Co nám smrt dala a vzala (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ahoj!

Jsem člověk. Kluk. První roky svého života jsem strávil v krásném, idylickém světě pohádek a hraček. Úžasné příběhy, které vytvářely můj vlastní svět. Tehdy jsem žil a ani jsem o tom nevěděl. Ale to se vše mělo změnit. Bezstarostní život měl skončit. Nevím kdo napsal moji knihu života, ale rozhodně si něčeho přihnul.

Nikdo mi nikdy nevysvětlil co je to smrt. Nikdo si nikdy ke mně nesedl a neřekl: "Hele, tohle bys měl vědět o..." Ne. Takové věci se někdy musí člověk naučit sám. A jak to jde nejlíp? Když vám umře člen rodiny. Nebudu tady rozpisovat, kdo všechno mi umřel. Řetěz smrti se mi ovinul kolem nohy asi v jedenácti letech. Ano, umřeli nejstarší členové. Tehdy jsem to moc nechápal. Ale intuitivně jsem to bral jako součást života.

V průběhu dalších let umírali další členové. Ne tak staří jako tátova máma... a tehdy jsem začal přemýšlet jinak. Byť jsem byl tehdy puberťák, pociťoval jsem určitou neférovost vůči Bohu (ano, byl jsem vychován v křesťasnké rodině). Začal jsem mít takový hloupý hlodavý pocit uvnitř mé mysli. Co když je to součást něčeho většího? Blbost, řeknou si lidi, co jsou na pohřbech pár krát za život. Tu myšlenku jsem zase zahnal když mi umřel táta. Nejbližší člen rodiny, má ikona. Člověk, který nikomu neublížil a žil spořádaným životem. Proč on? V tom žalu jsem zanevřel na Boha. Obviňoval jsem ho z vraždy. Jen velice pomalu jsem se z té události vzpamatovával. A postupem času jsem pochopil, že taková událost, byť je sebevíc deprimující, může být i poučná. Bůh pro mně existuje i nadále i když nechodím do kostela, na spovědi a Vánoce slavím "z rychlíka".

Smrt nejbližšího mi vzala určitou část naděje, ale na druhou stranu mi dala připomínku, jak je lidský život pomíjivý. Cítil jsem se jako kdybych neměl jednu nohu. Pokulhával jsem. Ale tehdy, jak jsem toho upršeného červnového dne stál nad blátivým hrobem mýho táty, a viděl jsem své přátele, kteří tam stáli se mnou, a psychicky mě podepírali. I když s mnoha z nich nejsem v kontaktu delší dobu, vím, že se na nich můžu spolehnout. Kamarádské pouto se toho dne prohloubilo a posílilo. A co ostává mně? Dělat svému tátovi tam nahoře dobré jméno a doufat, že až budu něco dělat blbě, dá mi z nebe znamení.

Protože smrt je pro živé ten největší učitel.