči popadly jeho levou paži. Měla takovou sílu že mu, na předloktí, pomuchlala ocelové pláty! O škrábancích které její drápy svedly na kovu, ani nemluvě. Meč v jeho ruce sebou škubl a bělovlasému odlétli dva prsty, spolu se zbraní a krví. Ani teď jsem neviděl že by se dítě, nebo cokoli jiného, místa zranění vůbec dotklo.
"Stařec" zaskučel bolestí a zamával zkrvavenými prsty. Vykřikl nějaké zvláštní zaklínadlo, začínající křikem bolestí a končící pomalým, uklidňujícím tónem. Poslední slovo vztekle zavrčel. Rudé krůpěje na zemi, ve vzduchu, i ty které pořád stříkají z rány se proměnily v ostré krystaly. Ty se zaboří do trolla který se mu natahuje po noze a roztrhají ho zevnitř. Zbytek krve zatuhl na ráně do škraloupu pevnějšího než původní kůže. Další se mu bohužel stihne, skoro v tu samou chvíli, zakousnout do stehna. Zuby má sice kratší, jak vlčí, zato silnější a určitě i pevnější. Jinak by neprokousl zbroj. Ale trollové takové zuby nemají. Zbroj by kousnutím sotva zmuchali a jejich zubům by se asi nic nestalo, ale neprokousli by jí.
Skrytý za stromem a vysokou trávou, o kus dál, jsem využil chvíli kdy se mým směrem nedívala ani jedna hlídkující příšera. Rychle jsem zamumlal několik slov na koncetraci moci. Tichým zavrčením a vyrytím malého kroužku do hlíny, jsem seslal, ten samý kruh kolem obou mých rodných. Akorát větší a ohnivý. Centrum kouzla bylo zaměřeno tak aby spálilo tvora který byl zahryznutý v kotníku světlovlasého muže. Kruh vzplane a mé ruce se rozklepou a zamlží zrak. Kouzla usměrňující a vytvářející oheň a teplo sice umím dobře, většinou je však dělám pomaleji a jednodušší. Takové čarování by mne však prozradilo. Také nejsem zrovna v klidu... Trollí prcek zakřičel, nejdřív jen překvapením, když plamen vzplál. Hned poté odskočil s několika ošklivými popáleninami, začal se kutálet po zemi a ryčet bolestí..
I na mladšího zaútočilo hned několik bytostí najednou. Dosud je dokázal držet dál od sebe i svého přítele různými živelnými kouzly. Země před ním byla rozryta jako by se tam válela divoká prasata. Neměl žádné zranění, ale zatím nedostal ani jediného nepřítele. Dvě zrůdy, jedna člověk a další elf, zaútočily každá na jednu nohu a třetí bytost, zrzavá, se vrhla po hrdle. Ty co útočily na nohy sežehl na popel díky převzetí a navýšení mého ohně. Třetího srazil čepelí. Ale pustil zbraň když se mu na prstech, o okamžik později, objevily škrábance jakoby od drápů.
Další z nepřátel po něm vyrazil a on seslal stejné větrné kouzlo, jako už dnes jednou použil. Skoro všechny děti které ho chtějí napadnout smete poryv vzduchu. Bohužel ten nejbližší, zrzavý lidský mladik, už stejný efekt viděl. Než ho měl natáhnout větrný vír, napnul všechny svaly a odskočil. Holobradý zkusil ještě kouzlo přemířit, ale nestíhal rychlé pohyby malého predátora. Chlapec vyrazil po levé noze. Okamžik předtím než zaútočil se najednou vrhl nahoru po paži v kroužkové zbroji. Prorazil chabou obranu o kterou se překvapený elf pokusil, popadl bojovníka za rameno a zkroutil mu paži. Muž se pokusil přetočit a bouchnout zrzkem o zem. Najednou mu pod koleno zaťal prsty další z tvoru a noha mu povolila. Nejen kvuli prstům, ale zároveň s dotykem prišla i rezavá, odporně silná bolest, jako by mu nějaký ohromný dráp trhal šlachy na kotníku.
