Deník z hradní věže (1. strana) | Články - Aragorn.cz

21.01.
KaRei

Je to teprve pár dní, co žiji na hradě Bílých jezdců, ale zvolna si začínám zvykat. Jenom na místní kuchyni si zřejmě ještě dlouho nezvyknu. K včerejšímu poledni nám bylo naservírováno cosi, co chutí připomínalo značně obnošené kožené boty. Podle ostatních rytířů z řádu tomu prý však brzy přijdu na chuť.

V řádu je nás pět. Tedy vlastně šest, avšak s rytířem Macushitou jsem za svůj krátký pobyt na hradě ještě neměl tu čest se setkat. Prý se zdržuje na svém venkovském sídle někde za jižním lesem.

Představeným řádu Bílých Jezdců je baron Vykuk. Vlastní rudý plášť - symbol jen těch nejvznešenějších rytířů bojujících na straně dobra - avšak téměř jej nenosí, raději má na sobě zvláštní bílý plášť, který mu společně věnovali obyvatelé jedné jím zachráněné vesnice. K tomu plášti se prý váže jedna stará legenda. Snad se mi časem podaří o té legendě něco vyzvědět.

Rudý plášť má pak ještě jeden z našich rytířů, Petr Heene. Na rozdíl od Vykuka jím svůj oděv nechává zdobit a podle skutků, které jsem o něm slyšel, tak zcela zaslouženě.

Dále je zde hrabě Eragorn. Jeho postava vzbuzuje hluboký respekt. Je Vykukovou pravou rukou a na hradě chová svého vlastního draka.

A nakonec baron Rytirecek. O tom toho ale zatím moc nevím, kromě toho, že dost času tráví v kuchyni. Kdo ví, je-li to kvůli jídlu, nebo spíše kvůli pohledné kuchtičce.

22.01.
KaRei

Dnes ráno se ze svého venkovského sídla vrátil na hrad i náš poslední člen, Macushita. Je to ještě nezkušený mladík, který za sebou mnoho soubojů nemá. Avšak odvaha a odhodlání stát se rytířem mu nechybí.

Hrabě Eragorn dnes vyjel obhlédnout své panství. Podle rychlého posla v jeho lesích začal někdo napadat pocestné. Vrátil se ale už krátce po poledni v doprovodu ještě jednoho rytíře. Představil se jako kníže Gogogo. Podle svých insignií patřil na stranu dobra.

"Narazili jsme na sebe když jsem projížděl svým panstvím. Je to zkušený bojovník. V boji mne doslova rozdrtil, " řekl Eragorn a uznale poplácal Gogogoa po zádech.
Kníže si nás svým zrakem jen letmo přeměřil, až jsem z toho měl nepříjemný pocit.

Eragorn knížete přivedl, protože se chtěl přidat k našemu řádu. Ihned mu byla přidělena komnata na východní straně hradu, s výhledem na přilehlé jezero. Začala se připravovat uvítací hostina. Já si jen v duchu říkal, jestli naše kuchyně bude pro knížete dost dobrá.

Neuplynulo ani pár hodin a hradem se ozval mocný řev. Kdyby nevycházel od pracovny barona Vykuka, považoval bych jej za hlas Eragornova draka. Místo draka to byl Eragorn sám, stojící před otevřenými dveřmi Vykukovy pracovny. Upřímně jsem politoval člověka, který by se v ní chtěl třeba jen pokusit něco najít. Jindy úhledně seřazené spisy byly poházené všude kolem, jako by se pracovnou prohnala vichřice. K nepořádku v pracovně se nikdo nedoznal, zato však knížete Gogogoa již na hradě více nebylo. Že by ochutnal "dobroty" z naší kuchyně ještě před hostinou a raději utekl? Nebo že by byl špehem z jiného řádu?

Ještě nyní slyším Eragornův hřmot: "Za tohle jej dostanu."
Když jsem se jej zeptal, zda-li mu nevadí, že je rytířem dobra, řekl jen: "Rytířem dobra? Pak tedy sešel z cesty a začíná se přiklánět k temné straně. Napadl mne na mé projížďce v mém vlastní panství."

Eragorn poté trénoval až do slunce západu. Podle ozývajícího se řinčení jeho meče soudím, že kůra nebohého stromu na nádvoří již nebude, co bývala.

23.01.
KaRei

Dnes se z mračen lily bez přestání proudy vody. Krajina vypadá mnohem pochmurněji, než v jiné dny. Alespoň ten déšť pomáhá s hašením dalších hořících vesnic. Nevím, kdo je větší bestie - zda-li ty ohavné příšery obývající místní lesy a opuštěné vesnice, nebo temní rytíři kteří vystrašeným vesničanům nedopřejí jediné klidné noci.

Nikomu z nás se dnes nechtělo do toho nevlídného počasí vykročit. Cesty jsou rozblácené a kořeny kluzké. Většinou jsme jen hlídkovali ve vesnicích, o kterých jsme si mysleli, že by se mohly stát dalším terčem loupeživých nájezdů. Chudáci, kteří sami již téměř nic nemají, berou i své poslední stříbrné, jen aby zaplatili rytířům za chvilku strávenou na stráži, místo aby si pro sebe koupili chléb. Říkají, že bez chleba ještě den či dva přežijí, ale že bez ochrany rytířů by se nemusely dočkat dalšího rána. Nikdy se necítím dobře, když beru měšec stříbrných od těch nebohých lidí. Často se však nedají odbýt a své peníze nám vnucují, jen abychom k nim přišli zas.

Baron Vykuk přísně zakázal takto získané peníze utrácet v putyce za pití, či je jiným způsobem zbytečně rozhazovat. Část z nich vracíme těm nejpotřebnějším, a část užíváme ke zlepšení vlastní zbroje.

Snad se nám podaří přinést do této země opět mír a klid ...

24.01.
KaRei

Dnes jsme společně s Eragornem probírali naše zážitky z bitev a vlastní úspěchy a neúspěchy. Štěstěna dokáže být opravdu vratká. Někdy sám převrátíte naruby celý tábor nájezdníků a ukořistíte obnos, který naplní klidně i jednu truhlici, jindy vás překvapí páže s dýkou a div nevyváznete živý.

Většinu času mluvil hrabě, neboť já toho zatím zase tolik neprožil. Posledních několik nocí jsem sice strávil opakovaným pronásledováním černých rytířů, ale šlo spíše o menší darebáky, než o velké hrozby. Ale i tak byli někteří z nich nezvykle "štědří".

Když už bylo na čase ukončit naše tlachání a vyrazit po stopách banditů, shodli jsme se, že nám na hradě něco chybí - síň slávy. V rychlosti jsme v rytířském sálu alespoň odtáhli jeden stůl ke stěně a vystavili na něm několik z našich ukořistěných suvenýrů. Není to zrovna SÍŇ slávy, ale i malý kout prozatím stačí.

Večer se pak na hradě ukázal mladý rytíř ucházející se o členství v řádu. Říká si Scorpion. Jeho jméno je mi povědomé, jen si zatím nemohu vzpomenout odkud.

26.01.
KaRei

Když jsem si pořádně odpočal, vzpomněl jsem si, odkud Scorpionovo jméno znám. Při svých výpravách proti temným rytířům jsem zaslechl jeho jméno v jedné malé vísce nedaleko místa zvaného Tři obři. Hovor, který byl o něm veden jsem pořádně neslyšel, ale dle jména mi připadalo, že by mohl snad patřit k temné straně. Vydal jsem se mu po stopě a narazil jsem na něj u starého chrámu. Tam jsem také poznal, že jsem se zmýlil ve svém předčasném úsudku založeného jen na jeho jméně. Z houští jsem jej tehdy viděl, jak právě rozparoval žaludek velkého mrtvého škorpiona, kterého zřejmě svou rukou skolil.

Když jsem se vrátil z dnešní hlídky, byl náš řád opět o pár členů větší. Rytíři Gabriel a SnowDragon již byli seznámeni s hradem i zabydleni ve svých nových pokojích. SnowDragon a Eragorn si velice rychle padli do noty. Zřejmě to bude jejich společným zájmem - draky. SnowDragon své jméno získal díky své oblibě v ohrožených bílých dracích. Prý podobně jako Eragorn jedno oheň chrlící zvířátko vlastní, ale je to zatím ještě mládě.

Když se dostavil čas večeře, Eragorn slavnostní řečí přivítal naše nové bratry. Možná to bylo právě kvůli slavnostnímu večeru, možná jsem si již přivykl, jak tvrdili na začátku ostatní, ale dnešní večeře se kupodivu dala i chvíli poválet v ústech.

Dokonce i o zábavu bylo postaráno. Petr ve své polévce vylovil prsten, který jsme hned poznali jako Rytíreckův. Otočil se k němu a s humorným vysoko nasazeným hlasem pronesl: "Oh barone, Vaše nabídka je vskutku lákavá, ale vzít si Vás nemohu ... Vy se mi totiž vůbec nelíbíte."
Na to celý sál vyprskl smíchy a korunu dodal sám baron: "Omlouvám se madam, byl to omyl. Nechtěl jsem požádat vás, ale vašeho koně. Šeredu jako Vy bych si vzít nikdy nemohl."

27.01.
KaRei

Eragorn se včera vrátil mokrý, jako by spadl do vodního příkopu. Na zemi za sebou nechával potoky vody. Když dočvachtal až do rytířského sálu, odpověděl na naše překvapené pohledy slovy: "Bylo moc horko, tak jsem se skočil vykoupat."
"A té vodě se to asi moc nelíbilo a dala ti co proto", zažertoval Petr.
Eragorn poté odčvachtal do svého pokoje aby si usušil zbroj.
Ale zřejmě živel už stihl udělal své, neboť dnes ráno Eragorn spíše připomínal chodící staré dveře.

28.01.
KaRei

Jeden by nevěřil, co se vše dá během jednoho jediného dne stihnout.

Když jsem skončil pravidelnou hlídku v jedné vesnici, vypravil jsem se do kostela, ve kterém podle místních straší. Na první pohled se kostel zdál být v pořádku, a kromě spousty prachu a pavučin na něm nebylo nic zvláštního ani strašidelného. U oltáře jsem nalezl pohozený měšec stříbrňáků. Když jsem chtěl prohlédnou zákristii, zda-li tam nebudu mít podobné štěstí, cosi na mě skočilo jakoby ze stropu. Ohavná potvora s dlouhými tesáky se mi snažila dostat na krk. O upírech jsem už něco slyšel, ale tento byl první, kterého jsem spatřil na vlastní oči. Pokusil jsem se s ním o souboj, ale byl příliš rychlý. Uštědřil mi několik silných ran a škrábanců a jen tak tak jsem se dokázal vyhnout alespoň jeho zubům. Rozhodně bych nechtěl strávit věčnost jako upír. Raději jsem se dal na ústup. Ven mne nepronásledoval, jelikož ještě stále svítilo slunce. Zřejmě v zákristii spal a já jej svou přítomností probudil. Měšec, který jsem našel u oltáře jsem měl stále u sebe, takže zcela s prázdnou jsem neodešel. Ale s tím kostelem by se mělo něco udělat. Není přece možné nechat upíra se jen tak potulovat po nocích lidmi.

Při cestě zpět na náš hrad jsem se zastavil u kupce ve městě. S penězi z kostela jsem si mohl dovolit lehký dřevec. Sice ještě nevím, kdy mi k něčemu bude, ale alespoň jeden už mám. Na tržišti jsem zaslechl zprávy, že několik temných rytířů se objevilo v nedaleko řeky. Jejich jména mi nebyla neznámá. Už jsem se s nimi několikrát střetl, a zřejmě ještě nepochopili, že toto území jim nepatří. Dřevec jsem si odnesl na náš hrad. Tak jak je pro mě zvykem ukládat si zbroj ve svém vlastním pokoji, tak jsem o tom ani moc nepřemýšlel a okamžitě se snažil i dlouhý dřevec dopravit do pokoje. Projít s ním ale přes hrad po úzkých chodbách se ukázalo jako nelehký úkol. Místy to vypadalo spíše na zápas. Na točitém schodišti jsem svůj nový dřevec málem zlomil. Sotva jsem sedostal za poslední schod, kousek od mého pokoje jsem potkal barona Vykuka. Se soustrastným pohledem se mě optal, proč jsem neuschoval dřevec ve stájích, tak jako všichni ostatní. Ve stájích? To jsem nevěděl. Strastiplnou cestu s dřevcem napříč hradem jsem si tedy mohl úspěšně zkusit ještě jednou. Vykuka jsem potkal poté na nádvoří. Když mě viděl splaveného potem vycházet se dřevcem z dveří citadely, jen nešťastně zavrtěl hlavou a řekl mi, že jednodušší by bylo ten dřevec vystrčit ven oknem. Když jsem konečně zdárně uložil dřevec ve stájích k ostatním, začínal jsem své koupě litovat.

Ve stájích jsem potkal dalšího nového rytíře řádu, GreaDyho. Neměl jsem však čas pouštět se s ním do dlouhého hovoru, protože jsem měl ještě v úmyslu zastihnout několik mých známých nepřátel a zopakovat jim, kde je jejich místo. Z nějakého důvodu naším opětovným setkáním nadšeni nebyli. S většinou z nich jsem měl zkušenosti, že jejich měšce byli nadité penězi ukradenými od obyvatel, které ožebračovali. Dnes spousta z nich zklamala - stříbrňáky již stačili utratit. Jen pár z nich dodrželo naši tradici.

Po návratu zpět na hrad jsem byl z celého dne dosti vyčerpaný a těšil jsem se, až budu moci zavřít oči. Ale čekala mne ještě jedna událost - povýšení v řádu. Z pážete jsem rytířem. Ve Vykukově řeči se objevila narážka i na mé dnešní zmatkování s dřevcem. Studem jsem byl v tu chvíli rudější než Petrův plášť.

Naštěstí dnešek už končí a já mohu konečně ulehnout k vytouženému odpočinku.

29.01.
KaRei

Dnes ráno jsem u obchodníka nalezl mrazivou šavli prodávanou pouze za stříbrné. Dosud za ni požadoval vždy několik velice drahocenných a vzácných rubínů. Rozmýšlení mi dlouho nezabralo. Ta šavle se mi už dlouho líbila, tak jsem prodal zpátky dřevec, který jsem pořídil teprve včera, a svůj drahocenný kord a odnášel jsem si nádhernou, modře zářící šavli. Jenom mě mrzí těch 1000 stříbrných, které jsem na dřevci prodělal.

30.01.
Rytirecek

Dnes ráno jsem se modlil k Avovi.

Modlil jsem se dlouho, jelikož dnes jsem se rozhodl, že se nebudu zase poflakovat celý den po hradu, ale půjdu ven. Ale v tuto chvíli jsem ještě nevěděl co se mi stane. Když jsem jel po cestě, která vede z našeho hradu, nerazil jsem na hostinec nesoucí jméno U mořského hada. Přede dveřmi do hospody stála a povídala si skupinka pěti pro mě neznámých rytířů. Při procházení kolem nich jsi mne jeden všiml a zavolal na mě: "Hej ty! No ty, nekoukej jak sůva z nudlí a pojď sem. "S nevelkou ochotou jsem přišel a zeptal jsem se: "Co chceš?" V odpověď mi přišlo: "Já? Já nechci nic, ale ty by jsi mohl chtít nám pomoci, na žádost tamhle kupce, při ochraně jeho života a zboží přes poušť. Bohatě se nám odmění. Je zoufalý, protože nutně potřebuje prodat zboží." Kouknu na kupce jak se opírá o svůj vůz a všimnu si smutku v jeho očích." Dobrá, jdu s vámi." Odpověděl jsem stroze.

Cesta přes poušť není nijak příjemná, když praží slunce svými nelítostnými paprsky a písek, který se dostane všude, máte opravdu všude. Neurazili jsme ani pět mil, když se to najednou rozpoutalo. Před koněm stál skoro stejně velký škorpion. Kůň se splašil a vyváděl jak pominutý. Škorpion nedělal nic jenom koukal svými očky. V mžiku mrknutí oka se v zemi objevil díry, z kterých vylezlo dalších pět škorpionů. Jeden z nás se vrhl na škorpiona před koněm a ostatní bojovali jako o život. Když jsem si vytahoval meč tak mě zasáhla tupá strana obřího žihadla a já spadl z koně. Když jsem otevřel oči a uviděl nechutné červené nožky jednou ranou jsem jich pár usekl a netvor se začal zmítat v agonii kdy neustále škubal ocasem zakončeným žihadlem. Ve snaze uštědřit netvoru smrtící ránu píchl mě svým ocasem do prsou a já jsem se opět svalil na zem. Poslední co si pamatuji je jak mrtvé tělo obchodníka okusovaly malé čelisti té stvůry. Poté jsem následkem působení škorpionova jedu upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se ve svém podkrovním příbytku v západní věži a z mého přesvědčení, že to byl jen sen mě vyvedl obvaz kolem prsou a nepříčetná bolest. V tom se otevřeli dveře a v nich stála naše mladá kuchtička s tácem buchet. A s malým nádechem pobavení mi říká: "Tak barone, ven už zase nějakou chvilku nepůjdete."

30.01.
KaRei

Rytíř Macushita se již několik dní na hradě neukázal. Nemáme o něm ani žádné zprávy. Nikdo neví, zda ještě žije, či je raněn nebo dokonce mrtev, nebo snad nepřešel k temné straně. Baron Vykuk již vyslal několik poslů do Macushitova rodinného sídla, ale všichni se vrátili se zprávou, že hrádek je prázdný.

