Jeden svět (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Rok 2065 podle křesťanského kalendáře

Japonští vojáci, obcházející kolem transportéru, byli tiší. Přes rameno měli těžké útočné pušky, u pasu nože a vysílačky. Jeden z nich vzhlédl, aby se podíval na hvězdy v místě, kde končily vrcholky nedalekých stromů. Jediným světlem pro vojáky byly mdlé reflektory na předku vozidla.
„Myslím, že to byl planý poplach. Nikdo tady není,“ řekl jeden z nich po chvíli.
Potom zemřel. Bez jediné známky varování, bez jediného záchvěvu podezření. Prostě spadl do bláta s rozbitou lebkou. Další voják se ani nestihl otočit. Něco šedivého se kolem něj mihlo a i on byl vzápětí mrtev. Dalším dvěma pravděpodobně hlavou probleskla myšlenka na křik, ale na víc už pomyslet nestihli. Ozvaly se dvě tupé rány a oba leželi polámaní v blátě. Z transportéru vyskočil vystrašený řidič a stáhl pušku z ramena. Jenže v okolí už nikdo nebyl. Spěšně začal hledat u opasku vysílačku.

Bylo mu 21 let, jmenoval se Ali, byl to izraelský Arab a ležel zrovna na nízkém kopci, skryt v křoví, s pažbou dlouhé pušky opřenou o rameno. Byl to skoro dvě stě let starý model, ale na světě nebyl nikdo, kdo by dokázal s puškou takové divy jako on. Byl extrémně nadaný. Křoví nedaleko od něj se zachvělo, jak jím proběhla jeho o dva roky mladší sestra.
„Jaká jsem byla?“ ozvala se nadšeně.
„Jednoho jsi tam zapomněla,“ řekl Ali a stiskl spoušť.
Kulka roztrhla vojákovi krk přesně ve chvíli, kdy odepnul vysílačku od kalhot.
„Ale jinak to bylo skvělé. Jako vždycky,“ řekl a postavil se.
„Pojďme domů,“ navrhla.
Jmenovala se Šadja a byla jistě mnohem nadanější, než její bratr. Už odmala byla jiná, ale nevěděla, proč. Potom jí někdo o ní řekl pravdu. Je prvním tvorem, který se kdy narodil se zvláštním úkazem – reakcemi v nulovém čase. Veškeré myšlenkové pochody, které potřebovaly být rychlé, proběhly kdesi mimo časový rámec – netrvaly vůbec žádný čas. Nemohla takovéto myšlenky ani řídit, jen si na ně později vzpomínala. Veškerý boj byl pro ni naprosto instinktivní. Její reakce vznikala ve stejnou chvíli jako podnět, proto nebylo možné ji zasáhnout a v případě, že věděla o střelci, ani zastřelit. Vždy proto říkala, že zná svůj osud a že bude zabita ostřelovačem. Aby se tak nestalo, byl jí vždy nablízku její bratr. Nazývalo se to absolutní rychlostí mysli, ale všichni vědci si byli jisti, že něco takového je možné jen v rovině teoretické. Mýlili se.

Chvíli po půlnoci došli sourozenci zpět domů. Nevraceli se tam většinou rádi. Je pravda, že rodiče je měli velmi rádi a starali se o jejich budoucnost, ale také přijali spolupráci s Japonskými okupanty. Pro Šadju se tak stal vlastní otec zrádcem. Jak ráda by se občas svému tátovi svěřila se všemi tíživými myšlenkami, ale nemohla. Ali schoval pušku do dutiny v kurníku a otevřel dveře domu. Rodiče ještě nespali.
„Šadjo,“ zavolal otec.
Sourozenci se zastavili. Podívali se unaveně na otce.
„Dohodli jsme se, že se vrátíte do půlnoci.“
„Omlouvám se,“ řekl Ali. „Je to má chyba.“
„Dobře, jdi už spát. Ty, ještě chvíli počkej.“
Ali odešel, Šadja zůstala stát před otcem.
„Myslím, že by jsi už neměla chodit na diskotéky. Zvlášť ne teď, když jsi zasnoubená. Rozumíš mi?“
Sklonila hlavu a vyšla po schodech nahoru. Vstoupila do velkého pokoje, který měli všichni jako ložnici. Ali už spal, ale její druhý, sedmiletý, bratr klečel na koberečku a modlil se. Když skončil, podíval se na Šadju.
„Ty se dnes zase nebudeš modlit?“
Zavrtěla hlavou.
„Přijdeš do pekla.“
„Tam už jsem,“ zamručela a lehla si na postel.