Elfí mladík klesl na kolena a přitom přehodil nepřítele který mu visel na rameni. Řval bolestí a vztekem. Nechtěl zemřít a věděl že jediná šance je v tom že bojují. Jakmile poleví... Je po nich. Dlaní se opřel do hlíny a zmáčkl ji v dlani. Do toho něco zamumlal. Zubatce který mu visel na noze, zčistajasna, popadla hliněná paže, s drápy ze špičatých kamenů, a další chytla pod krkem zrzavého mladíka. Zrůda se chytla ještě pevněji, zaťala drápy a reflexivně se zakousla, aby se udržela. Země povolila své sevření když bojový mág zakřičel. Alespoň zároveň nakopl bytost, druhou nohou, do zubů, i když jeho samého to také muselo hrozně bolest.
Starší válečník vytáhl dýku a použil ji jako základ na magickou, mírně zářící, čepel tak dlouho, že by nemělo být možné ji udržet. Nějak se mu dařilo netrefovat s ní zemi, stromy, ani svého přítele. Po třetím máchnutí novou zbraní jsem si uvědomil jak to je. Vlastně jsem se o tomto kouzlu učil, ale bylo používáno na průchod zdmi a podobné záležitosti. Tuhle variantu nejspíš vymyslel sám, o ničem podobném jsem nikdy neslyšel. Čepel prochází hmotnými předměty kromě těch které si tvůrce, nebo majitel, vybere. Ty naopak přetne jako ta nejostřejší břitva. Dlouhá tři metry...
Vousatý sice získal "meč" s kterým dokázal dalšímu nepříteli zcela rozpárat hrudník a hned poté, obratem stejného úderu, rozseknout hlavu lvíčete co po něm skočilo zprava. Ještě chvíli od sebe takto držel oponenty a několik jich ještě krutě ranil. Po dalším seku, který protáhl víc než měl, špatně došlápl. Jedna z nestvůr toho okamžitě využila. Skočila mu pod "jílec" zbraně. Švihl čepelí dolů, ale útlá postava byla rychlejší. A také byl navyklí bojovat s, přibližně, stejně vysokými, nebo většími protivníky. Měl jí prostě praštit jílcem. Svou chybu si uvědomil, ještě dřív, než mu jedna silná paže popadla zápěstí a druhá rychle udeřila na dlaň, svírající jílec dýky. Ozvalo se suché křupnutí a zbraň mu vypadla z ruky. Po dopadu na zem začala čepel syčet a vypařovat se. Hlídkař si toho však nevšímal.
Najednou jsem se sám nad sebou zastyděl. To že jim nepomůžu - je v zájmu mého přežití... To mne netrápí. Ale že chci informace, o rodu s kterým už několik staletí mocensky zápasíme, zjistěné při sledování tohoto zápasu, využít a vše co jsem se dozvěděl, a ještě dozvím, povědět Starším, to už trochu ano. Kemaril, jak se ten rod nazývá, šplhá po mocenském žebříčku už moc dlouho. Během své cesty se nerozpakuje zničit, zařídit rozpuštění, nebo začlenit do sebe jiné, menší rodiny pokud jim překáží v postupu.
Například před asi 430 lety se rod Ilomer, ke kterému náležím a jsem na to hrdý, vrátil z velké bitvy proti trollům a skřetům naprosto zdecimovaný. Ze skoro dvoutisícihlavé rodiny bylo najednou naživu sotva třista mužů a žen. A Kemaril se chopil příležitosti. Když se jim nepodařilo přesvědčit představené klanu o tom že tak malý rod nemá cenu udržovat... Vyřešili to jiným způsobem - do sídla Ilomer přišel posel Rady s příkazem na opuštění našeho sídla. Prý ho nevyužijeme tak moc jak by mohly jiné rody s větším počtem členů. Místo toho nám byla darována pevnost ve vesnici na kraji říše. A dva měsíce abychom stihly pobrat vše co potřebujeme. Poslem byl člen zpřátelené rodiny, takže jsme se dozvěděli kdo za vším stojí, i že ten prokletý rod žádal abychom to zde opustili za pouhé dva týdny. Chtěli nejspíše pobrat vše co po nás zbyde.
