Den v Hutnohradu II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bláto, kaluže, prach, dým a smrad. Vlastnosti typické Hutnohradské uličky. Tahle byla ale trochu jiná. Užší, takže na ní nedopadalo tolik měsíčního světla. Obyčejný měšťan by do této části města neměl vůbec, jak se říkávalo, ani „páchnout“. Vrazi, lupiči, zbojníci, kteří se nebojí prolít trochu krve na zablácené silnici. Ani stráž sem často nezavítala, bála se. A večer? Pouze sebevrah by se sem odvážil. Přemysl věděl, že sem ho nikdo nebude následovat. Zde bylo nejlepší místo mít své lidi, o kterých neměl nikdo vědět.
Sám tlustý kapitán ve své tunice a to v té nejhorší části města. U boku dýku. Na nic jí nepotřeboval, nikdo by se mu neodvážil zkřivit ani vlásek. Dříve sem patřil, věděli, co je zač. Pouze cítil, jak ho sledují skrz okenice a klejí, že to není žádný zatoulaný prostý „měšťáček“.
Dorazil na místo, stará, hnusná, polorozpadlá barabizna. Přemysl přistoupil ke dveřím a vší silou zabouchal, div se celý dům nezřítil. Dveře se během minuty otevřely a v nich stál starý shrbený mužíček s brýlemi na nose.
„Přemysle? Je pozdě. Máš něco?“
„Jistě.“ Vytáhl z brašny, kterou měl přehozenou přes rameno, svitek s velmi známou pečetí. Mužík zamrkal očima. Přemysl by přísahal, že mu ukápla slina nad cenným dokumentem.
„Poradíš si s tím?“ pronesl Přemysl tak potichu, že staříka to donutilo se pro jistotu rozhlédnout. Nikde nikdo, ale věděl, že je všichni sledují.
„Jistěže, jen aby mě psi nevyhrabali.“
„Neboj se, pošlu ti sem někoho a to okamžitě.“
„Doufejme, že nebude pozdě.“
„Musím jít, přitahujeme už příliš pozornosti. Bohové s tebou, Krype.“
„Bohové s tebou, Přemysle.“

Hudba, hluk a smích. Jak on to rád slyšel. Jeho oblíbené místo. Starý známý bordel, který mu sloužil jako lázně. Vstoupil a okamžitě se kolem něj seběhly dámy. Věděly, že toto není obyčejný zákazník. Jeho měšec, jak se domnívaly a správně, přetékal zlatem. Každá by si chtěla uždibnout kousíček, avšak on měl oči a zlato jen pro jedinou, Evžu.
Bylo to s ní jako vždy. Kouzelné, pohádkové, nadpřirozené. Dnes cítil, že byl ten pravý čas, ale radši se té myšlenky vzdal. Měl strach. Nepřijala by návrh. Leželi a koukali si do očí. Poznala to. Chtěl jí něco říct, už ho znala dlouho. Nevydržela mlčky:
„Chceš mi něco říct? Přemý.“
„Ne.“ Odvrátil se na druhý bok. Ona se k němu přitiskla krásným, mladým, voňavým a hladkým tělem, zbožňoval to.
„Vím, že chceš, vidím ti to na očích.“
Mlčel.
„Přemýšlela jsem.“
Stále mlčel.
„Miluju tě. Už to nechci dělat.“
„Takže chceš, abych tě dnes v noci odvedl?“
„Ano.“
„Vezmeš si mě?“ otočil se k ní a líbezně jí pohladil po tváři.
„Ano. Chci být s tebou. Vem si mě domů.“
„Nevíš, jak dlouho na to čekám, Ev. Už od té doby, co jsem tě spatřil. Jak je to dlouho? Deset let? To jsi ještě pracovala v Domě květů. Byla jsi už tehdy nádherná a, no, vyvinutá.“
„Nech toho, bylo mi teprv třináct.“ Uhnula pohledem. Přemysl si všiml, že se jí na tváři objevil malý ruměnec studu.
Do jejich ložnice vtrhl narušitel. Starý známý Kampl, ten uměl vždy překazit krásnou chvilku.