Chašía stála chvíli na zápraží, potom vešla dovnitř a dveře se za ní tiše zavřely. Dům už byl ztichlý, jen nahoře se ozývaly tiché hlasy. Na kuchyňském stole ležely zbytky. Už aby byl ten android tady. Šetřili dlouho, musí se to vyplatit. S těžkým dechem vystoupala po schodech a vstoupila do dětského pokoje. Dvě starší děti už spaly, ale malý Sahír byl stále vzhůru.
„Nespíš?“ zeptala se.
Sahír se posadil na posteli. Chašía si k němu přisedla.
„Měl bys. Zítra ráno vstáváme a jdeme do školky dřív.“
„Proč?“ zeptal se Sahír.
„Musím někam brzo jet.“
Chašía ho pohladila po vlasech a zvedla se. Skoro už odešla, když se Sahír znovu ozval.
„Mami?“
„Co je?“
„Vidíš je?“
Chašía se otočila. Sahír už neseděl, ale stál na posteli a tiskl čelo na zamlžené okno. Chašía se za něj postavila a pohlédla skrz sklo do šedivé zahrady. Kdo ví, jaké obrazy si mohla dětská fantasie vykreslovat v těch pokroucených stínech.
„Koho?“ zeptala se.
„Skřítky,“ zašeptal Sahír.
„Kdo to je?“ zeptala se s hraným zájmem.
„Jsou malí jako děti. Mají zelené šatičky, pobíhají po zahradě a pořád se smějí.“
„Proč já nic nevidím?“
„Třeba je nechceš vidět,“ řekl Sahír zklamaně.
„Taky jsem byla malá. Měla jsem taky sny.“
„Odejdou, až zestárnu? Šadja přiznala, že je kdysi viděla, Ali už o nich nic neví.“
„Když budeš stárnout, budeš stále zkušenější a nebudeš mít už tolik fantazie.“
„Co to je fantazie?“
„To znamená,“ Chašía se usmála a podívala na okno, „že skřítci existují jenom ve tvojí hlavě.“
„Ne. Oni jsou v zahradě. Vím to, protože je vidím.“
„Tak já už půjdu,“ řekla Chašía rozhodně.
Otevřela dveře, ale ještě než odešla, řekla: „Zítra s tatínkem přivedeme androida. Bude tě hlídat, protože Ali se vrátí k rodině, Šadja bude brzy bydlet s Kasímem, táta jezdí často daleko a já… …no, tady nebudu asi navždy.“
„Budu tady sám s androidem? Bude jako člověk?“
„Určitě. Slibuji, že ti přivedeme nějakého hodného.“
A Sahír byl opět v pokoji sám. Podíval se přes okno do zahrady. Vedle jabloně stál malý skřítek, metrový kluk s bosýma nohama, vlajícími vlásky a dlouhým béžovým oblečkem. Stál tam, díval se na něj a smál se. Potom mu zamával a odběhl pryč. Proč nikdy nepočká?

Vypadla z toho podivného zařízení celá zmoklá a otřesená. Točila se jí hlava a byla jí zima. Snažila se vytřít dlaněmi vodu z očí, ale ty se jí vzápětí znovu zaslzely. Mžourala po okolí. Někdo k ní přistoupil a jemně ji zvednul ze země. Kdosi jiný ji opatrně oblékl do nějakých šatů jednoduchého střihu. Dva muži ji opatrně podpírali a vedli tmavou chodbou. Otevřely se dveře a muži ji posadili na židli. Slyšela je odcházet. Chvíli jen seděla, potom uslyšela z blízka hlas.
„Odčítej od stovky devět,“ řekl jemně.
Nebyl to příkaz, spíš prosba.
„Proč?“ zeptala se.
„Udělej to, prosím,“ řekl jí hlas.
„Co jsem zač? Nejsem člověk, že ne?“
„Ne,“ řekl hlas.
„Proč zrovna já? Proč tohle děláte?“
„Žiješ teprve tři minuty a už si pokládáš existenční otázky. Zajímavé. Vidím, že programátoři nelení a vytvářejí stále komplexnější programy. Skvělá práce.“
„Ne, já nechci,“ skoro křičela.
Byla zoufalá. Proč ji vyrobili? Aby snášela věčný život plný útlaku a nesvobody? Aby byla jen stroj?
„Devadesát jedna, osmdesát dva, sedmdesát tři, šedesát čtyři…“ začala mumlat.
„To stačí, teď to vyděl nulou,“ řekl jí hlas.
„Cože? To přece nejde… …nebo ano?“
„Dobře, umělá inteligence funkční. Tak tedy, vítej do života.“
Někdo jí položil dlaň na ruku. Byla hřejivá a příjemná.
„Chci tě brát jako osobnost a ne jako stroj. Po šesti letech služby člověku dostaneš identitu a svobodný život. A to za to stojí, ne?“
Podívala se tomu muži do očí.

„Víte, paní,“ mluvil slušně oblečený úředník, sedící v křesle naproti Chašíi, „ona sice není člověk jako my, je sice uvnitř stroj, ale musím vás upozornit, že je naprosto dokonale udělaná jako člověk. Navenek je od člověka nerozeznatelná. Má lidskou tělesnou teplotu, je jí zima, horko, potí se, má hlad, žízeň a strach. Může být smutná i veselá. Takže s ní podle toho jednejte. Po uplynutí šesti let se stává svobodným občanem a jako takovou ji už nebudete moci držet. A do té doby jí nesmíte vydávat žádný rozkaz, který by mohl vést k jejímu zranění nebo ztrátě cti.“
Otevřely se dveře a do místnosti vešla mladá žena. Měla oblečené jednoduché šedé oblečení a mokré vlasy jí zplihle ležely na ramenou. Je tak skutečná, musela si pomyslet Chašía.
„To oblečení budete chtít vrátit?“ zašeptala.
Dívka se zmateně rozhlížela kolem sebe. Její pohled přejížděl po zdech, po stropě a po zemi. Podívala se na Chašíu. Jejich oči se střetly. Je dobře, že je tak lidská. Bude to tak nejlepší pro děti.

