Deník zombíka IX - Vzdálené hromobití (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ahoj, já jsem obr Evžen a jsem tak trošku zombík postižený tím, že jsem zatím nezemřel, i když mi už stihli useknout nohu, přišel jsem o obě ruce a měl jsem plno práce, aby mi hlava zůstala na ramenou, nebo alespoň když ne na mých, tak cizích.

Potkal jsem nekromancera s bradou v mlíku (nebo je to obráceně?), co se zatím předvedl jenom tím, že odehnal kluka na tříkolce. Potom se k nám přidala spoře oděná blondýna s mečem delším než je její vedení, to mám nejspíš za to, že jsem za svého života řezničil a všechna ta zvířata poslaná na smrt mi to teď vrací.

No a aby toho nebylo málo, tak běžím zachránit nějakého dědka v ohrožení života jako pohádkový rytíř, až na to, že nemám lesklou zbroj, ale šedou nosorožčí kůži, a on má s princeznou společného asi jenom tolik, že její dlouhé vlasy prorostly jeho pleší na ksicht.

Můj dupot musel roztřást celou nemocnici a probudit jejich obyvatele, ale co už, vybíhám do parčíku a přibližuji se ke staříkovi, jenž místo aby mi byl vděčný, že mu jdu pomoct, tak mi napálil do krku šipku z kuše.

Zapotácel jsem se, švy na jedné straně hlavy povolily, černá kočka na dědkově rameni se naježila a zasyčela, z keře asi deset metrů od nás se vyrojili zombíci a místo, aby si jich stařík všímal, natahoval kuši, mumlal si něco o nevychovanosti, bez pozdravu, a že ho mohl trefit šlak. Chtěl mě dorazit, poustevník. No, zahrabat se do země nemůžu, tak jsem udělal to jediné, co šlo. Hodil jsem po něm popelnici.

Břinklo to, kočka se ztratila kdesi ve tmě a z domu po levé straně vybíhají mí partneři. Mauricius v noční košili s lebkou a s čepicí s bambulí, vražedkyně s mečem, vrhající se do největšího chumlu a s obličejem zkřivený potlačovanou nenávistí. Ta holka kdyby vybuchla, tak srovná celý svět.

Boj probíhal velmi rychle, utrhl jsem z nedalekého místa strom a rozmáchl se jím. Z hrdla se mi vydralo spokojené „agrrrrrrrrrrrrr“ a zombíci popadali jako kuželky.

To je zbraň pro pořádný chlapy. Pojmenuju si tě. Ale jak? Už vím, Soudný den! Muheh.

Holka mávala mečem, já stromem, dědek ležel a jeden rychlejší zombík se vynořil z chumlu a skočil na Mauriciuse. Nekromancer jen zvedl ruku a přikázal „Stůj!“ A ten prevít ho poslechl. „Braň mě.“ Byl další rozkaz, a potom se mladík usmál. „Ty nejsi zombík, zajímavé, zajímavé. Proč jsi rudý?“

„…“ Odpověděl rudý zombík/nezombík.

„Hele, nebav se s ním a čaruj, nebo za sebe neručím! Umíš přece kouzla, ne?“ Ženský ječák se ozval někde uprostřed klubka a potom se vynořil v čele se zakrvácenou, ale nezraněnou blondýnou, která se upoceně postavila vedle kluka. Mauricius viditelně znervózněl. „No…hm… umím, ale to není jen tak…“

„Něco dělej. Rychle, nebo nás sežerou!“

„Tak proč neutíkáme?“

„Já neutíkám! Čaruj, hned!!!“ Zvedla meč, nekromancer zvedl roztřesenou paži na jednoho z potácivců a vyřkl zaklínadlo. Nad zombíkem se objevil černý mráček, bouřilo v něm jako kdyby se srazily vzdušné elementy, třásl se potlačovanou silou a potom: Flus flus flus flus flus flus flus flus…“ Z toho malého soukromého pekla na hlavu zombíka začaly padat…

„Žáby? To tam máš na ublížení žáby? A jak ho tím zabiješ? Praskne přejedením?“

„No, víš, já vlastně umím jenom tři kouzla,“ odpověděl čaroděj hluše.

