Jen prach - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Byl sám, bezmocný a zlomený. Nezbylo mu nic. Pohlédl jsem na jeho tvář zkřivenou hrůzou a uvědomil si, že zbývá udělat jediné.

Spálit ho.

I. Honza

„Ty mě neposloucháš,“ ozvalo se ze sluchátka naléhavým šeptem, „Musíš to zničit dřív, než bude pozdě.“

„Nevím, o čem mluvíte,“ pokusil jsem se ho zastavit.

„Zapřísahám tě, znič to, Rázku. Znič tu prokletou věc!“ tlačil na mě, „Nemůžeme s tím bojovat.“

Právě v té chvíli jsem si uvědomil, že Kříž nepředstírá, že to není ani špatný vtip. Myslel to smrtelně vážně.

„Já – já vám nerozumím,“ znejistěl jsem.

Na druhé straně zavládlo krátké ticho.

„Můžeš si lhát, Rázku, ale ne dlouho. On nedává na výběr. Buď uděláš, co chce, anebo…“ zajíkl se, takže jsem mu zbytek slov nerozuměl. Snad se rozbrečel, ale přes sluchátko telefonu to šlo jen těžko poznat. Stejně tak se mohl posmívat.

„Pro mě je pozdě, ale ty máš ještě naději.“

Začínal jsem mít vztek.

„Přestaňte mi volat, Viktore -“

„Jde přece o tvou rodinu!“

„Ano, jde o mou rodinu a já nechci, aby ji obtěžoval nějaký cvok,“ přitvrdil jsem.

„Hlupáku!“ křikl, „Copak nechápeš? Vypíchne jim oči, vytrhne jazyky. Až do nich bude přirážet to svoje zkurvený péro, nebudou moct ani křičet o pomoc.“

To už bylo příliš: „Mlčte! Buďte zticha, zatraceně! Znám vaše jméno, můžu zjistit, kde bydlíte. Ještě jednou se ozvěte a přísahám, že za vámi pošlu policii!“

Praštil jsem telefonem tak prudce, že se v umělé hmotě na sluchátku objevila prasklina. V návalu vzteku jsem vytrhl kabel z elektřiny. Lokty jsem opřel o desku stolu a složil tvář ztrápeně do dlaní. Vždy, když Viktor Kříž volal, měl jsem strach poslat ho do háje. Nikdy si nemůžete být jisti, čeho jsou lidé jako on schopni. Kdo ví, třeba má doma ve skříni úhledně naporcovanou hromadu mrtvol. Takový ten normální, průměrně vypadající chlápek, kterého dennodenně potkáváte na ulici. Chlápek, který se ale za jistých okolností dokáže proměnit v šílence jako vystřiženého z Kubrickova Osvícení. Měl jsem z toho zatraceně špatný pocit.

Vypíchne jim oči.

Můj pohled sklouzl k cigaretám značky Marlboro, které ležely jen kousek od počítačové klávesnice. Vedle stál zipák. Najednou se mi živě vybavil večer, kdy jsem držel Křížův spis v rukách poprvé. Novela o tajemné bytosti, monstru v podobě pyromana - úchyla, který ejakuloval, když lidé kolem umírali.

Žhář.

Při té vzpomínce jsem se podvědomě otřepal. Nebylo divu. Tak zvrhlý brakový škvár plný násilí a perverzního sexu se jen tak nenajde; a přesto byl čímsi natolik poutavý, že jsem od nevábně zažloutlých stránek nedokázal odtrhnout oči, dokud jsem příběh nedočetl do konce. Vše v něm bylo naruby. Ďábelský text, ve kterém nejenže zlo vítězí, ale je také obhajováno jako nejlepší cesta. Přímá a vzrušující. Hrůza, vkrádající se opatrně do našeho vědomí, kde se pomalu rozrůstá a ničí vše, v co věříme.

Pudovost, nadřazenost silnějšího nad slabším. Urvat pro sebe vlastní pocit důležitosti, utišit touhu, nebo zkrátka jen ukojit chtíč. Dělat cokoli bez obav z důsledků, bez viny – o tom byl Žhář.

Na chodbě zaskřípaly parkety. Ve dveřích mé pracovny stála Týna.

„Děje se něco?“ Její hlas zněl slabě a s opatrnou tečkou, jako vždy, když věděla, že mám špatnou náladu.

„Ne, nic,“ ohradil jsem se podrážděně.

„Vážně? Měla jsem pocit, že tě slyším… že slyším zvýšený hlas.“

Neodpověděl jsem.

„Nevolal ti někdo?“

Odtrhl jsem oči od poničeného telefonu – svědka podrážděných nervů – a podíval se na ni. Vlasy sčesané do neupraveného drdolu jí padaly v podobě několika vlnitých pramenů na šíji a pihovatá ramena. Měla na sobě vytahané tepláky a gumové rukavice.

„Ne, nikdo nevolal,“ zvýšil jsem hlas.

Cítil jsem z ní citrónovou vůni čistícího prostředku. Byla nepříjemná, stejně jako její hlas.

„Honzíku…“

„Řekl jsem, že nikdo nevolal!“

„Fajn,“ odsekla, „Nemusíš na mě hned křičet.“ Zpátky ke své práci odkráčela s myšlenkou, proč se pořád snaží, když je to už stejně zbytečné.

