Deník zombíka VIII – Příliš mnoho… všeho (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Pí-To mi chceš říct, že…-sk, zmáčknutí pumpy, pí-že mám to tělo jenom na omezenou dobu?-sk.

Mladý nekromancer se usmíval trošku strnule. Bylo už deset minut poté, co mi namontovali hlavu na tělo jakéhosi fakt velkýho zombíka, a strčili do těla pumpu. Z nějakýho důvodu jsem pořád žil a jediné, co jsem teď měl, byl hlad.

„Jo. Přesně tohle si myslím. Hniješ chlape.“ Díval se mi na břicho, kde se dělal žlutý pupen o velikosti grapefruitu.

Pí-Co si myslíš, jak dlouho?-sk

„Co já vím, vole, tak týden.“ Mladík se podíval doleva na svou společnici, která se ležérně opírala o katanu. „Co myslíš ty?“

„Vás zajímá můj názor?“ Zvedla dívka obočí. „Tak dobrá.“ Pozvedla zbraň a šťouchla mě s ní do prsou. Něco ve mně temně zavrčelo, teď jsem měl ruce velké jako lopaty, ale ukročil jsem.

„Myslím si, žes udělal pěknou blbost. Může nám nosit věci, chránit nás, ale je tu velké ALE!“ Ustoupila a podívala se adolescentovi zpříma do očí, takže se jí tam musel podívat také. „Co když mu někdy rupne v bedně, teď je to tydý a tydý, a za chvíli to bude agrr a chramst.“

„Tak co kdybychom ho nechali jít před námi a kdyžtak ho obvážem na noc řetězy?“

„Jo, aha, a vidíš tu nějaké?“

Pí-promiňte-sk. Pí-Já jsem tu také.-sk Zahučel jsem a zkusil udělat pár kroků, dunělo to, jako když se sráží dva tuleni.

„No a co.“ Zavrčela blondýna. „Stejně seš jenom mizernej zombík.“

Pí-Možná, ale kdysi jsem byl člověk-sk

To, že teď mohu mluvit, přešli bez nějakého delšího překvapení. Divil jsem se, jak jednoduché to bylo, pár trubiček tady, pár zde, a je vše v pořádku. Takhle se dělají pořádní chlapi! Chachá.

„Ano, byl, a teď žereš mozky. Z člověka v tobě moc nezbylo. Jestli seš stejně chytrej, jak říkáš, tak to chápeš.“

Pí-No jo-sk Přikývl jsem. Pí-taky můžu jít-sk

Do toho zasáhl nekromancer, který si kousal nehet. „To bychom tě oživovali zbytečně, nemyslíš? Teď nám něco dlužíš.“

Pí-Nic moc, pokud budu žít týden-sk

„Najdeme ti jiné tělo. Tohle asi tvé reakční pole nezvládá.“ Mladík to bral jenom za jednoduchý fyzický problém, já ho moc nechápal. Naštěstí si pospíšil s vysvětlením, protože mě podle tupovýrazu pochopil.

„Jaké reakční pole?“ Skočila mu do nádechu blondýna. Přemýšlel jsem, že náš trojúhelník je složen z lidí, kteří potřebují informace od ostatních.

„Nó, reakční pole je jeho aura. Normálně ji mají jenom živí, ale z nějakého důvodu ji má i on. Ale je slabá, předtím si dokázal udržet své tělo, aby se nerozkládalo, ale tohle je na něj moc velké.“ Mauriciovi zaplanulo v očích, blondýna zjevně narazila na téma, ve kterém se vyznal. „Prostě stačí, když mu najdeme jiné a hlavu znovu přešijeme.“

„Jen tak?“ Zeptala se bojovnice krvežíznivě. Budou padat další hlavy?“

Pí-Počkejte, to jako bude tak snadné? Můžete mě dát do jakéhokoliv těla a já ho ovládnu?-sk

„Teoreticky ano.“ Usmál se Maurius. „Podívej se na ty možnosti. Teď pojďme zkusit tvou motoriku.“

„Jo, a já tě budu jistit zezadu. Kdybys náhodou, hm… upadl do špatnýho stavu.“ Katana se ostře zablýskla.

O dalších pár minut později jsem chodil sem a tam po prázdné nemocnici. Zjistil jsem, že své tělo dokážu ovládat sice trošku nemotorně, ale skoro přirozeně, a že mám dost síly, abych sám zvedl nemocniční postel. Hahá, takhle to začíná, měl bych se přejmenovat, říkejte mi, Tvrďák! Ne, takhle se budu označovat sám a oni se to nikdy nedozví.

„Tak jo, Tvrďáku. Přestaň se prohlížet a jdeme zpátky. Musíme se vyspat, tak tě zavřeme do jedné z místností.“ Přehodila si zbraň z ruky do ruky a dovedla mě k náhodně vybraným dveřím. Nápis nad nimi hlásal červeným písmem KARANTÉNA a klíč byl v zámku. Nakoukl jsem dovnitř. „Agrr!“ Vydal jsem temně. Blondýna o krok ustoupila a sevřela meč nad hlavou. „Co to bylo?“

Vyhledal jsem píst. Pí-To bylo mé hodné já-sk.

