Jeho láska (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Příběh jsem nepsal sám, je to změť mých vzpomínek a dalších třech kamarádů na drama, které jsme všichni prožili. Je už postnutý i někde jinde, proto jsem jen s dovolením použil CR, abych zde některým udělal případnou radost. Příjemné čtení.


Miluje ji. Moc ji miluje. Copak může zapomenout na všechny chvíle prožité s ní? Hlava mu třeští, myslí mu probleskují krásné vzpomínky, které padají pod tíhou těch špatných. Může se změnit? Ptá se sám sebe. Dokáže tolikrát odpustit? Nedokáže žít bez ní, nejde to, nebyl by to on. Žije pro ni, přesto by se mohl zničit, aniž by mu kdokoli dokázal zabránit, ale on nechce. Musí přemýšlet, hodně přemýšlet, celá noc ho dělí od setkání s ní, ale je to právě to, co chce? Neměl by se navždy ztratit z dohledu všech? Věří jí, stále jí věří, ale jak dlouho dokáže snášet nápor její bolesti? Sama mu několikrát opakovala, že ho miluje. Váží si ho a věří mu stejně jako on jí, nebo lže? Trápí ho schválně? Vážně ho miluje? Ne, takhle nesmí mluvit, mohla by ho slyšet. Celý svět se mu rozpadá, protože právě ona je jeho světem.
Musí se vzchopit, musí vstát, vyléčit své zkrvavené tělo. Nemůže umřít, on chce žít. Jen s ní! Navždy!

-------
Studená kamenná dlažba. Všude tma, jediné světlo v celé místnosti ze sebe vydává dohasínající oharek svíčky. Otřese se chladem, který profukuje do místnosti skrz mříže v oknech. Lehne si na zem a udeří vyzáblou pěstí do dlaždic. Zoufale vzlykne. V mysli jí problesknou vzpomínky: "Dopadneš jako já, skonči to, dokud je cesty zpět!" Ví, že to tak dopadne. Ví, že to tak skončí, a přesto ten krok zpět nedokáže udělat. Nedokáže! Bude zase loutkou?
"Možná." - šeptne si pro sebe a zadívá se na strop nad sebou. Rukávem potrhané róby si otře slzy. Vybaví si tvář svého syna a jeho otce. Její Lásky. Žije jen pro ně a přesto...
Skryje si tvář do dlaní a hluboce vydechuje. "Jak já ho nenávidím! Nenávidím!"
Jednou rukou nahmatá na zemi růži. Něžně ji sevře a pousměje se...
------
Za brzkého rána, vrací se hnědý hřebec hlavní branou města. Muž v sedle nevnímá okolí, sotva sedí. Jeho tělo obeplouvá spousta krvavých ran. Vzpomínky táhnoucí ke dnu usnadňuje fyzickou bolestí. Každá další kapka vlastní krve pomáhá přežít a zároveň zabíjí. Pár kroků jej dělí od vytouženého cíle. Musí tam být, jedině ona ho dokáže zachránit

Kde to jsem? Pomyslel si. Otevřel oči a zahlédl lucernu. Visela na domě z pískovce. Rudá krev kapala ze sedla hnědého koně přímo do jeho tváře. Začal si vybavovat chvíli, která vedla k jeho pádu. „Cruciabilitas.“ Zhrozil se, když si vybavil sám sebe před pár okamžiky. Právě on si tohle všechno provedl. Ale proč? Stiskl rty a vzpomněl si na celou minulou noc. „Cruciabilitas,“ vykřikl znovu.
------------------
Vítr si pohrával s korunami stromů.Slaná voda tiše narážela do stěn z pískovce. Katedrála zela prázdnotou a stejně jako kasárna bez vojáků a stáje bez koní byla zaplavena mořskou hladinou. Měsíc plul vysoko nad hlavou, když dvě postavy ve svitu lucerny vklouzly do vody a jedna vedle druhé plavaly na širý oceán. Muž ustal v tempu a došlápl na kámen vyčnívající z hladiny, vzdálený jen pár desítek metrů od břehu. Žena dokončila poslední tempo a chytajíc se jeho paže došlápla na onen kámen také. Muž ji přivinul blíž a žena se mu schoulila do náruče, cítila se tak v bezpečí a on dobře věděl, že ten pocit potřebuje...