Na druhé straně se náš řád v posledních dnech ale i značně rozrostl. Téměř každým dnem začínám na chodbách hradu potkávat stále nové a nové tváře.

Včerejšího dne se na hradě dokonce objevila i skupinka rytířů v zářivých zbrojích, aby předala dopis navrhující spojenectví mezi Bílými jezdci a Řádem blbých rytířů. Dlouho se o tom rokovalo. Já jsem zatím vyrazil na tržiště do města vyzvědět něco o jejich pověsti. Většina lidí se shodovala, že Blbí rytíři jim už nesčetněkrát pomohli. Několik trhovců ale vypovídalo o opaku.
"Jsou řádem vesměs dobrých rytířů, ale někteří z nich se špatností neštítí, " byla odpověď jednoho kupce, který zaujal mou pozornost.
Začal jsem se vyptávat na jejich představeného, ale v tu chvíli, jakoby jsem neexistoval. Lidé neodpovídali, vyhýbali se, a začali se schovávat. Dlouho jsem hledal někoho ochotného mi o jejich představeném něco říci, ale bez úspěchu. Až když už jsem chtěl odejít zpátky na hrad, zastavil mě jakýsi muž, který byl zahalený v kápi, aby jej nikdo nepoznal.
"Slyšel jsem, že se vyptáváš na hraběte Makarova, představeného Blbých rytířů, " oslovil mne šeptem.
Tiše vyprávěl o Makarovových skutcích. Jednu vesnici, která neměla na zaplacení pro jeho rytíře, kteří v ní dobrovolně hlídkovali, vypálil do základů. Její obyvatele nechal zavřené v domech, aby se upekli zaživa, a ti, kterým se podařilo uprchnout, nechal pochytat a oběsit na okolní stromech.

Na hrad jsem se nevracel, ale uháněl jsem k němu, co mi jen síly dovolily. Když jsem dorazil, sdělil jsem zvěsti o řádu Blbých rytířů Eragornovi. Nevím, jestli o pověsti představeného Blbých rytířů baron Vykuk věděl nebo ne, ale spojenectví bylo nakonec uzavřeno.

Přes noc jsem přemýšlel, zda-li ty zvěsti o řádu Blbých rytířů jsou vůbec pravdivé, ale chování lidí ve městě, když jsem se ptal na Makarova, tomu odpovídalo. Moc jsem toho nenaspal. S hlavou plnou myšlenek se moc dobře spát nedá. Krátce před dnešním rozedněním jsem vyšel na hradby se provětrat. Na obloze ještě stále zářily hvězdy a ..... Rytireckovo okno na věži. Světlo ze svíčky ozařovalo strop jeho pokoje. Netuším, zda-li tak brzo vstal, nebo nešel ani spát. Později ráno odjel z hradu do města.

Scorpion jej pak dopoledne nalezl někde v poušti se zlou bodnou ranou na prsou a dovlekl jej zpátky na hrad. Rychle vzburcoval celou kuchyni, aby mu připravili nějaké bylinky. Sám je pak začal míchat a připravovat odporně páchnoucí lektvar. Z Rytireckovy hrudi, který byl celou dobu v bezvědomí, jsme mezitím odmotali dlouhý šátek, kterým mu Scorpion na poušti zastavil krvácení. Rytireckova hruď byla celá žlutozelená, jak byla nasáklá štířím jedem. Sotva Scorpion dokončil lektvar, podal jej mladé kuchtičce, Elišce: "To musí vypít!"
Scorpion začal připravovat ještě jakousi mast a Eliška se snažila přinutit bezvládného Rytirecka lektvar polknout.
Když byla mast hotova, začal ji Scorpion mazat po Rytireckove ráně.
"Toho jedu je moc. Takhle to nestačí, " zamumlal a vytáhl ostrý nůž. Šikmo přes hruď provedl rychlý řez. Místo krve vytékal žlutozelený hnis s jedem. Do čerstvě vzniklé rány rozmazal zbytek masti. Bylo na něm vidět, že něco podobného nečiní poprvé.
Eliška poté Rytirecka ovázala čistým obvazem a Petr s Eragornem jej odnesli do jeho pokoje.

Před obědem jsem ji viděl, jak nese tác s buchtami.
"Buchty!" řekl jsem s nadšením a rychle se po jedné natáhl.
Od Elišky jsem ale dostal akorát tak přes ruce: "Ty jsou pro barona."

No, k obědu nakonec byla naše obvyklá spálená kaše.

31.01.2009 - 16:26
Rytirecek

Po včerejších buchtách od Elišky jsem se cítil velice dobře. Cítil jsem se natolik dobře, že jsem po ranní modlitbě k Avovi šel na snídani do Velké síně. Po povzbuzujících slovech a drobných vtípků jsem se odebral zpět do mého podkrovního pokoje. Otevřel jsem střešní okno a téměř celý den jsem sledoval dění na nádvoří. Sledoval jsem jak naši mladí rytíři se neustále předhánějí ve svých výkonech, jak Voord utíkal před ostatními chlapci, když je všechny porazil v lukostřelbě, j ak se Eragorn ujal dnešního cvičení s mečem a jak jeho učni neustále dělali chyby, kterým se museli sami smát.

Když mi Eliška přinesla oběd řekla mi, že dnes jede do města, jestli bych nechtěl něco koupit. Zamyslel jsem se a nakonec jsem jí dal peníze. Přišel mě navštívit KaRei a tak jsem se ho hned optal kdo mě zachránil a co se se mnou dělo. Při večeři, kdy jsme měli výjimečně bramborovou kaši s kusem masa místo spálené kaše, jsem jako jediný kněz na hradě, pronesl modlitbu, která byla až moc dlouhá a nudná, když jsem viděl tváře všech, kteří s chutí koukají na jídlo tak jsem řekl tak dlouho očekávané: "Amen." Po velice chutné večeři jsem využil příležitosti a z hloubi duše jsem vyjádřil Scorpionovi můj neskonalý dík za mou záchranu. Nakonec přišla Eliška, která mi předala ozdobné brnění, které jsem chtěl aby mi koupila a já jí na oplátku za její laskavost dal andělský amulet. Už se těším na zítřek až vyrazím zase z hradu, už dlouho jsem nebyl na svém panství.

31.01.
voord

Tedy dnes jsme se všichni sešli u oběda. Dorazil i zraněny Rytirecek kterému se opět do těla vracela síla. Když procházel kolem nás dělali jsme si s něho srandu, ale to jsme nevěděli že ho bodl škorpion. Po právu nás sekřikl Eragon. Po obědě jsem vyzval všechny k turnaji ve střelbě s luku. To ale nevěděli, že jako malý jsem chodil na lov zvěře a výhradně jsem střílel s luku takže pro mně nebyl problém trefit se do terče. Turnaj tedy začal. Dostal jsem se až do finále s KaRei. Bylo to velice těsné vítězství naštěstí pro mne, když jsem se trefil do středu terče. Byl jsem velice zvědavý na to jak odpoví KaRei, když vystřelil naštěstí pro mně zafoukal zrovna z levé strany vítr a tak šíp KaReie skončil na kraji terče. Jelikož jsem byl nejblíž středu tak jsem vyhrál a radostí jsem běžel přede všemi rytíři. Po té nás vyzval Eragon na souboj 1 na 1 s mečem jelikož jsem se díval a snažil se něco naučit z toho jak jsem se díval nic moc jsem se nenaučil a tak jsem dostal největší výprask ze všech protože jsem meč doposud viděl jen u rytířů a na hradních chodbách. Chyb v tomdle souboji byla strašná spousta. Tento souboj mně poučil že luk a šípy nevyřeší nic na boj s blízka. Těším se až si tento souboj zopakujeme a doufám že už to nebude tak ostudné pro mně. Po souboji s Eragonem se mi všichni smáli a tak jsem rozčileně odešel do mého venkovského sídla.

01.02.
KaRei

Dnes ráno jsem zašel do města. Potuloval jsem se ulicemi a poslouchal, co si kde lidé vyprávějí. Takto jsem se dostal až do přístavu, kde si právě jeden obchodník snažil najmout několik rytířů, aby jej doprovodili na jeho plavbě. Měl obavy z pirátů, že jej připraví o cenný náklad. Nabídl jsem se, že se jeho plavby zúčastním. Asi za hodinu se nad námi napnuly plachty a my vypluli z přístavu na otevřené moře. Bylo klidné, nikde nebylo žádné jiné lodi, kromě té naší. Směřovali jsme na jih. Dva z rytířů, které kupec také najal, byli zřejmě na moři poprvé. Hoď se kymácela jen zvolna, ale i to jim stačilo, aby vyhodili svou snídani přes palubu. Když jsme byli asi tak v polovině cesty, ozval se hlas ze strážního koše: "Loď na pravoboku!"
Kapitán vytáhl svůj dalekohled a začal po hladině na obzoru pátrat po plachtách. Po chvilce vydechl hrůzou: "Piráti!"
Jejich loď se rychle přibližovala. Byla lehká, zatímco my jsme měli plné podpalubí zboží. S ostatními rytíři jsem se začal připravovat na bitvu, která byla nevyhnutelná. Schovali jsme se za sudy a za plné zábradlí, aby nás nebylo z pirátské lodi vidět.
Když se přiblížili k našemu boku, háky zasvištěli vzduchem a piráti začali svou loď přitahovat. Jeden z háků se zabodl jednomu rytíři schovanému hned za plným zábradlím do ramene. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí a nepřekazil náš plán překvapení. Meče jsme měli připravené a čekali jsme jen na vhodný okamžik. První vlna pirátů se zhoupla po lanech na naši loď a dopadli až za sudy, za kterými jsme byli schovaní. To byl náš okamžik. Vyskočili jsme a překvapené piráty jsme lehce poslali na odpočinek. Dál se rozpoutala zuřivá šarvátka plná chřestotu kordů a mečů, řinčení brnění, bolestných výkřiků a bojových pokřiků.

Zvítězili jsme, ale několik obchodníkových mužů bohužel zahynulo a nešťastný rytíř, kterému hák projel ramenem a připíchl jej k zábradlí, byl mrtev také. Nedokázal se osvobodit a pro nelítostné piráty byl snadným cílem. Obchodník z vděčnosti za zachráněný náklad nám zaplatil více, než byl domluvený žold a vysadil nás v dalším přístavu. Odchytil jsem si jinou loď vracející se do našeho města, a na oběd jsem byl zpátky na hradě. Zašel jsem se podívat na našeho lazara. Vede se mu už docela dobře a zítra by rád odjel na své panství. Podle Scorpiona to ale ještě není dobrý nápad. Rytirecek se už ale těší a nevypadá, že by si to chtěl nechat rozmluvit.

Po obědě nás zeman Voord vyzval na lukostřelecký turnaj. Rytírecek byl jediný, kdo se nezúčastnil. Voord si vedl bravurně a turnaj vyhrál. Já se dostal až do finále s ním. Nemám představu, jak se mi to přihodilo. Musela při mě stát matka veškeré štěstěny. Voord po svém vítězství pak před námi všemi nadšeně pobíhal. GreaDy, Gabriel a SnowDragon se mu za jeho vychloubavé poskakování kolem chtěli pomstít a začali jej po nádvoří chytat a nahánět. Měli v úmyslu jej hodit do hnoje vedle stájí. To se jim nakonec nepodařilo. Eragorn využil našeho turnajového naladění a vyzval nás ještě na souboj mečem.

Odpoledne se na hrad donesla zpráva, že by pozítří měl přijet sám hrabě Makarov na oslavu uzavřeného spojenectví. Zdá se však, že i jiným našim rytířům spojenectví s Makarovovým řádem leží v žaludku. Diskutovali jsme o jeho přehodnocení a navrhovali jeho zrušení. Eragorn se během horlivé, někdy až bouřlivé diskuze ve Velkém sále odebral do ústraní. Asi půl hodiny jsme ještě rozebírali Řád blbých Rytířů, než se Eragorn vrátil s pergamenem v ruce opatřeného svou pečetí.
Podal jej Vykukovi a řekl: "Podávám rezignaci na funkci diplomata. Udělal jsem chybu a to je v těchto těžkých dobách neomluvitelné."
Baron Vykuk mlčky vzal pergamen do ruky a my ostatní jen zírali.
"Rezignace? Cože? Jsi rytíř, nebo ženská? Chyby dělá každý. Není špatné prohrát jednu bitvu. Špatné je po jedné prohrané bitvě vzdát celou válku. Ty teď prostě stáhneš ocas a zalezeš do boudy? Nejsi žádná baba, tak to dokaž!" Řekl jsem, když jsem se z šoku vzpamatoval.
Vykuk pergamen vrátil Eragornovi: "Souhlasím s KaReiem. Tvou rezignaci nepřijímám."

Doufám, že to Eragorna trochu nakoplo a vyvedlo z deprese, do které se dostal. O tom, jak naložit se spojenectvím s Řádem blbých Rytířů se dosud ještě definitivně nerozhodlo. Jsme pro jeho zrušení, je zde však otázka, jak ono zrušení provést diplomaticky. A kníže Makarov má přijet už pozítří.

01.02.
Eragorn

Je nedělní ráno a já se rozhodl vyjet ze svého panství na lov zvěře . Jako doprovod se mnou jel Karei a Rytířek.

Po pár metrech hned od hradní brány jsme potkaly postavu zahalenou do černých věcí... Karei na nic nečekal a šel přímo k ní se podívat co je to za muže nebo snad přízrak... Rytířek si hrál zatím ze svým mečem a čekal na pokyn k útoku.

Karei došel k té postavě... natáhl ruku směrem ke kapuci... pomalu jí stáhl dolů.. v tom okamžiku se veliká postava změnila k nebezpečnému bojovníkovi temnoty...

Karei zasekl bleskově svůj meč do jeho těla... Rytířek seskočil s koně a utíkal pomoci Kareiovi... Ti dva ho skáceli jako starý strom... ze zbytkem posledních sil se ten rádoby pán temnoty dal na útěk...

Pak jsme se shodli, že budeme muset udělat očistu na našem panství, že můžou být všude což nás děsilo... A tak Rytířek svolal celý řád a důkladně jsme to prohledali... pak konečně jsme ulehli k vysněnému spánku...

01.02.
Rytirecek

Dnešní den patřil mezi náročné a pro mě velice úspěšné dny.

Poté co mě ráno pozval Eragorn na loveckou projížďku a poté co jsme měli radost, že jsme zahnali temného rytíře, který se při ústupu démonicky smál, nás napadlo, že tento rytíř tu nemusel být sám a tak jsme prohledali okolí zámku. Při obědě jsem navrhl Vykukovi, aby jsme posílily jak denní tak i večerní hlídky, protože se obávám, že ten temný rytíř se vzdal nějak snadno a mohl by přijít znovu a tentokrát opravdu ne sám.

Po obědě jsem si šel odpočinout na nádvoří, kde jsem sledoval každodenní hašteření našich mladých rytířů. Když jsem šel hřebelcovat mého koně, tak ke mě přilítla Eliška celá rozčilená, že jsem měl být už před deseti minutami na pokoji, aby mi mohla převázat mou ránu. V tom hlídka na bráně vykřikla: "Blíží se jezdec, velmistře." Vykuk přišel k bráně a po chvíli vjel na nádvoří jezdec. Hned na první pohled bylo znát, že mu v žilách nekoluje čistá lidská krev.
"Jsem hrabě Isang. Syn hraběte Leonada a džiny Rirany. Přijel jsem abych některým z vás umožnil získat titul hraběte. Nebude to zadarmo, musíte mít titul barona a musíte mne porazit, " řekl svým velice zvučným hlasem. Všichni rytíři se obrátili na mne a Vykuka, jakožto jediné barony na hradě. Vykuk výzvu odmítl, jelikož se mi zdálo, že dnes opravdu není ve své kůži. Já jsem začal přemýšlet. Scorpion mě začal přemlouvat ať s ním nebojuji, že nejsem ještě z cela zdráv, ale já jsem si říkal, že takováto příležitost se mi nemusí už v životě naskytnout.
"Já tvou výzvu přijímám, " řekl jsem Isangovi. Po půl hodině převlékání do zbroje jsme se sešli na nádvoří, kde již byla postavena provizorní tribuna kde seděli ostatní rytíři. Začal jsem být velice nervozní, když jsem viděl skutečnou velikost hraběte. Byl jako hora, většího muže jsem v životě neviděl a jeho namodralá kůže po jeho matce mi také naháněla hrůzu. Souboj to byl nevídaný i když měl Isang navrch a mě začala zrazovat má nezahojené rána. V posledním pokusu o získání titulu jsem čekal až se na mne hrabě rozeběhne a já využiji jeho nabrané rychlosti a před tím než sekne se kolem něho obtočím přičemž mu do běhu nastavím nohu, aby hrabě zakopl. Můj manévr vyšel přesně jak jsem očekával a hrabě se svalil na zem a mě stačilo již mu jenom ke krku přiložit meč. Po slavnostním předání titulu a s tím náležejících dvou tisících stříbrných a nového koně, jsem řekl Elišce aby skočila do města a koupila tam ty nejlepší lahůdky. Tak jsem pohostil, z mého nově nabytého bohatství celý hrad. Byla to velkolepá slavnost kde Vykuk oznámil, že byla konečně byla dostavěna východní věž. Všichni zcela znaveni po namáhavém dni a přejedeni jsme se odebrali do svých pokojů a já jsem z okna sledoval hořící pochodně hlídky na hradbách a začal jsme být rád že nemám takový pech jako ten chudák rytíř na hlídce.

