Dvě srdce 1.:Lesní klenot (kapitola1) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Královské zahrady byly tiché a temné. Skrytá loubí přecházela v děsivé stíny stromů. Noční květy otevíraly své kalichy a vzduch se naplnil jejich omamnou vůní. V hedvábné trávě si tiše prozpěvovali cvrčci, odkudsi se ozval i noční ptáček. Na neproniknutelném nebi se třpytily hvězdy a vykrojený měsíc. Pod jejich svitem zářily bílé cestičky a ladné křivky mramorových soch... a štíhlá vysoká postava.

Hvězdný svit se odrážel v dlouhých pramenech spadajících po zádech pod lopatky, až zářily jako mithril. Světlá tvář s hrdým čelem, vysokými lícními kostmi, rovným nosem, pevnou čelistí a arogantními rty se na okamžik otočila k obloze. Temné oči lemované dlouhými řasami pod lehce klenutým obočím se zahleděly na jiskřící poklady.

V příštím okamžiku se však jeho štíhlé tělo viditelně napjalo. Světlé ruce sklouzly po šedivé tunice k pasu, kde ještě před několika hodinami byl meč. Teď ovšem odpočíval v tmavém pokoji uprostřed podzemního paláce krále Lesních elfů. Vždyť kdo by čekal nebezpečí v královských zahradách? S ulehčením zjistil, že aspoň dýka je na svém místě.

Zmocnil se ho podivný pocit. Nebyl sám! Cítil na sobě pohled. Opatrně se otočil jeho směrem. Bystrý pohled se pokusil proniknout stíny, až spočinul na temné postavě opírající se o nedaleký strom. Měla na sobě dlouhý plášť s kápí, který způsobil, že si jí dříve nevšiml.

"Kdo jsi?" pronikl tichem ostrý ale melodický hlas, který prozradil, že jde o elfa. "Co děláš v královských zahradách?" Odlepil se od stromu, avšak zůstal nadále v jeho stínu.

"Kdo jsi ty?" odvětil. Než mohl mrknout, objevil se v rukou neznámého elfa napjatý luk a špici šípu postříbřil měsíční paprsek.

"Odpověz!" přikázal.

"Haldir z Lórienu," odpověděl plavovlasý elf, aniž stáhl ruku od své zbraně. Byla to směšná zbraň proti luku a dlouhému noži, jehož rukojet vyčnívala nad ramenem neznámého elfa. Ale dávala mu aspoň nepatrný pocit jistoty. Nepříjemný pocit z lesního elfa ho neopouštěl, přestože složil zbraně a šíp zmizel zpět v toulci.

"Co děláš v zahradách tak pozdě v noci?" zeptal se lesní elf znovu, tentokrát již jeho hlas změkl. Haldirovi přeběhlo po zádech příjemné zamrazení. Tichý tajemný hlas jakoby mu pronikl pod kůži a odehnal veškeré obavy.

"Co tady děláš ty?" odbyl ho Haldir. "Plížíš se nocí jako nepřítel."

Ze stínu vytryskl zvoniný smích, který vzal Haldirovi dech. Nepamatoval si, že by na něj někdo tak působil. A to prohodili jen pár vět.

"Vrátili jsme se před chvílí z hlídky v Temném hvozdu..."

'Tedy jeden ze strážců hranic,' napadlo Haldira. Setkali se s jednou skupinou, když projížděli Hvozdem. Doprovodila je až k paláci, aby jim zajistila bezpečnou cestu ... a dohlédla na jejich úmysly. Nebylo mu neznámo, že Lesní elfové nejsou nijak zvlášť důvěřiví, i když se jednalo o jejich vlastní druh. Možná proto teď stojí neznámý elf před ním. Možná dostal za úkol hlídat jeho kroky, zatímco vyslanci z Lothlórienu spali po náročném jednání s králem a jeho muži se vmísili mezi lesní lučištníky. Někdo musel mít lórienského velitele pod dohledem.