Kemaril je totiž známý tím že jen velmi málo jeho členů je schopných očarovávat zbraně a zbroje - přitom je to specializace klanu Čarokopí. A já teď vím proč, i přesto, mají takové výhody a vliv. Už dlouho kolují zkazky že někteří členové Kemarilu používají nějakou zvláštní magii, kterou v celém klanu nikdo jiný neovládá... Teď to mohu povědět vůdcům Iomerru - kouzla která ovládají a ovlivňují krev. Dosud nikdy jsem nic podobného neviděl.
Krátkovlasá, trollí holka, neiditifikovatelného věku, pustila starcovu paži a natáhla k němu obě své, jako by chtěla obejmout svého otce, nebo snad děda. Odrazila se od země a skočila. Povalila muže na zem a poté se pokusila zakousnout do krku, ktery měla přímo před sebou. Zkušeného čaroděje a bojovníka to nepřekvapilo, útok čekal už od chvíle co ho stvoření pustilo, takže nakonec měl pro bytůstku překvapení on... Když bělovlasý zjistil, ze se tvoru silou nedokáže rovnat, nějak dokázal nezpanikařit. Rychle odřízl své vnímání a soustředil se na dotyk a blízkost, bytosti, co se ho snažila zabít. Zhluboka se nadechl a přivlastnil si trochu její vlastní magie. Ve chvíli kdy se mužovi kůže dotkly špičky velice ostrých zubů obrátil magii proti její původkyni.
Tesáky, spolu s dásněmi a čelistmi se otočili proti děvčeti a kousli ji!! Bestie zachrčela a začla podivně bublavě kníkat. Rozhodně to není smrtelné zranění, ale tvor s bolestným vytím prchá pryc. Překvapila ji hrozná bolest, ale to co ji zahnalo, bylo něco jiného. Šok z toho, že proti ní byla použita její nejpřirozenější zbraň. Na úprku ještě postříká elfa a zemi okolo krví která jí teče z úst. Také vrazila do artuna, který se blížil, a tím koupila muži na zemi další chvíli času. Pár okamžiků mu také získalo když přeměnil, svou i cizí, krev okolo sebe na "brnění" které zatvrdlo, na poškozených částech zbroje a posloužilo jako helma. Ale stejně - jakmile hlídka skončila na zemi, beze zbraní, a pouze s magií, tak už to smečka měla relativně lehké.
Mladší jich ještě několik popálil než ho kulhavý skřetí chlapec chytil za, jednou už zraněnou, paži a škubl s ní. Tím ho násilně dostal z koncetrace a bratrův přítel se uz nestíhal bránit tolika pažím a hladovým ústům. Vousatý se začal ohánět záblesky sekací a drtící magie. Několik nepřátel zranil a dvou, nebo třem dokázal useknout, či fatálně poškodit, nějakou končetinu. Jednomu lidskému chlapci i odřízl hlavu. Dalšímu rozdrtil koleno a ten k němu, díky tomu, nedoskočil. Kdyby ho tento způsob boje napadl na začátku, možná by měli šanci. V obratu, když odvracel nízký úder na žebra, zahlédl nepřáteli obklopeného společníka. "Re´line! Synu!" Ten ležel na zádech pod dvěmi příšerami a švihal je, i další okolo, biči z tmavě oranžových plamenu.
Starý elf se rozeběhl, skočil, a po dopadu na zem udělal kotrmelec pod jedním ze zášlehů ohně. Ani si nevšiml že poslední tvor s kterým se střetl, po sobě zanechal škrábanec přes třetinu jeho zad. Ještě v kleku sevřel ruku do tvaru čepele a nejrychlejším, použitelným, kouzlem co znal, zvaném "krátký záblesk", uřízl spár který chtěl vyškrábat oči jeho mladšího příbuzného. Na krátký okamžik vytvořil štítové kouzlo a udržel skoro všechny zrůdy od sebe, i svého syna. Zůstal jen jeden skřet, o kterém doufal že ho Re´lin zvládne.
Bytosti bušili na jeho malou bariéru a musel se soustředit na její udržení. Ještě, s vypětím, dokázal připravit další "záblesk" a pak se jeho obrana zbortila. Nejdřív, v hlubokém soustředění, nechápal proč. Vždyt síly mám pořád dost!? To mu proběhlo hlavou, než pocítil strašlivé řezání vzadu na zátylku a dvě další místa, kde to také zatraceně bolelo. To co bylo za ním, zabořilo, až strašidelnou silou, drápaté prsty pod jeho žebra a znovu se zakouslo zezadu do páteře. Klesl na zem. Přestával vidět. Avšak pořád skvěle slyšel jak se bytosti blíží. Také jiné zvuky, které ho, kupodivu, trápily ještě víc... Druhý člen hlídky, a jeho mladší syn, totiž, v tu dobu, už chvíli chrčel, a s poslední krví odcházel i jeho život.