01.02.
KaRei

Ráno mě a Rytirecka vzal Eragorn na lov do svého panství. Při hledání vhodné zvěře jsme narazili na temný stín, snad přízrak, možná temného čaroděje. Pokusil se nás napadnou a tak jsme jej s Rytireckem skolili. Vítězství bylo až příliš snadné a na Eragornovi byl vidět neklid. Po návratu Rytirecek za pomoci barona Vykuka zburcoval zbytek hradu. Byly posíleny hlídky na hradbách, jelikož náš hrad je v těsném sousedství s Eragornovým panstvím. Začali jsme se připravovat na pročesávání lesů, zda-li se v nich náhodou podobných přízraků nepotuluje víc. Vykuk si mě během příprav nechal zavolat do své pracovny.

"Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptal jsem se, jakmile jsem vstoupil.
"Ano, zavřete za sebou dveře, " vyzval mě Vykuk.
Netušil jsem, proč si mě nechal zavolat, ale vypadalo to, že jde o něco vážného.
"Jde o Vás a hraběte Eragorna. ... Ten Váš včerejší výstup... co to mělo znamenat? Upozorňuji Vás, že s Ním budete vždy a za všech okolností jednat slušně. Ostrý tón si nechejte pro někoho Vám rovného. Nezapomínejte, že je v řádu nad Vámi, stejně tak i svým šlechtickým titulem, takže se k Němu budete podle toho tak i chovat. Vím, že jste to myslel dobře, ale mohl jste volit slova více odpovídající Jeho postavení vůči Vám.
...
Docela se snažíte a v řádu pomáháte, proto to nyní berte jen jako varování. Příště z Vaší prostořekosti vyvodím následky. Nyní se odeberete do svého pokoje. Do večeře Vám uděluji domácí vězení, aby jste mohl v klidu přemýšlet."

Odešel jsem, jak baron nařídil a ve svém pokoji jsem o celé věci skutečně přemýšlel. Snažil jsem se drásající myšlenky vyhnat z hlavy, ale nešlo to. Vykuk měl pravdu. Včera jsem to přehnal. Vykukovy výčitky se mi pořád vraceli a nedaly mi myslet na nic jiného. Hryzalo mě svědomí a ten pocit byl k nevydržení. Uplynulo sice sotva pár minut, ale mě to připadalo jako věčnost. I přes domácí vězení jsem vyšel z pokoje a zamířil k Eragornovi. Měl jsem štěstí. Právě byl u sebe a plánoval svůj postup při pročesávání lesů.

"Já .... chtěl jsem se omluvit za to .... co jsem Vám řekl když jste předával rezignaci. Bylo to ode mě drzé a troufalé .... Omlouvám se, " soukal jsem ze sebe, zatímco se mi svíralo hrdlo.
"To je v pořádku. Nic se nestalo. Ani mi to drzé nepřišlo, " odpověděl Eragorn, ale já vím, že jeho poslední věta byla spíše z taktnosti.
Když jsem od něj vycházel, abych se vrátil zpět do svého pokoje, narazil jsem přede dveřmi na Vykuka.
Chtěl jsem vysvětlit své porušení domácího vězení: "Já jsem jen..."
"... dostal právě lekci slušného chování. Já vím, " dokončil baron mou větu. Už od počátku věděl, že za Eragornem půjdu s omluvou.
"Nyní se, ale už vraťte do svého pokoje a setrvejte tam do večeře, jak jsem Vám nařídil."
Cítil jsem velkou úlevu. Ne proto, že mi bylo prominuto porušení domácího vězení, ale proto, že jsem svou upřímnou omluvou odhodil ze svého svědomí pěkně těžký balvan. Dnes se mi dostalo cenné a zasloužené lekce.

PS: Už zítra má přijet kníže Makarov.

02.02.
Voord

Dnes ráno jsem si řekl, že se pojedu podívat na mé venkovské sídlo a tak hned po tom co jsem se pomodlil, tak jsem vyrazil. Cesta byla dlouhá a trnitá. Avšak když jsem se blížil k mému sídlu slyšel jsem pláč a nářek. Rozběhl jsem se k místu odkud jsem ty zvuky slyšel a schoval jsem se v houští to jsem ale neměl dělat. Zezadu mne napadl temný rytíř. Snažil jsem se mu ubránit, ale marně. Když už jsem ležel na zemi a čekal na smrtící ránu od temného rytíře tak jsem zavřel oči a modlil se. Znenadání se za temným rytířem objevil Eragon. A vyzval ho k rovnému boji. Boj trval dlouho a neměl přestání, naštěstí Eragon měl více síly a tak temného rytíře porazil a řekl mu ať poslouchá pozorně: Ještě jednou se tady ukážeš a už tě na živu nenechám. Já jsem si v duchu říkal zaslouží si vůbec žít? Když se temný rytíř zvedal ze země tak se divně smál. Doufal jsem že někde poblíž nemá nějaké přátele kteří by ho pomstili. Bohu dík neměl. Tak jsem děkoval Eragonovi za záchranu života.

03.02.
KaRei

Během včerejšího pročesávání lesů naši rytíři prý už žádný další přízrak nenašli. Vrátili se až pozdě večer, znavení a utahaní. Zalezli do svých pokojů a usnuli jako když je do vody hodí.

Dnes ráno někteří rytíři využili příležitosti, než se rozdají úklidové úkoly a urychleně odjeli z hradu, nebo si našli jinou výmluvu. Dnes měl přijet kníže Makarov a bylo potřeba dát Velký a Rytířský sál do pořádku. Voord odjel časně z rána na své panství, Eragorn se vydal ještě pročesat některé lesy a ujistit se, že černé přízraky v nich opravdu nejsou a Rytireckovi se během včerejšího boje znovu otevřeli jeho nezahojené rány, a tak dnes výjimečně opět pouze ležel. Alespoň že se mu včera tím bojem podařilo získat hraběcí titul. Macushita se stále ještě nevrátil a jeden z nových rytířů začíná chybět už také delší dobu. Scorpion vyrazil do města pro nějaké přísady do speciální masti, kterou chce na Rytirecka použít a Deyworon někam zmizel ještě před svítáním.

Zůstala nás zhruba polovina. Začali jsme zametat, leštit, drhnout, pucovat, cídit, rovnat a připravovat. V Rytířském sálu dokonce někdo na stůl, který slouží jako naše "Síň" slávy, prostřel pod vystavené trofeje rudé sukno.

K poledni bylo vše připravené, a jako kdyby to ti, co byli pryč tušili, začali se postupně vracet. Brzy odpoledne zazněly od brány trubky. Delegace z Řádu blbých Rytířů se blížila. Asi deset jezdců v čele s knížetem Makarovem přijelo na nádvoří. Purkrabí je vítal a poté je zavedl do Velkého sálu, kde jsme na ně již čekali. Bylo zvláštní sledovat Makarova mezi jeho doprovodem. Všechno byli rytíři dobra, s honosnými rudými plášti, a on uprostřed jediný v černé zbroji. Šel pomalým těžkým krokem. Mířil k nám. Baron Vykuk stál na místě a čekal, až k nám dojde. Když byl kníže téměř u nás, někdo z našich rytířů mě náhle chytil za rukáv. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nebýt onoho chycení, málem bych proti Makarovovi právě tasil. Snažil jsem se nedat najevo, že se něco děje a doufal jsem, že si kromě neznámého zachránce situace nikdo ničeho nevšiml. Makarov byl zatím stále naším spojencem. Ve mě však vřela krev. Snažil jsem se zůstat klidným, jak to jen šlo.

Služebné začali nosit jídlo na hostinu. Musel jsem to vydržet ještě přes tento sváteční oběd. Na knížete jsem se snažil dívat co nejméně, aby mě obyčejný pohled na něj neprovokoval k nějaké neuváženosti. Po jídle jsme se měli všichni odebrat do Rytířského sálu. Schválně jsem zůstal jako poslední a hned za Velkým sálem jsem se nenápadně vytratil po schodišti vedle Eragornovy pracovny do podkroví. Zalezl jsem do pokoje a tam setrval, dokud jsem z okna neviděl Makarova s jeho družinou odjíždět.
Vzápětí ke mě přišel Vykuk: "Kníže si všiml, že jsi zmizel. Ptal se po tobě."
"Viděl mě jak jdu nahoru?" zeptal jsem se trochu s obavami.
"To ne. V Rytířském sálu si ale všiml, že je nás o jednoho méně. ... Řekl jsem mu, že ses šel podívat na Rytirecka."

Jsem rád, že dnešek už končí a že Makarov je už pryč.

03.02.
Rytirecek

Dnes byl na hradě veliký shon.

Všichni rytíři na hradě, kteří tu byli neustále něco dělali. Uklízeli, pomáhali v kuchyni, zdobili místnosti... Já jako jediný jsem musel ležet v mém věžním pokoji a musím říct, že jsem se cítil vskutku trapně, když jsem přidělával ostatním ještě potíže. Například Elišce, která měla plno práce v kuchyni s vařením a přesto se trmácela přes hrad aby mi přinesla jídlo .A nebo Scorpion, který se musel patlat s mastmi na mojí ránu i když mohl svůj čas využít lépe. Tyto skutečnosti mi vcelku ubrali na náladě.

Když byl velvyslanec z řádu Blbých rytířů se svojí družinou na dohled, tak mi chudák Eragorn pomáhal slézt z žebříku vedoucího do komnaty. Pár vteřin před příjezdem jsme s Eragornem stáli na nádvoří. Když kolem mě procházel ten muž v černé zbroji tak to vskutku nebyl příjemný pocit. Při hostině jsem si všiml nepřítomnosti KaReie a náš host určitě také. Po jídle, při kterém na nás vyslanec pohlížel s takovou arogancí a s tím výsměšným pohledem v očích, odešel s naším mistrem Vykukem do jeho pracovny. Já jsem se odebral do svého pokoje kde mi tentokrát s výstupem po žebříku pomáhal Scorpion. Když odcházel poděkoval jsem mu a řekl jsem, že zítra odjíždím minimálně na den na své panství. Scorpion protestoval, ale věděl, že jsem se neptal ale oznamoval. Po zbytek dne jsem se probíral ve svých myšlenkách a těšil jsem se na prostor divočiny.

04.02.
KaRei

Pročesávání lesů v Eragornově panství nepřineslo nic nového. Ale nejsem si jistý, že by ten temný přízrak byl sám. Ani si nejsem jistý, co to vlastně bylo zač. Když jsem se dnes vrátil z hlídky, chtěl jsem si v pokoji na chvíli odpočinout. Když jsem ale vyšlapával schody do svého patra, zdálo se mi, že jsem skrz dřevěné zábradlí zahlédl koutkem oka na vedlejším schodišti jakýsi pohyb. Neměl jsem ponětí, kdo by tam co mohl pohledávat. Nahoru nikdo nechodí. Je tam jenom hromada starého harampádí, pavučinami ověšený krov a dva zatím nevyužívané pokoje. Nedalo mi to a šel jsem se přece jen nahoru přesvědčit, že tam nikdo a nic není. Vypadalo to tam opuštěně, ale nemohl jsem se zbavit podivného mrazení v zádech, jako by mě něco sledovalo. Dveře do západního pokoje byly pootevřené. Šel jsem k nim, ale náhle mi zatrnulo. Za dveřmi něco velkého přeběhlo. Bylo to vysoké, jako člověk. Tasil jsem svou těžkou šavli, kterou jsou měl z hlídky ještě pořád u sebe a opatrně otevřel dveře do pokoje. Byl prázdný. Obešel jsem komín, zda-li se za ním snad někdo neschovává, ale nikdo tam nebyl. Jen jedno malé okno bylo otevřené. Asi se mi to jen zdálo, protože je to nejvyšší místo na hradě a nikdo by se jen tak vysoko nedokázal vyšplhat, natož se ještě úzkým oknem protáhnout.

04.02.
Rytirecek

Dnes jsem časně ráno odjel na své panství. Neodvážil jsem se jet sám a proto jsem poprosil mého ošetřovatele Scorpiona jestli by mne nemohl doprovodit na cestě tam. Scorpion sice souhlasil, ale viděl jsem že radost z toho nemá. Cesta na panství proběhla relativně v pořádku. Problém se vyskytl teprve, když jsme dorazili k bráně, kde stál temný rytíř a hádal se s mečem v ruce s mým přítelem z dětství, kterému jsem dal panství na starost. Jakmile mne viděl utíkal za mnou a řekl: "Zdravím tebe příteli i tvého společníka. Prosím pomoz nám, tento rytíř se domáhá vstupu do tvého panství." Jakmile nás rytíř spatřil, uviděl jsem jak zbledl ve tváři. Jistě jsi uvědomil, že jsme silnější než on a tak bez protestů nasadil ironický úsměv temných rytířů a odešel. Poté jsem poděkoval Scorpionovi a rozloučil jsem se s ním. Všichni v panství mne vítali. Ale poté jsem si popovídal se svým přítelem a on mi řekl nepěkné věci. "To co jsi dnes viděl milý příteli se tu nevyskytlo poprvé. Popravdě řečeno je to čím dál tím horší. Temní rytíři jsou čím dál tím víc drzejší. A neděje se to jenom tady. Doneslo se k nám, že tyto problémy se dějí v celé oblasti vašeho hradu. Dokonce se povídá, že jeden velice silný rytíř založil skupinu, která si říká Ruka temnoty a drancují zdejší okolí." Znepokojen tím co jsem se dozvěděl jsem šel ulehnout a oznámil jsem, že je mi to líto, ale budu muset vyrazit již zítra aby se náš řád dozvěděl co nejrychleji.

05.02.
KaRei

Oživlou zem jsem již několikrát měl možnost vidět na vlastní oči, ale dnes mě zaskočila, jako nikdy předtím. Vracel jsem se z hlídky ve městě a měl jsem zamířeno do jedné vesničky, abych se tam optal, zda-li neviděli někde v okolí potloukat se nějaké "černé plechovky." Zkracoval jsem si cestu přes les, když se mi do něčeho zaklínila noha. Myslel jsem, že jsem jenom zapadl chodidlem mezi husté kořeny, ale v okamžiku se zem pode mnou začala zvedat. Byl to zemní elementál. To on mi chytil nohu do své mohutné dlaně. Jak se zvedl, stál jsem mu na ramenou. Nohu mi stále držel. Potom se se mnou začalo všechno točit. Nevím, co všechno se mnou ta hromada kamení prováděla za kousky. Z té změti šmouh míhajících se mi před očima jsem nebyl schopen ani určit, kde je obloha. Bláznivý kolotoč skončil v okamžiku, kdy mě vší svou silou odhodil proti kmeni mohutného stromu. Zatmělo se mi před očima. Ta živá skála se už rozbíhala proti mě, když jí něco rudého vstoupilo do cesty. Během krátké chvíle byla ze zemního elementála jen neškodná hromádka kamení.

Já se ještě pořád vzpamatovával z otřesu, když mi můj tajemný zachránce pomáhal vstát. Byl to rytíř v nablýskané zbroji s rudým pláštěm.

"Děkuji za záchranu, " děkoval jsem neznámému muži.
Rytíř sundal svou přilbici a zpod helmy se vyplavily... dlouhé světlé vlasy. Byla to žena.
"Není zač. Mě říkají Killerka, " řekla s úsměvem.
Byl jsem z toho nejprve zkoprnělý. Její bojové dovednosti by mohli konkurovat těm Eragornovým. Nestává se často, že by v těchto končinách narazil člověk na udatnou válečnici. Ale kdo ví, kolik jich vlastně potkal, když v brnění jednoho od druhého nerozezná.
"Já jsem KaRei, " odpověděl jsem.
Killerka se zvesela zasmála: "To je úspěch. Jsi první rytíř který neztratil řeč, když jej zachránila žena."
"To bude tím, že mi někdy věci trvají delší dobu. Úžas se dostaví až za chvíli. Teď se ještě probouzím z mrákot, " žertoval jsem.

Navrhla se projít. Chtěla mít jistotu, že budu v pořádku. Náraz do toho stromu byla opravdová pecka. Zjistil jsem, že je představenou řádu Knights of Light a podle toho, co mi pověděla, je plná ideálů a představ o lepším světě, než je tento. S Bílými jezdci toho má mnoho společného. Začali jsme tedy hovořit o možné dohodě mezi našimi řády. Přislíbila, že zkusí můj návrh předložit svým rytířům. Z možného spojenectví byla nadšená.
"Myslím, že strany dobra by se měli spojit, " řekla, když jsme se loučili.

Před západem slunce jsem byl zavolán ze svého pokoje k hradní bráně. Prý tam na mě čekala nějaká návštěva.
Byla to Killerka. V jejích očích bylo něco zvláštního. Nebyla to ta veselá žena, která mě v lese zachránila.
"Mí rytíři... nesouhlasí s takovým spojenectvím. Nic nám takové spojenectví nepřinese, " řekla.
"Chápu, " přikývl jsem. Proti jejímu řádu jsme jen hrstka rytířů a většina z nás se jim svými zkušenostmi zdaleka nemůže rovnat.
"Ne, nechápeš. Ani nemůžeš, " odpověděla a obrátila svého koně k odjezdu.
"Co tím myslíš?"
Killerka se podívala k západu, kde se slunce již téměř dotýkalo pahorků. S až podivnou nostalgií tiše řekla: "Některé sny se prostě mění."

