Dech - Prolog (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Garth si povzdychl. Popravdě řečeno, bylo to spíše takové zvláštní zachrchlání. Kostry totiž zpravidla nevzdychají - nemají plíce. Garth byl mrtvý už několik století. Nevzpomínal si sice kolik přesně, ale když to počítal naposledy, vycházelo mu to na nějakých tři sta let. Jeho vybělené a místy ohlodané kosti vypadaly křehce a nestabilně. Garth sice věděl, co všechno jeho kosti vydrží, ale i přesto si nebyl zrovna jistý, jestli vydrží průběh rituálu znovuzrození.
Rituál znovuzrození dával nekromantům jejich schopnosti i postavení. Podle toho, jak si kostlivec vedl, dostal poté od mistra dávku syrové magie. Ta okamžitě způsobí odpor těla a pak už záleží jen na tom, jak silný a nadaný budoucí nekromant je. Pokud rituál přežije, zjistí se, který další element ovládá kromě magie Smrti, která je pro všechny nekromanty společná. Také mu bude přiřazena oblast kontroly, se kterou pak může nakládat dle libosti. Oblastí kontroly nekromanté většinou myslí relativně velký kus zničené půdy plné spálených vesnic a se spoustou kostí. Ideální místo jak pro odpočinek, tak pro vyvolávání dalších mrtvých pomocníků.
Tento rituál může být vyvolán jen, když zemře jiný nekromant. A to se právě stalo. Jeden ze dvaceti nekromantů handrkujících se o moc a území padl v šarvátce s domobranou blízké vesnice. Kostlivci ho nesli na čtvercovém podstavci, aby mohl snadněji upalovat své oběti. Jenže tento nekromant, jmenoval se Hup nebo možná Chlup, Garth si nevzpomínal přesně, ke své smůle zapomněl na kameny místních barbarů, které sice přímo jemu ublížit nedokázaly, ale jeho služebníkům ano. Když jeden obzvláště velký kámen rozdrtil jednoho z kostlivců, podstavec se převrátil a nekromant se zřítil přímo na jeden z mnoha špičatých kůlů. Samotná tato drobná nehoda by mu ani tak nevadila, jenže háček byl v tom, že kdosi mu ukradl kosti nohou a rukou, takže byl naprosto bezmocný. Jeho magie sice fungovala, ale prostě neměl dostatek síly na to, aby se dostal pryč. Ostatní kostlivci postupně také padli a on se odebral na místo, odkud nekromanti berou své duše - do Aegorothu.
A protože není možné oživit nekromanta do původní podoby, musí být vždy vybrán jeho následovník. Garth byl jeden z deseti dobrovolníků nalezených v hlubinách Aegorothských jeskyní.
Garth si jasně vzpomínal na poslední momenty svého dřívějšího života. Byl gardista, jeden z profesionálních bojových mágů sloužících k ochraně Jeho Královského Veličenstva. Vybavoval si i znaky na brnění, podle nichž pocházel ze Starého království, odněkud z Ennelwellu nebo blízkého okolí. Stál v řadě s dalšími gardisty, připraven čelit protivníkovi. Bomba! Hučelo mu v hlavě. Tento výkřik zaslechl těsně předtím, než se všechno kolem zahalilo do naprosté temnoty a ticha.
Nyní měl znovu vstoupit do života. Nebo snad neživota? Nebyl si příliš jistý, ale hlavu si s tím dlouho nelámal.
Rozhlédl se po svém pokoji. Byla to místnost ve staré věži, s hřbitovní hlínou na podlaze a čerstvou krví v umyvadle. Nechyběl ani kostěný trůn s kůží z koně, stolek s několika svitky papíru, několika brky napuštěnými krví a vyvolávací knihou. Velké okno s výhledem na zpustošenou krajinu pokrytou hustou mlhou doplňovalo stísňující atmosféru pokoje. Nebyla tam postel, nekromanti totiž nemůžou spát, i kdyby chtěli. Garth byl se svým ubytováním maximálně spokojen.
Najednou někdo důrazně zabušil na dveře jeho pokoje.
"Co chcete?" vyštěkl Garth svým hlubokým a rezonujícím hlasem, nezvyklým i pro učně nekromantů.
"Jste na řadě," odpověděl mu jasný a bezbarvý hlas.
Garth si uvědomil, že za dveřmi stojí zombie. Ať už by řekl cokoli, zombie by stále opakovala jeden a ten samý rozkaz. Povzdechl si. I když by si to nikdy nepřiznal, a ačkoliv věděl, že nekromanti nemají emoce, připadal si nervózní. Rozrazil dveře a přimáčkl za nimi stojící zombie na stěnu. To mu na chvilku rozjasnilo jeho pochmurnou náladu. Vydal se pryč přes dlouhou halu osvětlenou zeleně planoucími pochodněmi.
"Jste na řadě," ozvalo se ještě přidušeně za ním.
Garth kráčel chodbou, necítil ani chlad, ani žár, ani žádné emoce, ale přesto se cítil podivně. Pořád si připadal nervózní. Zatřepal hlavou - ne, teď není čas na hlouposti. Jsem mrtvý, nemůžu být nervózní.
* * *
Umíral. Nikdy sice nedoufal v dlouhý život, ale přesto mu smrt připadala příliš předčasná. Ještě to nemělo přijít, ještě ne! Musel ještě splnit svůj úkol - ochránit dědice trůnu Ahortského knížectví. Teď nesměl zemřít.
Z posledních sil se Lucas přinutil otevřít oči. Naskytl se mu hrůzný pohled na barbarského válečníka s obrovským mečem, jímž proklál ani ne dvacetiletého mladíčka z pěší divize střelců, který se sesul k zemi, na místě mrtvý.
Chtěl se otočit, ale nešlo mu to. Jednu nohu necítil vůbec, druhou jen trochu. Zkusil se alespoň převalit na břicho, což se mu po chvilce povedlo. Zahlédl scénu, která se mu zjevovala jen v nejhorších nočních můrách. Bojující princ byl obklíčen třemi barbary, kteří se k němu čím dál tím víc přibližovali.
Lucas nevěděl, co má dělat. Zahlédl kámen a v posledním záblesku naděje ho vší silou mrštil po jednom z barbarů. Ten se otočil a pozvolna kráčel k Lucasovi, aby dokonal dílo smrti. Lucas ale věděl, že to neudělal zbytečně. V levé ruce svíral své poslední sbohem.
Začal z posledních sil křičet: "Utečte, můj princi! Mám v ruce bombu! Spaste svůj život a řekněte králi, co se děje!" Nevěděl sice, jestli ho princ zaslechl, ale doufal, že ano. Barbar už stál těsně u Lucase a potěšeně sledoval jeho smrtelné křeče. Nijak nespěchal, aby Lucase dorazil, a to byla chyba.
Lucas zapálil roznětku o kus hořícího keře a se vzdycháním umístil bombu před sebe. Barbar na něj nechápavě zíral, nerozuměl téhle neznámé zbrani.
"Chcípni, ty potvoro..." stihl ještě zachraptět Lucas. Pak už viděl jen tmu - děsivou a chladnou.