A tohle je důvod proc ležím na zemi s tváří zabořenou do hlíny. Doufám že nebude slyšet jak vzlykám. Snažím se přestat, a i když zvuky dokážu utlumit pevně sevřenými čelistmi, tak slzy mi tečou dál. Hlavně proto že musím naslouchat zvukům lámaných kostí, trhaného masa a kovového skřípotu. Také mlaskání a vrčení. Dojde mi co ty zvuky znamenají. Oni je jedí!!! Málem se pozvracím. Netuším jak, ale dokážu to v sobě zadusit. Stromužel nějaký hluk jsem u toho očividně udělal. Jedna z těch potvor mne musela zaslechnout! Protože slyším jak se něco blíží. Našlapuje to opatrně, ale já vím že tam je.
Hrozně moc si přeji propadnout se do zeminy, ale nedaří se. Tak alespoň dýchám co nejvíc mělce a pomalu jak to jde. Zároveň se mi celé tělo napne v očekávání útoku. Naštěstí slyším pouze jedny kroky, takže mám stále šanci. Když ho srazím na zem, snad dokážu utéct. Nebo nějaké znehybňovací zakletí... Ty malý zrůdy jsou v pohybu sice stejně rychlé jako naše rasa, ale v běhu se nám, určitě, nemohou rovnat. Mají prostě moc krátké nohy. K mému ještě většímu štěstí kroky nedorazí ani ke mně a znovu se vrací k hostině.
Sice se stále ani nehnu, avšak odvážím se zvednout zrak. Mezi stébly travin vidím malou, temně zrzavou elfí dívku která právě odhání blonďatého trolla s rozdrcenou paží, od místa kde se předtím krmila. Sáhne do zbroje a, s odporným lupnutím, odtamtud vytáhne kus masa. Zabořím hlavu do trávy a na patře znovu ucítím žluč. Po chvíli se začnu pozpátku plazit směrem od mrtvých. Každý pohyb si promyslím. Když vydám sebemenší zvuk... napodruhé to prozkoumají líp. A já zemřu.
Snažím se ignorovat krmící se smečku, ale stejně postřehnu pár věcí. I když spolupracují když jde o lov, krmení je zcela jiná problematika... Nejsilnější, nebo ti draví, se nakrmí nejvíc a tím ještě sílí. Nahánějí mi stále větší hrůzu... Kde se tu, sakra, vůbec vzali?! Na území klanů by nic takového nemělo žít. A naše území je to už asi šestset let. Tak staré ty bytosti však určitě nejsou. Vypadají jako obyčejné děti, ale mají ty zuby. A, i když krátké, drápy na rukou i nohou. No také jsou silnější než cvičený bojovník, nemluvě o podivných kouzlech která používají. Také jsem došel k závěru že to opravdu jsou děti které byli nějak proklety, či očarovány. Možná nějaký nový druh nemrtvých? Napadlo mne to už předtím. Skřetí omladina totiž měla kmenová tetování a další bytosti zase zbytky oděvů. Couvám od krmící se skupiny a duše se mi třese, skoro tak jako tělo. Vlastně to dává smysl... Už na začátku podzimu jsme si všimli zvláštní vyplašenosti divoké zvěře. A také jí bylo méně, než minulý rok i když zdejší lesy jsou velmi hojné. Takže "zubatí" se tu, poblíž, objevili už skoro před dvěmi měsíci!! To znamená že ta akce je promyšlená. Jak se nesoustředím došlápnu na větévku a uslyším zřetelné křupnutí. Sice slabé, takže jsem ho nejspíš slyšel pouze já, ale stejně se ani nehnu. Počkám skoro minutu, naslouchám, a znovu vyrazím. Pomaleji než předtím a občas se ohlížím. Stoupnout si dovolím až po půl druhém kilometru.