Zašeptal jí do ouška tichou lichotku a ona se otřela tváří o jeho hruď, byla tak zranitelná, tak šťastná. Pohladil ji po vlasech a ukázal k nebi. ,,Souhvězdí Fénixe, mizí a zase se objevuje jednou ročně, stejně jako se Fénix opět rodí ze svého popela.''

Nesl ji v náruči, byla unavená, ale usmívala se. Položil ji na teplý písek a nechal moře, aby jí hladilo nohy. Měsíc odrážel paprsky od kapek vody na jejím těle. Vzal ji za ruku a jal se kapku po kapce setřít ústy z celého jejího nahého těla. Jazykem jí pošimral na krku a klíční kosti, kde po kapkách nezbylo ani památky. Nadechl se a teplým dechem jí zahřál napínající se tělo. Stačilo pár chvil a poznal, že chlad nebude to, co je bude dnes v noci trápit - hlasitý dívčí vzdech se nesl thyrskými vodami.

Slunce ozářilo den a on si přál, aby včerejšek nebyl jen sen. Ucítil povědomou chuť v ústech a usmál se na celý svět, protože věděl, že nesnil.

Vítr si opět pohrával s korunami stromů.
------
Mořská voda jí příjemně chladila bosé nohy. Seděla v písku, kousek od ruin katedrály, a tiše si pobrukovala. V ruce svírala diamantový prsten, nový - zásnubní. Tížil ji jako pekelné okovy. Cítila ztrátu svobody, stejně jako kdysi před lety. Tiše si povzdechla.
Vytáhla pravou nohu z vody a natočila ji chodidlem nahoru. Ukazováčkem obkroužila jizvu s iniciálou. "Je to tak dávno a vracíš se. Nekonečný kruh." - pomyslela si.

Nasadila si prsten a lehla si do písku. Jindy tolik živé zelené oči upřela k obloze a pozorovala souhvězdí. Vzpomínala na otce a na krásné souhvězdí Fénixe...
Rozhlédla se kolem sebe. Ticho, prázdno. Stejně jako v ní. Nedokázala přemýšlet, jen se otupěle usmívat. Vracet se ke vzpomínkám. Chtěla zapomenout na přítomnost. Utéct z ní.

Rukou zašátrala u opasku a vytáhla z něj dýku. Nehnutě ležela a namířila ji proti sobě. V měsíčním svitu se zatřpytil diamant. Chvíli si jej prohlížela. "Dostát své povinnosti? Ne, to ne..." Sjela pohledem zpět k dýce...
------
Mrazivý vzduch mu chladil hrdlo. Zahalil se do róby a posadil na okraj kamenného mostu. Upřel pohled na nedaleký les.
„Všechno krásné se rozpadlo tak rychle,“ zašeptal s povzdechem.
Vedle něj se posadila světlovlasá žena a položila hebkou dlaň na jeho rameno. Její nádherné hnědé oči zářily láskou k němu.
„Garte,“ sjela rukou z ramene. Pohladila ho po tváři, a pak prsty zapletla do jeho černých vlasů. „Nemůžeš za to, co se stalo,“ zamračila se.
„Nikomu už nevěřím,“ odvětil a sklopil hlavu směrem k řece.
„Nemůžeš takhle žít, ničí tě to, copak to nevidíš?“ řekla tvrdě.
„Co ty o tom víš?“ tázavě se na ni podíval.
„Všechno, Garte, všechno,“ naklonila se a věnovala mu láskyplný polibek na rty.
„Čekám tě, Gartholle, oba tě čekáme.“
„Já – nemůžu, ještě ne,“ odvrátil pohled.
Světlovláska se naklonila k jeho uchu, něco zašeptala a se smíchem zmizela. Otočil se za ní. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale nikoho neviděl. Promnul si oči a otočil se zpátky na les. Vzpomínal na první chvíle začátku jeho štěstí.
Viděl sebe s jeho milou právě na tom samém, chladném mostě.
„Tak to zkus,“ ušklíbla se Níthiel.
Bývával tak šťastný…
------
Znovu posedávala na okraji skal. Pohled na lesklý oceán jí mátl mihot jejích dlouhých hustých rudých vlasů. Pevně objala svá kolena při očním doteku s měsíčním světlem. Zavyla jako vlk, čímž se prohnula jako lučiště přepnutého luku. Po tváři jí stékaly ledové kapky diamantových slz. Vzpomínala na minulost či přítomnost?

