Deník zombíka speciál V - Poněkuď bezhlavá akce (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kdysi to mohlo být skutečně zmrzlinářské auto. Takové, ke kterému se s nadšením sbíhají americké děti z hřišť a kde můžete tu a tam očekávat i nějaký ten kopeček zdarma. Někdy v minulosti. Teď bylo pobité plechem, nebo spíše celou sbírkou plechových součástek, které se daly najít a které prorazí hřebík. Nějaký optimista na bok vozu přimaloval velmi vyvinutou ženu lascivně držící kornout se zmrzlinou, ale neuměl moc dobře kreslit a tak idol mužů poněkud pošilhával. A v originále vozu neměli určitě připoutaného medvěda a okýnka se neježila hlavněmi.
Ocelové trny na kapotě a kolech musel někdy pečlivě a s láskou denně brousit a žádný zmrzlinář by neměl vzadu na voze připevněnou tojtojku kombinovanou s plamenometem. Bylo nasnadě přemýšlet, kde brali do zbraně hořlavý plyn.
„No ták, už se medvěde vydělej. Jsou za náma!“ Pan Pistáciový se díval přes mířidla do krvelačných výrazů zombií. Opodál bučel medvěd a pan Jahodový směřoval vozidlo tak, aby srazil co nejvíce popelnic. Když přejel i mrtvolu, byly to bodíky navíc.
Konečně, tlakoměr zapumpoval a hlaveň vyplivla proud ohně. Zombíci, a zvláště ti, co tady byli dlouho, hořeli jako vích a pan Pistáciový miloval chvíle flambování.
„Ten byl poslední, pane Jahodový. Můžete zrychlit.“ Dosud jeli krokem, aby zombie stíhaly jít za hudbou, ale jak vidno, žádný jim v této oblasti nezbyl.
„Tů dudů du dů důdůů.“ Zahrála hudba.
„Okrádéém vás o prachý.“ Zanotoval basem pan Jahodový s červeným nosem a důkladně si přihnul z polní lahve. Ve vzduchu zavoněly meruňky a přidaly se k celé řadě trochu organičtějších pachů. Potom zařadil a šlápl na pedál, s vozem, vypadajícím jako z jedné strany skosená krabice, to pohnulo jen mírně, ale i to stačilo, aby se jim kolem ubíhající domy neokoukaly.
„Jak jsme na tom, pane P?“ Zařval přes neutuchající hudbu dozadu.
„Velmi dobře. Můžete si připsat na účet dalších patnáct. Co že to chtěl pan Žlutý? Ach ano, jedete do centra?“ Zeptal se a vyznačil křídou na velké tabuli dalších patnáct čárek.
„Jistě že jedu.“
„Dobrá práce. Ale jedete do toho centra?“ Pan Pistáciový znal svého společníka dobře a tak také věděl, že je dobré po něm chtít přesné odpovědi.
„No, jasně že jo. Jenom tady párkrát zatočím.“ A otočil volant prudce doprava. To pan Pistáciový, jediný chytrý mozek, oprava, jediný mozek v týmu, očekával, a pevně se zachytil madla. Na rozdíl od něj to medvěd, přezdívaný Trampolína, nevěděl a s rachotem se odrazil od jedné stěny. Něco zabručel a pokusil se strhnout si těžký ocelový obojek, bezúspěšně, jako pokaždé.
„Pane Jahodový.“ Pronesl jeho společník netrpělivě. „Už zase nezvládáte svůj vztek. Musíte se to naučit kontrolovat.“ Přešel dopředu vozu a rozpřáhl se pěstí o velikosti půllitru. Rána zasáhla řidiče do temena a jeho obličej se podle fyzikálních zákonů zastavil až o volant, na kterém zbyly dva zuby. Pan J zbrunátněl vzteky, a i když vůz stále jel, vrhl se na pana Pistáciového a smetl ho k zemi. Vehikl se otřásl a díky zmatku uvnitř něj, kvůli ranám, nadávkám a kopancům, si nikdo ze zmrzlinářů nevšiml dvou lidí skrývajících se za popelnicemi u chodníku, ani bezhlavého těla ležící uprostřed silnice, na které auto shodou okolností najelo pneumatikou přesně mezi ramena a po ní se dostalo až k páteři bederní.

„A je to v řiti.“ Špitl mladý nekromancer a sundal si z hlavy pytel odpadků. „Co teď s ním?“
Máš recht. Pomyslela si hlava, kterou svíraly mladíkovy ruce a pozoroval jak mizející drtitele, tak přejeté tělo.
„To je smůla. Jestli to byl fakt poslušnej sluha, mohl být užitečnej.“ Pronesla žena s katanou zamyšleně. „Mluvící zombík se jen tak nevidí. Je to škoda.“ Evžen jí v duchu přisvědčil. I když mu ta žena usekla hlavu, začínala s mu líbit čímdál víc.
„Co se dá dělat. Půjdeme?“
„Ták jo.“
„Půjč mi tu hlavu. Schválně, jak daleko jí dokopnu.“
Cože? Evžen byl vyvedený z míry, o to víc, že jí Mauricius bezmezně poslouchá. Obnažené poprsí rules. Hlava putovala z rukou do rukou a potom se dívka statečně napřáhla. Pro Evžena by to dopadlo velmi špatně, kdyby se v tu chvíli jeho duch a jeho tělo nespojilo v jedno a nezakously se jí do kožené boty. Tuhle příležitost prostě odmítl zombík pustit. Už kvůli té černomodré dívce, která mu kdysi přišila nohu.

O dvě minuty později.