Sakra! Už jsem viděl smrt. Přecházel jsem s jedním z učitelů ulici, myslím že s Tomirukem, mistrem Zpěvákem, a najednou jednomu mladému strážci zďivočel bizonní býk. Než stihl kdokoliv zareagovat tak shodil a zadupal elfa do země. Skot poté zasáhlo asi šest nebo i více šípu, a oštepů z různých stran. Hlídka ho dorazila kopím. Mladíka v tu chvíli už prohlížel někdo znalý léčivé magie. Bohužel bylo pozdě. To však byla zcela jiná smrt, než ta, kterou zkonali ti dva, před chvílí!! Znovu se mi zvedne žaludek, tak raději zastavím a rozdýchám to. Slzí mi oči, jinak jsem však v pořádku.
Naposledy se ohlédnu. Prozkoumávám pohledem les, cestu kudy jsem přišel... Nevidím žádný pohyb, ani zvláštní tvar. Chvíli ještě počkám, přelétávám pohledem do stran a také prohlédnu koruny stromů. Když ani tam nic není k vidění, teprve to mne uklidní. Vždyt odtamtud zaútočili už dřív. Bohužel nejen odtamtud. Na to jakým dojdem ty zrůdy působí tak to byla skvěle připravená past.
Vyrazím směrem na jih a plánuji, za kopcem, zahnout k východu. A za dalšími dvěma kopci a jedním udolím, na úpatí hor, leží vesnice. Můj rod. Samozřejmě i další rody, nebo jejich části. Přidal jsem do kroku a přemýšlel dál. Je třeba pomstít ty dva. Pocházejí z jiné části území klanu a dokonce patří k rodu s kterým máme rozmíšky... To, ale nic nemění. Stejně však nechci zemřít při získávání jejich těl. Vlastně jen jejich zbytků, tím spíš se pro ně nevrátím... Napadne mne cynicky. Raději o jejich smrti informuji Starší a představené vesnice. Požádám je o zahájení trestné výpravy a jak rozhodnou tak učiním. Uz mám právo to udělat. Snad mi budou věřit?! Ta možnost, že by nemuseli, mne napadla až nyní a pořádně mne zaskočila. Teď s tím stejně nic neudělám.
Přidám do mírného poklusu a modlím se k Starému stromu, abych to stihl včas. Jestli jsou netvoři chytří tak, že připravili past na pravidelné trase hlídek, nejspíš i vědí kde leží nejbližší klan. A to zrovna ten ke kterému náležím - Inarre. Sice jsme od centra říše relativně daleko, ale stejně tak jsou naše državy docela blízko... Musím splést stopy a zároveň pospíchat. Jestli budou mířit přímo k vesnicím mohli by způsobit mnoho škod. Kdyby nečekaně zaútočili v noci určitě by dokázali zabít nějake strážné a po nich i pár spáčů. Hlavou mi probíhají i další věci co by mohli způsobit. A pak mne napadne asi nejhorší možnost. Co kdyby ukradli naše děti a proměnili je v tvory jako jsou oni?!! A Strom mi dej, kdyby k osídlení nemířili. Můžu je tam zavést. Pořád jich je na stopování celá smečka.
Přitom jsem si chtěl udělat jen krátký, klidný výlet. Je sice pravda že jsem se dostal o mnoho dál než jsem původně plánoval. To však na věci nic nemění. Zpomalím do chůze, vydýchávám se a po chvíli zastavím. Chodím v kruhu aby se mi zklidnilo srdce a přitom si připravuji kouzla která chci použít. Když znovu dýchám v normálním tempu začnu se soustředit, odhrnu z části země, uvnitř kruhu, listí a odhalím zeminu. Pomalu vydupávám rytmus který mi zní z uších, šlapu na trávu, hlínu, mech a kameny. Přejdu v kruhu, kolem už ušlapané země, po listí a všechny ty různé části přírody poprosím aby smazaly stopy co jsem nechal za sebou když jsem prchal. Tráva kterou jsem pošlapal se narovnala a já věděl že rituál se zdařil.