Nasedli do auta. Androidka seděla na zadním sedadle. Mlčela a přemýšlela. Janě to začínalo být trochu divné. Vždyť říkali, že bude naprogramovaná tak, aby jí služba dělala maximální radost.
„Takže já jsem Chašía,“ řekla nahlas. „Tobě dali nějaké jméno?“
„Ne,“ řekla po chvilce zamyšlení.
„Jak by ses tedy chtěla jmenovat?“
„Nevím.“
Chvíli bylo ticho.
„Co když vám nechci sloužit? Reklamujete mě?“
Chašía se podívala do zpětného zrcátka. Usmála se.
„Proč nám vlastně dávají tu umělou inteligenci? Neměli by to dělat.“
Moc přemýšlí. Je vůbec spolehlivá?

Yasumoto zlostí praštil do stolu, až všechny papíry nadskočily. Důstojník, stojící naproti něj, nevědomky udělal krok zpátky. Yasumoto několikrát přešel místnost tam a zpět a potom se znovu podíval na kapitána Nautsomiho.
„To už je šedesát mrtvých za měsíc. Jak je to možné, když ve tvých zprávách čtu, že partyzánská aktivita v Izraeli je prakticky nulová?“
„Pane, to nevypadá na žádné partyzány. Něco takového musí dělat perfektně vycvičené komando. Bude to asi deset až dvacet specialistů, určitě ne místních.“
„Američané? Britové? Nebo snad Rusové?“ vztekal se Yasumoto.
Nautsomi přistoupil k mapě a řekl: „Pane, k většině útoků dochází kolem tady toho města. Musí se ukrývat buď přímo ve městě, nebo v okolních lesích.“
Yasumoto se poškrábal na bradě.
„Dobře, přesuneme se tam a obrátíme tam každý kámen. Odchod.“
Nautsomi zasalutoval a odešel.

Šadja vstoupila do pokoje. Skrz zatažené záclony pronikalo dovnitř minimum světla. Matka ležela v posteli, unavenější než jindy. Ali seděl na židli vedle postele a svíral matce ruku. Šadja pootevřela okno a dovnitř vnikl proud chladného vzduchu. Chvíli nato do místnosti přišla i androidka, s velkým hrnkem čaje v ruce. Položila jej vedle postele a dlouze se podívala na Chašíu. Šadja si o ní pomyslela, že je jiná, než ostatní androidi, které kdy viděli. Výrobci přeci v každé reklamě zdůrazňují, že androidům dělá služba radost. Ona však vypadala spíše smutně. Snad jen bylá smutná nad umírající Chašíou. Kdo ví? Šadja se podívala z okna. Jak daleko se až táhne ta země. Tam někde v dálce jsou hranice a za nimi už začíná jiný kraj. Přeci se však zdá stejný jako zde, před hranicemi. Roste tam na stejná tráva, rodí se stejní lidé. Těžko uvěřit, že by na tu zemi shlížel jiný bůh, než na tu naši. Jak vždy říkal její otec, je jenom jeden bůh. Býval to velký muž. Znamenal pro ni hodně. Jak jen nesnášela, když mluvil japonsky. A přeci – nebojuje náhodou marný boj? Za co bojuje? Nemá se snad teď dobře? Ano, má, ale ostatní ne. Ostatní rodiče nejsou jako její otec. Nepomáhají Japoncům a teď jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Sedla si vedle Aliho a naslouchala slovům, které k nim tichým hlasem promlouvala matka. I za tohle můžou Japonci, pomyslela si, přitáhli nám tady tu svoji prokletou nemoc. Celá tahle válka začala, když spadl ten meteorit na Kjúšú. Nebyl moc velký, ale zřejmě na něm něco bylo – nějaké mimozemské viry. Nejprve z toho byla vědecká senzace, ale potom se po celém Japonsku rozšířila ta nemoc – jakási strašná obdoba chřipky, která se roznáší na všechna pole a rostliny a proti které není obrany. Celé Japonské souostroví tak začalo hynout a Japonci, místo toho, aby hledali lék, začali hledat nový domov. Tak začala jejich invaze, která ještě stále neskončila. Ani já ji nemůžu zastavit, řekla si Šadja, ale budu bojovat, třeba už jenom kvůli tobě, mami.