Odjela a já jí jen v duchu mohl popřát hodně štěstí: "Ať Tě světlo pravdy vycházející z Tvého srdce provází a ukazuje Ti vždy správný směr."

05.02.
Vykuk

Večeře dnes byla nějaká příliš tichá. Pozoruji jindy veselého KaReie, jak smutně sedí a hledí v dál, aniž by něco viděl. Tento stav u něho není obvyklý. Eliščiných koláčů si ani nevšímá. V mé pracovně se konečně dovídám alespoň něco. Killerka přinesla vzkaz, že spojenectví se zatím uzavírat nebude. Jeho výraz při odchodu mi řekl víc, než on sám. Mám pocit, že KaRei se nám zamiloval. Snad se ještě s Killerkou uvidí a jeho stav se zlepší. Nechci ztratit dobrého bojovníka a přítele.

05.02.

KaRei

V těsnosti se ocitám, svírán jsem a užírán.
Tu chci ven, však nemohu, klec se zavírá.
Lapen jsem a ve vzpomínkách
bolest přes srdce přenáším a tiše se zalykám.

Srdce ty proradné, proč jen tě mám?
Z mé duše jen střep a z tebe skelný prach.
Šrám na hrudi mé zahojí se tisíckrát,
však šrám na tobě po věčnost setrvá.

V hlavě jen vzpomínka,
v duši bolest a žal,
v očích jen beznaděj
a v srdci ... prázdnota.

06.02.
Rytirecek

Po včerejším dni jsem neměl čas zapsat něco do svého deníku a tak píši teď.

Poté co jsem ulehl, mne časně ráno probudil nevídaný hluk. Vycházivše na nádvoří vidím ten zmatek. Všichni služební běhají z místa na místo a vidím, že nosí různé věci k malé zídce obklopující naše moje panství. Odchytnu si onoho muže s kterým jsem si včera povídal a ptal jsem se co se děje. Dozvěděl jsem se, že na moje panství by zanedlouho měla zaútočit nemalá skupina temných rytířu. Příliš ostrým hlasem jsem začal řvát na mého přítele proč mi to nepřišel okamžitě ohlásit. Když ke mě přichází rytíř v rudém plášti v zástupu deseti rytířů umírním svůj hlas. Tento rytíř nás přišel varovat a nabídl mi na pomoc paže své a svých společníků. Tuto nabídku jsem bohužel musel přijmout, protože mi bylo jasné, že tuto situaci s trochou služebných nemohu zvládnout. Jejich útok byl rychlý, ale jak rychle začal tak i rychle skončil. Viděl jsem vyděšenou tvář rytíře, který se zde včera domáhal vstupu, když přijela městská garda z města sousedícího s naším hradem. Po boji jsme začali ošetřovat zraněné a velitel gardy jenom potvrdil to co mi včera řekl můj přítel z mého dětství. Poprosil mne jestli by jsem co nejrychleji nevyrazil k našemu hradu a nepředal jsem našemu mistrovi mými ústy žádost o pomoc. Je nás sice méně než vojáků, ale za to máme mnohem lepší výcvik než oni.

Vyrazil jsem, když zapadalo slunce a do hradu jsem dorazil těsně po půlnoci. Hlídka mne vpustila do hradu a já jsem okamžitě šel k pracovně Vykuka a i když to bylo neslušné ho takto probouzet, tak jeho rozespalé oči z mého výrazu poznaly, že je to opravdu nutné. Potom jsem probudil Eragorna, Petra a když jsem chtěl zaklepat na KaReovi dveře Vykuk mě zastavil. Nevím proč, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. V rytířském sále jsme seděli do rána než jsem řekl vše co jsem musel říci.

07.02.
KaRei

Setkání s Killerkou před dvěma dny ve mě probudilo staré vzpomínky. Vzpomínky, které s sebou ponesu do konce života. Je to už dávno. Již jsem se naučil s tím žít, ale rána, která zůstala, nikdy nezmizela. A nyní je znovu otevřená. Dnes jsem se procházel téměř celý den po březích jezera, nad kterým se hrad Bílých jezdců tyčí. Zmocňoval se mě stesk po zlatých kopulích a vysokých štíhlých věžích mé země.

Kdykoliv jsem se zahleděl na vodní hladinu, vždy jsem viděl její obraz. Princezna Východní Země. Jak ta jen milovala vodu a jak zbožňovala procházet se venku za deště. Její zvonivý smích mi zněl v uších a jejímu sladkému hlasu se žádný jiný nevyrovnal. Nikdo nedokázal recitovat "Otevíratelku" tak překrásně, jak ona. Když z jejích úst zaznívaly verše, každé srdce v jejím okolí se otevíralo. Pamatuji si, jak jsem záměrně odkládal některé své modlitby, jen abych mohl zaslechnout ty její. Stával jsem pod jejími palácovými okny a naslouchal.

Při západu slunce mi v uších opět zaznělo svolávání. Jak dlouho jsem jej neslyšel. Jako by přicházelo z dálky, z východu, z míst kde kdysi bývala Východní Země. Jako by se neslo nad vodní hladinou. Zavřel jsem oči a náhle jsem byl opět v ulicích našeho města. Z vysokých věží se svolávání jako lehká pírka snášelo dolů k lidem. Opět jsem viděl naše tržiště, kupce prodávající koberce a vonné masti, své bratry ve zbroji v královské gardě, královský palác a .... jako anděla zahaleného v hedvábných závojích - princeznu.

V ruce nyní třímám prsten, který měl být naším zásnubním. Prsten, který ji nikdy nebudu moci navléknout.
Srovnávám si myšlenky a snažím se utišit vzpomínky.
Dá-li Bůh, zítra snad opět vyrazím z hradu.
Netoužím po tom, aby se mě ostatní příliš vyptávali. Má minulost i původ je prozatím mým tajemstvím.

08.02.
KaRei

Dnes jsem konečně opět vyrazil mimo hrad, ale na nějakou větší misi jsem se stejně ještě necítil. Ve městě jsem se nabídl na stráž a dopoledne jsem strávil poflakováním se po městských ochozech. Nebylo mi dvakrát do smíchu, i když jsem mučivé vzpomínky přes noc značně utišil.

Když jsem se vracel odpoledne z města, zastihl mě modlitební čas na malebné mýtince v lesích. Nikdo kolem nebyl, tak jsem svou modlitbu provedl v trávě. Od svého opuštění Východní Země jsem se v přírodě nemodlil. Už jsem zapomněl na to zvláštní kouzlo, kdy člověk mezi branami duchovního světa najednou splývá s přírodou.

Když jsem skončil, všiml jsem si, že opodál stojí Killerka a sleduje mě. Musela přijít během modlitby.
"Zdravím tě, " přivítal jsem ji a snažil se zakrýt své starosti úsměvem.
"I já tebe, " odpověděla. "Takovou modlitbu jsem ještě neviděla. Odkud vlastně jsi?"

Nechtělo se mi o tom moc mluvit, ale nenapadala mě jiná cesta úniku.
"Jsem ..... z Východní Země."
"Z Východní Země? Ale ta je přece ...." divila se po právu Killerka.
"... zničená, " dopověděl jsem její větu.
Začala se vyptávat a já ji postupně odpovídal, až jsem nakonec zjistil, že jí o své minulosti pomalu vyprávím nenuceně.

10.02.
KaRei

Setkání s Killerkou mi hodně pomohlo dostat se z depresí. Konečně jsem opět byl schopen jít na misi a nebýt myšlenkami stovky mil daleko. Osoba, která mi ty vzpomínky vrátila, mi nyní pomohla.

Na hradě jsem si všiml, že někteří se na mě dívají nějak jinak. Nedokážu jejich pohled popsat, natož vysvětlit. Nejvýraznější výraz ze všech má baron Vykuk. Nejvýstižnější popis by byl zřejmě "šibalský." Dívají se tak od té chvíle, co jsem se vrátil z hlídky, na které jsem potkal Killerku a ona mi zvedla náladu. Vůbec to nechápu.

11.02.
KaRei

Dnes SnowDragon přivezl ze svého panství na náš hrad svého "mazlíčka" - mládě Bílého draka. Bílí draci jsou prý vzrůstem menší, než například drak Eragorna. Dokáží ale stejně jako jejich větší příbuzní chrlit oheň. SnowDragonův dráček je zatím jen o něco větší, než kocour, a chrlit oheň se teprve musí naučit. Jmenuje se Mei-Sirakh, což prý znamená "Úsvit." Tělíčko má pokryté malými bílými šupinkami, na dotek je ale sametový, jako by měl jemný kožíšek. SnowDragon nám vysvětlil, že bílí draci vlastně něco jako "kožich" mají. Na jejich šupinách vyrůstá jemné prachové chmýří, které jim dávají onu sněhově bílou barvu. Jejich samotné šupiny jsou spíše zažloutlé. O bílých dracích se říká, že jsou to draci severu, ale SnowDragon nám to vyvrátil. Jako každý jiný drak jsou i bílí draci chladnokrevní - nedokáží si udržet svou tělesnou teplotu. Proto se draci a jiní plazi rádi vyhřívají na slunci - aby se "nahřáli." Na chladném severu by o své teplo rychle přišli. Sever jim byl prý připsán jen kvůli jejich bílé barvě a jejich "kožichu."

Na Eragornovi bylo poznat, že s dráčetem nezachází poprvé. Opatrně zkoušel rozpětí Mei-Sirakhových křídel a prohlížel mu chrup. Přesně věděl, kam až může zajít, aby to našeho malého kamaráda nebolelo. Nakonec si s ním hrál. Nastavoval mu své prsty a malý dráček se je snažil chytat drápky a tlamičkou.

"Za chvíli mu budeš už moci dávat malé kamínky na chroupání, " zhodnotil Eragorn.
"Kamínky?" divil jsem se.
Eragorn potom vysvětlil, že draci oheň sami o sobě nechrlí. Z úst pouze proudem vypouštějí hořlavý plyn, který jim vzniká trávením. Ten plyn v ústech zapálí křesáním zubů o zbytky křemene. Dospělí draci proto "chroupají" křemenné skály, aby měli mezi zuby připravený křemen na zapálení ohně.

Dnes jsem se o dracích dozvěděl více, než za celý svůj život.

13.02.
KaRei

Už zřejmě tuším příčinu těch zvláštních pohledů. Když jsem se vrátil z dnešní ranní hlídky, potkal jsem se na chodbě s Voordem.
Ten hned s úsměvem prohodil: "Tak kdy se zase setkáte?"
Nechápal jsem, o kom to mluví, ale než jsem se stihl optat, zmizel po schodišti.

Krátce před polednem přijel posel a přivezl mi dopis. Byl jsem právě na nádvoří, tak jsem jej hned převzal.
A před chvílí přišel do mého pokoje Vykuk. Chtěl se mnou něco probrat ohledně mých služeb na hradbách. Zrovna jsem ten dopis dočítal a Vykuk se hned zeptal, co píšou z The Knights of Light.
Naprosto jsem neměl tušení, jak přišel na to, že je z The Knights of Light. Byl sice na nádvoří a viděl, jak přebírám dopis, ale neměl šanci vidět pečeť.
Na to se jen zasmál a odpověděl: "Je ti to vidět na očích. Většina z nás to pozoruje. Nemusíš ani nic říkat a víme přesně, kdy ses s Killerkou setkal."

Potom mi akorát sdělil můj nový rozpis hlídek, který jsem v tom šoku téměř ani nevnímal.

Oni si tedy myslí, že já a Killerka...

14.02.
Vykuk

Konečně se mi povedlo splnit další z přání mého zemřelého otce. Získat titul hraběte pro mne nebylo nic snadného, jelikož nevyhledávám moc souboje. Než někoho porazit v souboji o pár zlatých, raději jdu dolů do vsí pomoci lidem, či si s nimi jen tak popovídat. Bývá s nimi těžké hovořit, většinou se mi ostýchají podívat do očí. Vědí kdo jsem, přestože mi do obličeje nevidí. Je mi to líto, ale je to pro mé bezpečí. Snad to jednou pochopí. Při návratu jsem přemýšlel o KaRei. Včera tu byl posel z The Knights of Light. Nepřišel za mnou, ale za KaReiem, konečně se začne zase usmívat a ten jeho nepřítomný výraz zase zmizí. Setkání s Killerkou mu očividně prospělo. Doufám, že se bude už cítit lépe a začne zase komunikovat s okolím.

19.02.
KaRei

Konečně jsem zpátky na našem hradě. Čtyři dny jsem byl nyní pryč. Kdyby ostatní věděli, že po celou tu dobu jsem byl s představenou The Knights of Light, jejich vtipkování by zřejmě nebralo konce. Ale abych to vzal od začátku...

V dopise, který před pěti dny pro mě dorazil na náš hrad, se se mnou Killerka chtěla setkat. Příznačně navrhla místo našeho prvního setkání - místo, kde jsem málem skončil rozmačkán oživlým kusem skály. Chtěla projednat starou záležitost s neuzavřeným spojenectvím. Hned další den jsem tedy vyrazil na místo našeho setkání. Ten den docela mrzlo a opět začínalo sněžit, ačkoli ještě před týdnem to téměř vypadalo, že jaro je již za dveřmi.

Když jsem dojel na místo, po Killerce nebylo ještě ani vidu ani slechu. Svého koně jsem nechal odpočinout a čekal jsem na ni. A během toho se objevila skupinka temných rytířů na koních. Sotva mě spatřili, s bojovým pokřikem se rozjeli proti mě. Jen tak tak jsem před jejich koňmi stihl uskočit za strom a tasil jsem svou šavli. O kousek dál černí jezdci své koně otočili a rychle se vraceli. Chtěl jsem opět uskočit na stranu a srazit alespoň jednoho jezdce z koně. Avšak předtím, něž jsem to vůbec mohl provést, jezdci se rozdělili a mezi nimi se napnul provaz. Strhl mě k zemi. Nevšiml jsem si, kdy jej připravili. Vyskočil jsem, jak rychle to jen šlo, ale dva černí rytíři již stáli vedle mě a začali bitka. Další tři jen přihlíželi.

I proti přesile jsem byl schopný jednoho porazit, a druhému odolat. Když ostatní rytíři viděli, že jejich spolubojovníci souboj prohrávají, seskočili i oni a spěchali jim na pomoc. Obestoupili mě, a já měl plné ruce práce se soustředěním se na obranu, natož abych ještě nějaké rány uštědřil. A jako na zavolanou v tu chvíli dorazila Killerka. Seskočila z koně, seběhla ze svahu a jednou ranou odrovnala jednoho z rytířů. V několika málo dalších chvílích se štěstí začalo obracet k nám. Už jsme mysleli, že se konečně dají na útěk, když se objevil ještě jeden černý rytíř. Ostatní přestali bojovat a ustoupili mu z cesty. Byl to chlap jak hora. Podle všeho, šlo o jejich vůdce. Svým krokem mi připomněl arogantní krok Makarova, když byl u nás na hradě.

Killerka jen řekla: "Drž se zpátky!" A předstoupila před něj. Bylo vidět, jak si ji černý rytíř prohlíží. Nic se ale nedělo, jen tak tam stál a prohlížel si ji. Bylo vidět, že Killerka začíná nejistět. "Tak ukaž, co v tobě je, " zvolala na něj a namířila proti němu svůj meč.
Ozval se děsivý smích. Kdyby někdo bubnoval, ten smích by jej přehlušil. Ohromná paže pak chytila čepel Killerčina meče a vytrhla jí jej z ruky. Ozvalo se jen zakřupání, a na zem dopadly rozlámané kousky čepele. Ten kolos jej rozdrtil v dlani jedné ruky. Hned na to se rozmáchl a odmrštil Killerku na několik metrů. Na zem její tělo dopadlo bezvládné. Potom se podíval na mě a řekl jen: "Chytit!"

Během pár okamžiků mě kolem stojící rytíři zajali a spoutali. Svázali i Killerku. Naložili nás oba na koně jako pytle brambor a odváželi pryč. Jeli jsme celý den, než se utábořili. Killerka byla již zpět při vědomí, ale v hlavě ji prý dunělo a cítila, jako by v ní měla střep. Po té ráně, kterou jí uštědřil, se ani nedivím. Bylo mi jí líto, ale měl jsem svázané ruce - a to doslova. Rytíři nás přes noc přivázali ke stromu. Vždy jeden držel stráž, a ostatní spali. Přes noc se na stráži vystřídali všichni.

Ráno jsem myslel, že zase vyrazí, ale nebylo tomu tak. Na někoho čekali.
V poledne někdo přijel. Byl to ten černý přízrak, na kterého jsme narazili v Eragornově panství, a kterého jsme tehdy s Rytireckem tak lehce porazili. Z jejich hovoru jsem pochytil, že on je důvodem našeho zajetí. Pověřil totiž temné rytíře chycením někoho na straně dobra. Já s Killerkou jsme se jim právě připletli do cesty. Ke stromu, kde jsme byli spoutáni, se mnoho z rozhovoru nedoneslo, ale zaslechl jsem něco velice povědomého - Brána stínů. Modlím se jen, že jsem se jen přeslechl. Přízrak se přišel posléze přišel podívat i na nás. Ostatně, byli jsme "jeho" kořist. Killerka mu plivla do tváře. Hromotluk, který ji prve omráčil, jí chtěl hned uštědřit facku, ale přízrak jej zadržel. Dlouho si nás prohlížel. Potom začal mluvit. Připadalo mi, že mluvil spíše ke mě, než ke Killerce. Mluvil o temné straně, o temných rytířích, o svobodě, o životě bez omezeních. Snažil se nás zlákat.

