Honza (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Nyní procházíš západním křídlem královského paláce. Na konci této chodby stojí vstup do trůnního sálu. Musíme přidat do kroku: král s královnou tě už očekávají, a s nimi se sešel pravděpodobně i celý dvůr.
Jak vidím, jsi uchvácen velikostí a nádherou palácových prostor. Nedivím se ti – Nesvěšuj hlavu! Není to nic, za co by ses měl stydět. Rozhlížej se. Pokud tvůj zrak touží pozorovat bohatství, jaké je vlastní královské krvi, inu, jen se dívej. Ach, kdyby nás tolik netlačil čas, našel bych si jenom kvůli tobě aspoň malou chvíli, abych tě mohl provést naším palácem. Určitě se nemýlím, když řeknu nahlas, že jsi v životě ještě sídlo králů (možná dokonce žádné panské sídlo!) nenavštívil. Určitě se musíš cítit celý nesvůj!
Když teď nad tím tak přemýšlím, je skutečně velice pozoruhodné, že se obyčejný mládenec, jako ty, rozhodl ujmout tak náročného úkolu, jakým je tento. Už jsme tu měli spoustu prazvláštních návštěvníků, vskutku; postav, které mnohem více vypovídaly o svém hrdinství: bojovníků, válečníků, žoldáků, statečných rytířů, mužů vznešené krve a i čarodějníků. Navštívily nás osobnosti z dalekých krajin, i z ne zase tak vzdálených, ale osobu jako ty, prostého rolníka – tu jsem tady ještě neviděl. Je to pro mě příjemná změna, naprosto.
Herež! Teď dávej chvíli dobrý pozor; ale nezpomaluj, rychle, rychle. Je tu záležitost královské etikety. Nemáme moc času, ale abys udělal dojem, musíš si jí rychle přivyknout. Tvá chůze: hrozné. Narovnej se a drž svou hlavu vzhůru. Říkám ti vzpřímeně, ne abys ses hloupě zakláněj a všelijak prohýbal. Srovnej si ta ramena. To je koberec, po čem kráčíš, ne zelená tráva, nebo bahnitá cesta. Půda tady je pevná, ale ne tvrdá; i ty musíš stát pevně, ale pohybovat se ladně. Musí to ovšem zůstat přirozené! Prezentuj se! Byť jsi naprostý prosťáček, i ty máš v sobě natažené struny důstojnosti a můžeš být stejně dobrý, jako všichni ti princové, stačí, aby ti byly struny dotáhnuty. Zkoušej to dál, máš tolik času, kolik nám zbývá do konce chodby. Dál; oděv není vůbec špatný, upřímně, a stojím si za tím. Jsi oblečený tak, jak prostota lidu káže, ale v tom je právě tvá síla. Chválím tě, protože tvé oblečení je čisté – s výjimkou těch tvých bot. Ten šátek, eh, ale zato ta pěkná barva (červená!); doufej, že odpoutá pozornost od špinavých bot. Nejlepší jsem si však nechal na konec: zápach potu. Tolik nevadí, a ani v tom nejsi sám, protože o audienci u krále už se ucházeli i kupci a předáci, kteří také zaváněli nemytým tělem. Ty jsi na to ale budeš dávat do příště pozor, to ti tímto přikazuji. Teď; krále oslovuj vaše veličenstvo, královnu vaše výsosti, budou tam i další členové aristokracie a úřední hodnostáři – jako jsem já –, je však stačí oslovovat pane. Za každou cenu mluv slušně a všem dokaž, že ačkoliv nemáš šlechtický původ, máš alespoň slušné vychování. Nezapomeň se uklonit! Odpovídej stručně a mluv nekomplikovaně; je to moje dobrá rada, když se jí budeš držet, uděláš nejlepší možný dojem. Neuhýbej očima; král si tě bude chtít dobře prohlédnout a když se budeš jeho pohledu děsit, jenom přijdeš o všechnu jeho důvěru.“
„Jaký je náš král?“ zeptal jsem se komořího a jenom pozvolna mi docházelo, že jsem si onu otázku mohl lépe promyslet.
„Je správné, že se ptáš. Nuže, podívej se sám,“ pravil komoří zdvořile, laskavě se usmál a zvednuv paži, ukázal na obrazy visící na stěně po naší levici.