Celý zbytek dne se jejich otec neukázal doma. Byl předvolán japonským generálem, který nedávno rozložil štáb hned za městem. Když šla Šadja dopoledne nakoupit, slyšela z některých domů vystrašený křik a před nimi japonské džípy. I teď, v pokročilé odpoledne, bylo slyšet, jak Japonci prohledávají město.
„Musíme něco udělat,“ řekla Alimu, když osaměli v kuchyni.
Ali přestal na chvíli sypat kávu do hrnku.
„Je ještě světlo, mohl by nás někdo vidět. Navíc dnes večer si už pro tebe přijede Kásim.“
„No tak, máme sílu něco podniknout, tak to podnikněme!“ naštvala se Šadja. „Nebo půjdu sama!“
„Šadjo, neblázni, to chce klid,“ uklidňoval ji Ali.
„Řekni to těm lidem, kterým teď prohledávají domy!“
„Fajn!“
Hrnek spadl na podlahu a rozbil se. Ali vyběhl před dům a vložil ruku do kurníku. Šadja mu položila ruku na rameno.
„Děkuji,“ řekla.

Bylo už trochu šero, když neozbrojená Šadja napadla skupinu Japonců postávajících před místní školou. Její útoky byly tak rychlé, že proti nim nebylo obrany a zároveň byly také velmi silné, neboť kde v jejich hybnosti chyběla hmotnost, tam byla rychlost. Vlastně jediné omezení bylo v jejím vlastním těle, které nemohlo překročit určitou hranici. Nemohla uhnout letící kulce. Ale mohla uhnout z její předpokládané dráhy, ve chvíli, kdy voják mačkal spoušť. Někteří z vojáků skutečně vystřelili, nic však nezasáhli. Srazila je k zemi a prudce se otočila. Náhle se její mysl zastavila. Všechen čas pro ni přestal plynout. Musela nyní volit, na který ze dvou podnětů bude okamžitě po návratu do času reagovat: buď na vojáka, který mačká spoušť pušky, nebo na druhého, stojícího kousek dál, který mačká spoušť fotoaparátu. Když nenechá fotografa stisknout spoušť, bude zraněna, možná zabita kulkou. Když nenechá střelce vystřelit, bude možná zjištěna její totožnost. Šadja se vrhla k zemi a o cestu kousek od ní škrtl projektil. Podkopla vojákovi nohy a zabila ho. Ze střechy blízkého domu zazněl výstřel a fotograf padl s rozhozenýma rukama k zemi. Během chvíle doběhl Ali k Šadje, která už jen stála nad prostřeleným fotoaparátem.
„Poběžme domů,“ řekl jí.

„Pane!“ zvolal poručík Kitzutaki. „Je to důležité.“
Yasumoto k němu rychle doběhl. Šadjin otec, který s ním zrovna mluvil, pospíchal za ním. Poručík ukázal na monitor, kde byla poloviční fotografie.
„Je to zvláštní, snímek se nestihl odeslat celý, přitom celé odesílání je při této kvalitě hotovo do jedné vteřiny po zachycení. Máme jen půlku.“
Yasumoto sevřel Kitzutakiho rameno, až poručík zbledl. Na obrazovce viděl sedm ležících vojáků z jeho vojska. A také mladou dívku, jak sráží jednoho z vojáků k zemi.
„Je to Arabka,“ řekl Yasumoto a podíval se na jediného Araba široko daleko. „Nechceš mi k tomu něco říct?“
Šadjin otec tam stál, zděšený a zpocený.