Je to jen sen?
Skutečnost či minulost? Nebo snad budoucnost!?
Ty krásné dny, kdy měla rodinu. Teplou náruč matky, ten bezstarostný dětský úsměv, jakmile viděla pilného pracujícího otce, co jí občasným mrknutím podporoval v lumpárnách.
Vzpomínala, kdy se vše začalo měnit... Tu noc, tu hřejivou letní noc. Noc v klazích co se z dívky stala žena, naučila se milovat. Nejen své tělo, ale i jeho, jeho celého. Od dob, co matka odešla, zvyknula si...
Měla ho celého, jen a jen pro sebe. Věděla, co muselo jednou přijít.
Stála silně při slovech: "Zůstali jsme sami, rozešli jsme se..." Byl to pocit štěstí i smutku. Byla to snad její vina, tušila, proč se to stalo. Chvilku byla hrdá, chvilku se styděla spolu se svým strachem, co bude dál...

Stala se snad chyba tenkrát? Jak jsem ho já mohla opustit?
Uprostřed té jedné z mnoha chladných nocí, jak jsem mohla být tak hloupá opravdu ho nechat samotného.
Byla jsem i já obětí jedné z mnoha? Nebo jsem byla ta vyvolená? Stejně je pozdě...
Kousla se zlostně do rtu a promnula si palcem levé víčko.
Je to zrada či pouhý sen? Pamatuji si dobře:
"Nemusíš mít nikdy strach, nikdy s ním nic nechci mít..." pravila ujištěně žárlivce zelenoočka. Však ona ten důvod k žárlivosti opravdu měla. Další slova, za těch probdělých nocí...
"Jo, zradila jsem tě, je to moje chyba..." "Spala jsem s ním, ale nemůžu za to..." Vznášela se ve vzduchu jako bouře, co přijde, zničí a znovu odejde. Nevěděla, co si má myslet o tom všem. Pocit viny, štěstí i smutku jí mátl mysl.
Poslední, co slyšet nechtěla, toho, čeho se bála, přišlo.
"Miluju ji, vroucně ji miluji. Ty..." "Přišla si moc brzo, a pak moc pozdě." "Nikdy nebudeš a nemůžeš být ta první, nebudeš mě mít nikdy sama pro sebe..." To bylo to, co ji srazilo na kolena. Nevěděla, co si má počít, kam jít. Kam asi složí hlavu? Nebo snad, po slavnostním slibu nejlepší a jediné kamarádky, co jí zrada mrazila v zádech, má jít opět za ní a brečet? Ne... Nemohla...
------
Hodina po půlnoci.
Zelenoočka si unaveně povzdychne. Celé hodiny ležela nad knihami, a přesto se nic nenaučila. Hlava jí třeští. Chvíli se jen tak povaluje v křesle a přemýšlí nad událostmi několika posledních dní. Téměř nic nechápe a strach ji svazuje.
V tu chvíli se rozrazí dveře domu a trhne sebou.
Chvíli rozmlouvá s příchozí osobou, když v tom ji zašimrají na tváři pramínky vlasů. Zaraženě si ji prohlíží a bezděky si přejede prsty po rtech...
------
Úderem půlnoci.

