Diagnoza (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Již jsem dostal z laboratoře vaše výsledky.“ Usmál se ode dveří můj praktický lékař a v ruce držel důležitě vypadající dokument.

Nervózně jsem se na židli narovnal. Co to bude? Nádor? Revma? Očekával jsem nejhorší, co mi může doktor nabídnout a vzdorovitě jsem ruce na klíně sešněroval do pevného uzlu.

„No, dalo se to vlastně čekat.“ Ulevil si ten vystudovaný držitel Aeskulapovy hole a podíval se mi zpříma do očí. „Má diagnoza se potvrdila. Jste debil.“

Na povrchu jsem nedal nic znát, klidná hladina tekoucího asfaltu, ale uvnitř mi překvapení hrálo na tamburínu a mozkové buňky svolaly zasedání. Jak na takovou zprávu odpovědět? „Je to vážné?“ By potvrdilo jenom doktorova slova a „to je v pořádku, u nás se to dědí v rodině“ zase znělo zcela lehkovážně.

Polkl jsem a, doufám že moudře, ze sebe vypustil slova podobná kostkám ledu. „Jak to? Vždyť jsem si dával pozor.“

„Lituji, ale je to tak.“ Zasmušil se doktor a připlácl papírové rozhřešení na desku stolu. „Civilizační choroba, nijak výjimečná, trpí jí sedmdesát procent populace, nemějte tedy strach z osamění, jste ve většině.“ Prohlásil tónem člověka, který vypouští vtipy jako pšouky na veřejnosti. Pomalu a s pocitem vlastí odlišnosti.

Trpitelsky jsem sevřel rty. „Já to nechápu, snažil jsem se, aby se to nestalo.“

„No, Dickens postup možná trochu zpomalil, ale nakonec jste nebyl ušetřen. Jestli vás mohu utěšit, otevírají se vám úplně nové dveře. Je známo, že debilové mají život mnohem jednodušší.“

„Myslíte?“ Nevěděl jsem, jestli plakat, anebo se smířit s tím, že měl můj otec pravdu.

„Skutečně. Jen si povšimněte těch nových vyhlídek. Fotbalová mánie, televizní reklamy, nekonečné romány na politické scenérii, čekají vás nové zážitky a určitě i větší naděje na seznámení…“ odhalil mne, bídák, že zrovna teď nikoho nemám. Teď znamenalo dobrých pět let – jako by ta vzpomínka byla ze včerejška, jak můj poslední vztah zkrachoval.

„Promiň.“ Řekla má tehdejší přítelkyně, silná kuřačka se zánětem horních cest dýchacích a nekompromisní vyznavačka feminizmu. „Jestli mi nepřestaneš otevírat dveře a nosit nákupy, tak si myslím, že nemůžeme náš vztah posunout dál. Možná bude lepší, když budeme jenom kamarádi.“ Což mělo za následek, že jsme si kamarádsky napsali poprvé o půl roku později a to jenom proto, že si chtěla vyzvednout zapomenutý karton cigaret. Neměl jsem to srdce jí přiznat, že za toho mého přejetého psa jsem je všechny postupně spláchl do záchodu. Zbila mě.

Něco na doktorově řeči musela být pravda. Chyběl mi ten dlouho nezažitý, příjemný pocit ze vztahu, ne když na vás zběsile křičí Fúrie z oblaku cigaretového kouře jako nějaké nákladní auto v mlze.

Možná bych mohl zkusit být debilem. Alespoň na zkoušku.

„Je tento proces trvalý?“ Ptám se zkroušeně, opatrně, jako zkoušet jazykem novou díru po zubu.

„Inu, pane, je tady mnoho proměnných, jako třeba s čím se venku setkáte a tak. Ale mohu vám zaručit, že jakmile se jednou stanete debilem, je těžké to navrátit. Rychleji se spíše propadnete hlouběji.“

„Hlouběji? A kam?“

„No přeci k ještě většímu štěstí. Být debilem je jenom začátek.“

„Já nevím, možná mi to stačí. Všechno je tak najednou…“ ošívám se jako pod vytrvalým pohledem podomního prodavače hrnců.

„Nebojte se pane.“ Usmál se doktor otcovsky a poplácal mě po ztumpachovělého po rameni. „Když jste debil, tak vaší hlavní výhodou je, že se můžete rozhodnout jakkoliv a vždy to bude správné rozhodnutí. Protože debil má přece vždycky pravdu. Zaručeně!“