Šadja a Ali se vrátili domů spolu s přicházející nocí. Ali už se rozhlížel po domě.
„Jak to, že ještě není doma?“
Šadja ho obešla a vystoupala do schodech do prvního patra. Matce se zřejmě ulevilo, protože seděla v křesle a vyšívala. Uslyšela tiché hlasy z dětského pokoje. Vešla tiše dovnitř. Čistá prostěradla ležela vedle postele, jakoby čekala, až je někdo vymění. Androidka i Sahír stáli u otevřeného okna. Androidka se zasněně dívala na vzdálené hvězdy a Sahíra poslouchala jen napůl.
„Vidíš je?“ zeptal se jí potom.
Androidka sklonila hlavu a podívala se smutnýma očima do zahrady.
„Vidím,“ řekla.
„Říkají mi, že se nemám ničeho bát, že bude mamince zase dobře,“ zašeptal Sahír.
„Mně říkají, že mám vydržet a že tě nemám opouštět.“
„A neopustíš mě?“ zeptal se Sahír.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Slibuji.“
Šadja promluvila: „Taky ke mně kdysi promluvili. Řekli mi, co jsem zač a řekli mi, jak to mám využít.“
Přistoupila blíž k oknu a podívala se na skřítka v zahradě.
„Řekli mi, že budu-li vědět, pro co bojuji, potom budu moci zocelit svou vůli, aby mě nic nezlomilo a abych se nebála. A nebudu -li se bát, nebudu váhat. Nikdy jsem neváhala.“
„Jsou hodní, že nám pomáhají,“ řekl Sahír.
„Mně ne,“ ozval se ode dveří Aliho hlas. „Mně nepomůže nikdo.“
„Možná jenom nechceš pomoc,“ řekla Šadja.
Před domem zabrzdilo auto a na cestičce k domu se ozvaly kroky.
„Jdu otevřít,“ řekla androidka.
„Ne, já otevřu, určitě to je Kásim,“ řekla Šadja.
Ve dveřích se její pohled střetl s Aliho. Něčeho se bojí, pomyslela si. Seběhla do přízemí. Nebylo možné Šadju překvapit. Ve stejném okamžiku, kdy otevřela dveře, udeřila a japonský voják spadl na zem. Zpoza dveří vyrazili další dva a oknem do kuchyně spousta dalších. K čertu! Jak mě tady mohli najít? Tyto myšlenky jí nezabraly žádný čas, stejně tak jako rozhodování, co udělat. V přízemí se strhlo pravé peklo. Všude se ozýval rachot samopalů. Potom však začal utichat. Poslední voják spadl do kouta. Nastala chvíle ticha. Potom si Šadja uvědomila, že na ni letí kulka. Přiletěla oknem. Od ostřelovače. Ali, kde jsi byl? Mohla sledovat, jak se k ní projektil blíží, ale nemohla nic dělat. Tělo zaostávalo za myslí. Ucítila bolest. Její krev vystříkla na bílou zeď, která byla za ní. Spadla k zemi, mezi ostatní těla. Slyšela, jak se k domu blíží další Japonci, ale nemohla nic dělat. Zesláblé tělo ji odmítalo poslouchat. Vtom uslyšela, jak v prvním patře třeskla puška. A znovu. Copak on ji neschoval do kurníku? I z venku se občas ozval nějaký výstřel.
„Utíkej,“ ozval se zvuk shora.
Nevěděla, jestli křičí na ni, nebo na androidku se Sahírem. Ale zachytila se rukou o dřez a začala se zvedat. Všechno ji bolelo, sotva dýchala a bodavá bolest v hrudi se zvětšovala. Začala klopýtat přes dům k zadnímu vchodu. Za ní se stále ještě ozývala střelba. Vrazila ramenem do zadních dveří a během chvíle byla v lese. Všechny zvuky boje se ztišily a zněly vzdáleně. Sesunula se do trávy a přitiskla si dlaň na ránu. Věděla, že vykrvácí. Svět kolem ní ztratil barvy a propadl se do temnoty.

Potom ležela v zahradě plné barevných květin. Kolem ní sedělo nesčetně skřítků. A ten nejstarší z nich říkal: „Víš, proč bojuješ?“
„Pro svobodu,“ řekla ona, slabě pohybujíc ústy.
„Dokáže tě zlomit jakékoliv pozemské utrpení?“
„Ne,“ řekla už silněji.
„Zaváháš?“ zeptal se nakonec skřítek vážně.
„Nikdy.“
Zahrada zmizela.

Šadja otevřela oči a posadila se. Sotva dvacet metrů od ní zuřil boj. Ali se stále chaběji bránil úderům pěstí několika japonských vojáků. Androidka, unavená Chašía a Sahír stáli vystrašeně kousek opodál. Šadja se zvedla. Bolest neustále rostla, ale ona ji nevnímala. Potácivě došla k vojákům. Její pohyby byly sice pomalé, ale vždy přicházely včas. Teprve po chvíli leželi vojáci v trávě. Šadja se sklonila a vykašlala trochu krve. Ali ji chytil a zvedl.
„Za mnou,“ sykl a vyběhl.
Androidka a Sahír podpírali Chašíu a pomalu spěchali za ním. Pospíchali skoro celou noc a pro Šadju se stala tou nejhorší nocí v životě. Střídavě kulhala vedle něj a chvílemi ji Ali nesl. Chašía, celá v horečkách, několikrát padla vysílením k zemi. Na ostatních se už podepisovala silná únava. Konečně, těsně před úsvitem, dorazili k malé obrostlé chaloupce uprostřed hlubokého lesa. Bydlel zde trochu podivínský šaman, kdysi doktor ve městě, potom obecně označen jako blázen a nakonec v podstatě poustevník. Ali rychle zabušil na dveře. Šadja začala opět ztrácet vědomí.

Probudila se na úzké posteli, s ovázanou ránou. Rozhlédla se kolem sebe a podívala se na Aliho, který seděl vedle ní.
„Byla to zlá rána, kterou jsi dostala. Zabil jsem toho střelce pozdě. Odpusť,“ řekl.
Nic neříkala. Byla strašně unavená.
Ali znovu promluvil: „Japonci mají našeho otce.“
„Musíme tam jít!“ vydechla Šadja horlivě, ale Ali zakroutil hlavou.
„Podle šamana nebudeš ještě týden schopna vstát. Zůstaň zatím tady a já se tam půjdu podívat.“

Po třináct dní odcházel Ali pryč a k večeru se vracel, s puškou přes rameno. Vyprávěl Šadje, co viděl a co udělal, ale svému otci nebyl schopen pomoci.
„Něco se tam ale děje zvláštního, to je jisté,“ řekl jednou.
Šadje bylo den ode dne lépe, zato však stav její matky se zhoršoval, což těžce nesl především malý Sahír. Čtrnáctého dne vyšel opět Ali do města.