Stejně jako inkoustové kapky skvrní z brku list papíru, její mysl byla zmatená tím ohromujícím tlukotem srdce. Po dlouhé době, po dlouhé době samoty se opět rozhodla. Tušila, že nemá moc času, a proto to musí vědět hned, vědět to, proč se ten příběh odehrál.
Poslední dobou se začala měnit. Nenáviděla ty, co milovala. Milovala ty, co nenáviděla, tloustla a přibírala. Ani tu nejmenší úzkost, ani ten nejmenší strach nedokázala skrýt pod vlčí maskou, tedy né na pořád.

Břicho ji tlačilo čím dál víc, stejně jako dýka času do slabého místa.

Těsně před půlnocí zaklepala kopyta o dlažbu z pískovcového mramoru, uvazováním koně ke korytu neztrácela čas. Pevně sevřela násadu kopí, zasadila klíček do jamky, a poté s odhodláním vyrazila dveře...

Plápolající světélka mosazných svícnů ji překvapila, netušila, že ona taky nebude moci spát.
"Ahoj, co ty tu?" pozdravila překvapeně zelenoočka a písek v hodinách se sypal...
"Ahoj, kočko," se zájmem se před ní postavila s kopím, stejně jako to dělávala vždy, kdy chtěla zaujmout.
"Přišla jsem ti popřát dobrou noc!"
"No, říkala jsem ti, že jsem tě čekala dřív. Příště choď na čas, pak na tebe nemají sousedé nadávat," vesele se zasmála a pohodila svými hnědými loknami.
"Víš, Nith...." následovala dlouhá odmlka.
"Cop...?" zůstala na ni zírat uprostřed slova s otevřenou pusou.
'To je moje šance,' pomyslela si rudovláska, a tak se to stalo...

"Kath!!" "Kam utíkáš!?"
"Zastav přece!"

Kdo je ta vášnivá zelenoočka?
Proč jí ta podivná rudovláska plete hlavu?
Co se vlastně stalo?
Kdo jsou, kdo jsem já, kdo jste vy?...
Pravda či klam?

Takhle se rodí otázky těch, co věří na zázraky. Takhle se rodí příběhy.

---------------

Tiše stojí u okna a pozoruje tříštění mořských vln o skalní pobřeží. Nervózně si v okolí pasu popotáhne modrou róbu, jen aby nebylo nic poznat.
"Proč se chceš vdát?" - zaslechne za sebou klidný hlas.
Sama neví, jak mu odpovědět. Z lásky? Z povinnosti nebo snad z lítosti? Myšlenky na krásnou svatbu ji už dávno přešly. Žili vedle sebe jako dva cizí lidé. V posledních dnech z nich vyprchal snad veškerý život.
"Chci zabezpečit děti." - vysouká ze sebe s jistou pochybností zelenoočka a nevědomky si přejede rukou po mírně vystouplém bříšku.
Muž za ní se ušklíbne. "Možná jsem staromódní, ale tohle není dobrý důvod."
Má pravdu. Hloupá výmluva. Odvrátí se od okna a dojde až k němu. Musí si stoupnout na špičky, aby mu vtiskla letmý polibek.
Něžně ji pohladí po tváři a rukou sjede až k bříšku. Jeho podezření se potvrdilo. Zelenoočka se provinile odtáhne.
"Takže čekáš..."
Žena naprázdno polkne a kývne. "Já, já nevím čí je." - znejistí při pohledu do jeho tváře. Nervozitou se jí stáhne hrdlo.
Překvapil svou reakcí. Znovu jí pohladil bříško. "Možná by bylo skvělé mít nakonec i svoje vlastní dítě." - ušklíbl se. Oddychla si. Tolik se mu to bála říct. Strach, že zůstane sama, ji na chvíli zcela ochromil...