Barevná plátna byla vsazená do masivních zlatých rámů, jež byla vyhotovena s takovým důrazem pro detail, že sama musela dosahovat nezměrných hodnot.
Na prvním obrazu jsem viděl mladého krále, když byl ještě chlapcem. Byl mladší než já. Stál na koberci uprostřed místnosti vybavené drahým nábytkem, s podlahou z čtvercových kamenných dlaždic. Za zády mu zel východ, kterým do pokoje proudilo denní světlo, ale viděl jsem jenom modré nebe – musel to být vstup na balkón. Princ byl oblečený marnotratně do zdobených tkanin. Oblečení bylo vzájemně sladěné do barevných tónů zvonkového květu. Dublet byl zdobený pravidelnými, vyšitými vzory. Na sobě měl podkasané pumpky, a potom měl na nohách ještě punčochové kalhoty. Princ se díval kamsi do neznámého místa na obraze a přitom nastavoval pozorovateli svůj dobře řezaný obličej. Tvářil se cílevědomě a věru pyšně.
Na druhém obrazu byl obklopen zelenou přírodou lovec na koni. Jezdec drže uzdu, zastavoval kaštanového hřebce u padlého jelena. Ze šipky trčící ze zvířecího boku a samostřílu v jezdcově ruce jsem usoudil, že to princ skolil to krásné zvíře. Princovi už na obraze vyrašil solidní vous, na hlavě měl posazený klobouk s pérem a na nohou vysoké jezdecké boty s podpatkem. Za ním ho následovali další lovci.
Na třetím obrazu, které jsme rychle míjeli, stál budoucí král vedle svého otce. Stáli strnule bok po boku a jejich pohledy směřovaly kolmo z pláten před sebe. Ruka starého krále spočívala na rameni svého syna, což bylo docela milé gesto.
Na čtvrté malbě stál budoucí král před vínovými drapériemi. Na sobě měl bohatě zdobenou, mistrně cizelovanou, zlatem emailovanou rytířskou zbroj. V podpaždí levé ruky držel helmu, barbutu, a dlaň pravé ruky odpočívala na hrušce meče se zdobeným jílcem. Za drapériemi byla pouze kamenná zeď. V pozadí ještě stál vysoký stojan se svícny, ale svíčky nehořely. Byla to ponurá scéna a král, kterému muselo být už přes třicet, měl vážný, možná trochu melancholický výraz.
Na pátém obrazu byla spousta lidí. Rozlehlá síň měla nesmírně vysoký strop a stěny zdobily římsy, pilastry a krémově zabarvený štuk. Pánové v kožešinových talárech a rouchách stavěli na odiv svou důležitost, nelaskavě se šklebili, zlobně otvírali ústa a vůbec budili dojem, že nejdůležitější jsou na malbě právě oni. Těmto všem se král pokoušel cosi říct z řečnického pultu. I přes všechen chaos a hektickou atmosféru jsem nepřehlédl, že král na obraze musel být nedávno korunován, neboť mu na hlavě poprvé dřepěla drahokamy osázená koruna.
Děj ve šesté malbě se odehrával v potemnělé místnosti. Čtveřice svraštělých, vousatých mužů seděla pohodlně v polstrovaných židlích s vysokou vyřezávanou opěrkou a poslouchali se stařeckou rozšafností hovořícího krále, který před nimi stál s dlaněmi otevřenými do prostoru. Starci na sobě měli rudé peleríny a rudé špičaté klobouky.
Sedmý obraz byl jezdecký portrét. Král seděl na vzpírajícím se grošovaném koni. V ruce držel stužkou opásaný a kulatou pečetí ověnčený, veliký svitek pergamenu a ukazoval jím kamsi před sebe. Na hlavě měl svou korunu a přes sebe těžký plášť ze sametu a hermelínu. Byl teď skutečný král.
