Contract (1. strana) | Články - Aragorn.cz

ÚVOD

Ani nevím, jak mě napadlo začít psát deník, snad že na mě padl tentýž sentiment a potřeba si vylít srdíčko jako na skupinu náctiletých dívenek?

Možná, já ale den co den tvrdil, že píšu, protože se ohromně nudím, a to byla svatá pravda. Svatá, ach, ano, pamatuju se, že jsem každou neděli chodíval do kostela na mše; nebyl jsem vlastně ani věřící, ale má žena Luisa ano a jakožto správný otec rodiny jsem musel jít příkladem svým dvěma ratolestem a týden co týden usedat za dřevěné lavice. Těžko soudit, kdo měl zmučenější výraz, jestli já, nebo ten chlápek přibitý na kříži. Jednou jsem se s touto úvahou svěřil Luise; osočila se na mě, že je to rouhání, ať se stydím. Nikdy jsem se za to nestyděl.

Když si tak čtu pár prvních řádků, jistě si o mně teď myslíte, že jsem byl bezcharakterní bezvěrec. Já si ale myslím, že jsem byl vcelku spořádaný občan. Zatěžkávat vás historkami z dětství by bylo asi zbytečné, nevěřím, že by to bylo dostatečně zajímavé; prostě jsem vyrostl a zdárně vystudoval práva na Harwardu. Na své první kauze jsem pak potkal Sam. První žena, do které jsem se zamiloval – ach, ano, všechny ty chlípníky napadne, jestli byla první ve všem, ale zklamu je. Nebyla. Jak už jsem totiž poznal dříve, sex se dá praktikovat i bez lásky. Ovšem u Sam to bylo jiné, byla to sečtělá žena rázných názorů a jednoznačně utříbeného pohledu na svět. To mě na ní fascinovalo, ta preciznost. Vždy věděla, co má kde být, jak dlouho to tam má být, dokonce i kdy mám já být. Někdy to bylo až děsivé, ale o to víc vzrušující mi připadala. Jak jsem ale později zjistil, rčení, že: „Láska je slepá“, si našlo i mě. Sam byla vdaná a její muž se po půl roce vrátil ze služební cesty, ona se k němu vrátila a už nikdy se mi nepodařilo ji kontaktovat. Nenáviděl jsem ji za to stejně, jako jsem ji dříve miloval.

Ale dost sebelítosti, nebyla to jediná žena na světě a jako úspěšnému právníkovi mi nedělalo problém si nějakou tak říkajíc obstarat. Po pár letech zhýralého života a obhajování nesmyslných a přeceňovaných životů jiných jsem se oženil. Ani nevím, co mě to napadlo, Luisa byla obyčejná, ničím nevynikala. Ach, ano, možná to bylo kvůli neustálým výčitkám matky, kdy už si najdu ženu.

Tak jsem ji našel a nedlouho potom pořídil matince i prvního vnuka a vnučku, rovnou naráz.

Nějak tak to bylo, táhlo mi na čtyřicet, měl jsem ženu, dvě děti, úspěšnou práci, hodně peněz a co víc si přát? Vím, co bych si přál; vysvětlení několika událostí, které dodnes nechápu. To je možná další důvod, proč píšu tento deník; tak nějak doufám, že mi to pomůže složit skládačku pravdy. Abych ji ale odhalil, musím se vrátit zpět a celé si to zopakovat.

Kapitola první a poslední

Bylo to ráno jako každé jiné, nečekal jsem snídani do postele ani svačinu do práce, Luisa už totiž dávno v domě nebyla. Jako pokaždé poslední dobou. Natáhl jsem si župan a sešel do koupelny; znechuceně jsem si prohlédl zrcadlo celé od rudé rtěnky, nepochybně si zas malá Emily zkoušela líbání. Vážně netuším, kam ta mládež spěje. Setřel jsem zrcadlo a věnoval se ranní očistě. Když jsem vešel do jídelny, malá Em seděla u stolu a zdálo se mi, že nevnímá. Napadlo mě, že mě slyšela, jak jsem láteřil u zrcadla. Opravdu jsem si byl téměř jistý, že to bylo jen v mé hlavě, ale co jiného by jí mohlo vadit? A pak, byl jsem ještě rozespalý, tak kdo ví. Rozhodl jsem se nechat ji trucovat a jít do práce. Sebastian už čekal u auta, měl jsem ho cestou vysadit na tréninku. Nikdy jsem nepochopil, co se mu líbilo na tak sadistickém sportu, jako je rugby.