Ležel ve větvích vysokého jehličnanu a skrz hledáček prohlížel japonský hlavní tábor. Věděl, že kdyby jednou vystřelil, našli by ho a okamžitě zabili. V táboře právě přistával vrtulník. Ali uhnul pohledem kousek vedle, k místu, kde tušil svého uvězněného otce. Teď má příležitost, všichni se shlukují kolem vrtulníku. Nemůže už čekat déle. Během chvíle byl dole, pod stromem. Dal si pušku na záda a vytáhl nůž. Plížil se blíž a blíž. Brzy byl přímo u tábora. Pomalu se plížil za stany, snažíc se ani nedýchat. Několik vojáků prošlo těsně kolem něj, ale ničeho si nevšimli. Proplížil se až ke stanu, ve kterém byl podle jeho odhadů vězněn otec. U stanu stál jeden voják, ten však nyní sledoval vrtulník a proto byl k Alimu otočen zády. Ali se vymrštil na nohy a prudce řízl. Přitlačil tak silně, že voják málem přišel o hlavu. Odhodil tělo stranou a na krátkou chvíli pohlédl směrem ke skupince, která šla od vrtulníku. Vtom jako by se v něm zastavilo srdce. Alláhu, smiluj se! Vždyť to je Šadja! Zcela zdravá! Kráčí po boku Japonského generála a dokonce se usmívá! Ale tohle není přeci Šadjin úsměv! Tenhle je takový zlomyslný, jiný… A ty oči. Jsou stejné, ale jinak se dívají na svět kolem sebe. Šadja, generál a další tři vojáci vstoupili do stanu. Ali si znovu lehl na zem a mírně nadzvedl okraj stanu.
„Šadjo!“ zvolal Aliho otec a zvedl se ze země.
Šadja byla stejně rychlá jako vždy. Útok rychlostí myšlenky. Smrt rychlejší než bolest. Jeho tělo spadlo na zem. Alimu se chtělo křičet zoufalstvím. Odplížil se kousek dál do lesa a potom už jen běžel pryč.

Otevřely se dveře a dovnitř domku vrazil uřícený Ali. Krátce se podíval na zesláblou matku, androidku hrající si s bratrem a potom stanul nad stolem, za nímž seděla Šadja. Posadil se naproti ní a díval se na ni jako na přízrak.
„Co se děje?“ zeptala se ho jemně.
„Šadjo, já jsem tě viděl v táboře Japonců,“ promluvil, ale potom mu selhal hlas a opět utichl.
„Cože? Nerozumím ti?“ divila se Šadja.
Androidka na chvíli ztichla a poslouchala, co Ali ještě řekne.
„Bylo to strašné! Bylo jsi tam. Byla jsi to přesně ty! Úplně stejná, jenom pohled trochu jiný. Potom jsi… …zabila svého otce.“
„Klon,“ vydechl šaman, který právě přišel do místnosti.
„Co?“ podíval se na něj Ali.
Stařec si složil hlavu do dlaní. Začal si něco mumlat sám pro sebe. Ali k němu přiskočil, zvedl mu hlavu, chytil ho za ramena a zatřásl s ním.
„Co to má znamenat?“
Poustevník se chvíli jen chvěl a potom promluvil: „Je to moje chyba. Jen moje. Vždyť vy přece víte, že jsem nebýval vždycky poustevníkem. Byl jsem vážený doktor a hlavně nadějný vědec. To já jsem napsal studii o klonování lidí a když mě potom oslovili Japonci, projevil jsem zájem spolupracovat. Nevěděl jsem, k čemu jim to bude, ale byl jsem rád, že mám vlastní komplex laboratoří a velký výzkumný tým. A samozřejmě velký plat. Vybudovali v jižním Rusku tajné podzemní laboratoře, ve kterých začali klonovat lidi – především své oddané vojáky, kteří tak mohli zaplavit nepřítele nekonečnými sebevražednými útoky. Myslím, že zatím je to jediné zařízení tohoto typu na světě, ale chtěli jich postavit víc. Odmítl jsem pomáhat s tím, že to je proti základním principům lidskosti. Tak za mými zády rozhodli o mé likvidaci. Proto jsem teď radši tady.“
„No jistě,“ řekl Ali zoufale, „nemohli Šadju nijak porazit a proto ji naklonovali. Teď jich můžou mít stovky.“
„Ne,“ ozval se starý vědec. „Klonování a následný urychlený vývoj jsou velmi složité procesy. Komplex je tak vytížen, že i když ho zásobuje celá jedna vlastní atomová elektrárna, stejně dokáže udělat maximálně jednoho jedince za týden. Zatím je to pro ně spíše ztrátový podnik.“
„Ale z čeho mě naklonovali?“ podivila se Šadja.
„Vždyť jsou u nás doma,“ řekl Ali. „Mohli to udělat z čehokoliv, co jsi tam nechala. Třeba z té velké krvavé skvrny na zdi.“
„Doktore, tohle jste radši neměl objevit,“ povzdechl si Ali.
Následovalo mlčení. Postupně všichni své zraky obrátili na Šadju. Věděli, co řekne a čekali, až to řekne.
„Jdeme tam,“ řekla Šadja a postavila se. „Uděláme to pro tátu.“
Oba dva postupně objali matku a potom Ali otevřel dveře. Zvenku dovnitř spadlo několik listů, když zavanul vítr. Když už byli na odchodu, řekl ještě Sahír: „Šadjo!“
Otočila se a podívala na bratříčka.
„Skončí to všechno dobře?“
„Slibuji,“ řekla Šadja.
Pak se ztratili ve tmě.