„Pane, někdo žádá o vaši audienci.“
„Kample, nepočká to do zítra?“
„Ve jménu meče a poznání? Myslím, že ne, pane.“ Přemysl na nic nečekal, vyletěl z postele a zuřivě se začal oblékat. Všiml si lítostivého pohledu Evži.
„Miláčku, vrátím se brzy, a poté odtud odejdeme.“
„K tobě domů?“
„Ne,“ odmlčel se. „k nám domů.“

„Pane kapitáne,“ přivítal ho v soukromém salónu muž, který byl oblečen v drahém, luxusním a krajkovém oděvu, přes něj přehozenou kápi, která byla u krku spjata sponou, velmi zdobnou sponou. Salónek v místním domě sloužil pro předehry se zákazníkem. Teď se dokonale hodil pro dnešní nečekanou schůzku.
„Baron Bogling, doufám, že jste nezavítal kvůli tomu rytíři. Vaše paní mě informovala o svatbě a tedy i o tom, že se zde nacházel podvodník. Mimochodem, gratuluji, určitě vaše dcerka bude šťastná a vlivná, na to nezapomínejme.“
„Jsem tu ve jménu meče a poznání.“
„Jistě, to mi bylo řečeno, ale nechápu. Každoroční konference je až za tři měsíce. Jak víte, je zakázáno jednat mimo ní.“
„Toto je naléhavá situace. Navíc myslím, že to vyústí k brzké konferenci.“
„To se nestalo nejméně sto let.“
„Zde, poté pochopíte.“ Baron předal dopis, který celou dobu držel v ruce. Kapitán si vytáhl z brašny okulár, bez něj by nepřečetl ani písmenko, šifrovaný farenským inkoustem.
„To není možný.“ Přemysl nevěřil tomu, co čte. „ Našel dodatek šedesát pět, jak je to možný.“
„Někdo králi pomohl. Myslím, že už chápete danou situaci. Včera mi to přišlo, byl jsem na cestě do hlavního města - obchodně. Posel mě zastihl na půli cesty. Den od Hutnohradu. Musíte svolat konferenci, neprodleně.“
„To znamená, že tato zpráva je už dva týdny stará? Možná víc?“
„Ano, kapitáne. Zaspali jsme, doba míru a klidu nás oslepila a ohluchla. Je potřeba povznést meč vědění.“
„Zařídím neprodleně. Poté rovnou vyrazím. Řekněme měsíc? To by mělo stačit na sjezd.“
„Lepší bude tři týdny, neměli bychom meškat. Já také neprodleně vyrážím, musím ještě něco cestou zařídit. Nechť ti meč vědění ukáže cestu, bratře.“
„Nechť nás ostří meče zas svede na světlo, bratře.“

Hlavní město bylo vždy nádherné. Plné života, kultury a moderního stylu. Stále se přestavovalo podle nejnovějšího trendu. Kavárny, obchůdky, restaurace a další místa, kde bohatí lidé mohli utrácet své peníze. Každý, kdo něco znamenal, zde bydlel. Ulice dlážděné tím nejlepším kamením. Stěny domů krásně zdobené, některé domy i zlatem.
V ulici Prašná bylo rušno. Lidé uhýbali, neboť projížděl pozlacený vůz, nejspíše z královského dvora. Určitě z královského dvora. Erb to prozradil. Okna zahalená, nikdo neviděl, kdo se kočárem veze. Mohl to být samotný král?
Ve voze seděli dva muži. Bohatě vystrojeni. Z královského senátu. Politici. Největší ryby z celého království. Vlivní a vzdělaní muži. Byli zrovna zabráni do rozhovoru. Nejspíše do velmi vážného rozhovoru, neboť jejich tváře prozrazovali vážnost daného rozhovoru.