"Díky, ale já nemám zájem, " odsekla mu Killerka.
"Ty ne, ale tvůj přítel zde, ..." zasípal přízrak.
Pak mluvil už jen ke mě: "Cítím to z tebe. Je v tobě vztek a nenávist. Je v tobě zloba. Ten hněv, ten žár, ta touha po pomstě. Ty nebojuješ za dobro. Bojuješ sám za sebe. Za svou pomstu. A baví tě to. Zabíjení se ti líbí. Líbí se ti, když vidíš temné rytíře padat k zemi. Líbí se ti ... ničit!"
"Neposlouchej ho!" vykřikla Killerka.
"Bojuješ proti nám, ale už jsi jeden z nás. Tvé srdce černá. Každým dnem jsi více rytířem temna. A tobě se to líbí. Je to příjemný pocit, vidět nepřítele padat k zemi. Tak uspokojující. Máš chuť je zmrzačit. Chceš jim rozdupat hlavy, chceš jim usekat paže a nohy ... a jen ta představa tě naplňuje slastí."
Cítil jsem se zvláštně, jako omámený. Téměř jsem nevěděl, co se děje.
Vím, že mě rozvázali a do ruky jsem dostal svou šavli. Potom si pamatuju, jak mě přízrak štval proti Killerce: "Přípomíná ti ji. Ona je důvodem tvé těžkosti. Ona je tvé utrpení. Zbav se jí! Zbav se vzpomínek! Osvoboď se! Zab ji!"

Přistoupil jsem ke Killerce a napřáhl se. Něco mi říkala, ale nevím, co. Zřejmě se mě snažila probrat. Sekl jsem. V uších mi najednou zněla Otevíratelka a zmocnil se mě zvláštní pocit. Potom se mi zatmělo před očima.

Pak si pamatuju až Killerku, jak mi ve stanu jednoho z temných rytířů ošetřuje ránu na hlavě. Řekla mi, že jsem přesekl provaz, který ji držel. Jeden temný rytíř mě prý hned poté srazil. Zjistil jsem, že mám rozepnutou košili. Na to jen odpověděla se zarudlými tvářemi: "Bylo potřeba tě zahřát."

Pak jsme se vydali zpět domů. Cestou jsem se ptal Killerky, jak si se všemi temnými rytíři poradila. Její vyprávění místy bralo dech. Ale přízrak, který to vše zosnoval, podle ní prý utekl.

20.02.
KaRei

Včera hustě sněžilo. Do mrazivého počasí a vysokých závějí se nikomu nechtělo vyjít. Raději jsme zůstali na hradě a věnovali se svým oblíbeným, nebo na hradě potřebným činnostem. Vykuk si ve své pracovně dělal pořádek, Eragorn čistil zuby svému drakovi, Petr s Aimardem, Deyworonem a Gabrielem hráli vrchcáby, Rytirecek, kterému se rána po škorpioním bodnutí už konečně zahojila, studoval ve své věži mapy noční oblohy, Voord někde ve městě v putyce laškoval s děvčaty, SnowDragon se staral o malého Mei-Sirakha, Scorpion si brousil své speciální dýky a domíchával některé lektvary na škorpioní jedy, GreaDy podřimoval na jedné z pohodlných židlí v Rytířském sálu a já si v knihovně četl staré kroniky.

Trochu mě bolelo rameno. Na zádech mám novou jizvu od mrazivého meče, když jsem ve svém zajetí místo do Killerky sekl do provazů. Vždy když si uvědomím, že nebýt Killerky, která mě prý zahřívala, mohl ze mě zůstat jen rampouch, přejede mi mráz po zádech. Snažím se si vnutit, že jsem byl naštěstí v bezvědomí a nemohl vidět, ani vědomě cítit, jakým způsobem mě Killerka ohřívala. Ale myšlenky se mi nedaří zahnat. Musím na ni myslet. Vykuk a ostatní v tom zřejmě mají pravdu. Killerka zdá se nalezla způsob, jak se dostat do opuštěného místa v mém srdci.

20.02.
Rytirecek

Minulý večer jsem bloumal nad svým dalekohledem a sledoval jsem již několik dní nejistou oblohu.

Hned ráno jsem s Vykukovou pomocí svolal rytířské zasedání. Nesl jsem si sebou hvězdářské mapy a několik svitků.

"Děkuji, že jste se tu tak narychlo sešli. Z pozorování noční oblohy se mi dostavilo znamení. Mars a Jupiter se zítra těsně po jedenácté hodině dostanou do vzájemného zatmění. Souhvězdí šípu září jako nikdy předtím. Z tvého vyprávění KaRei jsem usoudil, že Brána stínů s tím souvisí. Listoval jsem mnoha knihami a v jedné se jenom matně píše o Bráně stínů. Brána stínů prý vede na místo kde spí černí draci a proto zítra ráno vyrážím k hoře Udgard. Vím, že to co jsem právě řekl není moc přesvědčivé, ale věřte mi, že mám své důvěryhodné zdroje, o kterých se nyní nebudu zmiňovat. Zítra ráno odjíždím bud s vámi nebo bez vás."

S tímto jsem se vrátil do své věže kde jsem se po zbytek dne připravoval na nadcházející den.

21.02.
KaRei

Právě jsme se utábořili. Eragornův drak nám zapálil oheň. Dřevo je kolem navlhlé a těžko by se jinak podpalovalo. Jsme na kraji lesa. Před námi se rozprostírají zasněžené pláně a za nimi se v dálce mlhavě rýsuje obrys hory Udgard a na ni navazujícího pohoří. Pravidelný kužel Udgardu nedává pochyb o tom, že tato majestátní hora byla dříve sopkou. Podle Rytirecka bychom k hoře měli dorazit během zítřka.

Rytirecka nikdo nechtěl nechat jít samotného. Budeme-li mít co do činění byť jen s jedinou Branou stínů, bude to náročný úkol pro nás pro všechny. Na výpravu jsme tedy vyrazili všichni společně, včetně Eragornova draka. Jen SnowDragonův malý bílý dráček zůstal na hradě v péči mladé kuchtičky.

Rytíři se nyní scházejí u ohně aby se ohřáli a trochu pobavili. Aimard začíná vykládat zábavné historky a od tábořiště se ozývá veselý smích. Asi k nim na chvíli půjdu, než ulehnu ve svém stanu.

22.02.
Rytirecek

Okolo osmé hodiny ranní jsme dorazili k hoře Udgard. Shlížela na nás jako my na mravence. Vykuk nařídil pár rytířům, aby prozkoumali okolí a pokusili se najít nějakou únikovou cestu. Já a KaRei jsme se zatím snažili najít sebemenší náznak brány v hoře. Objevili jsme jednu stěnu hory, která byla naprosto plochá bez jakéhokoliv hrbolku nebo škrábance. Ihned nám došlo, že pokud tu je nějaká brána, musí být tady. Po skrovném obědě si každý hledal svůj úkryt. Většinou si zalezli mezi větve stromů. Někteří rytíři si vykopali malé jámy do, kterých si zalezli. Já jsem si našel husté křoví, z kterého byl nádherný výhled na prostranství před horou. Do osmé hodiny jsme se ještě tak potloukali, brousili si zbraně a vůbec se připravovali na boj. Když slunce zašlo za zenit uchýlil jsme se do svých úkrytů.

Hodinu před zatměním se z lesa naproti nám vynořila skupinka deseti rytířů oděných v černém. Poznal jsem jen jednoho. Byl tam rytíř se kterým jsem se setkal u mého panství. Myslím si, že neměli ani tušení, že jsme tam byli. Kněží o kterém mluvil KaRei se postavil před plochou stěnu hory. Okolo něho se postavili ostatní a utvořili kruh. Skormův kněz začal přednášet něco ve starověkém jazyce a všude najednou byla cítit magie. Z koruny jednoho stromu vyletěl šíp a jeden temný rytíř padl k zemi. Byl to Voord, který vystřelil. Poté jsme se všichni rozběhli do bitvy. Rytíři temné strany se semknuli okolo kněze a po půl hodinové bitvě to vypadalo, že se k němu nikdy neprobojujeme. Někteří z nás byli zranění a všichni jsme byli vyčerpaní. Eragornův drak nemohl zaútočit jelikož by tím riskoval životy nás ostatních. Když se pomalu rozšiřovala průrva ve skále, vyjela z lesa skupina rytířů na koních v čele s půvabnou ženou. Všem nám došlo, že to musí být Killerka. Když projeli mezi temnými rytíři vtěsnal jsem se do kruhu a jednou ranou jsem setnul knězi hlavu. Bohužel bylo příliš pozdě. Z prostoru za branou vyletěl černý mrak. Nepřemýšlel jsem nad tím co to bylo a okamžitě jsem začal odříkávat kouzlo na zavření průrvy. Hlídali mě KaRei, Vykuk a Scorpion. Těsně před zavřením brány mne zasáhl šíp do ramene, ale kouzlo jsem dokončil. Eragornův drak urputně bojoval s temným stínem na obloze a nakonec zvítězil i když s těžkými zraněními.

Po bitvě jsme naložili zraněné a odjeli jsme do lesa. Doprovázela nás Killerčina skupina a v tu chvíli jsem opravdu nezáviděl Scorpionovi kolik bude mít na hradě práce.

23.02.
KaRei

Jsme v hostinci jedné vesnice vzdálené ještě tři čtvrtě dne cesty od našeho hradu. Cesta se zraněnými je mnohem pomalejší, než naše první cesta k hoře Udgard. Scorpion využil pohodlí hostince a ošetřoval v klidu ty, jejichž zranění nebyla po bitvě tolik závažná a snesla odkladu. Ty nejvážnější rány hojil ještě u Udgardu.

Killerčina skupina nás doprovázela až sem. I mezi jejími rytíři jsou ranění, a tak i oni uvítali přístřeší hostince. Killerka zítra pojede se svou družinou již přímým směrem k jejich hradu. Až sem jsme jeli společně, zítra budou obě družiny pokračovat každá svou cestou.

Voord se vytratil do svého pokoje. Vzhledem k tomu, že jsem jej viděl laškovat s hospodskou děvečkou, po které nyní také není ani vidu ani slechu, pochybuji, že je na pokoji sám. Eragorn se snaží ošetřovat rány svého draka, které utržil v bitce s temným stínem, který stihl uniknout z brány. Na Rytireckovi je vidět značná nervozita. Myslím že očekával, že za branou budou jen černí draci, které chtějí temní rytíři přivést na svou stranu. Mrak který z brány vylétl, ale draka připomínal jen vzdáleně. Šlo spíše o přízrak, zhmotněnou temnotu a zlo. Rytírečkovi to zdá se činí velké starosti.

Nikdo neví, kam přesně Brána stínů vede. Nikdo přesně neví, co vše v ní je. Někteří tvrdí, že je to portál do jiného světa, jiní zase že je to jen zkratka do jiných míst, která v našem světě již jsou. Někteří mluví o černých dracích, někteří o stínech a démonech, jiní hovoří o obojím dohromady.
V mé staré zemi se mluvilo o více Branách stínů, které se najednou otevřely. Pak následovala zkáza nemající obdoby. Ještě teď mě mrazí a svírá hrdlo při pomyšlení na ty obrazy hrůzy - na hordy stínů, přízraků a démonů, pohybujících se po zemi, ve vodě i ve vzduchu. Vzpomínám si, jak jsme pozorovali jejich masu, kterak sestupuje z kopců. Jako černý závoj zahalily kopce a táhli na hlavní město.
Nejsem si jistý, zda-li řeči o větším množství bran byly pravdivé, či snad to byly jen domněnky vyřčené v úžasu nad množstvím temných tvorů, které se hnaly krajinou a vše pustošily. Nevím, zda-li Bran stínů je více, nebo jen ta na hoře Udgard.

Zřejmě nastal čas říci Rytireckovi, co vím. Měl bych mu říci o Východní zemi a o tom, co jsem tam viděl.

24.02.
Rytirecek

Když jsem se dnes ráno probudil, v pokoji hostince, rozhodl jsem se, že se vrátím k hoře Udgard. Při snídani jsem to oznámil a nikdo nic nenamítal kvůli tomu, že jsem neuvedl důvod. Jenom Vykuk mne požádal ať si to ještě promyslím, protože až naše družina přijede na hrad bude tam potřeba každá volná nezraněná ruka. Také jsem rytířům řekl, že potřebuji aby někdo jel se mnou. KaRei se přihlásil a já byl rád, že to je právě on kdo se proto rozhodl, jelikož jsem mu potřeboval něco říci.

Když se naše a Killerčina skupina loučila, přišel jsem ke Killerce a chvíli jsme si povídali a potom jsme se objali. Když jsem viděl výraz v KaReiovi tváři měl jsem o důvod víc mu něco vysvětlovat.

Když jsme byli z dohledu hostince a všech ostatních KaRei otevřel pusu, ale já jsem ho zastavil než stačil cokoliv říci.

"Milý Karei, prosím než se začneš na cokoliv ptát vyslechni mne. To objetí, které jsi viděl mezi mnou a Killerkou, nebylo nic víc než přátelské tedy než rodinné objetí. Killerka a já jsme příbuzní. Je to moje sestřenka. To na moji žádost přijela k hoře Udgard. Tak jako já i ona v tobě poznala obětavého, velkorysého, milého a hodného a člověka. A proto tě předem varuji, jelikož ona je můj jediný žijící příbuzný, jestli jí něco uděláš zpřelámu ti všechny kosti v těle. Já a Killerka jsme neustále v kontaktu a plně si důvěřujeme. Proto vím o vašich setkáních a o tom co k tobě cítí. Sestřenka se na svém hradě toto sblížení snaží utajit jako já a naše kuchtička Eliška , a proto tě žádám aby jsi se o to pokoušel také, protože jestli to zjistí naši nepřátelé mohou naše blízké použít proti nám."

"Karei důvěřuji ti jako bratrovi a doufám tedy, že to co ti řeknu nikomu nevyzradíš. Já... já jsem nebyl vždy takový jaký jsem. Chci tím říct, že mé brnění nebylo vždy světlé a domnívám se, že to co se v poslední době děje v tomto kraji má nemálo společného s mojí minulostí, a proto se zato cítím zodpovědný. To je vše co jsem ti chtěl vysvětlit."

Když jsme dorazili k hoře Udgard tak mohlo být něco málo po jedné hodině. Těla rytířů tam stále ležela, ale již byla okusována hordou vlků. Byl to odporný pohled. Když se nám podařilo je odehnat všiml jsem si, že pozůstatky temného stínu zmizely a není po něm ani stopy. V tu chvíli jsem doufal, že je doopravdy mrtvý. Řekl jsem KaReiovi aby prohledal mrtvoly a když najde cokoliv cenného, peníze nebo nějaký svitek či knihu, ať je přinese k velkému, dobře rostlému dubu stojícímu opodál. Po této hnusné práci jsme naházeli těla na jednu hromadu a zapálili je. I když jsou to naši nepřátelé pořád jsou to lidi a nezaslouží si být sežráni divou zvěří, tedy aspoň někteří si to nezaslouží.

U kněze jsem našel knihu psanou ve starověkém jazyce a svitek. Našli jsme také poskrovnu peněz, které vložíme do pokladnice na hradě. Při odjezdu jsem se naposledy k té hořící scenérii za námi a doufal jsem, že tito mrtví shoří dřív než z nich někdo dokáže udělat znovu "živé."

28.02.
KaRei

Rytirecek se chtěl z hostince k hoře Udgard hned následující den vrátit. Nabídl jsem se, že jej doprovodím, stejně jsem s ním potřeboval mluvit o bráně a Východní zemi. Zbytek naší skupiny se chystal zatím vrátit na hrad. Než jsme se všichni rozjeli, zahlédl jsem, jak se Rytirecek s Killerkou objímají. Překvapilo mě to. Netušil jsem, že se znají. Když jsem je tam tak viděl, začínal jsem pociťovat... žárlivost. Musím Killerku dostat ze své hlavy, ale moc se mi to nedaří. Jsme přátelé, a tak by to mělo i zůstat.

Na cestě k Udgardu jsem chtěl využít času a povědět Rytireckovi, co jsem mu chtěl povědět již včera večer. Ale než jsem stihl vydat hlásku, Rytirecek se chopil slova. Sám měl toho dost na srdci. Řekl mi, že s Killerkou jsou příbuzní a řekl mi, že mám svůj vztah s Killerkou tajit. Já? Vztah s Killerkou? Šokoval mě, když pak ještě letmo zmínil něco o jejích citech chovaných ke mě. Začínalo toho být na mě dost, ale Rytirecek na sebe prozradil ještě jednu věc - býval temným rytířem.
Po všech těch šokujících zprávách, jsem úplně zapomněl, že jsem Rytireckovi něco chtěl říci.

Na hoře Udgard jsme prohledali bojiště, zda-li nenajdeme něco zajímavého, a spálili jsme těla mrtvol. Chtěl jsem Rytireckovi konečně říci, co o Branách stínů vím, ale hlavu jsem měl plnou našeho předchozího rozhovoru.
Pořád jsem myslel na jeho slova: "Vím o vašich setkáních a o tom co k tobě cítí."
Začínám mít o Killerku strach.

