Deník Ztraceného (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Pomalu jsem procházel polozničené město, které již čtyřicet osm let přetrvávalo v reliéfu krajiny jako prastarý skalní masiv. Veškeré obyvatelstvo bylo evakuováno nebo zabito v důsledku výbuchu atomové pumy, která byla shozena na centrum. Teď už zbývaly pouze skelety kdysi honosných domů a mrakodrapů.

Kráčel jsem kolem hromad suti, podlézal spadlé sloupy a překonával polozbořené zdi. Prakticky jsem nevěděl, kde leží můj cíl, ani co to vlastně je, ale bylo mi to jedno. Někde tam v zaprášené dáli bylo něco, na co jsem měl narazit, co jsem měl najít. Třeba objevím nějaký nový příběh, který budu moci vyprávět.

Putoval jsem pěšky ještě několik hodin ve strašlivém vedru, vyvolaném spalujícím sluncem. Dovolil jsem si chvíli zastavit a zahledět se na rozžhavenou oblohu. Nukleární zbraně disponují, krom jiných, ještě jedním vedlejším účinkem, vytvářením ozonových děr. A jedna se právě vznášela nad bývalou metropolí. Povzdechl jsem si a vykročil dál. Už musím být blízko.

Slunce, které den co den terorizovalo trosky města, se líně sklánělo k západu. Obloha na obzoru se začala červenat a stíny se prodlužovaly. V temných zákoutích se probouzely bytosti, které byly slunečními paprsky zahnány do svých nor a doupat. I lidé se museli po celé odpoledne schovávat před slunečním žárem. Mrtvé město se probouzelo k životu.

Když jsem odhadoval, že jsem blízko, tak k pravdě jsem neměl daleko. Přesto jsem se musel ještě hodinu prodírat městskou džunglí, než jsem objevil kryté, opuštěné tábořiště. Bylo postaveno tak, aby ho našel přinejlepším jen jeho majitel. Šlo o převis z nerozpadlého patra velké budovy, před kterou stačilo nahrnout hromadu všudypřítomného šrotu. Vlastní tábořiště sestávalo z již dávno vyhaslého táborového ohně, rozhrabané přikrývky vedle něj a malé hromádky dřeva na podpal. To vše na celkem malém prostoru pod bývalou zdí.

Již dlouho zde nikdo nebyl, aby zapálil oheň, odložil své břímě a složil svou hlavu na provizorní polštář. Člověk by řekl, že to tu cestovatel prostě opustil, ale po podrobnějším průzkumu jsem objevil velký batoh plný vybavení, kterého by se žádný dobrodruh jen tak nevzdal. Obsahoval zásoby, mapy, tábornické vybavení a munici, tu si však skoro všechnu někdo vzal.

Když už jsem chtěl odvrátit zrak, spatřil jsem naditou kapsu po straně zavazadla. Skrývala skrovné psací potřeby a deník. Byl menší než list A5, v pevných, kožených deskách dodatečně opatřených kovovými plíšky na rozích. Tipoval jsem zhruba tři sta stránek, popsaných však nebyla ani polovina.

Nalistoval jsem první stranu a začal číst. Deník patřil vysloužilému vojáku, jenž bojoval ve třetí světové válce a přežil. Společně se svou manželkou, která naštěstí unikla nukleárnímu výbuchu, se usídlil v nové vesnici zhruba dva dny cesty na sever. Cvičil a spravoval místní domobranu a těšil se na klidný odchod. Pak jsem se dostal k posledním stránkám a ucítil známé napětí. Příběh začíná.

18.5.2061

Hlídka ráno hlásila nějaký pohyb na západě. Starý farmář, jehož jméno jsem už zapomněl, pokud jsem ho vůbec znal, tvrdil, že zahlédl dvojici jezdců, jak chvíli pozorovali opevnění a pak zmizeli v lese.