„Tak použij další!“ Utřela si zpocené čelo. „Co umíš?“

„Není to jedno.“

„Ne, to tedy není!“

„Nemyslím si, že by jim ublížilo, kdybych vyvolal mola.“

„M-M-MOLA?! Ty seš ale pitomec, víš to? A třetí kouzlo?“

Jaké bylo třetí kouzlo jsem neslyšel, rozmachoval jsem se dál Soudným dnem a docela s holkou souhlasil. Byl to pitomec: nejdřív ztratí knihu, kvůli které to všechno začalo, a teď se zjistí, že ani neumí kouzlit.

Zombíků ubývalo, až nezůstal ani jediný. Blondýna peskovala Mauriciuse, který počítal nasněžené žáby doufaje, že jich tentokrát vyvolal víc než při posledním vyvolání a že jeho moc roste.

Já se přesunul k dědkovi, stále ležel pod popelnicí, nehnutě jako dub, a z koutku rtů mu tekla slina. Ještě žil, zaregistroval mě a zvedl kuši. Přelomil jsem ji mezi dvěma prsty.

Pí-Cos tu dělal?-sk

„Ztratili jsme se. Já a kočka. Stáří.“ Prozradil na sebe praotec. Důležitě jsem pokýval hlavou.

Pí-Aha. To už nerozchodíš. Promiň-sk

„To nevadí.“

Pí-Můžu tě sníst-sk

„Cože?“

Pí-Až když umřeš, samozřejmě-sk

„No, jídla je asi v dnešní době málo, jistě, když jsem byl na vojně tak taky…“ ten dědek tu umírá na plochý břicho a vede litanii o tom, jak byl v minulosti taky hladovej? Muáá, fakt? „…můžeš, ale jen, když se postaráš o kocoura.“

Pí-dobře-sk

„Jmenuje se Vzdálené Hromobití. A je to můj poslední…“

Pí-Poslední, co poslední?-sk

Agr-JÍDLOAGR-Agr Zařvalo mé temné asociální já, a nad teplým jídlem se mi začala otevírat břišní dutina. Metaforicky řečeno. Kočka na chvíli počká.

O deset minut později v chodbách nemocnice ve čtvrtém patře.

„To ho fakt sežral celého?“ Zeptal se mladý nekromancer.

„Vidíš, je jak anakonda. Těhotnej zombík.“

Pí-Či či, či či. Kde seš?-sk

„Proč hledáme kočku? Jasně, říkal, že to tomu dědulovi slíbil, ale je to zombík, nemusí dodržovat sliby.“

„A co je ten rudý, co chodí za tebou, hm? Nahrbený jako skřet, s železným obojkem a ostny na ramenou.“

„To je ghůl, vážená. Poslouchá mě.“

„Měla bych ho zabít, stačí nám jeden slintající blbeček. Tohohle chceš taky studovat?“

„Je o třídu výš než zombíci. Ghůlové jsou rychlejší, mrštnější, víc vydrží…“

Pí-Či či, či či-sk

„Je mi u prdele, co je zač. Smrdí a nemá oční víčka.“

„Bude se nám hodit. Ty, zelenej, támhle sedí.“ Otočili jsme se naznačeným směrem a uviděli oduševnělé zvíře, jak si olizuje packu. Nějak v tuto chvíli začalo slavné pronásledování, protože jsem se ji pokusil chytit a ona zas utéct, a jelikož mě nakrájenej dědek v břiše zpomaloval, špatně se mi akcelerovalo v zatáčkách.

Kočičí ocas nás dovedl až do operačního sálu. Měl jsem tušit, že je to past, jen co jsem tam vběhl.

Černé zvíře se stulilo na klíně elegantně oblečeného pána a začalo příst. Nemusím připomínat, jak to znělo.

„Dobrý večer, gentlemani a lady.“ Zamumlal neznámý. Protáhl jsem hubu a zvedl Poslední soud, na kterém byla namotaná židle. Poznal jsem ho, byl to ten hnusnej upír, co mě shodil ze střechy a nabalil MOJIAGR přítelkyni. Nemáme šanci, přesto jsem zavyl a nepřátelsky zahýbal natrženou hlavou. Víte co, takovým tím vzdorným způsobem.