Dech - Kapitola 1. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Garth se rozhlédl po velké místnosti, do které vstoupil z chodby. Po obou stranách sálu byly na stěnách připevněné pochodně, které hořely jasným plamenem a osvětlovaly strop. Ten byl zdoben starými malbami, zřejmě ještě z dob dávno předtím, než se tu usadili nekromanté. Malby vypadaly velmi zachovale, o jejich stáří svědčily pouze popraskané části stropu. Garth si nestihl prohlédnout jejich motiv, ale předpokládal, že to bude nějaký příběh ze života místních vládců, jako u všech maleb v okolí.
Od vchodu se přes celý sál táhl dlouhý vzorovaný koberec. Končil pod dvěma schůdky, které vedly k trůnu. Garthovi se v jistém smyslu líbil. Líbit se nebyl klasický výraz v jeho slovníku, ale občas ho přece jen použil. Trůn samotný byl nádherný kousek, mnohem větší než ten v jeho pokoji; byl vyroben z černého zlata, jednoho z nejvzácnějších nerostů. Svým vzhledem a majestátem zastiňoval vše ostatní v místnosti. Garth tušil, že cena samotného trůnu bude mnohonásobně převyšovat hodnotu celé této zříceniny.
Na trůnu seděl Xyzar, hlavní nekromant. Byl momentálně jediným tvorem, který plně ovládl umění temné magie. Stal se něčím víc než pouhou mrtvolou s kouzelnými schopnostmi; stal se lichem, bytostí s duší tak prohnilou a zkaženou, že veškerou lidskou stránku už dávno pohltila v sobě samé. Xyzar promluvil hlasem, který mu nevycházel z úst, ale přesto zněl jasně a čistě v Garthově hlavě.
"Byl jsi vybrán, Garthe, abys podstoupil rituál znovuzrození. Vstup do místnosti," lich pokynul k dřevěným dveřím nalevo od vchodu, "kde bude čekat jeden z mých služebníků a se vším tě seznámí. Buď poctěn možností prokázat, že jsi něco víc."
Garth se hluboce uklonil, pomalu přešel k dřevěným dveřím a vzal za kliku. Pohled, který se mu naskytl, byl pro něj zároveň děsivý i potěšující. Chvilku uvažoval, že by si to rozmyslel a utekl, ale to nemohl. Dlouhá místnost byla plná důmyslných a smrtících pastí. Pod nimi nebo přímo na nich se válely kosti podobné těm Garthovým. To ho poněkud děsilo. Ale potěšilo ho, že bylo dobře vidět na druhou stranu - nemusel se tedy bát zatáček či padacích dveří. Alespoň v to doufal.
Vlezl dovnitř a dveře za ním zaklaply. Garth otočil hlavu a všiml si, že na dveřích jsou bodáky se zaschlou krví. Zjevně tato místnost sloužila i k jiným účelům než jen k rituálu znovuzrození. Zahlédl zombii stojící těsně před sérií pastí a otřásl se odporem. Nesnášel zombie. Když si ho zombie všimla, začala mluvit svým typicky monotónním hlasem:

"Vaším úkolem je přejít na druhou stranu."
Garth chvíli vyčkával.
"To je všechno?" zeptal se, ačkoliv odpověď už znal.
"Vaším úkolem je přejít na druhou stranu."
"Aha, se vším seznámí... to vidím," zamumlal si pro sebe.

Garth si zběžně prohlédl celou úzkou cestu. Na stěnách byly zářezy, zřejmě na vysouvací nože. Když půjde sehnutý, tak to projde. Za nimi viděl malý otvor ve zdi, ze kterého v pravidelných intervalech stříkala jasně zelená kyselina. Dál už neviděl, byla tam tma. Až úplně vzadu byly na stěně dvě malé pochodně.
Obezřetně vykročil dopředu. Po pár krocích se zarazil. Na zemi přímo před ním byly dvě dlouhé příčné rýhy. Garth se pokusil najít něco, co by tam mohl hodit a ujistit se tak, že jeho tušení bylo správné. Popadl nejbližší kost a hodil ji dopředu. Dvě dlouhé čepele sjely ze stropu a hlasitě břinkly o kámen. Garth pokýval hlavou, vzal si do ruky další kost a počkal, až se čepele začnou vytahovat nahoru. V tu chvíli rychle proběhl pod nimi a zalehl. Meč svištící ze spáry ho jen taktak minul.
Garth zůstal chvíli ležet a přemýšlel, co dál. Uvědomil si, že projít přes kyselinu bude těžší, než si myslel. Na zemi, hned za stříkající kyselinou, byly zvláštní barevné kostky - bílé, modré a černé. Nakonec pokrčil rameny, po břiše dolezl blíž k díře a narval do ní kost. Fungovalo to, ale Garth si byl jist, že dlouho nevydrží. Rychle se zvedl, sklouzl se po podlaze a spadl přesně ve chvíli, kdy mu nad hlavou prosvištěly zrezavělé čepele. Teď musel jednat rychle, kyselina byla stále příliš blízko. Rozhodl se, že kostky prostě přeskočí. Vstal a pokusil se o velký skok. Asi by to i vyšlo, kdyby mu nepodjela noha a on s velkým žuchnutím nespadl na všechny tři druhy kostek. K jeho úžasu to pro něj bylo velké štěstí. Tahle past byla vymyšlena lépe, než předpokládal. Chvíli to vypadalo, jako kdyby nastal naprostý chaos - z jedné strany zdi vyjely bodáky a před kostkami i za nimi dopadly dva obrovské kameny. V tu chvíli také vyletěla kost z díry a ven se vyvalilo ohromné množství kyseliny. Z otvoru ve stropu se vypustil jakýsi plyn, ale vzhledem k tomu, že Garth nedýchal, mu to bylo úplně jedno.
Zamyslel se nad tím, kolik lidí i mrtvých služebníků asi tahle past, která byla ve skutečnosti záchrannou plošinou, zmátla.
Garth se zvedl a zadíval se před sebe. Už jen kousek, pomyslel si a znovu prohlédl zbývající část chodby. Žádné rýhy ve zdech, na zemi, na stropě, nic. Bylo to divné. Očekával tedy ještě nějaké závěrečné překvapení. Bohužel neviděl kolem sebe nic, co by mohl hodit před sebe. Rozhodl se tedy poslední úsek rychle proběhnout. Dával si pozor, aby znovu neuklouzl, a rychle vyrazil - avšak ne dost rychle. Uvědomil si, že se za ním něco hýbe, něco rychlého. Ohlédl se a spatřil desítky ostrých čepelí letících přímo na něj. Neměl se kam schovat, neměl ani kam utéct. Nezbylo mu nic jiného, než čelit nebezpečí přímo, takže se zastavil a otočil. Zkusil uhnout velkým skokem do strany, ale povedlo se mu to jen částečně. Garthova hlava, tělo a nohy zůstaly nepoškozeny (kromě malého šrámu na lebce, jak narazil hlavou do stěny), ale levá ruka byla kompletně oddělena od ostatních kostí a v druhém rameni měl zabodnutou ostrou čepel. Garth si dnes již podruhé povzdychl, sklonil se a sebral svou upadlou ruku. Čistý řez. Zabušil s ní na stěnu.
"Hotovo!" zakřičel.

