Články
Já anděl
Žiji staletí a neumírám. Žiji tisíciletí a nestárnu. Jediná vráska nezhyzdí mou tvář. Ale přesto, kdykoliv vidím sebe, sebe samotného, v zrcadle nebeské modři, kdykoliv tam vidím svou mladou a nezvrásněnou tvář, přijdu si tak moc ohyzdný, tak moc odporný.
Bůh mě obdařil nadlidskou krásou. Bůh mi dal auru. Auru světla, auru hvězd, auru měsíce. Nad mou hlavou visí střípek Slunce a žhne a září. Osvětluje mne a podle jiných mi přisuzuje ještě větší krásu, která prý zastavuje dech. Ale já to nevidím.
Vidím mraky, vidím lidi, vidím svět. Vidím krásu ve všem. Jen ne v sobě a v těch, jenž jsou nazýváni anděly. A přeci, ač já sám sobě přijdu ohyzdný, lidé, spatřivše mě ve snech, snaží se míti tvář hladkou jako já, pleť jemnou a nad hlavou auru alespoň světlých jiskřivých vlasů. Takoví nejsou tak krásní jako jiní. Čím více nám jsou podobni, tím ošklivější mi připadají. Ale i oni se časem stanou krásnými a já nevím proč. Nevím, co je takovými dělá. A nevím, co mne činí tak ohyzdným.
Hledím do hvězd, hledím do tisíců sluncí, která září vesmírem. Z nich mne prý Bůh stvořil. Jsem prý stejně krásný jako ta slunce zářící v temnotách. Ale já, na rozdíl od hvězd, mám duši. Mám duši. To je krásné.
Nebeská jezera modře se rozlévají na mracích a tiše plují s bělobou. Andělé čeří jejich hladiny lehkými kroky. Nejsou krásní. Jen skákají, jen mluví, jen hledí. Žijí věky, nepamatují si komu a jak pomohli. Nevzpomenou si na jedinou tvář, na jediný hlas. Já si ale jednu pamatuji. Jednu jedinou, malou, nevinnou, ztrápenou hladem a zimou. Umírající. Byla krásná ve svých strastech, ve své smrti. A pak ji Bůh za odměnu přetvořil. Dal jí střípek Slunce a ona zapomněla. I mne, i všechna svá trápení. Její krása zmizela, zhasla jako starodávná umírající hvězda.
Proč?
Když andělé pláčou, padají prý k zemi démanty. Nikdy jsem neviděl anděla plakat. Nikdy jsem neviděl anděla se smát. Nikdy jsem neviděl anděla křičet. Nikdy jsem neviděl anděla trpět. Nikdy jsem neviděl anděla umírat. Žádný anděl nikdy nic nepřekonal, nikdy nikam nedošel.
Ale lidé. Žijí tak krátce. Zrodí se a posléze umírají. Stále krásní. Nejdříve svou nevinností, později svými vzpomínkami. Jejich vrásky, mapy jejich života, vlní se jim tváří a někteří tvrdí, že ji ničí, ale je to naopak. Vše, čím lidé prošli, vše, co zažili. Radosti, strasti, zrození a smrti, nemoci a uzdravení… to vše mají ve tváři a v duši. S tím vším umírají. A jsou krásní. Jsou krásní právě tím, co všechno zažili, co všechno nosí ve svém srdci.
Já nemám srdce. Mám jenom duši. Čistý papír. Ale nemám srdce. Pero, které by mohlo napsat slova na mou duši. Nic neprožívám. Vše jde daleko kolem mne. Nevnímám.
Ale lidé. Čím vnímavější jsou, tím více sice trpí, ale také jsou krásnější. Nádhernější. Víc než hvězdy, víc než slunce v temnotách, víc než andělé s aurou od Boha.
Prosím… chci psát.
A náhle cítím, že Bůh slyšel… Dal mi největší dar. V tuto chvíli pochopení mě obdaroval skutečnou krásou. Vzal mou ruku a do ní vložil pero. Pero, které teď popíše mou duši a až dopíše, zemře spolu se mnou.
Vrásky zbrázdily mou jemnou a hladkou tvář, má postava se shrbila a má aura pohasla. Přesto se nyní cítím být krásným. Jako byla jediná tvář v mých vzpomínkách.
K zemi padají démanty.
- 18.02.2008 - Maminka
- 20.02.2008 - Dead Bell
- 09.02.2008 - Já anděl
- 09.02.2008 - Gabriel
- 02.02.2008 - Kronika Dvou Životů II.
Kdo hodnotil článek Já anděl?
Agarina (5.00*), akrim, Anarion, apophis, Furion, Joh-ny, Kaena, Kern, LadyShade, LinAris, Linda, maja, Sakutzik
Komentáře ⇓
Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.
Vypisuje se 14 z celkem 14 příspěvků1
Laethé - 10. srpna 2008 21:05 | |
Tato povídka byla nominována do Aragornského sborníku, http://www.aragorn.cz/diskuze/aragornsky-sbornik.
|
Sakutzik - 4. srpna 2008 12:59 | |
Tak toto je velice povedené dílko... přečet sem ho jedním dechem... fakt nádherné... nezaslouží nic jiného než plný počet...
|
Joh-ny - 7. června 2008 23:25 | |
mám chuť se rozbrečet, to snad hovoří za vše. Podotýkám že se považuju spíš za necitlivýho surovce bez smyslu pro romantiku. Ale z tohohle se mi fakt chce brečet.
|
Gran - 5. června 2008 11:13 | |
Tohle se mi moc líbilo. Je fajn, že je to tak krátké - to ostatně způsobilo, že jsem si to tedy přečetl =P A rozhodně toho nelituji - je to psáno sice jednoduše, ale hezky, a z pointy mi na konci textu přejel takový ten lehoučký mráz, jestli chápete, co myslím .) |
LadyShade - 24. dubna 2008 17:59 | |
Moc pěkné :) ***** ;)
|
Chlodva - 28. března 2008 07:34 | |
Jediné, co mě trochu zaskočilo, byl poslední - no dobře, vlastně předposlední odstavec, prostě ten, co začíná "A náhle cítím..." Předtím se to pohybuje v rovině úvah a tak a najednou to takhle natvrdo přejde do děje... Je to takové nečekané. |
Gil - avardil - 16. února 2008 16:12 | |
Nailin 16. února 2008 09:45 |
Nailin - 16. února 2008 09:45 | |
Gil - avardil 15. února 2008 20:26 |
Gil - avardil - 15. února 2008 20:26 | |
Když nikdo nemá, co vytknout, zůstává to zase na mě. |
Cicero - 12. února 2008 17:02 | |
Moc pěkné dílo a zajímavé zamyšlení. Chyby jsem nezaznamenal, a řekl bych, že v něčem takovém ani být nemohou.
|
kucik - 11. února 2008 15:12 | |
Strasne hezke zamysleni. Moc prijemne se mi cetlo. Obcas ulitne drobna chybka, ale nic, nad cim bych se zastavil. Co jineho nez *****?
|
lorddart - 11. února 2008 14:02 | |
demanty nici zemi... |
Amthauer - 9. února 2008 15:54 | |
Povídka i úvaha, krásně provedené. Smekám. *****
|
Merredith - 9. února 2008 15:38 | |
Nemám co vytknout, přečetla jsem to jedním dechem. Krásné téma krásně zpracované:)
|
Vypisuje se 14 z celkem 14 příspěvků1