Kolem poledne jsem vzal pár mužů a šel se podívat na stopy. Starouš měl vážně pravdu. Dali jsme se po stopách dvou koňů lesem abychom se ujistili, že nejde o hlídku nějaké větší skupiny, která by mohla dělat potíže. Šli jsme zhruba hodinu na západ, vyjeli z lesa a zastavili před nevelkým kopcem. Vyslal jsem vojáka, aby zjistil, zda se tam neznámí návštěvníci stále neskrývají. Už tam nebyli, ale jeli na jih. Dle stop jsem odhadl zhruba 50 jezdců, takže hrozbu pro naše rodiny. Pokračovali jsme dále po jejich stopách, zatímco jeden domobranec běžel varovat vesnici.

Cesta směřovala přibližně na jih a já doufal, že odjeli a už se nevrátí. Byl jsem strašně naivní. Po necelé hodině chůze se dráha začala stáčet na východ, zpět k našim domovům. Na tábor jsme narazili o dva kilometry dále. Byla tam necelá desítka lidí, kteří buď stáli na stráži, stavěli stany nebo se jen poflakovali.

Zaměřil jsem se hlavně na výzbroj, ale než jsem si stačil udělat pořádný obrázek o situaci, jeden z mých mužů tlumeně vykřikl. Všichni jsme civěli na mohutný sloup kouře, jak líně stoupal k obloze. Když nám došlo, že jde o náš domov, kde žily naše manželky a děti, o vše, co jsme měli, rozběhli jsme se jako šílení.

Proběhli jsme lesem směrem k vymýcenému okraji, kde stála osada. Vše bylo v plamenech, ale bandité tam ještě setrvávali. Viděl jsem nejdřív jejich koně a pak patroly. Vykřikl jsem na své přátele, ale oni běželi dál. Když jsem dopadl, zazněly výstřely a farmáři se skáceli k zemi. Nemělo cenu tam zůstat, vetřelci nebrali zajatce.

Zašel jsem do nouzové skrýše v lese a vzal si vybavení. Ráno vyrazím za nimi a pokusím se pomstít mou ženu a mé přátele.

19.5.2061

Celý den zůstali v táboře. Zprvu jsem chtěl jít na průzkum jejich tábořiště. Posledně jsem neměl dost času na získání dostatku informací. Přes jejich hlídky se však nedostanu. Jezdí po dvou na koních a drží se na vrcholcích a hřebenech kopců, takže střelit jde pouze jednoho, zatímco druhý unikne a varuje tábor. Nemá cenu to ani zkoušet.

Pořád nejspíš hodovali a oslavovali svou kořist. Slyšel jsem zpěv a smích, ale ze všeho nejvíc jsem cítil jídlo. Ty vůně! Nejhorší to bylo v poledne, kdy jsem vytáhl své suchary a trochu sušeného masa. To byla jedna z mála chvil, kdy něco překřičelo mou touhu po pomstě.

A to se táhlo celý den. V táboře bylo veselo, ale hlídky byly jako z oceli a střídání probíhalo s vojenskou přesností. Počkám ještě jeden den a pokud se nic nestane, pokusím se infiltrovat jedny stráže a udělat jim tam trochu rozruch.

20.5.2061

Tak na dnešní noc nadosmrti nezapomenu. Ráno jich pár odjelo nejspíš vyrabovat okolní farmy. Ostatní si po celý den váleli šunky a čekali na své proradné bratry s proviantem. Myslím, že chtěli zítra odjet.

Všechno to však začalo až po západu slunce. Už jsem se chystal vyrazit, když se ozvala střelba a hlídky se stáhly. Vylezl jsem na kopec a sledoval dění. To, co jsem viděl by se dalo srovnat leda tak s výbuchem nukleární nálože, co se masakru týče.

Uprostřed tábora, v místech, kde býval hlavní táborový oheň, stála na všech čtyřech šupinatá bestie, která i v této poloze hravě překonala urostlého koně. Připomínala mi takové africké zvíře, jež jsem zahlédl v jedné staré encyklopedii. Gorila se jmenovala. Protáhlou tlamou cenila na vystrašené lidičky řadu špičatých zubů. Kolem se již válelo pár těl a končetin bez majitele.

V mžiku vyskočila a dopadla na jednom ozbrojenci. Chudák neměl ani dostatek času na pořádný výkřik, než mu bestie urvala ruku a zakousla se do hrdla. Když tělo dopadlo na zem, nešťastník to už měl za sebou.