A konečně jsme minuli i poslední plátno. Už jsem si nemohl pomoci a zíral jsem na díla s otevřenými ústy. Cosi mě ponoukalo, abych se otočil na patě a utekl dřív, než budu nucen postavit se tváří tvář takovému charakteru. Najednou jsem si připadal jako na otevřeném moři, a zatímco jsem míjel majestátní galéru našeho krále, uvědomil jsem si, že má bárka směšně prťavá a zřejmě má někde díru v trupu. Na posledním portrétu stál král zobrazen zpředu a jeho pohled směřoval přímo vpřed. Ani nepózoval, ani nepředváděl sebe či svůj závratný majetek. Jeho oděv byl jistě nadále tuze hodnotný, avšak jaké drahé, rafinované nebo jiné přebytečné ozdoby a doplňky mohl zvolit, a nezvolil. On byl král a královská moc byla jím. Všechnu jeho vládu stvrzovala ta starobylá koruna, která mu teď neustále seděla na hlavě. I kdyby bylo pouze z desetiny pravdou to, co jsem na těch obrazech spatřil, potřeboval bych více času se připravit, nasbírat sebevědomí a uklidnit se, než vstoupím do jedné místnosti s takovýmto člověkem. Začal jsem uvažovat, jestli mé rozhodnutí přece jenom nebylo nad mé síly.
Pospíchal jsem vedle komořího, který se spokojeně usmíval, ale jediný pohled nevěnoval mě ani obrazům; a na konci chodby jsem viděl osudové dveře.
Komoří se opět rozpovídal: „Nyní už pro tebe nebude tak těžké si pamatovat, že se musíš za všech okolností chovat uctivě a s pokorou. Jeho přičiněním chodíš večer spát s pocitem bezpečí, beze strachu z války a jejích hrůz, a tvá peřina je plněná peřím a z podušky tě za noci nenavštěvují kousat štěnice. A ty mu vzdáš hold tím, že před něho předstoupíš jako jeden z lidu a budeš svá slova mínit upřímně a sebejistě.
Až vstoupíš těmi dveřmi do sálu, nech se vést kobercem: vede jako cesta až k trůnu. Nejdříve projdeš pod galerií, mezi sloupy a budeš pokračovat vpravo hlavní lodí – po koberci. Dojdeš před trůn, tam se zastavíš a nezapomeneš se uklonit! Král posoudí tvého ducha; a s ním i královna a další důležité postavy našeho dvora a celého království... Dokud nezačneš panikařit, bude vše v naprostém pořádku.
A ještě jednu věc si pamatuj: i král je nucen dodržovat ustanovený protokol. Ať se ti bude zdát jakkoliv dutý, věz, že takový není. Na jeho bedrech spočívá tíha celého království. Spoustu lidí už požádal o pomoc a spousta lidí ho už během jeho života zklamala. Chamtivost je závažná slabost, ale ty bys mohl být jiný. Možná jsem jenom prostý blázen, ale mohl bys to být ty, kdo krále vysvobodí z toho dlouhého smutku. Nezaslouží si takové utrpení.“
Zastavili jsme se před těmi dveřmi. Dva strážní ozbrojení velkými halapartnami zaujatě poslouchali, co komoří říká, a prohlíželi si mě.
„Teď nesmíš zakolísat. Dýchej zhluboka; musíš zůstat za všech okolností v klidu. Uvidíš, že to půjde. Nezklam krále. Neděláš to jenom kvůli sobě, děláš to pro nás všechny. Běž. A až půjdeš, dávej pozor, abys nezakopl.“
Dobromyslný komoří mi ještě stačil upravit kabát, zatímco mluvil. A se závěrečným upozorněním, pokynul strážci, aby otevřel jedno z křídel, a prostrčil mě do trůnního sálu.
Dveře se s hlasitým úderem uzavřely. Z druhé strany stál také pár strážců. Oba na mě mlčky civěli – jeden obdivně pokyvoval hlavou, druhý se pobaveně šklebil. Otočil jsem se k nim zády a rychle je pustil z hlavy, neboť jsem spatřil koberec. Ležel přesně uprostřed sálu, byl jako drahokam zelený a neměl ani konec ani začátek; táhl se celým sálem a já z něj viděl pouze zanedbatelný díl. Pod galerií byl stín, tlusté pilíře mě dělily od hlavní lodi zalité denním světlem. Zřejmě netuší, že jsem už dorazil. Teď bych měl vystoupit zpoza pilířů. Opustit stín a vystoupit na světlo.