„Král toho využil, bylo to nevyhnutelné.“
„Ano, viděl jste, jak se tvářil hrabě Děpold?“
„Jistě, že viděl. Viděli to snad všichni u kulatého stolu.“
„Královská pravá ruka a sám byl překvapen královským oznámením.“
„Nejspíše svého pobočníka neinformoval o důvodu, proč se uskutečnilo dnešní sezení senátu.“
„Dle mého názoru to bylo správné, co učinil náš král.“
„Dle mého též.“
„Dnes se nacházíme v krizi a pokud se nebude nic dělat, může naše silné postavení skončit. Lidé povstanou. Král bude napíchnut na kůl a my budeme upáleni za živa. Vládu musí převzít jednotná ruka. “
„A to díky jedné bezvýznamné události.“
„Bezvýznamné? Hrabě, to co se děje na hranicích je katastrofa. A už není jen zaznamenán jen jeden incident, ale několik.“
„Několik? To chcete říct, že zmizelo víc vesnic?“
„Jak je známo, jedenáct případů, naprosto totožné. Navíc o dalších ještě nevíme. Čekáme na nejnovější zprávy.“
„A oblast katastrof se blíží k nějakému městu?“
„Ano, Sladovrat.“
„Sídlo hraběte Riegera?“
„Zatím stojí. Doufejme, že Sladovrat ubrání. Jak jsem říkal, čekáme na nejnovější zprávy.“
„Král se dnes ukázal, že není negramotný, jak se o něm povídá.“
„Dnes jste ho viděl poprvé?“
„Ano, jindy jsem neměl tu čest.“
„Jsou to fámy, které šíří prostý lid, nejspíše.“
„Dnešní událost může vyvolat též ty nepokoje.“
„Ano, pokud si lidé budou myslet, že náš král je negramotný. Nikdo nechce krále hlupáka a hlavně, když zrušil senát a převzal veškerou moc. Mocný dodatek šedesát pět.“
„Musíme začít s šířením opaku. Král sečtělý a všeznalý.“
„Ano, hrabě, to je teď prioritou.“

Ali nechápavě hleděl na Utha. Říkal „svobodu“, ale jaká je cena. Dokážeme se bez jeho pomoci dostat ven? Zjistím víc.
„Poslouchám,“ zasyčel Ali dost nepřátelským hlasem.
„Král mě pověřil, abych si sestavil družinu, která zjistí, co se stalo na pohraničí království. Určitě jste slyšeli o incidentech, ne?“
„Do politiky se nemícháme.“
„Nejedná se pouze o politiku.“
Kumn seděl v koutě cely a nechtěl se už dál bavit s Uhtem, ale zvědavost ho přemohla:
„Co se přesně stalo?“
„Pijavice má zájem o království,“ zasmál se Uht, Kumn odpověděl gestem, ne moc slušným.
„Mě by to také zajímalo,“ snažil se Ali zjistit víc.
„Vesničané mizí. Beze stopy. Jen pustá vesnice. Žádní svědci. Někdo tvrdí, že přešli přes hranice, emigrovali. Já tvrdím, že v tom má někdo, nebo něco prsty. Možná něco Nad.“
„A jak my můžem být užiteční. O Nad víme velký hovno.“
„Doslechl jsem se, že patříte k nejlepším stopařům. Žádný kontrakt vám neunikne, dokážete ho pronásledovat na míle daleko. Ideální pro hledání stop, popřípadě vystopování pachatele. Plus jsem zjistil, že jeden z vás je pijavice. To by se mohlo v budoucnu hodit. Iluze, malé čáry, ovlivňování lidí. Ušetří to čas s výslechy, pokud nějaké budeme provádět.“
„Řekněme, že bychom souhlasili. Nějaké podmínky a odměny?“
„Samozřejmě svoboda. Smazán trestní rejstřík. A vstoupíte do královské armády, takže budete dostávat žold, který vám bude patřičně náležet. Začnete poctivý život. No nezní to pohádkově?“
„Kolik dělá žold?“
„Tisíc korun.“
Ali se zasmál.
„Tisíc a půl?“
Další smích.
„Dva tisíce?“
Další smích a tentokrát se přidal Kumn. Uhtovi zableskly oči vztekem.
„Tři!“
„Pět tisíc,“ řekl s úšklebkem Kumn.