Na cestě zpátky jsme se utábořili v lese. U ohně jsem se konečně dostal k tomu, co jsem měl celý den v úmyslu:
"Nevím, jestli ti to o mě Killerka řekla, ale... jsem z Východní země. Vím, co si spousta lidí o ní myslí. Že prý je to země barbarů, kteří nerespektují ženy, kteří nutí své dcery provdat se za vybrané muže i proti jejich vůli, a kteří zabíjejí kohokoli, kdo nenásleduje jejich víru a další podobné řeči. Zažil jsem od lidí mnoho předsudků a tak raději svůj původ neříkám hned každému, jen těm kterým věřím. Ale to není to, co chci tady probírat. Jde o Brány stínů.
Byl jsem v sultánově gardě. Otec byl jejím velitelem. Jednou se k nám dostala zpráva, že vesnice ve východním pohoří jsou spálené a obyvatelé zmasakrováni. Nejprve jsme mysleli, že nás napadla sousední země. Sultán vyslal několik oddílů své armády do pohoří, aby prozkoumali soutěsky a hledali stopy po nepříteli. Nikdo z nich se nevrátil. Za nějaký čas přišel na sultánův dvůr otrhaný muž s naléhavou zprávou - kupec, kterého přepadli. Líčil nám bytosti, o kterých jsme tehdy mohli slyšet jen v pohádkách, a vidět je jen v naší fantasii. Goblini, trolové, upíři, kostlivci, obživlí nemrtví, kamenní obři a další. Mysleli jsme, že se pomátl. Ale začali chodit zprávy o dalších vyvražděných vesnicích a spálené osady se jako mor šířili stále více na západ, směrem k hlavnímu městu. Tehdy ty potvory nikdo neznal. Všichni, i vojáci, z nich měli už od pohledu hrůzu. A ti co překonali strach nevěděli, jak proti nim bojovat.
Učenci hledali v knihách, spisech, kronikách. Hledali původ těch bytostí. Postupně našli zmínky o Bráně stínů. Někteří učenci se začali domnívat, že takových bran může být více, a že se jich několik najednou otevřelo. Tím vysvětlovali množství temných přízraků, které zemí postupovali.
V den poslední bylo z rána vidět, jak kopce na východě černají. Jako velká řeka, jako přívalová vlna pochodovali tisíce přízraků a démonů na město. Spoléhali jsme na hradby, že nás ochrání, ale pak začala černat i obloha. Hejna černých draků a různých stínů, pro které hradby na zemi nebyly žádnou překážkou. To, co se pak událo, nebyla bitva, ale masakr. Když byl sultán smrtelně raněn, přikázal zbytku své gardy, abychom odvedli těch pár ještě žijících obyvatel do bezpečí. Podzemními tunely jsme se dostali z města a dál jsem pokračovali na západ, jak nejrychleji to šlo. Pryč od toho běsnění. Dorazili jsme sem. Z celé Východní země jsou jen vzpomínky. Nezůstalo v ní ani živáčka. Ti co neutekli, zemřeli. Ztratil jsem přátele, rodinu, a ženu kterou jsem miloval a kterou jsem si chtěl vzít.
Každý den se modlím, aby se Brána stínů nikdy znovu neotevřela. Jednu ještě třeba uhlídáme, ale obávám se, že Udgard je od Východní země příliš daleko na to, aby od ní tisíce přízraků dopochodovalo až tam, a nikdo si ničeho nevšiml. Představa, že těch bran je více, mě děsí.

A potom ještě jedna věc. Když jsi mluvil o Killerce a jejích citech, doufám, že se mýlíš. Párkrát jsme se sice setkali, ale vždy šlo o setkání určená k dohodnutí spojenectví. Je to báječná mladá žena, ale pro mne je jen dobrou přítelkyní.
..."

Ani jsem nestihl domluvit, a Rytirecek mi jednu vrazil. Kosti mi zůstaly v pořádku, alespoň prozatím, ale od té doby až do našeho návratu na hrad se mnou nepromluvil. Když jsme přijeli, šel hned do své věže. Při večeři jsem měl pocit, že nemůže pohled na mě ani vystát.
Do toho mi činí starosti Killerka. Opravdu ke mě něco cítí? A jsem vůbec já schopen cítit něco k nějaké jiné ženě? V hlavě mám zmatek. Nevyznám se sám v sobě. V dlani teď držím zásnubní prsten, který jsem chtěl ve Východní zemi navléknout své milované. V hlavě si vybavuji její úsměv. Moc mi chybí...

02.03.
KaRei

Nedokážu se vyznat sám v sobě. Mám v srdci zmatek. Nedokážu to vysvětlit, ale Killerka pro mě není nedůležitá. Zřejmě je to tím, že si jsou v některých věcech s Fatimou tolik podobné. Ale Fatimu mám pořád vrytou hluboko v srdci i v mysli. Nechci Killerce ublížit, ale mám obavy, že to co k ní možná cítím je jen záplatou na šrámy, které v sobě nosím a ne skutečný cit. Proto jsem Rytireckovi řekl, že je pro mne jen dobrou přítelkyní. Snažší by bylo přijít na řešení hladomoru, než na rozřešení toho zmatku, který se ve mě odehrává.

Napětí mezi mnou a Rytireckem by se dalo krájet. Nevydrží se mnou v jedné místnosti ani minutu. Snaží se mi vyhýbat, nemluví se mnou a vůbec mě teď ignoruje. To dusno začíná být nesnesitelné.

03.03.
KaRei

Od návratu z hory Udgard panuje na hradě podivná atmosféra. Ve vzduchu je stále cítit napětí z brány, která se na okamžik stihla otevřít. Aby jsme přišli na trochu jiné myšlenky, začal se na hradě připravovat rytířský turnaj. Jen několik málo rytířů se jej odmítlo zúčastnit. Celé klání má propuknout již zítra. Mým soupeřem je Scorpion. Voord se má poté utkat buď se mnou, nebo se Scorpionem, podle toho, kdo z nás vyhraje. Vykuk bude bojovat s Eragornem, Rytirecek s Petrem a Aimard se utká s Deyworonem. Jsem zvědavý kdo, ze které dvojice postoupí dál.

04.03.2009 - 13:53
Rytirecek

Od té doby co jsme přijeli na hrad jsem se KaReiovi vyhýbal jak jsem jen mohl. Styděl jsem se za to co jsem udělal, za to že jsem ho uhodil a za to že jsem se nechal přemoci city. Většinu času kdy jsem měl volno jsem trávil ve své věži a psal jsem jeden omluvný dopis za druhým, ale žádný mi nepřipadal jako dostačující omluva za můj čin. Nesnesl jsem ani KaReiův pohled, jelikož jsem se i přitom cítil hrozně. Když KaRei oznamoval výsledky prvního kola dvorního turnaje, rozhodl jsem se, že už nebudu plýtvat inkoustem a řeknu mu to do očí. Když KaRei odcházel z nádvoří zavolal jsem na něj a on se s udivením otočil.

"Mohl by jsi jet prosím se mnou na kontrolu okolí?"

KaRei pokrčil rameny a za chvíli přijel na koni. Vyjeli jsme a půl hodiny mezi námi nepadlo ani slovo, ale nakonec jsem se odhodlal promluvit.

"Omlouvám se." V odpověď mi přišel udivený pohled.
"Omlouvám se za to, že jsem tě uhodil. Neměl jsem na to právo a velice se za svůj čin stydím. Nechal jsem se přemoci mými city k sestřence. Víš ona už toho zažila hodně špatného. Smrt rodičů, příbuzných, nemoc, která v ní zanechala nepatrné následky a smrt jejího milého. V té chvíli jsem nesnesl pomyšlení, že by jí ještě někdo ublížil. Jestli tě mohu poprosit řekni jí co nejdříve jak to mezi vámi je, uvědomil jsem si, že ona od tebe neočekává mnoho a že jí více ubližuje, že neví jak to mezi vámi je a proto tě prosím, řekni jí to. Vím, že toto nejsou dostačující věci k odůvodnění mého činu, ale i přesto tě prosím o odpuštění."

06.03.
KaRei

Turnaj pořádaný na našem hradě pomohl vymýtit nervozitu na hradě. Dokonce i napětí mezi mnou a Rytireckem se během turnaje urovnalo. Vypadl jsem sice hned v prvním kole v souboji proti Scorpionovi, ale hlavu si tím nelámu. Klání skončilo a naším hradním šampionem se stal kníže Eragorn.

Odpoledne jsem vyrazil na objížďku po okolí. Narazil jsem na známky po několika nepřátelských rytířích a vydal jsem jim po stopě. Dnešní den byl na protivníky bohatý, ale stejně tak bohatý byl i na kořist.

07.03.
KaRei

Rytirecek na pár dní odjel z hradu. Vykuk využil jeho nepřítomnosti a nechal přestavět západní věž, ve které Rytirecek bydlí. Než se vrátí, měly by stavební práce skončit.

Já jsem byl oceněn bronzovým řádem za boj proti temným rytířům. Ale i tak ještě spousta soubojů na mě jistě v budoucnu teprve čeká.

Nejsem si jistý, ale mám pocit, že se za Rytireckovi nepřítomnosti začal kolem Elišky nějak moc omotávat Voord. Zřejmě bych na toho kluka měl dohlédnout.

08.03.
Voord

Dnes tedy odjel vykuk z hradu a neukázal se tady už pár dní tak jsem si řekl, že si zajdu popovídat s Eliškou. Tedy jsem šel za ní do kuchyně kde se zdržuje nejvíce, abych jí pozval na večeři. Když jsem, ale šel směrem ke kuchyni nejsem si jistý, ale asi mě viděl KaRei. Když jsem přišel k Elišce pozval jsem jí na večeři, ale ona se usmála a pravila: „Voorde ty umíš vařit?“
Jsem jí odpověděl, že ano, ale nevěřil jsem tomu, že to nedopadne tak jako vždy, že všechno připálím. Po té jsem se jí ještě zeptal, co by si přála ať to můžu zajít koupit. Vše co si přála jsem si napsal na papírek a vydal jsem se do města koupit vše potřebné. Když už jsem měl všechno a šel jsem zpátky do hradu. Vše co jsem měl tak jsem si dal do pokoje a potají jsem šel do kuchyně a opět mě asi viděl KaRei a tak si na mně počkal na schodech, když jsem vzal z kuchyně hrnce a ptal se na co to mám. A tak jsem mu vysvětloval že ty hrnce potřebuju abych udělal večeři. Najednou se začal smát. A pak z něho vypadlo: „Ty a vařit to ne.“
V jednom dni se mi už vysmáli 2 lidé. A tak jsem šel pak sám do pokoje znechucen něco vařit, ale pak jsem si řekl, že nemůžu zklamat Elišku. A tak jsem se dal do vaření. Když jsem dovařil tak jsem to ochutnal a bylo to dobré. Byl zrovna čas k obědu a tak jsem se vydal na cestu na oběd. Elišce jsem potom řekl, že už to mam hotové a tak jsem jí řekl ať přijde v 8 hodin. V 7:55 mi někdo klepe na dveře od pokoje a jdu otevřít a za dveřma KaRei, že prý chce zkusit to co jsem uvařil a já mu řekl ze jsem to připálil a hrnce jsem vrátil ať mně nechá. Že si má zkusit vařit sám. Hned jak to slyšel, odešel. Asi o 2 minuty později přišla Eliška a tak jsme si udělali pěknou večeři při svíčkách. Ráno u snídaně se mně KaRei ptal jak mi to chutnalo a já se nechtíc přeřekl a řekl jsem, že to bylo moc dobré. Po té jsem šel za Eliškou a ptal jsem se jí jestli by jsi ten večer nezopakovala odpověděla, že ano, ale že už bude vařit ona. A tak jsem se ji zeptal jestli jí to chutnalo a řekla že to nebylo špatné. Poděkoval jsem a šel na výpravu.

10.03.
KaRei

Mé podezření ohledně Voorda se potvrdilo. Včera jsem na něj narazil, jak si nese do svého pokoje hromadu hrnců.
"No to snad nemyslí vážně. On chce ve svém pokoji vařit?" pomyslel jsem si.
Kromě toho, že jsem nevěřil, že to vůbec umí, měl jsem také starost o hrad. Pokoje jsou malé a bez krbů. Měl jsem obavy, že by od ohně mohlo chytit vybavení pokoje nebo snad dřevěná prkna na podlaze, případně trámy na stropech. Hradu se naštěstí nic nestalo - alespoň prozatím.

Večer jsem chtěl Voordův pokoj zkontrolovat, zda-li je v pořádku. Voord byl právě ve svém pokoji, tak jsem jen letmo nahlédl, zatímco jsem se jej optal, jak to dopadlo s jeho vařením. Odsekl mi, že vše připálil, vrazil mi do ruky několik hrnců a zabouchl přede mnou dveře. Nevěřil jsem mu ani za mák. Hrnce byly špinavé od uvařeného jídla, ale po spálenině ani stopy. Odnesl jsem hrnce do kuchyně, kde si Eliška zatím prozpěvovala. Ani očkem na sobě nedala znát, že se něco děje. Po chvíli se sebrala a odešla. V tu dobu jsem měl sice už podezření, ale neměl jsem stále jistotu. A obviňovat a kárat někoho jen na základě domněnky se mi nechtělo. Nechal jsem to tedy být.

Místo toho jsem se záměrně po zbytek večera zdržoval kolem Voordova pokoje. Zpoza dveří se ozýval Voordův hlas a dívčí chichot. Byl jsem opřený o roh chodby vedoucí k ostatním pokojům. Když se dveře konečně otevřely, vyšla z nich Eliška. Jakmile za sebou zavřela, otázal jsem se jí vyčítavě: "Jakpak ti u cizího muže chutnalo?"
Zastavila se na prvním schodu směrem dolů. Váhavě se otočila. V očích měla překvapení. Potom se usmála a řekla: "To nic neznamenalo. Chtěla jsem jen vyzkoušet, jak mu to jde."
"S Voordem si dávej pozor. Co se žen týká, je to liška ryšavá, " varoval jsem ji.
Eliška s úsměvem přikývla a zmizela po schodech.

Ráno jsem se zeptal i Voorda: "Tak jak ti včera chutnalo?"
Na svou povídačku o spálenině už zapomněl a tak mi neprozřetelně i on odsouhlasil, že se mu pokrm povedl. Po snídani se vytratil na chvíli do kuchyně. Mylně se domníval, že nezpozorován. Z kuchyně jsem zřetelně slyšel, co si s Eliškou povídá. Pak odjel na výpravu.

Sešel jsem do naší kuchyně, abych si s Eliškou promluvil. Zrovna se v kuchyni však objevil i náš kuchař a nechtěl jsem tu záležitost probírat před cizími lidmi. Požádal jsem ji, jestli by mohla na okamžik jít se mnou. Vzal jsem ji na nádvoří, kde bylo tou dobou prázdno.
Šel jsem rovnou k věci: "Co se to děje mezi tebou a Voordem? Myslel jsem, že se spíše zajímáš o Rytirecka a zatím..."
Eliška se zvesela zasmála: "Ty myslíš že já a Voord..."
"A ne snad? Večeře u něj v pokoji není zrovna něco obvyklého."
"Voord je přece ještě dítě, " řekla. "Vždyť mu ještě ani neuschlo mlíko na bradě."
Musel jsem se zasmát. Nahlas to doposud ještě nikdo o Voordovi neřekl.
"Takže ta večeře byla... jenom hra?" zeptal jsem se.
Eliška na mě šibalsky mrkla: "Samozřejmě. Chci jej trochu vytrestat. Nebo si myslíš, že se opravdu zajímám o někoho takového jako on? Žena potřebuje mít oporu a jistotu. Voord ženu jen využije na týden, některé jen na den a už se o ni dále nezajímá. Rytirecek je proti němu opravdový kavalír a pravý muž. A možná... chci aby Rytirecek i trochu žárlil."
"Proč chceš aby žárlil?" optal jsem se nechápavě.
"Není to snad jasné? Když bude žárlit, tak se bude více snažit a více se o mě starat. Myslím, že si tu trochu pozornosti od něj zasloužím, " zasmála se Eliška.
"A to jsem si myslel že Voord je liška vychytralá."
"Jak vidíš, tak má konkurenci."
"A co to zopakování večeře? To chceš opravdu s ním povečeřet ještě jednou?"
Eliška se ušklíbla: "Jistě. Ale ne sama. Když už jsi tady, mohu tě poprosit o malou laskavost?"

Eliška mě poprosila, jestli bych mohl na dnešní večeři mezi ní a Voordem přijít i já. Uklidnila mě, že bude vařit ona, a že si jistě pochutnám. Už jsem zvědavý na Voordův výraz až zjistí, že plánovaná večeře bude ve třech.

11.03.
KaRei

Ještě teď, když si vzpomenu na Voordův výraz, když přišel do kuchyně za Eliškou na večeři a zjistil, že s nimi povečeřím i já, se musím smát. V tu chvíli i socha měla živější výraz. Ale co se mu musí nechat, jinak nedal nic znát. Aby nic neprozradil, nic nenamítal, jen na něm bylo vidět určité znechucení. Eliška měla co dělat, aby nad jeho výrazem nevyprskla smíchy. Vždy, když sklonil hlavu k talíři a nemohl jí vidět do obličeje, začaly jí koutky táhnout do úsměvu. Ale vždy se stihla přemoci dříve, než si Voord něčeho všiml.