„Doufám, že přes noc chcípneš.“ Rozloučila se se mnou, a když jsem ještě o kus vlezl dovnitř, zabouchla za mnou. Povzdechl jsem si, skoro realisticky. Potom jsem se porozhlídl po místnosti a usmál se, nebyl jsem tu sám.

Na posteli leželo vyschlé tělo. Dokud žilo, tak mu mohlo být tak devadesát, ale teď už klidně i dvě stě. Vše co zbylo byla spousta kostí potažených ošklivě šedou kůží. Cenil dásně a okrouhlé oční důlky. Nazdar chlape. Přišel jsem k němu blíž, teď, když jsme byli sami, cítili jsem, jak se ve mně něco hýbe, skoro jako červi. Šlo to nahoru po krku až mi to vylezlo pusou. „Agr!“ Odříhl jsem si. Ramínko na šaty pootočilo hlavu, popelavá, proděravělá kůže se napnula, a obluda vycenila zuby v karikatuře úsměvu. „Chrrrr!“ Ucukl jsem, spíš než překvapením, tak abych se mohl víc rozmáchnout. Byla to úleva, že mě mé tělo poslouchalo, pěst zahučela vzduchem, třasořitka se svalil do strany a já mu naducal polštář. Vyskočil na nohy, šedivej vous, kterej mu rostl do prohnutého hrotu, se mu chvěl, ať už potlačovanou energií, nebo rozčílením.“Chrrr.“ cenil na mě paznehty, máchl jsem znovu, „hůůů“ vydal jsem z mrtvejch plic, zaryl mi žluté nehty do předloktí a nechal se pěstí odnést z mého dosahu, a když se pustil, ještě doletěl k protější stěně a šedá halena na něm jenom vlála. Vážně, byl tak hubenej, že kdybych si ho nadhodil a hlavu trošku zařízl do špičky, mohl bych ho házet jako oštěp.

Vypadalo to, že tu hnil pěkných pár měsíců. Jenom odpočíval, jeden z prvních, které nemoc proměnila, a kteří se bohužel nezúčastnili rabování, protože je tu někdo zamkl. Nebýt měsíčního světla, ani bych si nevšiml hlubokých škrábanců na dveřích. A teď vycítil příležitost, jak se nažrat. Zase zachrčel, jeho tenoučké svaly se napnuly, skočil proti mně a ohnul prsty do deseti žlutých drápů. Kdyby měl zuby, bylo by to mnohem působivější, takhle jsem se jenom rozpřáhl vagónem, který mi visel na paži a jmenoval se pěst, a mávl. Jenže jsem se přepočítal, snad v letu já nevím uhnul. „Agrrr!“ To není možné. Obtočil se kolem mé ruky jako had a kopl oběma nohama do obličeje. „Chcííípníííígrrr…“ zavrčelo mé druhé já a omlátilo ho o postel, až pod ním praskla. Připadalo mi jako věčnost, kdy naposled promluvilo jinak než jenom jako agr nebo mozkyagr. Chvíli jsem nerozhodně stál, cáry masa na ruce, a díval se vnitřním zrakem sám do sebe, jestli ho neobjevím, jestli ho nějak neuvidím, nebo třeba jestli ještě něco neřekne. Nic. Taky dobře, pustil jsem se do jídla a čekal, až přejde noc. Já přece nemusel spát.

V karanténní zóně měli okno do parku. Postel byla jediným kusem nábytku, tak asi aby se pacient nenudil. Po dvou pokusech jsem okno otevřel a chytil mříže, nakoukl jsem do tmy a pozoroval stromy, jak spolu tančí. Takový klid, skoro tu hrála nadpozemská hudba. Žvýkal jsem ucho a světaznale se usmíval. Jestli skutečně nemůžu zemřít, tedy pokud mi nerozseknou hlavu, tak mohu být kýmkoliv, a to nezní tak špatně v apokalypse, do které jsme se dostali. Mno, do které nás Mauricius dostal. Nesmím zapomínat, na jeho jméno, a co udělal. Nesmím zapomínat, že uspěchaná pomsta se špatně vychutnává.

Jak jsem se tak díval dolů, všiml jsem si pohybu. Nějakej dědek se odrážel od stromů slepě jako Esmeralda a pomalu se plížil k nemocnici. V ruce držel nenabitou kuši, na rameni kočku, a společnost mu dělala pětice hladově vypadajících týpků, kteří se mu plížili v zádech. Nemohli ho sledovat dlouho, protože jinak by ho už dávno dostali. Dědek se zjevně o svět moc nezajímal, zpíval si, hladil kočku, která vrněla spokojeností a žlutým pohledem mě sledovala. Bylo mi to nepříjemný, tak jsem se raději odvrátil.

Mělo to být fajn, vždyť už mám zase svý tělo. Mohu se rozhodovat, co sním a co ne. Nemusím si všímat žádnýho rozptýlení.

Navíc, jsem tu zavřenej na zámek! Vykřikl jsem do ticha svý lebky. Ten druhý mi neodpovídal, zavrčel jsem něco o věčným prokletí a šel ke dveřím. Pěst účinkovala i tentokrát, dveře vyletěly do chodby jako ohnutá karta. Přece tam toho dědka nenechám na pospas jim, když mám hlad já!