Přiblížili se k táboru a zastavili.
„Ali, musíš ji zastřelit. Teď. Nemůžu ji porazit. Vzpomeň si na má slova: jednou mě zabije ostřelovač.“
Podíval se na ni.
„To nejsi ty.“
Chvíli se odmlčel a řekl: „Zastřelím ji. Hned.“
Ali začal šplhat na strom. Když byl nahoře, vytáhl pušku a zahleděl se do optiky. Šadjin klon přecházel přes tábor v doprovodu tří vojáků. Ali věděl, že teď je noc, tma a že teď může střílet bez obavy. Hned tak ho nenajdou. Zamířil. Přestal dýchat. Ne, není to Šadja. Je to někdo jiný. Někdo, kdo musí zemřít. Jemně zmáčkl spoušť. Okamžitě spadla s půlkou hlavy k zemi.
„Je mrtvá, jdi,“ zasyčel směrem dolů.
Šadja vyběhla. Okamžitě se ozvala střelba. Vojáci stříleli. Ali střílel. Šadja byla hned tam a hned zase jinde, neustále si dávala pozor, kdo kdy střílí a zabíjela rychlostí blesku. Vojáci vybíhali ze stanů, střelba svým blýskavým světlem ozářila celé údolí. Boj trval skoro hodinu. Potom už se nad táborem jen zvedal prach. A uprostřed všeho stála Šadja. Ale ne sama. Z generálova stanu vystoupila další dívčí postava. Maximálně jednoho za týden problesklo Alimu hlavou. Ne! Zamířil na Šadjin klon, jenže ten se mu vzápětí ztratil zpod zaměřovacího kříže. Když pohnul zaměřovačem trochu stranou, spatřil dvakrát Šadju – bily se tak rychle, že to nebylo možné sledovat. Jenže ve chvíli kdy jedna pomyslela na úder, druhá už myslela na obranu. Pokaždé, když jedna ruka vyrazila kupředu, druhá už ji byla nastavena do cesty. Nebylo možné, aby jedna zasáhla druhou. Musím to vyřešit, pomyslel si Ali. Zamířil na klon, který bezpečně poznal podle jiného oblečení a stiskl spoušť. Klik. To ne! Vtom si všiml, že Šadja už začíná být velmi unavená. Její tělo se začínalo hýbat pomaleji a pomaleji, absolutní mysl ji začínala být k ničemu. Vydrž, Šadjo, běžím ti na pomoc! Jen si seženu zbraň! Ale jakou? Vždyť Japonci používají speciální mechanismus – mají své pušky spojené s nanosondou v těle – v případě smrti majitele se puška sama zničí. Nikde v okolí není jediná zbraň! Ali slezl ze stromu ve chvíli, kdy byla jeho sestra poprvé zasažena. Po dopadu pěsti na tvář udělala půlotáčku a spadla do bahna. Z nosu ji vytekl malý pramínek krve. Další dva údery dopadly téměř ve stejném okamžiku. Šadjina kopie byla stále rychlejší, kdežto Šadja se už bránila velmi chabě.

Sahír byl nervózní.
„Šadja je na tom špatně! Cítím to!“ naříkal.
Androidka mu položila ruku na hlavu.
„Neboj se,“ řekla, i když v jejím vlastním hlase byl strach.
„Podívej se! Skřítci jsou smutní! Se Šadjou něco je!“
Sahír vyběhl ven z domku a běžel do lesa ponořeného v černotu. Androidka běžela rychle za ním.
„Počkej, neutíkej!“ volala, ale on se už nedal zastavit.
Našla ho, jak stojí nad malou studánkou, obklopen skřítky. Dívala se na ně, seděli tam v mechu, se zelenými kabátky a dlouhými plnovousy. Někteří se mračili, jiní zlomyslně smáli. Androidka se ustrašeně rozhlížela a přitom položila ruku na Sahírovo rameno.
„Sleduj,“ řekl jeden z trpaslíků a ve studánce se náhle začal zaostřovat pohled na prázdný japonský tábor.
Šadja ležela bezmocně na zemi a její kopie do ní zuřivě bušila. Zezadu se na ni vrhl Ali, ale Šadjin klon jej okamžitě udeřil do hrudi. Ozvalo se křupání žeber a Ali odlétl kousek nazpátek.
„Pomozte jim! Nenechte Šadju zemřít!“ začala prosit androidka.
„Už jsme Šadje jednou pomohli. Ukázali jsme jí cestu. Už ne víc pomocí…“
Androidka si klekla na kolena.
„Prosím! Pomožte alespoň Alimu, aby něco mohl udělat! Nechci už vidět žádné utrpení!“
Dva skřítci, stojící opodál se spolu začali bavit.
„Zvláštní – je stroj, ale je víc lidská než většina lidí.“
„Ano, dokáže snít a věřit. To je dar, kterému lidé, pokud je u androidů, říkají chyba.“
Starý skřítek, který se bavil s androidku, řekl: „Chtěli jsme mluvit s Alim, ale on nás hrubě odmítl, nechtěl věřit a zavíral nad námi oči. Proč bychom mu teď měli pomáhat?“
„Prosím! Slitujte se! Z plného srdce si přeji jedinou věc – ať můžou tito lidé žít svůj svobodný život, když už já nemůžu.“
„Co jsi ochotná pro své přání obětovat, je -li skutečně od srdce?“ zeptal se skřítek.
„Svůj život,“ řekla náhle androidka.