Já jsem ochromen pozoroval, jak kulky létají vzduchem a jen se neškodně odráží od šupin útočníka.

Než jsem se vzpamatoval, byla již polovina lupičů mrtvá, nebo na útěku. Ostatní se k nim rychle přidávali. Odlepil jsem se od země a rozběhl se na jih.

Únava mě zastavila zhruba deset kilometrů dále. Padl jsem naprosto vyčerpán a ani si nevzpomínám, že bych se utábořil. Proto deník dopisuji až dnes ráno.

21.5.2061

Vzdaloval jsem se od svého domova, jak nejrychleji to šlo. Nevím, jestli to jde po mně, nebo ne. Kruci, ani nevím, co to vlastně je. Nikdy jsem nic takového neviděl, ani jsem o tom neslyšel. Každopádně se s tím nechci po včerejší noci potkat. Potřebuji spát.

V zásadě se nic nedělo. Pokusil jsem se něco ulovit, ale neúspěšně. Před polednem jsem našel malou oázu, kde jsem se schoval před odpoledním sluncem a doplnil zásobu vody. Teď už mám starost jen o jídlo. Moc ho nemám. Večer jsem překřížil stopu nějaké velké skupiny. To snad tu potvoru zmate.

Utábořil jsem se pod skalním výčnělkem a teď už se těším na zasloužený odpočinek.

22.5.2061

Vyrazil jsem už za svítání. Na obzoru se tyčilo město. Nedokážu pochopit, že jsem si ho nevšiml už večer. To jsem byl vážně tak moc ospalý? Tak či onak bych tam mohl najít nějaké zbytky civilizace.

Dopoledne se mi podařilo chytit zajíce. Nebyl sice moc vypasený, ale k obědu posloužil a něco málo zbylo i na večeři. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta krajina krásná. Blíže k městu se sice měnila ve vyprahlou pustinu, ale v místech nedotčených válkou se uchytila a rozrostla divoká krása. Asi mám přemíru volného času.

Před západem slunce jsem se utábořil pár kilometrů od města. Zdá se být celkem velké. Budu muset najít nějaký úkryt, abych jej mohl celé prohledat.

23.5.2061

Skvělé, našel jsem si dokonalou skrýš. Je tu takový nízký převis tvořený starou zdí, která i přes takový úhel zůstala stát. Stačilo jen přitáhnout trochu suti, které bylo všude tuny a z nevinného tábořiště je najednou nezahlédnutelné doupě. Nelze ho vidět, dokud není pozorovatel na dvacet metrů daleko.

Budování mi však zabralo celé dopoledne a odpoledne jsem se musel skrýt před sluncem. Nemůžu plýtvat jídlem ani vodou. Zůstanu přes noc a ráno vyrazím obstarat si zásoby.

Když jsem tu, mám takový slabý brnivý pocit a myslím, že na jazyku cítím kovovou pachuť. To bude tím jaderným výbuchem, co téměř srovnal toto město se zemí. Radiace je však zřejmě na ústupu.

Myslím, že mě to našlo. Je tma, nevidím měsíc. Bohužel nevidím ani tu bestii. Slyším, jak čichá kolem, jak tře šupinami o trosky domů. Ráno zmizím, pokud mě do té doby nedostane.

Otočil jsem stránku a nalezl jen čistý papír. Opatrně, jako bych se bál narušit atmosféru okamžiku, jsem zavřel knihu a odtrhl oči od zažloutlých stánek pokrytých rukopisem. Měl jsem výhled z malé škvíry ven z úkrytu. Ležela tam puška, jakoby náhodně odhozená mezi trosky. Jeji majitel byl pryč.

Povzdechl jsem si a odložil deník zpět. Tady jsem už skončil a práce volá. Slunce se sklánělo nad obzorem a pozorovalo mé kroky z krytého tábořiště. Šel jsem pryč, zase někam dál, vyslechnout další příběh a vyprávět ho těm, kteří naslouchají. Příště vám třeba zas budu vyprávět...