„Říkám ti, pusť ji!“
„Vrrrrr.“
„Neříkals, že to poslouchá?“
„Jo, ale jak jsi mu usekla hlavu, tak se asi něco změnilo.“
„Vrrrrr.“
„Jakto, že ještě vrčí?“
„To protože má ještě kus krku a zbyl mu jazyk. Pusť ji.“
„Vrrrrr.“
„Mohla bych mu tu hlavu rozpůlit.“
„Vrrrrrrr!“
„A jseš si jistá, že si neusekneš půlku chodidla?“
„Ty mi snad nevěříš?“
„Věřím, věřím.“
„No proto. Ale dívej, pořád reaguje."
"Třeba jen nechce...“
„Co?“
„Třeba chce žít!“ Mauricius luskl prsty. „A bez nás teď nepřežije. Je to tak, zelenej? Jestli jo, tak přikývni.“ To je debil.
„Ty jsi kretén. Jak může kývat?“
„Tak dvakrát zavrč.“
Je to naše jediná příležitost. Nezkaz to.
„Vrrrrr.“ Ach jo.
„Ten ti nerozumí. Rozseknu ho.“ Do háje. Stisk zesílil, cítili to oba.
„Vrrrrr.“
„Vidíš, zavrčel dvakrát!“

A zatímco mladý nekromancer a spoře oděná ničitelka zombíků chlácholili zombie hlavu, o kilometr dál se v autě vrátilo vše do starých kolejí. Nos pana Jahodového slabě krvácel a byl ošetřován studenou zmrzlinou, auto jelo poněkud vratce, neboť silnice se při rvačce snížila a pod kopcem odřeli vůz o zeď několika domů. Na druhou stranu, jak řekl pan Pistáciový, ještě neměli na kapotě připíchlý tak hezkou televizi, než kterou sebrali při průjezdu obývákem.
Oba dva byli velmi schopní kutilové a i když apokalypsa znamenala omezení spousty zdrojů, dokázali si zatím poradit se vším. Uběhne tak den a televize bude fungovat. Teď zkorigoval směr a zamířili na náměstí.

Obr, tak ho nazývali ti odvážlici, kteří se k němu přiblížili. A zde se projevil klasický lidský sarkazmus. Obr byl ve skutečnosti metr a čtvrt vysoký rychlý hořící zombík. Jeho věčný plamen právě pana Žlutého zajímal. Ne, nebyl to vůdce, kdyby nedostal ten děsný kašel, jistě by jel s nimi. Ale obr... zatímco ostatní zombíci následovali píseň, tento zamyšleně stál u piedestálu sochy a jeho plápolající oheň olizoval měděné nohy ve chvíli, kdy auto najelo do prvních řad. Rozhodl se.
„Ten šmejd utíká, pane Pistáciový.“
„Rozumím.“ Přikývl spolujezdec a přešel do střední části vozu. Cestou si zkontroloval obvaz na ruce, kam ho pan J pokousal. Uchopil rukojeť obstarožního kulometu a stiskl zrezivělou spoušť. A potom začaly padat hlavy.
„Jeďte za ním!“ Bylo slyšet do rachotu a padajících nábojnic.
„He he hé! Pojď pečínko, pojď.“ Motor zahučel, auto zatížené těly hladovějících bezdomovců se sunulo dopředu a nahnalo obra do užší ulice, kde skákal po autech jako ohnivá opička a přinutil pana Jahodového kličkovat.
„Zatracenej skokan. Nemůžete ho sejmout?“
„Už na tom pracuju.“
„Jste pomalej hlupák, kterej mi jenom přidělává starosti!“
„Mě taky.“ Zamumlal pan Pistáciový, ignoroval zabublání placatky a vylezl po žebříku ke stropním dvířkům. Vyjeli z náměstí a tedy i z celé hordy zombií, která zde přebývala. A obr jim stále unikal. To měl změnit raketomet, který si pan Pistáciový hodil na rameno. Obra to mělo za chvilku bolet a taky že bolelo.
Výbuch ho srazil na zeď a tam mu rozdrtil kosti a utrhl obě nohy. Plameny mírně pohasly, ale tvor se snažil plazit dál pryč. Kdyby nad tím oba muži přemýšleli, uvědomili by si, že má strach.

„Rychle, než nás doženou!“ Auto u něj zastavilo a dveře se otevřely. Pan Pistáciový jednal skutečně rychle. Dřív byl tvor možná jeden z nejnebezpečnějších, ale teď, asi jako starý tygr, neměl proti lovcům šanci.
Brokovnice mu rozstřelila hlavu, ale to nestačilo, obr byl silný, dalších několik ran mu zabránilo v pohybu a jako poslední kapkou byla sekera střední velikosti šikmo přes páteř. Tvor znehybněl a to udělalo oběma radost. Potom jen naložit azbestovými rukavicemi, dát Trampolíně přes čumák, ať si nespálí hubu, a rozjeli se dál.
„Opravdu vám to za to stálo, pane Pistáciový?“
„Ale co si nemyslíte, pane Jahodový. Vždyť je to relikt.“
„Co je to re-likt?“
„To znamená, že je vzácný. Podívejte se na tu kůži. Určitě jde o ni.“
„Aha. No, kdybych věděl, že neuběhne ani dvěstě metrů, tak bych zpomalil.“
„Kdybych věděl já, že hoří, připravil bych víc zmrzliny. Jedeme zpátky do pevnosti.Pan Žlutý si určitě už brousí stahovací nože.“ A dveře s obličejem šilhavé krásky se zavřely.