"Neměl bys tedy raději odpočívat?" namítl.

"Dnešní noc je skvostná," odvětil mu ze stínů tajemný hlas. "Již dlouho hvězdy nezářily tak jasně nad Temným hvozdem." Postava vyšla do jejich svitu. Lesní elf byl stejně stavěný jako Haldir, temný plášť ho však činil vyšším a štíhlejším. "V zahradách vládne v tuto hodinu klid, který chladí srdce a dává zapomenout na vše špatné, co se stalo... Proto jsi tady i ty, Haldire z Lórienu, ne?"

Tichý hlas jako by mu omamoval smysly. Nebylo to ticho zahrady, které hladilo jeho duši, ale tajemná melodie, která jako by pronikala celým tělem. Na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, lesní elf byl pryč. Příjemný pocit však po něm zůstal.

• • • • •

Královským palácem se rozléhalo veselé štěbetání, melodické písně doprovázené jemnými tóny harf a zvuky rychlých kroků. S blížícím se večerem se stále více elfů stahovalo z lesa a zahrad do kamenného paláce. Jejich světlé postavy proplouvaly elegantně temnými chodbami do zářivých sálů, kde měla začít slavnost.

Lórienští elfové udiveně naslouchali, když jim jeden z králových rádců prozrazoval o jejich zvyku přivítat Yestarë (první den v roce), po němž následovalo jaro. Byl to den, pro který si mladí elfové schovávali svou nevinnost, aby si pak zvolili svého učitele první noci. Vše doprovázela velká slavnost, která měla osmělit jejich smysly a dovolit jim vybrat si.

A dnešní den bude výjimečný. Mezi pěti elfy, kteří měli překročit hranici nevinnosti, měl být i králův jediný syn, princ Legolas. Haldir téměř na každém kroky slyšel šeptání o světlém princi z Temného hvozdu. Služebné i stráže v paláci si špitali a hádali, kdo bude jeho vyvoleným. A každý doufal, že by to mohl být právě on.

Několikrát si na sobě uvědomil žádostivý pohled. Zprávy o návštěvě z Lothlórienu se roznesly velmi rychle a cizí elfové by byli uvítaným zpestřením pro sváteční noc. Velitel Galadhrim se zachvěl. Jakkoli se jeho mužům mohla zdát taková příležitost víc než lákavá, on se k nim nehodlal připojit. Nejraději by zůstal v tichu svého pokoje nebo lesa, kde by ho nikdo nenašel. Ovšem to by bylo víc než urážlivé vůči králi, který jemu a vyslancům Paní Galadriel a Pána Celeborna vyčlenil čestná místa u hodovní tabule.

Uctivě sklonil hlavu před Thranduilem, který seděl v čele, když jeho pohled spočinul na zářivém elfovi vedle něj. Překvapeně zadržel dech. Pohlížel na dokonalou tvář s jemnými rysy a jiskřivýma jasně modrýma očima s temnými řasami, které vrhaly stín na vysoké lícní kosti. Vysoké čelo zdobila mithrilová čelenka, která se ztrácela ve zlatých pramenech spadajících po šedozeleném rouchu až k pasu. Něžné rty se na něj lehce usmály.

Cítil, jak mu poskočilo srdce. Donutil se sklopit zrak a znovu se uklonit. Věděl, že mladý elf je oním jasným princem z Temného hvozdu. Ovšem ani jediné vyprávění, které o něm slyšel, zdaleka nevystihovalo skutečnost. Jak se jen mohla uprostřed chmurného lesa ukrývat taková krása a dokonalost?

Ani si neuvědomil, že podávání večerního občerstvení skončilo a elfové v čele s králem míří do vedlejších sálů, kde celé odpoledne zněla hudba a zpěv. Jemné tóny opět zavířily kamennými síněmi a přidaly se k nim tiché kroky tanečníků. I princ Legolas se zvedl, aby je následoval. Ve dveřích se ale zastavil a ohlédl. Jemně se usmál, když zjistil, že na něm spočívá Haldirův pohled. Velitel okamžitě odvrátil zrak. Jak jen se to mohlo stát, že se ztratil v myšlenkách o nádherném princi?

