Dům strachu (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Slábnoucí pochodně z posledních sil plály

jak hvězdy na matném ranním nebi.

Kdosi se zasmál, vlastně se mi smáli

všichni, jak tu v řadě stáli,

protože chodby byly ocelově prázdné.

Jistě, do Domu strachu přec nevkročíš sám.

Tak proč tu stojím, není mi jasné,

dveře ven však nenalézám.

Někdo mě sem zavedl,

byl mi tak blízký.

Já byla šťastná, když chytil mě za ruku.

A on mě podvedl.

V strachu a tísni

nechal mě bloudit tmavými chodbami

jak ubohou světlušku bez lucerny.

Snažila jsem se z těch chodeb uniknout

milionkrát, co mi paměť sahá.

Jenže teď pomalu ztrácím síly,

nevzdávám se, jen už není kam utéct.

Došla mi voda, pochodně shořely,

poklesla nezměrná naděje váha.

Zůstávám stát

a čekám, doufám,

že za ruku nataženou mě někdo vezme

a vyvede ven,

tam, kde se znovu budu moci nadechnout.

Jenže stále nikdo nepřichází,

nepřichází.

Je mi zima,

mrznu a venku je léto.

Slunce už další ráno na nebe nevychází.

Dům strachu se potápí hlouběji v jezero mých slz.