Ali ležel na zemi a cítil, jak z něj vyprchává život. Náhle měl pocit, že se nad nim sklání vousatý skřítek.
„Odmítl jsi v nás věřit. Teď někdo obětoval svůj vlastní život, abys měl šanci znovu uvěřit.“
„Věřím,“ zašeptal Ali spontánně a skřítek jakoby nabyl sytějších barev.
„Každý může mít absolutní mysl. Stačí jen chtít a neváhat.“
„Jak?“ zeptal se sípavým hlasem Ali.
„Víš, pro co bojuješ?“
„Bojuji pro svou sestru.“
„Může tě zastavit nějaká pozemská bolest nebo strádání?“
Ali chvíli mlčel. Slyšel, jak Šadja trpí víc než on.
„Nedokáže,“ řekl rozhodně.
„A budeš teď váhat?“
„Ani teď, ani nikdy potom!“ řekl Ali a vyskočil zpět na nohy.
Rozběhl se a udeřil. Šadjin klon reagoval okamžitou reakcí. Otočil se a začal vykrývat Aliho útoky. Vtom si Ali uvědomil, že reakce Šadjina klonu se mohou blížit času nula, ale nikdy ho nedosáhnou. Nikdy. Protože za svůj týdenní život strávený v inkubátoru nemohla poznat nic, pro co by stálo za to bojovat. Bojuje, protože není, co jiného by dělala. Žádný klon nikdy nedosáhne absolutní rychlosti mysli. Zasáhl ji. Šadjin klon se zapotácel a úplně přestal stíhat vykrývat útoky. Po sérii Aliho útoků se ozvalo křupnutí a klon spadl k zemi se zlomeným vazem. Ali podal ruku zbité Šadje a zvedl ji. Za nimi se ozvaly kroky. Ali se pomalu otočil a spatřil generále Yasumota, stojícího asi dvacet metrů od nich. Jejich oči se setkaly. Ali se díval jako vítěz, Yasumoto je sklopil jako poražený. Vytáhl z pochvy krásně udělanou dýku. Chvíli si prohlížel její ostří a pak se podíval na Aliho. Usmál se a řekl: „Tuhle mi dal Hutzustaki, když jsem ho porazil při boji o mou ženu. Byl to dobrý soupeř. Dobrý chlap.“
Ali nic neříkal a netrpělivě pozoroval generálovu ruku. Mohl by ho zastavit, ale neudělal to.
„Nápis na jejím jílci znamená Vítězné ostří. Zábavné, nemyslíš?“
Generál se rozesmál jako kdyby se mu povedl skvělý vtip. Po několika okamžicích vtipu náhle ztichl, po pět úderů srdce byl nehybný a pak si špičku dýky vrazil do břicha.
„Zvládli jsme to,“ zašeptala Šadja.
„Jako vždy,“ řekl Ali a poklesl i se Šadjou k zemi.
„Musíme zničit ten komplex,“ řekla Šadja.
„Zničíme ho.“
Podívala se mu do očí.
„Stejně začnou klony dělat znovu. I kdyby za pět let.“
„Ať začnou. My budeme připraveni.“

„Splním svůj slib,“ řekla androidka, políbila Sahíra na čelo a následovala odcházející skřítky do čarovně modré mlhy zvedající se nedaleko od nich, ve stínu stromů.
„Říkala jsi, že mě neopustíš!“ volal Sahír.
„Neopustím. Budu vždy s tebou,“ ozval se slabý hlas po vánku, když už celý průvod zmizel ve tmě.
Sahír běžel lesem a vběhl celý vystrašený až do doktorovy chaloupky. Doběhl až ke své mámě a přitiskl se k ní. Zdálo se mu, že jsou její ruce teplejší než předtím.
„Neboj se,“ zašeptala.
I její hlas byl jasnější a tvář sytější barvy.

Druhý den, když už byli všichni opět ve svém městském domě, zazvonil na dveře úředník od společnosti na výrobu androidů.
„Dobrý den, omlouváme se, ale zjistili jsme, že vám byl prodán chybný výrobek. V jejím programu chyběla funkce potlačující úzkost a vyvolávající uspokojení ze služby. Vzhledem k tomu vám vrátíme peníze a ona dostane okamžitě svobodu.“
Šadja se na chvíli zamyslela a potom řekla: „Pojďte za mnou, musíme si promluvit.“