Fénix (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Seděla ve skořápce z fénixova vejce, uprostřed lávové řeky rozprostírající se kolem ní. Přes to, jak snadno by mohla zemřít, tvářila se spíše zarputile. Vlastně se nemusela bát. Fénix, který se právě vylíhnul a spustil tak mohutnou explozi sopky na ostrově, s ní byl spjatý osudem.

Potoky potu, valící se ze všech pórů jejího těla, ani nevnímala, jak opojný byl pocit moci, který nyní vládl nad vším ostatním, co kdy bylo v jejím srdci. Rudá sukně jejích šatů jen tak-tak nevzplanula v převelikém horku jež ji obestíralo.

Říkali o ní, že je andělem, ale to ještě neznali oheň v její duši. Jiní pravili že je démonem, ale netušili nic o velké lásce v jejím srdci. Rudé vlasy byly její propustkou do nitra hory, když jako Kněžka ohně přišla ke zrodu nejmocnějšího ze všech vládců oblohy mimo draků. Nyní byli ostatní, přítomní obřadu zrození, pohlceni ohněm a jen na ní bylo zkrotit ohnivého dravce.

“Volám tě, ó nejmocnější, volám tě já, Vyvolená!” vzkřikla do plamenného gejzíru za sebou. V ten okamžik se z oblaku sopečného prachu vynořila velká hlava a plamenné perutě ohromného ohnivého ptáka. Cosi zakřičel v řeči fénixů a nalétal na dívku ve skořápce vlastního vejce.

Valeria povstala a svým neústupným pohledem se zadívala do očí magického stvoření, které se k ní blížilo ohromnou rychlostí: “Stůj!” vykřikla. Reakcí na její výzvu však byla jen srdceryvná píseň, již fénix začal pět. V tom pohledu, kterýmžto měla ohnivého dravce zkrotit, pro tuto píseň nedokázala nabýt potřebnou jistotu a vůli.

“Co je to, mistře?”
“To je tvůj osud, děvče.”
“V mém osudu je oheň?”
“Ano… A je to velice zvláštní, neboť v tom Filipově je voda…” zamyslel se starý kněz. V jejích očích byl náhle nepopsatelný strach. Milovala Filipa, ale vejce osudu je rozdělila. Slzy se jí draly do očí. Nemohla dál zůstat v místnosti a naslouchat svému mistrovi. Poslechla tedy své srdce a utekla k řece, kde s Filipem měli své oblíbené místo.
“Co s tím budeme dělat?” zeptala se ho, když po nějaké době přišel. Netušila, jak dlouho tam jen mlčky seděla a ani se neobtěžovala mu nějak přiblížit svou otázku.
“A s čím?” zeptal se jakoby nechápavě, i když bylo zjevné podle ustaraného tónu jeho hlasu, že ví nač se Valeria ptá.
“No s těmi vejci, přeci! Ty…” odmlčela se hledíc mu do očí, “Ty budeš knězem vody a já kněžkou ohně. Já mám vládnout fénixovi a ty… Tebe čeká mořský had…” otočila se zpět a upřela pohled do hlubin staré řeky.
“Nevím…” hlesl smutně.

Dlouho jen seděli a nepadlo mezi nimi jediné slovo. Bylo to pro oba těžké. Když padl soumrak Filip se nabídl že ji doprovodí, ale dívka odmítla: “Utečme,” pravila mu zoufale.

“Před osudem není úniku.”
“Jak to můžeš říct! Vždyť to ještě nikdo nezkusil…” naléhala.
Tehdy v noci však byla odmítnuta. Tehdy v noci s ní Filip odmítl bojovat proti osudu. Tu noc se nemilovali, což by pro ně oba bylo vysvobození, i když by znamenalo věčné prokletí. Valeria zůstala sama a plamen její lásky téměř zhasila vlna Filipovi lhostejnosti. Vzpomínka na tu noc vehnala do jejích očí slzy. Měla vše, co mohla potřebovat. Nezkrotnost vládkyně, plamen v srdci, odvahu rytířů, ale přesto v poslední kritický okamžik polevila při fénixově písni. Její pohled nebyl dost pevný aby jej přinutil couvnout a podvolit se její mysli. Valeria na to měla. Mohla zvítězit v tomto boji, ale plamenné oči a srdcervoucí píseň v ní vzbudili staré pocity a vzpomínky. Nebyla dosti pevná a vytrvalá aby ji nevytrhlo ze soustředění otevření starých jizev.
Bylo pozdě…
Fénix se zdvihl do oblak a dívčino oblečení vzplanulo jak se kolem ní mihl. Jen její šílený výkřik doprovodil pád jejího těla do žhavého magmatu. Výkřik který utichl a ohnivá řeka, jež po čase vyhasla stejně, jako plamen mohutné sopky, se nakonec staly jejím skutečným osudem. Svět kolem však šel dál, jen jeden fénix neměl svou paní…