Dnes jsem vyrazil do přístavu. Ve vodách se začalo pohybovat nezvyklé množství vodních hadů a obchodní lodě s radostí vítají každou pomoc. Na hada jsme sice jako zázrakem nenarazili, ale skupinka pirátů si nás za to vyhlídla jako svůj další cíl - k velké smůle pirátů. Nebylo potřeba ani velkého úsilí a pirátská posádka za hlaholu námořníků z obchodní lodi začala raději sama skákat do moře. Když mě vysadili na břehu, vydal jsem se zpět do našeho kraje. Cestou přes pobřežní pustinu jsem se zastavil u malé, vlídně vypadající oázy, abych uhasil žízeň. Ještě dřív, než jsem stačil prvním douškem svlažit alespoň rty, se z horkého písku vyhrabal démon. Na nic jsem nečekal a zkusil jsem mu zasadit první ránu. Ale jako by ten démon dokázat proplouvat pískem, proklouzl pode mnou a v zádech jsem ucítil vydatný žár. Ohnal jsem se sekerou, ale démon utrpěl jen nepatrné škrábnutí. Svým druhým pařátem se rozmáchl a horkost mi zavalila obličej. Zkusil jsem se dostat k vodní hladině a vyzkoušet, zdali na něj voda nebude mít účinek. Zatím jsem se vyhýbal jeho rozpáleným pařátům.
Jakmile jsem konečně dorazil k oáze, rukou jsem rychle nabral hrst vody a chrstl jsem ji proti démonovi. Než ale kapky dopadly na jeho rudou pokožku, vypařily se a k jeho tělu se nedostalo víc, než pouhá pára. V ten moment mě chytil za rameno a já cítil, jak pancířový nárameník začíná pomalu měknout, kroutit se a tavit. Vytrhl jsem se démonovi ze sevření a strhl ze sebe rozžhavený kus plechu. Rameno mě pálilo jako čert. Byl čas ústupu. Démon mě nepronásledoval. Místo toho vzal kus zbroje, který jsem v písku zanechal a dál jej rozpouštěl ve svém žáru.

Na hradě jsem si odpoledne trochu odpočal. Večer jsem zaslechl, jak Voord svolává dobrovolníky k výpravě. Chtěl jsem si trochu zlepšit náladu a tak jsem se nabídl do jeho družiny přidat. Scorpion a Aimard se také přihlásili. Krátce před naším odjezdem si to ale Voord rozmyslel. Řekl, ať jedeme sami, že se mu nakonec nechce večer trávit ježděním a hledáním nějaké příležitosti k rozdávání ran. Já si jen pomyslel, že chce naopak využít příležitosti mé nepřítomnosti na hradě a zase obletovat kolem Elišky. Pak jsem si ale řekl, že se Eliška o sebe přece dokáže postarat a chopil se vedení výpravy. Než jsme stihli vyjet, odřekl svou účast i Scorpion. Prý se výprava stejně už rozpadá. Nakonec jsme tedy vyjeli jen dva - já a Aimard. Kousek pod hradem jsme narazili na po dlouhé době se právě vracejícího Rytirecka. Už se těšil na svou Elišku, tak jsme jej zbytečně nezdržovali a pokračovali ve své cestě za dobrodružstvím. Netrvalo dlouho, a za námi se ozval cval koně. Byl to Voord. Nakonec se k nám přece jen prý přidá, říkal.
Pod vousy jsem si jen říkal: "To určitě. Rytirecek se vrátil, tak mizíš z dohledu."

Aimard nás pobídl: "Jestli budeme pokračovat tímto tempem, tak se nikam nedostaneme ani do rána."
Vyzvali jsme tedy své koně k trysku a mířili k okraji bezpečného území. Ještě jsme nedosáhli ani hranice, a zastavil nás naléhavý křik. Pobídli jsme své koně a ujížděli k místu, kde žena volala o pomoc. Před ní stál troll s ohromným kyjem.
"Rychle, musíme jí pomoct, " vykřikl Aimard a na koni se prohnal kolem trola, přičemž mu svou šavlí uštědřil pořádnou ránu. S trolem to ale téměř nehlo. Ale aspoň se prozatím otočil od ustrašené vesničanky a zajímal se chvíli o někoho jiného.
Voord vzal 3 šípy a zasadil je najednou do luku. Zamířil trolovi na hlavu a vystřelil. Dva šípy trol zadržel svou mohutnou dlaní, ale třetí se mu zabodl do ucha. Trol mocně zařval a mrštil svým kyjem po Voordovi. Kyj se zabořil těsně před něj. Jeho kůň se vzepjal a Voord, který v tu chvíli místo uzdy držel luk a další šíp, spadl na zem. Rozjel jsem se k trolovi s připravenou sekerou. Z druhé strany se blížil Aimard. Trol se rozmáchl a roztočil se. Jediným švihem smetl mě i Aimarda z koní. Než jsme stihli cokoliv udělat, dunivými kroky si trol došel pro svůj kyj. Voord měl ale pro něj už přichystané další 3 šípy. Jeden z nich zasáhl trola do oka. Trol s řevem upadl na svůj zadek, až to zemí zatřáslo. To už jsme se s Aimardem k němu blížili i my. Společně jsme mu zasadil dvě přesné rány do šíje. Trol se bezvládně zkácel k zemi.

"Pozor!!!" vykřikl znenadání Voord.
Kolem mě se prohnal velký balvan a smetl Aimarda s sebou.
Voord již měl připravený další šíp azamířil jím do houštiny, odkud balvan vylétl. Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak jen slabé křupnutí větvičky v houštině a už tím směrem letěl voordův šíp.
"Ne, za vámi..." zaslechl jsem jenom hlas ženy, kterou jsme chtěli zachránit.

Pak už jen vím, jak mě v noci probral déšť. Všichni tři jsme leželi na bitevním poli. Koně se pásli opodál. Po ženě nebylo ani vidu, ani slechu. Aimard poté v blátě na zemi našel modrou stuhu.
"Ta je její. Když jsme přijeli, měla ji ještě ve vlasech. Museli ji odvléct, " řekl, zatímco v dlani svíral nalezenou pentli.
"Zítra se ji pokusíme najít, " nabídl Voord. "Snad bude ještě naživu."

S ne příliš dobrou náladou jsme se poté z nevydařené výpravy vrátili na hrad.

13.03.2009 - 22:48
KaRei

Další den jsem vyrazil na sever. Projel jsem kolem hraniční brány a po několika hodinách se mezi stromy zableskl alabastrový sloup. Vydal jsem se k němu. Čistý bílý kámen, ze kterého byl sloup vyroben, zářil na slunci jako maják. Za poslední lesní houštinou jsem vjel na vydlážděné prostranství, uprostřed něhož byl sloup vztyčen.
"Zřejmě pozůstatek z nějaké starověké civilizace", pomyslel jsem si.

Na vrcholku sloupu se něco třpytilo. Zaměřil jsem na lesklý předmět svůj zrak, ale přes oslepující záblesky nebylo nic vidět, natož rozeznat. Nad sloupem se ozvalo káně, ale žádné jsem nespatřil. Zato však blýskavý předmět se vznesl a já začal rozeznávat křídla. Byl to fénix. Na sloupu si nejspíše vybudoval hnízdo a já jej svým příchodem vyplašil. V obraně svého útočiště na vrcholu sloupu se na mě, jakožto nevítaného hosta, vrhl. Přeletěl mi těsně nad hlavou.
Neměl jsem chuť s ním bojovat, tak jsem otočil koně a chtěl odjet. To se ale už i fénix otočil a vracel se. Jeho křik vskutku připomínal káně. Z jeho zobáku vyšlehl proud ohně. Sice mi jen trochu opálil štít, ale splašil mi koně. Asi se mu se mnou ale špatně běželo, tak mě raději shodil, nechal mě u fénixe napospas a sám tryskem uháněl cestou, kterou jsme přijeli. Já se rychle schoval v blízkém houští a tiše sledoval fénixe, jak dosedá zpět na vrcholek sloupu. Pátravě se rozhlížel po okolí a hledal mě. Opatrně jsem ustupoval hlouběji do lesa. Když už neměl možnost mě spatřit, vydal jsem se i já cestou k hradu.

Trvalo dlouho, než jsem narazil na svého koně. Na hrad jsem se díky tomu vrátil až v pozdních nočních hodinách. Voordovu výpravu na záchranu ženy ze včerejška jsem nestihl. Musím se jej zítra zeptat, jak pochodili.

15.03.
KaRei

Od Voorda jsem se dozvěděl, že ženu, kterou trolové unesli, se jim nalézt nepodařilo. Našli jen kus jejího šatu. Podařilo se nám zjistit, ze které vesnice pocházela, a tak jsme její rodině odvezli to, co po ní na tomto světě zůstalo. Její manžel se na prahu zhroutil, když jsme mu předávali zbytek jejích šatů a stuhu z jejích vlasů. Odpoledne Rytirecek odsloužil pohřební mši. Sešla se celá ves a přišlo i několik lidí z okolí. Do hrobu byly vloženy jen její nalezené šaty - bez těla.

Když jsme odjížděli, muž stále klečel u hrobu zasvěcenému jeho ztracené ženě. Vedle něj tři malé děti. Nejhorší okamžik z celého dne byl, když se jedno dítě svého otce otázalo: "Kdy se maminka vrátí?"

16.03.
Rytirecek

Včerejší pohřeb byl můj první pohřeb, který jsem kdy prováděl a věru to není dobrý pocit vidět všechny ty pozůstalé. Všichni rytíři z našeho řádu se pohřbu zúčastnili a každý daroval rodině malý obnos. Bylo mi líto, že jsem tam na tom místě nemohl být s ostatními, možná to mohlo dopadnout jinak a ty malé děti by stále mohli mýt svou milovanou matku.

Také mi dělá starosti Eliška. Vypadá to, že Voord jí nějak přirostl k srdci. Zatím jsem se s ní neodvážil mluvit, ale teď mám větší starosti s něčím jiným. Bohužel.

19.03.
KaRei

Dnes jsme se Scorpionem vyrazili do Koenského lesa. Cestou jsme přibrali několik dalších rytířů, které jsme náhodou potkali. Už když jsme se k lesu blížili, poletovaly kolem nás větrem unášené kousky pavučin. Samotný les pak připadal jedno velké pavoučí hnízdo. Scorpion, znalý nejrůznějších jedovatých potvor, nás vedl. Všude kolem byla spousta menších i větších pavoučků, než jsme narazili na jednoho opravdu vypaseného. Právě trávil nějakého nebožáka kupce. Něco z obchodníkova zboží se ještě válelo kolem. Nacpaný pavouk byl nemotorný a byl snadným soupeřem. Sesypali jsme se na něj a po chvilce ne příliš namáhavého souboje jsme již sbírali zbylé kupcovo zboží, abychom je prodali. Nic zvláště cenného jsme sice nenašli, ale i tak jsme si přišli na slušný obnos. Mohli jsme získat i víc, kdyby se k nám nezačalo blížit několik dalších pavouků, které přilákalo chvění pavučinové sítě během naší potyčky. Původně jsme chtěli bojovat i proti nim, ale Scorpion nás rychle přemluvil, že by další souboj přilákal jen větší množství pavouků a nemuselo by to s námi dobře skončit. Spokojili jsme se tedy s tím, co jsme sesbírali, a rychle Koenský les opustili.

22.03.
KaRei

Ve městě jsem narazil na pozvání na turnajové klání. Po krátkém přemýšlení jsem zamířil na kolbiště, kde by se měl turnaj odehrávat a nechal jsem se zapsat. Jsem zvědavý, jak turnaj bude probíhat a na koho v něm narazím.

Odpoledne jsme s několika rytíři vyrazili do horské oblasti, kde se před nedávnem objevila skupinka orků terorizujících tamní vesničany a dřevorubce. Ve vesnici nám jeden odvážný dřevorubec nabídl svou pomoc v hledání jejich úkrytu. Zavedl nás hluboko do lesa až do míst, kde jsme houštinami postupovali jen s použitím svých zbraní. Po pár krocích jsme se dostali na zvířecí stezku, ve které byly vyšlapány i stopy několika orků. Dřevorubec nám ukázal směr, kterým je jejich tábor a pak jsme jej raději poslali zpět do vesnice. Orkové byli utábořeni v jedné z jeskyň. Podařilo se nám je překvapit a zahnat na útěk. Za sebou zanechali svůj tábor včetně všech cenností v něm. Dnes jsme si rozhodně přišli na své.

Vrátili jsme se akorát včas. Turnaj má za chvíli začít. Mým prvním turnajovým protivníkem je jistý baron Nemrtvy. Začínám mít trochu obavy, jelikož se zdá být mnohem zkušenější, než já. Ostatně v celém turnaji je dost zkušených rytířů. Myslím, že si vyzkouším nanejvýše jeden souboj a bude po všem.
No, uvidíme...

23.03.
KaRei

Krátce před turnajovým zápasem jsem potkal Scorpiona. I on se do turnaje přihlásil, aby vyzkoušel své štěstí. Společně jsme sledovali první utkání dvou rytířů. Jedním z nich byl baron DOOMTROOPER. Lidé na tribunách jásali a provolávali mu slávu, když se na kolbišti objevil. Ten člověk má za sebou již mnoho úspěšných turnajů a nejeden přihlížející jej považuje za favorita i tohoto turnajového klání. Se Scorpionem jsme přihlíželi, jak smetl svým dřevcem z koně svého soupeře. Chudák rytíř se nohou zasekl v koňské postroji a na konec kolbiště byl svým koněm dovláčen v prachu. Z hlediště se ozýval jásot vítěznému baronovi.

Další byl na řadě Scorpion. I když si vedl na koni dobře, bohužel prohrál. Následovali další souboje prvního kola a já nastoupil až jako poslední. Proti mě stál zkušenější baron Nemrtvy.

Vyrazili jsme proti sobě. Skláním kopí a zasekávám jej proti smeknutí. Baron se rychle blíží. Dva kroky .... krok .... rána. Ucítím silný úder do svého brnění a prudký ráz v pravé paži. Zasáhli jsme oba. Na konci kolbiště jsme otočili koně a zbrojnoši nás připravovali na druhý střet. A přišlo to znovu .... trysk .... už jen pár kroků ....... a .... zásah! Barona jsem zasáhl do levého ramene, zatím co jeho úder skončil na mém štítu. Dostal jsem se do vedení. Na chvíli jsem si oddychl, ale souboj ještě nebyl u konce. Zbrojnoši nám opět obrací a připravují koně. Třetí zteč. Ta rozhodne.
Blížíme se k sobě. Skláním kopí a snažím se jej zaseknout pod svou paži. Špatně jej držím. To nedopadne dobře...
Je cítit úder. Baron opět trefil můj štít a zteč končí bez bodů.

Lidé na tribuně jásají a mě ještě stále nedochází, že ten jásot patří mě. Až když Scorpion přiběhl k mému koni, chytil jej za uzdu a gratuloval mi, začínal jsem pomalu vnímat, co se to vlastně děje.
Dostal jsem se do druhého kola!

25.03.
KaRei

Když jsem viděl rozpis soubojů na druhé kolo, zamrazilo mě. Mým soupeřem byl ... DOOMTROOPER. Hned při první zteči se mu podařilo mi uštědřit pořádný zásah. Mám z toho řádně pohmožděné rameno. Zbývaly dvě zteče do konce a já jsem kopí v ruce sotva udržel. Barona jsem nezasáhl ani jednou, ale alespoň jsem se soustředil na obranu, abych z turnaje neodešel se zpřelámanými všemi kostmi. Zbývající DoomTrooperovy útoky jsem zastavil štítem. Když jsem po třetí zteči dojel na konec kolbiště, sesunul jsem se z koně na zem. Zbrojnoši mi pomohli do stanu, kde jsem se svalil a snažil se ulevit bolavému svalstvu. Tímto pro mě můj první turnaj skončil.

26.03.
Rytirecek

Dnes přijel KaRei konečně z turnaje zpět k nám. První čeho jsem si všiml bylo, že na sobě nemá zbroj. Bylo mi to divné, protože jsem nevěděl proč by si můj přítel počínal tak neopatrně. Až po chvíli jsem si všiml, že má obvázané rameno.

Poté co jsme si poslechli všichni KaReiův příběh s turnaje. S radostí jsem mu poblahopřál, jelikož já jsem se nikdy přes první kolo nedostal. I Eliška KaReiovi blahopřála a říkala ať si z toho, že nevyhrál nic nedělá. Né každý je tak šikovný aby se probojoval do dalšího kola. Zaznamenal jsem jak se při těchto slovech na chvíli koukla na mě.

Počkal jsem až všichni odešli a já si byl jist, že Eliška je v kuchyni sama.

"Zdravím Eliško."
"Ahoj, co by jsi potřeboval?"

"Já nic, chtěl jsem ti jenom dát tuhle květinu, kterou jsem natrhal před hradem, aby jsi věděla, že tě mám rád. Nevím jestli jsem ti něco udělal, že se ke mě poslední dobou chováš tak jak chováš, ale jenom jsem chtěl, aby jsi věděla, že tě mám pořád rád."

Poté odejdu a na schodech uslyším Eliščino líbezné chichotání.