Ostražitě ho následoval, připraven znovu nepodlehnout svému okouzlení. Bylo to snadnější, než si myslel. Ustoupil do stínu vedle točeného sloupu, odkud měl docela dobrý výhled na králův trůn, ale přes nějž neviděl na jeho syna. Zaměřil svou pozornost na tančící elfy.

Zdálo se, že štěstí stojí při něm. Nikdo si ho nevšímal, přestože sám mohl pozorovat tři elfky a mladého elfa v nákladných róbách, jimž hlavně patřil dnešní večer a noc. Tančili, procházeli mezi přítomnými, hovořili s nimi a smáli se. Jestli jejich pohled již padl na někoho z přítomných, nedali to na sobě znát. První volba byla na jejich princi.

Všichni čekali na jeho rozhodnutí. A s postupujícím večerem napětí rostlo. Kdo bude mít tu čest a potěšení? Haldirovu pozornost na okamžik upoutal jeden z jeho mužů, s nímž zcela nezakrytě flirtoval hlavní králův rádce. Náhle ztichlá síň však jeho i dvojici přiměla se otočit. Pozornost všech byla upřena k mladému princi, který vstal. V jeho rukou se zableskla jemná mithrilová čelenka určená pro jednoho z přítomných elfů. Konečně je to tady! Za okamžik už všichni budou vědět princovo rozhodnutí.

Haldirovy oči se překvapeně rozšířily. Překrásný elf scházel po schůdcích vedoucích k trůnu a mířil mezi rozestupujícími se lesním elfy přes celý sál jeho směrem. Zelenošedé roucho elegantně povlávalo při jeho krocích. Zlaté prameny se pohupovaly kolem zařivé tváře. A pak na něm spočinul jasně modrý pohled, který ho udivil ještě víc. Hluboké studánky na něj hleděly s nejistotou, obavami a velkou prosbou. Tušil, co po něm žádá. A věděl, že těm očím nedokáže nic odmítnout, i když mu vše radilo, aby se obrátil a utekl, dokud je ještě čas.

Ve chvíli, kdy se princ Legolas zastavil před ním, Haldir téměř podlehl svým pocitům paniky. Lesní princ byl tak mladičký. A teď žádá jeho, aby ho provedl dnešní nocí. Srdce mu bušilo závratnou rychlostí. Nedokáže to, nemůže to udělat! Proč zrovna on? Celý večer doufal, že nenápadně zmizí. Jak teď může utéct, když si ho vybral králův syn.

Ticho v sále bylo téměř hmatatelné. Pohledy všech byly upřené na dvojici. Ve všech byl údiv. Nikoho ani na okamžik nenapadla myšlenka, že by si jejich princ mohl pro svou první noc vybrat cizího elfa. A nikdo také nechápal, proč Haldir váhá. Mohl by si dovolit odmítnout příležitost, o které se mnohým ani nesnilo?

Legolas pozoroval zmatek v tmavých očích. Moc dobře viděl, když se k němu blížil, jak se lórienský elf rozhlíží po únikové cestě. Překvapilo ho to. Nebyl pro něj snad dost hezký, atraktivní? Už když ho poprvé uviděl, věděl, že svátek Yestarë stráví po jeho boku. Ale teď když pohlížel do zděšených očí, si nebyl jist, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Nakonec se Haldir několikrát zhluboka nadechl. Zavřel oči a poklekl. Nedokázal se odvrátit od zářivého prince. Přestože ho neznal, nemohl ho odmítnout. Znepokojeně sebou trhnul, když se čela dotkly jemné prsty, které zasunovaly do jeho vlasů mithrilovou čelenku. Princův pohyb se na okamžik zastavil. Opravdu udělal dobře?