Udělal jsem první krok, ale nohy mi mezitím ztěžkly. Jsem prostý vesničan, připomněl jsem si, až mě uvidí, spatří právě to. Nemusí z toho být vůbec nadšení, očekávají válečníka, zkušeného dobrodruha... A přesto jsem se dostal až sem, není to jako sen? Rozhodl jsem se dotáhnout celou tuhle taškařici až do konce, ale když uvidí, že jsem chudý, vysmějí se mi, určitě. Držet se rovně, držet se rovně, kráčet ladně, komoří mluvil naprosto jasně, nicméně nebude to nakonec jenom směšné jednání? Nenarodil jsem se v paláci, umím jenom štípat dříví. Mohl bych to být já, povídal komoří; protože nejsem ze šlechtického rodu? Vždyť oni to přece vědí, a přesto jsem tady, to je jasný důkaz, že nevybírají podle původu. Mám udělat dojem, ne abych zamaskoval svůj původ, ale abych dal najevo, že v jádru jsem stejný; připravený s nimi jednat a vrátit se později s úkolem splněným. Rolník by koukal jenom na odměnu, ale o to mně přece na prvním místě nejde. Chci pomoci tam, kde mě potřebují. Nemusím se vůbec tvářit jako rolník, až před ně předstoupím, můžu tuhle skutečnost pominout, jít tam pouze za sebe.
Vzchopil jsem se a vykročil. Udělal jsem pár kroků a vstoupil na otevřené prostranství. Dopadlo na mě jasné světlo, pilíře se mi ocitly za zády a já jsem už kráčel po koberci a šel vpřed. Ale málem se mi zamotala hlava a tvář mi téměř ochrnula ohromením: sál byl obrovský. Strop se tyčil do nezměrné výše, nemohl jsem uvěřit, že něco takového je vůbec možné, že něco takového je možné postavit. Každá píď stavby byla něčím zdobená, hlava mi šla kolem ze všech těch tvarů, tahů, drážek, výstupků, ornamentů, zaoblení, pravidelných rytmů, figur, tváří... věcí! Nebylo možné zachytit okem všechny detaily a zároveň s tím se nezastavit; pokračoval jsem navzdory nesmírného zájmu dál. Přede mnou se ocital jiný nepřehlédnutelný útvar: početný zástup lidí. A tam byl: vyvýšený stolec, kde na trůnech seděli král s královnou. Nepochyboval jsem: tady mě máte! Tady je ten, který přišel zachránit princeznu. Jsem ten, který se rozhodl, že to dokáže a nic na světě ho nedonutí toto rozhodnutí změnit.
Blížil jsem se stále a stále. Kolem mě se míhalo bohatství a velkolepost umění, ale já tomu už nevěnoval pozornost. Zaměřil jsem se pouze na stolec, na svůj úkol, na své jedinečné poslání. Ještě jednou jsem odtrhl oči, jen abych si přečetl nápis vyrytý do kamene: Pravda vítězí. Byl jsem na správném místě. Nepochyboval jsem o ničem: být narovnaný znamená držet se, jak vysoko člověk je schopen. Chodit ladně, měkce a jistě zároveň znamená, že neklopýtnu o kdejakou překážku na cestě. Jejich způsob nechť vyjadřuje úroveň, ale já nebudu jejich zvyky napodobovat s falešnými úmysly či s výsměchem.
Špalír mě obklopil. Cítil jsem, jak se na mě lepí oči dvořanů, ale já se pouze usmíval a díval se na krále. Ten seděl jako bůh hromu a hrozivě na mě shlížel. Vojáci na sobě měly tlusté kyrysy, železné boty a na hlavách baskinety; byli bezejmenní. Dámy oděné do pestrobarevných šatů šeptaly si mezi sebou. Páni ještě nevěděli s jistotou, jak se ke mně mají zachovat, a tak někteří střídavě vrhali pohled na mě a na krále.
Uklonil jsem se; nicméně jsem neměl přesnou představu jak to má vypadat, ale abych nikoho nenechal na pochybách, že si toto setkání snad nedržím dost v úctě, uklonil jsem se hluboko a dlouze. Když jsem se narovnal, opět jsem zachytil králův pohled. Neuhnul jsem se, ani nesklopil hlavu.
„Jaké je tvé jméno,“ zaburácel král.
A já odpověděl: „Honza.“