„Ticho, pijavice. Domlouvám se s tvým parťákem.“
„Pět tisíc,“ zopakoval Ali.
„Čtyři a půl,“ povzdechl si Uht.
„To by šlo,“ řekli dvojčata naráz.
„Jen to má háček.“
„Já to věděl,“ syknul stranou Kumn.
„Opravdu jen jeden z vás je pijavice?“
„Ano. Kumn je pijavice. Já, Ali, jsem člověk.“
„Dvojčata. Přezdívka a vysvětlení vaší podoby. Chápu.“
„V čem je ten háček?“ zeptal se Kumn.
„No, pijavice, jsi veden jako zakázaná rasa. Král musí posoudit, zda lze tvoje služby využít. Musíme jet do hlavního města. Bude veden královský soud o tvé službě. Pokud povolí, není problém. Pokud ne – oheň.“
„Dáš nám chviličku? Ali, pocem.“ Dvojčata se sešli v rohu cely. Ali začal:
„Je to úžasná příležitost.“
„Ale riskuju krk, vole.“
„Já vím, to ale riskujem vždycky.“
„Tohle je jiný. Dá se říct, že jdu na smrt.“
„Hovno. Koukni na něj. Ten králíčka zpracuje.“
„Vždyť jsi slyšel, jakej král je, ne? Ty vole, úplně dutej. Co myslíš, že rozhodne.“
„To jsou jen fámy. Myslíš, že by dokázal vládnout debil?“
„Debil ne, ale se senátem bys to zvládl i ty a to jsi retard.“
„Drž piču, vole. A věř mi. Jako vždycky, vole.“ Kumn dlouze přemýšlel. Po necelých pěti minutách rozhodl:
„Fajn ty čůráku, ale jestli zdechnu, najdu si tě a rozmlátim ti tu držku.“

Stejná ulička. Vrazi, zloději, žoldáci, kteří se nebojí prolít krev. Hutnohrad v ranní mlze. Oči, které byly za okny, už dávno spí, vyspávají vypitý rum. Jen dva muži jdou ulicí. Čvachtají botami v kalužích. Jeden tlustý, druhý zdatný a vysoký muž.
„Kample, tenhle dopis předáš madam Alerte, rozumíš?“
„Jistě, pane. Vlastní stejnou adresu?“
„Pokud vím, tak ano. Jestliže zjistíš, že ne, najdeš ji. Ten dopis je důležitý a najdi ji co nejrychleji. Ve stáji máš připraveného koně. Nešetři ho. Za týden to musíš stihnout.“
„Nemožné, pane.“
„Kample, musíš.“
„Ano, pane.“
„A teď jdi. Nechť ti meč vědění ukáže cestu, bratře.“
„Nechť nás ostří meče svede zas na světlo, bratře.“
Přemysl dorazil ke stejným dveřím, které navštívil v noci. Zas zabušil, tentokrát možná i větší silou. Spěchal. Dveře se otevřely a z něj nevykoukl stejný mužík, ale velká hora masa. Hora zastoupila kapitánovi cestu a řekla:
„Kdo?“
„Kapitán Přemysl, ty dutá hlavo. Tvůj kapitán.“
„Oh. Prominout. Pane, jít dál.“ Přemysl vstoupil a spatřil obrovské regály knih a svitků. Hromada knih ležela na zemi. Některé byly nové, některé staré. Na zemi se válelo několik brk a pergamenů. Uprostřed toho chaosu byl stůl. U něj seděl Kryp.
„Krype, máš to?“
„Jistě. Nádherný falzifikát. Mohu jich udělat víc, pokud mi ten dokument necháš déle.“
„Nemohu, dnes ho musím vrátit pravému majiteli. Jedna kopie musí stačit. Ukaž. Ano, přesně to jsem potřeboval. Krype jsi jeden z mých nejlepších mužů. Řekni si cenu.“
„Pro tebe Přemysle? Se slevou,“ pousmál se Kryp. “dvacet dva tisíc.“
„Tady jsou. Bohové s tebou.“
„Ať tě bohové provázejí, Přemysle.“