Také listí, které jsem rozkopal, zavířilo a několik barevných lístku skončilo i na mne. Asi protože jsem stál na místě kam se měli vrátit. Vybral jsem si jeden, z půlky ještě živý, zelený a z druhé už barevný. Upřel jsem na něj oči, zašustil s ním a použil ho jako základ dalšího skrývacího zaklínadla. Zašeptal jsem do něj tři slova a vložil do nich magii. Skryj mé kroky. Ještě jsem svůj výtvor zmáčkl a přitom ho očaroval odolností. Nevěděl jsem jestli se to povede, ale zkusil jsem přírodu poprosit aby tento list, součást jí samé, přežil útrapy které ho potkají na mé cestě. S překvapením jsem cítil jsem jak do listu vtéká magie a s úctou jsem poděkoval. Teď jsem mohl list přeložit a vložit do své boty aniž bych ho, za chvíli, rozšlapal. Když se rychle zvednu z kleku, zamotá se mi hlava. Opatrně s tou magií, kamaráde. Proběhne mi hlavou když si uvědomím že ,takto rychle za sebou, jsem ještě nikdy nečaroval. Raději se opřu o nejbližší strom a dobře udělám. O chvíli později se temnota k mým očím totiž vrátí a pomalu klesnu k zemi. Když se o asi minutu, nebo dvě, později opatrně zvedám, hlava se mi stále točí. Zády se opřu o jehličnan, který mne už jednou zachránil před pádem na zem. Chvíli si oddechnu, v duchu poděkuji stromu a vyrazím. Vím že musím pospíchat. Nejlepší bude být odsud, co nejdál. Nemluvě o nebezpečí pro vesnici...
Znovu se rozeběhnu a, když sbíham další kopec, zastaví mne hlas. "A co tu děláš, ty mladíku?" Úplně ve mne hrkne, až zakopnu. Zatímco padám napadne mne že hlas má opravdu zvláštní dialekt. Rychle švihnu stejnou nohou, zvednu se z pádu a otočkou na druhé se obrátím k původci mého leknutí. Před okamžikem za mnou nikdo nestál a najednou je tomu jinak. Navíc aniž bych cokoli zaslechl. Raději, dle mého, nenápadně přesunu ruku k noži na opasku. Druhou paží se poškrábu ve vlasech abych upoutal pozornost. Uvidím tu nejstarší elfku jakou jsem kdy potkal. Tvář má zrytou krátery vrásek tak hlubokých ze vypadají skoro jako jizvy. Vlasy šedé, až bílé, téměř stejného odstínu jako nejstarší našeho rodu, kterého jsem viděl pouze jednou. V první chvíli se málem ukloním. A dalším okamžikem si prohlédnu rysy a posléze i uši stařeny. Člověk! První co za svůj krátký život vidím. Má na sobě kalhoty, košily a blůzu. Oblečení které nosí poslové, bardi a podobní. Akorát starší a světlejší, než by nosily naši. Nemluvě o jiném střihu. Také několik amuletů na krku. Ještě postřehnu že hůl o kterou se opírá má na spodním konci kovový hrot.
Jsem tak překvapený že jí, automaticky, odpovím. Pospíchám! Vyhrknu a žena se pousměje. To jsem i poznala. Promluví a chce pokračovat, ale v tu chvíli, už zase, mluvím já. Docela naštvaně, protože jsem se jí lekl. Co já tu dělám?! Nikdo kromě elfů a zvěře tu nemá bez povolení Hlídačů co dělat! Takže mi pověz jak ses proplížila kolem hraničních kouzel. Stařena se zarazí. Počkej, to není jak si myslíš... ozve se než ji, znovu, přeruším. Ani nezkoušej říct že Hlídači tě pustili. Měla by jsi sebou eskortu, nebo alespoň stráž, jako náš host. Chvíli přemýšlí a hledá nějakou dobrou výmluvu, třeba že její stráž je mrtvá. Nakonec se však rozhodne mluvit pravdu. Tedy v tomto případě. Moje nová známá se mírně pokloní a zase rychle narovná. Teď už se neusmívá... "Mé jméno je Kuilana. I když ses neptal stejně ti ho povím. A promiň že jsem tě vylekala mladý elfe." Nadechnu se aby se ohradil, mluví však dál. "Přišla jsem do lesní říše kvůli informacím které vám chci předat. Lidský národ mne nazývá Putující vědmou."
