Deník upírky (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Narodila jsem se v roce 1436 v Karpatech za vlády Vlada II.. Po něm nastoupil Vlad III. Říkali mu Tepeš, neboť své nepřátele a zrádce nabodával s oblibou na dřevěné kůly. Jeho oběti umíraly pomalu ve strašných mukách. Před jeho hradem byly kůly s hlavami protivníků, aby všem připomínaly, že si s ním není radno zahrávat. Lidé z naší vesnice říkali, že pije i jejich krev. Nevěřila jsem tomu. Nemůže být přeci tak zlý. V roce 1445 jsem byla už dospělá a tak jsem se rozhodla vydat na jeho hrad. Matka mě nechtěla pustit z domu a tak jsem jedné noci utekla z domu. Napsala jsem jí dopis na rozloučenou, aby o mě neměla strach.

Na hrad jsem se dostala po dvou dnech strašné cesty. Přijali mě do služby jako pomocnici kuchaře. První den se zdál být normální a klidný až do chvíle, než se ozval křik z vězení... Všichni najednou znervózněli, jako by to byli oni, koho mučí. Moc jsem to nechápala a tak jsem se raději zabrala do své práce. Po chvíli přišli do kuchyně rytíři a vedli s sebou tmavovlasou dívku. Hodili ji na zem a odešli pryč. Dívka měla potrhané oblečení. Na zádech krvavé šrámy od biče. Brečela, křičela. Kuchařka ji zvedla z podlahy a odvedla ji pryč z místnosti. Pak se vrátila a pokračovala dál v práci. Nakonec celý den proběhl v klidu.

Zanedlouho jsem poznala jak to doopravdy na hradě chodí. Každý kdo něco zkazil, byť i jen málo, byl potrestán. I já jsem na to brzy přišla. Rozbila jsem pár talířů. Ozvala se strašná rána jak mi spadli na kamennou podlahu. Ve dveřích se objevili stráže. Popadli mě a odtáhli do mučírny. Místnost byla vlhká, špinavá a byl z ní cítit strach a bolest. Spoutali mě jako nějakého vězně. Pověsili mě za pouta na hák který visel ze stropu dolů. Nechali mě tam, myslím dvě hodiny. Zdálo se mi to jako věčnost. Najednou se rozrazili dveře a vešel vysoký, statný muž s červenou maskou přes obličej. V ruce měl bič. Roztrhl mi šaty, které mi halily záda. Pak už bylo slyšet jen práskání bičem a bolest která byla nesnesitelná.

Přesto že mi hořeli záda bolestí, vůbec sem nekřičela ani hlásku sem ze sebe nevydala. Najednou to přestalo. Sundali mě a dotáhli do kuchyně a hodili na zem. Kuchařka mě odtáhla do zadní místnosti. Tam mě položila na postel a krvavé rány mi otřela mokrým hadrem. Pak odešla pryč. Nechala mě tam, ale ještě než za sebou zavřela dveře pověděla: “Jsi statečná, že si nekřičela.“

Po nějakém čase se mi rány zahojily. A nechápu proč, ale naschvál jsem zničila pár talířů. A vůbec jsem nedělala co mám. Potom co jsem udělala měl přijít trest. Proběhlo to stejně jako minule, ale zase jsem nekřičela. Tahle se to opakovalo několikrát. Najednou do kuchyně přišli rytíři. Nikdo nechápal proč. Nikdo nic neprovedl. Jeden z nich došel až ke mně. Chytl mě za zápěstí a odtáhl ven na chodbu. Pak mě vláčil někam po hradu až do jednoho pokoje.“Tady si sedni a ani se nehni“ Řekl a odešel. V místnosti byla jen dvě křesla s jedním dubovým stolem. Na stěnách byly obrazy různých lidí asi příbuzných. Pak už jen krb, ve kterém vyhasínal oheň.