Cesta po Cross Road byla jako vždy zaplácaná množstvím aut, která měla stejný cíl. Křižovatku na Long Beach, kde se křížilo hned několik hlavních tahů do různých částí města. Já jsem se vydal po lidově označené – Industriální ulici a po pár minutách vysadil Bastiena na hřišti. Chvíli se na mě díval jakoby nechápavě, a pak vystoupil. Byl to takový mžik, jako by snad ani neotevřel dveře. A otevřel je vůbec? Prapodivný hlásek v hlavě jsem rychle umlčel. Pousmál jsem se. Vychoval jsem je dobře, ani dveřmi nemlátí. Hodné děti.

Pracovní den ubíhal nečekaně velmi pomalu, dnes jsem měl obhajovat odsouzeného za vraždu svých dvou dětí. Bídák. Jak já nesnášel obhajovat někoho, kdo byl skoro usvědčen. Nebylo se čemu divit, že po pár minutách byl rozsudek jasný jako facka. Nebudu vám říkat, jak se ten chlápek jmenoval, pamatuju si jen, jak se ke mně naklonil se slovy: „Jste si jistý, že jsou vaše děti v pořádku?“ Zatrnulo mi. Jak mohl neznámý člověk vědět, že mám děti? Ach, jistě, dalo se očekávat, že ve svém věku nějaké mít budu, ale on to řekl s takovou jistotou v hlase, až se mi zježily vlasy v zátylku. Chvilku poté ho odsoudili na doživotí, i když jsem se snažil domluvit Erikovi, coby žalobci, aby prosadil křeslo. Snad možná jen proto, abych si zajistil, že už nikdy neuslyším ten strašný hlas. Ale jak už tomu v životě bývá, měl jsem ho ještě slyšet.

Odpoledne jsem měl v kanceláři hovor, který mi objasnil alespoň jednu záhadu, nad kterou jsem si lámal hlavu už pár dní. Volala má žena, v Irsku prý bylo krásně a že i s tchýní přijedou už pozítří. Divila se, jak jsem mohl zapomenout, vždyť jsem jim přeci  ten výlet sám zajistil a zaplatil. Rozesmál jsem se. Náznak šílenství? Luisa se vlídným, starostlivým tónem otázala, zda je vše v pořádku. Možná až moc vlídně. Dal jsem pohov své rozechvělé bránici a napnutým tvářím, abych jí odpověděl; znáte to, taková ta běžná věta, kterou používá skoro každý manžel: „Miláčku, vše je v pořádku.“

Zavěsil jsem sluchátko a tupě zíral na telefon. Ne. Rozhodně jsem si nebyl vědom, že bych ji někam posílal. Vybavil se mi zase. Ten hlas. Protivný, samolibý, chladný. Ne, nebudu na něj myslet. Měl bych se raději psychicky připravit na tchýni; o tom, že přijede na návštěvu, nebyla předtím řeč, nejspíš mi chtějí udělat radost. Jak neskutečně milé, copak jim není známé všeobecné mínění o tchýních? No, budu to muset nějak přežít. Nebude to prvně.

Vydal jsem se teda domů, vyzvedl Sebastiena a konečně zajel do garáže. Upřímně jsem se těšil na pohodlný večer s pivem a televizí. Tato iluze mě měla ale brzo opustit. Jen co jsem otevřel dveře, ucítil jsem podivný puch. Jako když se vám něco dlouho kazí v ledničce. Zamířil sem tedy do kuchyně a všiml si, že Emily pořád sedí u stolu, stále ten nepřítomný výraz. „Jste si jistý, že jsou vaše děti v pořádku?“ Hlas v mé hlavě, tlukot srdce. Nadzvedl jsem jí obličej. Ano, byl jsem statný chlap, ale tohle bylo silnější než já. Pozvracel jsem se. Otočil jsem se na Bastiena, nechtěl jsem, aby to viděl, chtěl jsem ho poslat pryč, ale on už pryč byl. Nejspíš utekl, napadlo mě. Nedivil bych se. Byl to hrůzný pohled, z řezné rány na krku vylézali červi. Nedokázal jsem se na to dívat. Navíc, jak dlouho jsem to mohl přehlížet? Vždyť ještě nedávno... Ne, nemohu si vzpomenout, kdy jsem s ní naposledy mluvil. A co teď? Zavolat policii? Co jim asi povím? Že mám v bytě mrtvolu vlastní dcery v rozkladu? Ne, za to, že jsem byl ateista, jsem se nikdy nestyděl a ve chvíli, kdy jsem házel vlastní dceru v pytli do díry na zahradě, jsem byl za to dokonce rád. Vždyť jaký trest by mě za to mohl čekat? Nebyl jsem na to hrdý, zachoval jsem se jako zbabělec.