27.03.
KaRei

Dnes jsem se jen tak bezcílně poflakoval po hradě. Na to, abych vyšel ven bojovat, jsem se ještě necítil, i když se mé rameno už dosti zlepšilo. Tak jsem zabloudil i do kuchyně, kde kuchař připravoval oběd. Tu si poručil mouku, tu sůl, tu pepř, tady to koření, támhleto koření, hned potřeboval tohle a hned zase tamto. Kuchtička Eliška kolem něj pobíhala a podávala mu, oč si řekl. Ona vlastně ani nepobíhala, ona tančila. Ve vlasech měla květinu a vesele si pobroukávala. Sotva mě zahlédla, hned ke mě přiskočila a zvesela mi sdělovala, jak za ní Rytirecek přišel s květinou a vyznáním.
"Já věděla, že to na něj bude působit, " smála se Eliška a bylo vidět, že je šťastná.

Odpoledne se ze své výpravy vrátil Aimard. Byl malátný, sotva se držel v sedle, kymácel se ze strany na stranu, div neupad. Okamžitě jsme k němu přiběhli. Byl těžce raněný a začali na něj doléhat mrákoty.
"Co se stalo? Kdo to byl?" Vyzvídali jsme na něm.
Z posledních sil ještě stihl zašeptat: "T...Tauri"
Odnesli jsme jej na pokoj, ale to zdaleka nebyl konec. Asi za hodinu dorazil Alfík, celý udýchaný, a hned zvěstoval: "V lese jsem narazil na pomateného rytíře. Říká si Tauri. Snažil se mě zabít. Jen tak tak jsem mu unikl. Ani mezi temnými rytíři jsem ještě nepotkal takového šílence."
Scorpion, Petr a dokonce i sám Eragorn se s ním také již setkali - a všichni se stejným výsledkem.

"Tauri, Tauri, Tauri, .... " opakoval jsem si v duchu pro sebe, až nakonec...

Tauri! The Knights of Light! ......... KILLERKA!!!

29.03.
Rytirecek

Dnes ráno jsem si přivstal. Potichu jsem prošel hradem a kromě chrápání z Vykukova pokoje jsem neslyšel naprosto nic. Ticho. Krásné ticho. Vyšel jsem před hrad kde jsem natrhal další kytky pro Elišku, které jsem poté dal na pracovní stůl do kuchyně.

Z nudy jsem se rozhodl, že uklidím stáje. Netušil jsem, že koně jsou taková prasátka. Vše jsem douklidil okolo dvanácté odpoledne, takže jsem půl dne strávil uklízením stájí. Jak zábavné. Abych si spravil náladu odjel jsem do nedaleké vesnice abych se něčeho napil. Jeden muž vyprávěl o právě se dějící bitvě mezi dvěma hrady. Také říkal, že pravidlo pro bitvu je takové, že každý hrad musí mít minimálně dvacet pět rytířů. Nebylo by špatné si upevnit naše postavení nějakou bitvou.

Po cestě zpět jsem přemýšlel o mě a o Elišce. Nevím co si o nás mám myslet. Má o mne pořád zájem nebo ne? Má radši Voorda a nebo mě? Rozhodl jsem se, že napíši dopis...

30.03.
KaRei

Když jsem se dnes vracel z výpravy, postřehl jsem Voorda, jak na nádvoří nakládá hnůj na vůz. Pokaždé, když nabíral hromadu hnoje na vidle, utrousil nějakou uštěpačnou poznámku. Z ochozu své věže jej sledoval Rytirecek a připadalo mi, že se u toho baví. Šel jsem nahoru, abych s ním prohodil pár slov. Jeho pokoj byl po přistavění ochozu ještě o něco málo stísněnější, ale Rytírecka jsem ještě neslyšel si na to ztěžovat. Z ochozu byl na nádvoří opravdu skvělý výhled, zvláště pak na lopotícího se Voorda. Rytirecek měl na tváři opravdu náznak škodolibého úsměvu.

"Zdravím, čím se ta bavíš", zeptal jsem se.
"Ah, vítej na mé skromné terase. Sleduju, jak si ten Kasanova maže ruce prací."
"Kdo mu to nařídil? Netváří se, že by se toho ujmul sám od sebe."
"Byl zrovna po ruce a po mém včerejším úklidu stájí je potřeba ten hnůj už vyvézt."
"Opravdu?" Nevěřil jsem. "A není v tom třeba... Eliška?"
Rytirecek ledabyle mávnul rukou: "Ále prosím tě. Co ta s tím má společného?"
"No, já nevím. Třeba to, že dnes ráno mu odnesla snídani..." prozradil jsem.
"Cože?" vyhrkl ze sebe Rytirecek a udeřil do ochozu pěstí.
Bylo vidět, že to v něm vře.
"VOORDE!!! Až tam skončíš, čeká tě dračí sluj! Tak sebou pohni, ať to máš do večera hotové!" Zařval na Voorda dole.
Voord mrštil vidlemi do hnoje a stejným tónem Rytireckovi odpovídal: "Cože? To si udělej sám! Nebudu se dřít jako vůl, zatímco ty si tam nahoře válíš šunky!"

V tu chvíli se na nádvoří objevila Eliška. Nesla tác s buchtama a rovnou za Voordem. Na ochoz se donášel její líbezný hlas, když nabízela Voordovi sladkou odměnu. Do Rytirecka v tu chvíli jako když střelí. Ze svého pokoje vyrazil jako kulový blesk a řítil se po schodech dolů. Z přízemí se pak ozvala rána a zvuk, jako když se sype železářství. Spěchal jsem dolů a našel Rytírečka a Petra válejících se na zemi. Petr právě vycházel ze zbrojnice v plné zbroji, když do něj rozzuřený Rytirecek nechtěně vrazil. Když se vzpamatoval, vyrazil Rytirecek ven na nádvoří a už se hnal na Voorda, vedle nějž stále stála Eliška. Voord před ním hbitě uskočil a Rytirecek vjel hlavou rovnou do hromady hnoje. Ostuda, kterou si tím Rytirecek utrhl, mu zchladila hlavu natolik, že kolem Voorda s Eliškou jen potupně prošel a zamířil k jezeru, aby se opláchl. V ten okamžik se v hradní bráně objevil Eragorn. Když viděl Rytirecka, hned na něj zavolal: "Nechtěl bys zajít se mnou do hospody na pivo?" Rázem k němu ale vítr dovanul zápach hnoje. Eragorn si zacpal nos a dodal: "Teda... pokud něco uděláš s tím smradem."

Voord na to nasadil triumfální výraz a políbil Elišku na rty. Ta mu předala tác s buchtami a ... vrazila mu takovou facku, až se na patě otočil. Pak si vzala tác zpět a s elegancí jí vlastní se vracela do kuchyně. To už byl ale Rytíreček dávno z dohledu.

31.03.2009
Rytirecek

Po včerejším trapasu jsem odjel s Eragornem do hospody U tří obrů, kde jsem se rozhodl, že na chvíli musím vypadnout z hradu. Odeberu se na své panství, kde chvíli pobudu. Řekl jsem to Eragornovi a poprosil jsem ho, jestli by to vyřídil na hradě, jelikož pojedu rovnou z hostince na své panství.

Přijel jsem něco kolem půlnoční hodiny. Na celém panství byl klid a tak jsem nepozorovaně prošel celým panstvím až do svého pokoje, kde jsem se snažil usnout. Nešlo to. Pořád jsem myslel na Elišku.*Proč mi to udělala?Přísahám bohu, že jestli se někdy vrátím na hrad, tak vyzvu Voorda na čestný souboj, kde ho potupně porazím.*Rozhodl jsem se, že napíši Elišce dopis. Zapálil jsem svíci a usednul ke stolu. Brk jsem namočil do inkoustu a začal psát:

Milá Eliško,
opravdu nevím jestli jsem si takové chování od tebe zasloužil, ale to jsem ti nechtěl říci. Chtěl jsem ti říci, že se delší dobu na hradě neukáži, protože si musím uspořádat své myšlenky a promyslet si jak to bude dál, ale myslím si, že až se vrátím tak to již nikdy nebude takové jaké to bývalo. Se smutkem v srdci

Rytirecek (rytíř, který tě miloval)

02.04.
Rytirecek

Když jsem se probudil, přivítal jsem se se svým přítelem, který spravuje mé panství. Odpoledne jsem odjel do města, jelikož jsem se snažil rozehnat své myšlenky ohledně Elišky.

Ve městě jsem zašel do hostince, kde se scházeli rytíři, aby spolu vyrazili na výpravy. Bylo tu téměř prázdno až na jeden stůl, kde sedělo pár temných rytířů a pár světlých. Když jsem se přiblížil ke stolu zaslechnu od jednoho temného rytíře, který byl jak vidno velitelem skupina:

"Ale, ale, ale. Zase další světluška." Pousměje se, ale jeho výraz ihned zkamení. "Vypadni," řekne.
"Co prosím?" zeptám se. "Říkám, vypadni vod saď."

Následovala prudká slovní přestřelka, ale nakonec jsem odešel. Zbytek dne jsem strávil potulováním se po městě. Když jsem se vrátil na své panství šel jsem ihned psát další dopis:

Milý KaRei,
není to teď asi moc vhodné, ale prosím tě. Mohl by jsi mne navštívit na mém panství? Potřebuji si s někým promluvit a ty jsi ta osoba, ke které v téhle chvíli cítím největší důvěru. Prosím tě, přijeď.

Rytirecek

02.04.
KaRei

Tauriho útoky naštěstí již ustaly, a dokonce i Aimard se již dávno vyléčil ze svých zranění a jezdí opět na výpravy. Jen Killerka mi ani po několika dnech čekání stále ještě neodpověděla. Tak zcela se však život na hradě do starých kolejí ještě nevrátil. Rytirecek se po svém faux pas na nádvoří vydal na své panství a upřímně, mám obavy, že to nedobře skončí.

Ráno, než jsem vůbec stihl někam vyrazit, zaklepal někdo na dveře mého pokoje. Byla to Eliška. Tvář měla uslzenou a v ruce svírala dopis od Rytírecka. Sotva jsem otevřel dveře, vpadla dovnitř a dala se do usedavého pláče. Zavřel jsem raději dveře, aby nezburcovala celý hrad.
"Tohle jsem nechtěla, tohle ne," zavzlykala a podala mi dopis máčený v slzách.
Těch pár slov, které Rytirecek napsal, stačilo.
"Měla by jsi mu vše vysvětlit, než bude opravdu pozdě," Radil jsem jí.
"Cožpak už pozdě není? Vždyť se podívej na podpis..." pravila Eliška hlasem chvějícím se jako list ve větru.
Na konci dopisu stálo: "... rytíř, který Tě miloval."
"Už mě nemiluje, odehnala jsem jej, " naříkala Eliška.
"Lidské srdce je jako hluboká studna. Když ji naplníš silným citem, dlouho ten cit z něj budeš vypouštět než zcela vymizí. A když do té studny vhodíš zrníčko problému a starostí, ztratí se v hloubce a zapomnění jako zrnko písku."
Kuchtička se na mě dlouze podívala. Líce podrážděné solí, zástěra mokrá od slz, seděla zkroušeně na palandě a hluboko, hluboko v jejích očích se zaleskla drobounká jiskřička naděje.
"Myslíš, že bych to ještě mohla napravit?" Otázala se nejistě.
"Pokud to nezkusíš, tak to nepoznáš. Nic tím neztratíš."
Ještě dlouhou chvíli jsme spolu hovořili a Elišce se pomalu vracela nálada. Když odcházela, ještě se zeptala: "KaReii, proč ty vlastně nemáš žádnou ženu?"
"Já věřím, že v srdci muže je místo jen pro jednu ženu, kterou může opravdu milovat. Já jsem své srdce už jedné ženě dal. A i kdybych si našel jinou, kterou bych mohl milovat, nikdy bych ji nemiloval tolik, jako tu, které jsem dal svou duši."
"Promiň mi, ale co se stalo? Opustila tě?"
"Zemřela mi v náručí, " odpověděl jsem.

08.04.
KaRei

Na hrad dorazil dopis z Rytireckova panství. Byl adresovaný mě. Rytirecek mě zval k sobě a z dopisu bylo jasné, že nemohu dlouho meškat. Vyrazil jsem tedy, jak to šlo. Cestou z hradu jsem nedaleko Dracovy jeskyně zahlédl zahalenou postavu, jak právě vychází z dračího pelechu. Zavolal jsem na něj. Byl jsem zvědavý, co ten cizinec pohledával tak blízko našeho hradu, ba co víc, přímo v jeskyni Eragornova draka. Muž se ale dal na útěk a i když jsem byl na koni a měl jsem proti němu výhodu, než jsem k němu stihl dorazit, zmizel mi v hustém lesním houští. Neznámého cizince jsem už neměl šanci nalézt, tak jsem se vrátil ke svému původnímu cíli cesty. Večer jsem už stál před branami Rytireckova zámečku.

Komoří mě uvedl dovnitř. Už na chodbě bylo slyšet Rytírečkův řev, jak se dožadoval "dalšího" vína. Ve velkém pokoji, kam jsem byl komořím odveden, to vypadalo jako po souboji se vzdušným elementálem. Na okně visel napůl stržený závěs, příborník stojící vedle měl dva šuplíky otevřené a třetí se povaloval na druhém konci místnosti, stříbrné lžíce a vidličky vysypané na zem. Kolem postele ještě stále poletovala trocha peří z rozervaného polštáře, na podlaze trocha rozlitého vína, a Rytírecek sedící vprostřed místnosti na staré židli, ruka svěšená přes opěrku a v prstech ještě prázdný pohár.

"Tak kde je to víno!!!" Zařval Rytíreček.
"Dorazil rytíř KaRei, " oznámil komoří.

Rytirecek se na mě skleněným zrakem podíval a ztěžka se zvedl ze židle. Rozmáchl ruce, pohár mu vyletěl z dlaně, a povídal: "KaReii, příteli. Už jsi tady? ... Vidíš co provedla? Vidíš, co to se mnou udělala?"
Učinil pár kolébavých kroků, než se přede mnou zastavil. Kymácel se ze strany na stranu a z pusy mu táhlo jako ze sudu.
"Pojď, posaď se... Vlastně ty nemáš kde... Židli jsem vyhodil z okna," řekl opilým hlasem a začal se smát. V tom smíchu bylo ale tolik zoufalství...
Chudák Rytíreček.

"Spíš, co ty tady provádíš sám se sebou, " odpověděl jsem.
Rytíreček se otočil: "Cože??!!! Tak ty jsi na její straně?"
"Nejsem na ničí straně, " ohradil jsem se.
"A to jsem si myslel, že jsi přítel. Jste všichni stejní, " mávl rukou a zhoupl se k příborníku. Přidržel se jednoho ze šuplíků a pokračoval: "Co jsem udělal špatně?"
"Ty? Nic. Elišce je s tebou dobře a nechápu, co tady vůbec šaškuješ."
Ozval se ironický smích: "Cheche, že jí je se mnou dobře. Tak proč se motala kolem toho slizkého hada?"
Už jsem chtěl Rytírečkovi říct, že Eliška jen chtěla, aby trochu žárlil, ale zarazil jsem se. Co když to nevezme dobře? Co když se jej naopak dotkne, že si s ním Eliška jen tak zahrávala? Nebylo by lepší, kdyby mu to řekla přímo ona, z očí do očí?
"Vidíš , mlčíš, ...."
"Jsem si jistý, že se to vysvětlí. Jen jí dej šanci. Nezavrhuj ji tak brzy."
"Vysvětlí?" Obořil se Rytíreček, "co na tom chceš vysvětlovat? Je to obyčejná..."
"Vaše víno, pane," Ozval se z nenadání komoří. V ruce držel láhev právě otevřeného vína. Rytíreček k němu přistoupil, vzal láhev a začal víno lít do sebe. Víno mu stékalo po líci a po bradě. Lokal tak, že se z toho rozkašlal. Víno tekoucí proudem z obrácené láhve jej polilo téměř od hlavy až k patě. Vzal jsem Rytírečkovi láhev z ruky a vrátil jej komořímu. Řekl jsem mu, aby již nenosil žádné pití, ať se děje co se děje, že vše beru na sebe.

Ještě asi hodinu jsme se s Rytírečkem dohadovali. Nakonec se svalil na postel, a usnul. Když se ráno probudil, byl celý ulepený od zaschlého vína a obalený peřím. Hlava jej třeštila jako střep. Zůstal jsem s ním na panství celý den. Mluvili jsme, ale o Voordovi ani Elišce nepadlo jediné slovo.

Dnes se Rytíreček rozhodl, že se vrátíme na hrad Bílých jezdců. Když jsme dojeli na nádvoří, Eliška se právě vracela do kuchyně s čerstvou zeleninou ze zahrádky za hradem. Usmála se na Rytírečka a pravila: "Vítej, já jsem... už se mi po tobě stýskalo."
Rytíreček seskočil s koně: "KaReii, mohl by jsi prosím ustájit i mého koně?"
Přikývl jsem. Rytíreček pak hned odešel do své věže, aniž by o Elišku alespoň pohledem zavadil či ji slůvkem obdaroval. Mladá kuchtička posmutněla.
"Neboj se, čas to vše urovná. Hlavně neztrácej naději, " přátelsky jsem ji konejšil.
"Díky, " řekla tiše a pohladila mě dlaní po tváři.
Pak jsme šli každý za svými povinnostmi.