Otevřely se dveře a dovnitř vchází vysoká postava. Byl to kníže Vlad. Stála jsem na místě bez hnutí. Když za sebou zavřel dveře, ukázal na křeslo a pověděl „posaďte se.“ Sám se posadí do druhého křesla. Také se posadím s nechápavým výrazem ve tváři. „Položte pravou ruku na stůl. Prosím.“ Nevěděla jsem pořád o co jde, ale pravou ruku jsem položila na stůl. Musela jsem se zeptat „Proč?“ Neodpověděl. V krbu zapraskalo. Tak jsem sebou trhla a podívala se do krbu. V tom jsem ucítila strašlivou bolest v pravé ruce. Když jsem se na ní podívala, ruku mi probodl malou dýkou. Jediné co jsem v tom okamžiku udělala bylo to, že jsem vyndala dýku z ruky a hodila na zem. Ruka se mi klepala. Krev tekla z rány po ruce. Ve tváři jsem měla dost vyděšený a bolestný výraz. Pak jsem ze sebe znovu vydala: „Proč? Co jsem…“ Nedořekla jsem, skočil mi do řeči: „Bez výkřiku. Měli pravdu. “Přitom po mě hodil hadr. Vstal z křesla. Přešel ke krbu a přihodil pár polínek. Já mezi tím vezmu hadr a obvážu si sním ruku.

On začal přecházet po místnosti sem a tam. Já jsem zvedla dýku ze země a položila ji na stůl. Vstala jsem z křesla a chytala se k odchodu pryč. Otevírám dveře vedoucí do chodby, když v tom mě chytl mě za zápěstí a strhl zpět, pak došel ke dveřím a zabouchl je. Nechápavě jsem se na něj dívala, nic neřekl, nic nenaznačil. “Nikam nepůjdeš!“ Zařval. Ještě pořád mě držel za zápěstí dost pevně. Vysmekla jsem se ze sevření a zeptala se: „Co vlastně chcete?“ Přitom jsem pomalu couvala až jsem narazila na stěnu místnosti. Vlad se na mě podíval. Přešel až ke mně. Chytil mě za ramena. „Klid, nic se neděje,“ pověděl milým hlasem. Nevím proč, ale naklonila jsem hlavu na stranu. Jako kdyby mě k tomu něco přinutilo. Odhrnul vlasy z krku.

Pak sem v krku ucítila strašnou bolest. Takovou bolest kterou jsem ještě nikdy necítila. Najednou jsem viděla rozmazaně, nevěděla jsem co se kolem mně děje.

Probudila jsem se u sebe v pokoji, nevím co se včera stalo. Jak jsem se zvedala z postele, trochu se mi zamotala hlava. Tak jsem zůstala ještě chvíli sedět. Začnu se oblékat. Najednou když sem se koukla do zrcadla, měla sem na krku dvě rány. Říkala jsem si od čeho to mám? Nevěděla jsem. Vzala jsem si šátek a obvázala jsem si ho okolo krku tak, aby rány nebyli vidět. Den byl pak jako každý jiný, ale někteří lidé mi říkali že jsem strašně bledá a ptali se jestli nejsem nemocná. Sem tam se mi zamotala hlava. Cítila jsem se zesláblá, bezmocná. Po pár dnech do naší kuchyně přišel sám kníže Vlad. Všichni přestali pracovat a srovnali se do řady (já taky). Obešel si kuchyň, jestli je všechno v pořádku. Pak ukázal na mě. Stráže mě hned odvedli do pokoje, ve kterém jsem už byla.

Najednou se mi začalo všechno vybavovat. V místnosti jsem nečekala dlouho a přišel Vlad. “Co se... Pro...“ Ani jednu z vět sem nedokončila, neboť Vlad ke mně přistoupil chytl mě za pas. Díval se na mě smutným pohledem. Pohladil mě po tváři. Ruce měl jako led. Já jsem ho nechápala. Naklonila jsem hlavu stejně jako minule. Vlad mě nejdřív políbil na krk a až pak se zakousl. Pomalu se začala ztrácet vědomí. Najednou přestal položil mně na zem a přemýšlel, po rtech mu tekla má krev. Najednou vytáhl dýku a řízl se do zápěstí. Došel ke mě a dal mi ruku před ústa. “Napij se, dělej!“ Řval. “Umíráš. Tak dělej, napij se!“ Neměla jsem jinou možnost, buď zemřít nebo žít jako stvůra. Vybrala jsem si. Zakousla jsem se do jeho zápěstí a pila jsem jeho krev. On odtrhl svou ruku ode mně a ta se vzápětí zacelila. Cítila jsem strašlivou bolest, která se mi rozlehla po celém těle. Strašné křeče a neskutečný žár. Cítila jsem jak se mé tělo mění. Mé vlasy se prodloužily a zbarvili se do černa. Pak bolest přestala. Když jsem se rozhlédla viděla jsem svět úplně jinak.

Vlad mi pomohl vstát a pověděl mi: „Rozhlédni se“ a ukázal na okno. Došla jsem k němu a podívala se. Byla to nádhera. Až teď mi došlo že už asi nebudu taková jako dřív.