Ale co Bastien? Kde je on? Musím ho najít! Prohledal jsem tedy celý dům a našel jsem ho. Skoro jsem zalitoval, že jsem ho hledal.  Vždyť, to není možné, před pár hodinami jsem ho viděl, mluvil na něj, vezl ho z tréninku, měl odřené koleno, a teď. Ležel ve vaně, někdo ho vykuchal jako sele. Zařval jsem. Snad už téměř automaticky jsem zakopal jeho tělo; pochopte, byl jsem právník a tohle by zničilo mou kariéru, nemohl jsem jinak.

Nebudete se divit, když vám povím, že na pivo mě přešla chuť. Měl bych utéct, ale kam? A co práce? A žena s tchýní? Uklidil jsem. Otevřel všechna okna a zapnul nahlas večerní zprávy. Myslel jsem, že už mě nemůže nic víc překvapit, ale spletl jsem se; to, co jsem uviděl, přece nemohla být pravda. Ale ano, byl jsem to já. Já! Jak to, že jsem si to nikdy neuvědomil.

Bylo to jasné, ten proces, ten týpek v kvádru, co se nade mnou skláněl a neustále se mě ptal: „Jste si jistý, že jsou vaše děti v pořádku?“ Jistě, že jsou, byl jsem si jistý, že jsou! A přitom byly mrtvé. Ale co má žena, nemluvil jsem s ní snad? Držel jsem v ruce telefon, vím to. Počkat, vzpomínám si, měl jsem hovor, ale odtud… Přišla za mnou Luisa. Zeptala se, jak se mám, a já jen odpověděl: „Miláčku, vše je v pořádku.“ Ale nic nebylo v pořádku! Musel jsem se zbláznit. Ne, přece bych nezabil své děti.

Je noc, buším do mříží mé cely a stále slyším onen hlas, ten chladný hlas. Dnes mě čeká poprava. Zvláštní výsada od státu New York. Ráno mě má navštívit Luisa, naposledy. Překvapilo mě, že opravdu přišla, ale ještě více, že nebyla sama. Za ruku ji držel onen muž v kvádru a oba si sedli naproti mně. Usmála se. Proč teď? Vždyť jdu na smrt. Usmála se ještě víc. Zbledl jsem. A pak to řekla: „Víš, zlato, nikdy jsem nebyla rodinný typ a ty jsi vždy špatně schovával důležité papíry.“ Nechápal jsem, pak se zapojil do hovoru ten chlápek: „V případě vaší smrti se rozdělí rovným dílem veškeré vaše jmění mezi manželku a děti, pokud se nepletu, veškeré jmění teď připadne Luise. Bezcitný hlas. Zvuk odbíjejících hodin. „Jak jsi mohla zabít vlastní děti?!“ hlesl jsem nevěřícně a snažil se vyčíst jediné zrnko lítosti v jejích očích. Nebylo tam. „Láska je slepá.“ odvětila a v tom jsem si uvědomil, že toho muže znám, před pár lety jsem mu dělal obhajobu. Zabil své děti, ale byl propuštěn na podmínku za vzorné chování. Řval bych, kdybych měl sílu, ale jen jsem sledoval, jak se oba zvedli a ruku v ruce si odešli sednout.

Tady končí má část příběhu, snad jen ještě poslední trhlina v plánu Luisy - smlouva byla neplatná. Vždy mě podceňovala, svůj majetek jsem odkázal Robovi, jedinému člověku, který mi za zdmi vězení pomáhal. Jak jsem zjistil, byl též neprávem odsouzen. Na 10 let. Věděl jsem, že díky mému odkazu ho pustí na kauci a bude moci začít znovu.

                   Sbohem, stále nevěřící

                                                          Alfred Gilberg

Přítel mě požádal, abych dokončil i těch pár posledních řádků. Splním jeho vůli.

Tedy: bylo 12:03, připásali ho na křeslo, na hlavu mu dali houbu, po čele mu stékala voda a pot. Když se ho pak zeptali: „Chcete něco říci, naposledy?“ Viděl jsem jen spokojený, smířený výraz v jeho očích, když odpovídal: „Miláčku, vše je v pořádku.“

R. M.

Trhlina, která pukla

Po Alfredově smrti soudní lékař potvrdil, že mu byla aplikována přímo koňská dávka schizofrenních látek. A díky vlivnému pánu, Robu Malterovi, se obnovil proces. Na základě poznámek zapsaných v deníku a patřičných důkazů, včetně dohledání záznamů telefonátů, byli vdova Gilbergová i její milenec dopadeni a popraveni na elektrickém křesle.