Asi trochu čeká že i já budu znát to jméno, podle způsobu jakým to oznámila. Ale lidé mne nikdy zas tak moc nezajímali. Možná tato osoba změní můj názor na ně. Vypadá zajímavě, i když ne zrovna důvěryhodně. A teď i trochu zklamaně, kdyz na mne nevidí jedinou známku že bych její pseudonym poznal. Jaké zprávy neseš? Že jsi se sem odvážila? Přikročím blíž a, poprvé od chvíle co se objevila, dám ruku dál od čepele na opasku. Žena se neznatelně uvolnila. Nejspíš celou dobu věděla ze mám prsty poblíž jílce. Zkoumavě se na mne dívá. Mám zprávu pro Přátele stromů. A pokud tě odhaduji správně, patříš spíš do jiného z klanů. Některý z vnějších? Mrkne na mne. To jsi uhodla dobře, ale moc těžké jsi to neměla... Odpovím a věnuji jí malý usměv. Protože kdokoli z vnitřních uzemí by měl doprovod členů vnějšího klanu a já jsem sám. Pokračuji však v tom co jsem chtěl říct. Nemůžeme však k Fontilu pustit nikoho jiné rasy. Budeš tu zprávu muset předat našim starším, nebo mě.
Pro tebe bude nejlepší domluvit se s stařešiny. Zaprvé mají slovo i mezi jinými klany. A pak je tu ta druhá věc. Najednou na ni upřu pohled a prsty mi, zase, klepají o hranu opasku. Musíš se hájit za vstup na naše území. Kuilana poprvé od našeho setkání vypadá nervózně. Využiji ten okamžik abych získal převahu v rozhovoru. Tedy alespoň to mám v plánu. Taky by ti docela pomohlo, kdyby se za tebe někdo z klanu zaručil. Možná bych to mohl být já. Podívám se jí do očí. Když mi povíš čeho se ta informace týká. Vědma se chvíli rozmýšlí a ja na ní nespěchám i když jsem pořád dost nervózní, kvůli bytostem které mne, možná, pronásledují. Raději kontroluji okolí.
Když žena kývne tak se rozhlédne kolem. Napadne mne že ani nemusela, protože to dělám celou dobu já, a určitě si toho musela všimnout. Pojď blíž, nechci být zbytečně hlasitá. I lesy mají uši. Zamumlám že I oči, takže je to asi jedno. Splním však ženino přaní a přikloním se blíž. Jde o to že ve Fontilu, mezi některými rody, vznikla určitá odnož. Už nějakou dobu vysávají z lesa magii a mají s ní zatraceně špatné plány. Zašeptá. Nakloním se ještě blíž, aby mi neuniklo jediné slovo. Popadne mne za obličej a celou hlavou mi projede bolest. Hrozně mne pálí oči, uši, ústa i nos! Snad až někam do mozku! Odrazím jí ruku, chytím ji za zápěstí a zakroutím jím. Pak se mi bolest rozšíří do celého těla. Cítím že pouštím ruku té odporné čarodějky a vidím jak se rychle blíží země. Pak přijde tma.
Zcela nečekaně se před mýma očima objeví obraz elfa v kápi. Je zvláštně rozmazaný, jakoby v mlze, zahalený světlem a něco říká. Říká to docela zapáleně a mluví na další postavy kolem, které jsou ještě hůř viditelné... Ale přitom ležím tváří v listí. Se zavřenýma očima. Otočím se na záda, do očí mi zasvítí slunce, vize zmizí, a já se snažím neskučet bolestí. Stará vědma odchází, když však vidí že jsem vzhůru, překvapením se zastaví. Nevědomky si zamne ruku kterou jsem jí zkroutil. Přijde blíž a skloní se téměř k mému obličeji. Teď se ti bude zdát sen. Odmlčí se a pokračuje. I mně se zdál. Předej Druidům zprávu místo mne. Ještě po ní natáhnu paži, aby nemohla odejít. Nemůže mne takhle napálit, prostě nemůže! Když zpomalím, tak mne můžou dohnat! Lehce mi vyklouzne. Pak znovu padnu k zemi, ale místo tmy vidím spoustu rozmazaných obrazů. Ještě mne napadne že mi vědma lhala a určitě má něco společného s útokem smečky na stráže. Třeba je sem i přivedla?! Lidem by taková lest byla podobná...