Epitaf na rozloučenou (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Osamělá kapka mi stéká po tváři, tak studená a smutná. Na jejím třpytivém povrchu se odráží tvoje překrásná tvář, tak pokojně a nevinně spící. Lásko. Tvá ústa, mírně se usmívající, neví, že tento smích jim vydrží už navěky, tvé oči netuší, že zůstanou už napořád zavřené. Snad ani tvé srdce ještě neví o tom, že už mu nikdy nebude souzeno udělat to své buch buch, že ten téměř neslyšný poslední úder byl skutečně poslední. Všechny části tvého těla, všechny orgány, se postupně odebírají ke spánku, k věčnému a nevyhnutelnému spánku. Ale ani ony samotné, stejně jako ty o tom nemají nejmenší tušení.
Těžko říci, co se vlastně stalo. Ulehli jsme společně, celou noc jsi mě hřála teplem svého rozpáleného těla. K ránu však začalo tvé tělo chladnout, chladnout a tuhnout. Otevřel jsem oči a při prvním pohledu na tvou tvář mi bylo jasné, co se stalo. Otázkou zůstává, jak k tomu vlastně došlo?
Smrt stářím? V devatenácti letech? Nesmysl. Smrt cizím přičiněním? Taky blbost. Byli jsme celý den i celou noc spolu, ty a já. Sebevražda? Ale jak? V noci ses ode mne ani na okamžik nehnula, to vím, probudil bych se. Jedinou nápovědou jsou dvě malé ranky na tvém krku.
Osamělá kapka mi stéká po tváři, tak studená a smutná. Na jejím třpytivém povrchu se odráží tvoje překrásná tvář, tak pokojně a nevinně spící. Lásko. Tvá ústa se stále usmívají a oči zůstaly zavřené, tlukot srdce dávno umlkl. Stojím nad rakví a stále nevím, co se vlastně stalo. Kapka z mé tváře dopadla do tvých havraních vlasů, září tam jako hvězda na noční obloze, jako drahokam. Zavřu oči, ale další proud slz se mi dere ven, jako by nechtěl tu první nechat s tvým mrtvým tělem samotnou.
Dávám ti hvězdy z noční oblohy, ať máš vzpomínku na chvíle, kdy jsme spolu leželi ve vlhké trávě a pozorovali je. Pamatuješ? Naše rty šeptaly slova lásky, měsíc jasně ozařoval vše kolem a já se cítil klidný. Jako by svět, ten hektický a uspěchaný svět, najednou zmizel a nahradilo ho místo klidu, míru, lásky a harmonie. Jen tak jsme leželi, vnímali jeden druhého, vdechovali ten vlahý noční vzduch a já si přál jediné, aby ten překrásný okamžik trval věčně.
Dávám ti na cestu drahokamy, ať máš čím zaplatit Cháronovi na své cestě podsvětím. Nastoupíš do jeho loďky a on tě převeze přes řeku Styx, za tisíciletí své služby ji zná lépe než kdokoliv jiný. Ví kde se vyhnout úskalím a spodním proudům, ví jak tě bezpečně nalodit i kde s tebou přistát. Ukaž tedy své dobré vychování a dej mu jeden z těchto drahokamů, ať vidí, že si ho vážíš a že jeho úloha není opomíjena. Nejspíš jen sklopí oči a tichým, chraplavým hlasem zašeptá strohá slova díků, není na takové uznání zvyklý. Ale v jeho mrtvém srdci rozehřeješ plamínek vřelosti, i když jen nakrátko.
Dál ti už můžu dát jen své slovo, malý slib. Ačkoliv odcházíš a svíce tvého života tak nečekaně zhasla, plamen, který díky tobě plápolá v mém srdci, nikdy neuhasne. Bude hořet dál a svým teplem neustále připomínat všechno krásné, lásku, co naplňovala naše životy až po okraj, a díky které zůstanou mé vzpomínky na tebe tak živé a jasné, jako by se to událo teprve včera.
Ještě jednu věc ti můžu slíbit. Zjistím, co se ti stalo a pomstím tě. I kdyby mě to mělo stát vlastní život, pomstím tě a budu tě následovat za brány věčnosti. Lásko. Počkej na mě a budeme opět spolu. Navěky, tak jak jsme to plánovali.