***********

Zastrčila klíč do zámku. Tiše otevřela dveře a zase je zavřela. Všude tma. "Ach jo." - povzdychne si. Dům zel zase prázdnotou. Doplahočí se až ke stolu, kde zapálí několik svíček. Tiše bloumá domem při úklidu. Po hodině si unaveně sedne do svého oblíbeného křesla a začte se do knihy. Každou chvíli jí zrak sjede na hodiny.
"Ahoj, zlato!"
Trhne sebou v křesle. Promne si oči. Kniha jí dávno sklouzla z klína, když se pohroužila do spánku.
"Ahoj." - zamumlá rozespale. Hodiny už dávno odbíjely po půlnoci.
Chvíli ho zmateně pozoruje, jak háže věci do truhly. Nakonec sebou praští na postel a usne.
"Garte?" - špitne jeho směrem. Nereaguje.

***********

"Katrin!" - vřískne zelenoočka. "Tak stůj, sakra!"
Rusovláska ji neposlouchá. Vletí do moře a ponoří se.
"Vylez ven!" - ječí dál. Vleze za ní do vody a snaží se ji vytáhnout ven. Dívka má horečku. "Půjdeme k nám! Musíš si lehnout." - popohání ji.

***********

"Kat? Musíš si lehnout, to zvládneme!"
"Já se bojím! To bude bolet!" - zoufale zaskučí rusovláska.
"To vydržíš! Bude to dobré. A když to zvládneš, přísahám, že si zopakujeme to, co jsme dělaly minule!" - zazubí se brunetka. Sedne si vedle rodičky a rozdává příkazy pomocníkům.
"Tak, tlač, Katrin..." - povzbudí ji.

"Malá Selena? Krásné jméno Kat." - lehce pohupuje holčičkou v náručí a pozoruje vyčerpanou matku. Usměje se na ni.

***********

"Proč si s ním byla tak dlouho?" - zabručí bojovnice.
"El, sklapni. Sbal si věci a vypadni!" - zasyčí vztekle zelenoočka.
"Slíbila jsem Gartovi, že tě budu hlídat! Na Tebe nikdo nešáhne! Rozumíš?! Nikdo tě tu nebude přede mnou svádět!"
Obrátí oči. Nacpe si do pusy hrst oříšků. "Přeháníš to. A jestli takový bordel ještě jednou uvidím ve svém domě, tak si mě nepřej! Napráskám tě!"
"Bude tu, dokud si sem budeš vodit takový... pochybný lidi! Já vás slyšela, Níth! V Havantu!"
Brunetka se na ni ledově podívá. "Nic nevíš! A vypadni!" - ukáže prudce ke dveřím domu.

***********

"Musím odejít. Nemůžu ti říct s kým, ani kam."
"Cože? To jako jen tak?!" - vyjekne nevěřícně zelenoočka.
Muž jen přikývne. "Musím. Nevím, kdy se vrátím. Jestli zítra, za týden nebo za rok. Ale vrátím se. Slibuju."
"Co to je za nesmysl?! Ty prostě utíkáš! Opouštíš nás!" - vzlykne dívka.
"Zvládneš to. Musíš mě pochopit."
Rozbrečí se. Je to jako zlý sen. Zavře oči a přejede si rukou po rostoucím břiše. Špatně se jí dýchá.
"Nedělej to ještě těžší. Dnes večer odejdu." - promluví k ní tiše. "Vždy jsi byla silná, věřím ti. Moc tě miluju."
Jeho poslední slova byla bolestná. "Lžeš! Hnusně lžeš!"
"Víš, že jsem ti nikdy nelhal. Nemám důvod."
Stáhne si z prstu prstýnek a vrátí mu ho.
"Ne, nechej si ho. Patří ti." - vrátí jí prsten do dlaně. Brunetka jen otupěle zavrtí hlavou a upustí ho na noční stolek vedle postele. "Lidé, co se milují a mají se brát, se neopouštějí."

***********

"Dopadneš stejně jako já a..." - a tak se stalo. Bodavé píchnutí v podbřišku ji probralo. Zavrtěla se v křesle, rozhlédla po prázdném domě a znovu usnula...

Gartholl
Nithiel
Trawex
Kathrin.

Případným zájemcům jsem schopný po SZ poslat pokračování, nebo jiné informace o dramatu.
Díky za váš čas.