Žádná odezva.

"Slyšíte mě?"

Žádná odezva. Chvilku počkal a pak to zkusil znovu.

"No tak! Já to přežil! Haló!"

Nic.

"Tohle bude na dlouho," zamumlal si pro sebe a sedl na zem.

* * *

Lethia si umyla svůj zkrvavený meč a opatrně ho zasunula zpět do pouzdra. Rozhlédla se okolo a konečně se uklidnila. Chtěla se zhluboka nadechnout, ale zjistila, že to nejde. Uvědomila si, že nedýchá vůbec. Podívala se na své ruce. Měla velice světlou kůži. Ohmatala si krk. Rána, která tam byla ještě před chvílí, se zahojila do malé kulaté jizvy. Byla unavená a zesláblá, souboj ji strašlivě vyčerpal a navíc ji jeden z těch netopýrů řízl do krku. Vzpomněla si na ty obrovské černé netopýry a znovu se jí udělalo špatně. Klesla na kolena, chtěla plakat, ale nemohla."Co se to se mnou děje?"
Měla strach, obrovský strach.

"Pomozte mi někdo, prosím!" křičela. "Pomozte mi!"
Začalo ji bolet celé tělo; chtěla zavřít oči a nechat to všechno odejít, ale nemohla.
"Prosím!" zakřičela Lethia ještě jednou z posledních sil. Pak upadla do hlubokého spánku na hranici mezi životem a smrtí.

***

Probudila se. Viděla jasně a čistě jako za denního světla, ale byla si jistá, že je noc. Na nebi svítily hvězdy, které vypadaly jako velké bílé tečky. Zdálo se jí divné, jak může být takové světlo. Zjistila, že slyší červy, jak se svíjí v půdě, a dokonce zaslechla i mravence, který se snažil najít úkryt před deštěm. Do té doby si ani neuvědomila, že prší. Déšť padal na její unavené tělo, ale nebyl jí vůbec nepříjemný. Lethia jasně cítila každou kapičku vody, která jí dopadla na krk nechráněný koženou zbrojí. Jedna kapka jí stekla na rty. Olízla je a cítila zvláštní chuť; takovou, kterou nikdy předtím nezažila.
Teď už si byla naprosto jistá. Ať se stalo cokoliv, zbystřily se jí smysly. Zrak, sluch, chuť... všechno se jí zlepšilo. Jen jedno ji zneklidňovalo - nemohla se nadechnout. I když se o to snažila, tělo nereagovalo. Lethia se zkusila zvednout ze země. Šlo to až překvapivě snadno, byla lehká jako pírko, nebo si tak alespoň připadala. Už se nebála. Vůbec necítila emoce jako strach či stres, nic takového, pouze únavu, zvědavost... a neutuchající nutkání napít se krve.
Lethia zahlédla svůj odraz v nehybné hladině jezera. Užasla nad tím, jak moc se proměnila. Sice byla zablácená a v koženém brnění, ale i přesto vypadala dobře. Zvlněné rusé vlasy jí končily pod rameny, kde se skrývalo malé tetování bohyně smrti Morrigan. Lethiiny dříve jasně modré oči se proměnily. Nyní byly jiné, takové zvířecí. Připomínaly oči draka či hada, trochu možná i divoké kočky. Společně s bílou kůží jí to dodávalo nový, svůdný vzhled. Při této myšlence se usmála a odhalila dva dlouhé tesáky. Upíří tesáky.
Znovu se lekla, co se s ní stalo. Měla bílou kůži, tesáky a obrovskou chuť na krev. Vzpomněla si na pohádky, které jí vyprávěl otec, když byla ještě malá. Problesklo jí hlavou, jak se takovým bytostem říkalo. Upíři... nebo snad vampýři? Nevybavovala si to přesně. Pak se hlasitě a divoce zasmála. Znělo to příšerně a vůbec ne lidsky.
"Koneckonců vypít krev mužům, kteří mě kdysi zradili, by mohla být docela zábava."
Lethia si opět pomyslela, že tohle přece není ona. Myšlenku ale zapudila, svlékla se a šla se vykoupat do jezera.