Otráveně jsem cvrnknul do zapalovače a shodil ho tak bokem na desku stolu. Byl jsem utahaný, taky rozčílený. Špatná kombinace. Týnu mé nálady strašně štvaly, ale vždycky mi ustoupila. Možná právě to byl důvod našich problémů. Jeden z nás pohlcoval toho druhého.

Poslední měsíce nám to opravdu neklapalo. Vlastně byl náš vztah na bodu mrazu. Marně jsem se snažil vybavit společné chvíle, při kterých bych necítil, že jsou pouhým divadlem před naší dcerou, před Markétkou. Ani jeden z nás nechtěl té nevinné dušičce ublížit, ale kam se ztratil humor, kterým jsi mě vždycky dokázala rozesmát? Nechci zapomenout na to, jak zábavná jsi bývala, když ještě nezáleželo na zodpovědnosti. Kdy se vášeň v tobě proměnila v rutinu bez nadšení a hlubší touhy? Jako by plameny mezi námi pohasly a zbyly jen žhavé uhlíky, které neodvratně chladly v popel. Věděl jsem, že o mě Kristýna pořád stojí. Nechtěla mě dát jiné a já jí nezahýbal. Zároveň jsem měl ale neodbytný pocit, že náš vztah už zachránit nelze, jako bychom překročili neviditelnou hranici, za níž není cesty zpět. Jen jsem si nedokázal vybavit, kdy se to stalo.

Za mou rozmrzelost mohl jediný člověk: Viktor Kříž.

Začínal jsem mít pocit, že to jméno se pro mě stává synonymem potíží. Když mi ráno volal poprvé, myslel jsem, že je to omyl. Kéž by byl. Od té chvíle mě totiž jeho telefonáty obtěžovaly po celý den. Hrozil jsem se, co by se stalo, kdyby telefon zvedla Týna nebo, nedej bože, Markétka. Bylo jí teprve devět, ale zajímalo by to Kříže? Nechtěl jsem si ani představit, jaké perverznosti by mohl ten chlap mé dceři říct. To se nesmělo stát. Pochyboval jsem, že ho můj dnešní výpad odradí nadlouho, proto jsem se rozhodl, že už nebudu déle čekat. Hned zítra ráno to dám vědět policii - tohle bláznovství musí skončit.

Ten večer jsem ještě netušil, že problém s Křížem se vyřeší i bez mého přičinění. Čekaly mě horší věci, než jsou otravné telefonáty nějakého blázna. Mnohem horší.

II. Viktor Kříž

Ráno působilo příslibem klidně prožité neděle. Jitřní listopadové slunce si razilo cestu skrze závěsy a pokrývalo tak hrou barevných stínů celý byt. Malá ručička na hodinách už pomalu doháněla poledne a Kristýna s Markétkou trávily volný čas na nákupech.

Zatímco se mi mezi ukazovákem a prostředníkem zvedal z téměř vypálené cigarety vlnivý proužek šedomodrého kouře, znovu jsem si přečetl úvodní stránku svého nového příběhu. Dával jsem ji dohromady dobrou hodinu a ještě včera v noci se mi zdál text dobrý - dnes mi přišel nanic. Psaní jsem se věnoval od studií na vysoké škole, a i když jsem od té doby popsal pěkný štos papíru, nikdy jsem neměl větší štěstí. V regálech knihkupectví mi tak, i přes veškerou snahu a vynaloženou energii, stála jen jediná publikace, která se navíc nijak zvlášť neprodávala. Ostatní vydané práce se staly jen součástí měsíčníků a také několika povídkových sbírek. Pravda, sotva jsem minul Kristova léta, takže jsem se stále mohl považovat za autora s šancí prozářit svým románem šedivé regály knihkupectví, ale každým dalším rokem neúspěchu se má představa slavného spisovatele hororu nenávratně vytrácela. I když mi to Týna nikdy neřekla, moc dobře jsem věděl, že považuje moje psaní za zbytečné mrhání drahocenného času, který bych mohl lépe investovat do rodiny nebo mé skutečné práce. Projektový manager ve firmě na hudební cédéčka je jistě perspektivnější povolání než spisovatel. Nezní to nejhůř, ale na svém zaměstnání opravdu nic významného neshledávám. Mnohdy jde jen o únavné telefonáty s klienty, nekonečné průzkumy odbytu provázené budováním nových strategií prodeje a předlouhé porady s ředitelem Plochým. Chlapem, který nemá v hlavě nic jiného než kolečka poháněná bankovkami.

Když jsem si text na monitoru přečetl i podruhé a pak i potřetí, bez delšího protahování jsem ho označil a zmáčkl na klávesnici Delete. Týna měla pravdu. Moje psaní je ztráta času. Nikdy nedosáhnu ani poloviční kvality stylu, jakou má Lovecraft, Howard, Stephen King nebo autor Žháře - Viktor Kříž.

S tou myšlenkou jsem otevřel šuplík se staře vypadajícími listy v kožené vazbě. Vytáhl jsem spis na stůl a pomalu přejel po popraskaném hřbetu prsty. Cítil jsem, jak hřeje, pulzuje jako živý. Působilo to téměř magicky, jako by mě obsah stránek uměl nějakou kouzelnou mocí uhranout. Položil jsem Křížovu práci zpátky a ještě nějakou chvíli si ji přemýšlivě prohlížel. Nemohl jsem pochopit, jak dokázal dát dohromady tak děsivý, a přesto skvěle fungující příběh. Byl to očividně cvok, ale zároveň talent. Zvláštní bylo, že jsem o něm dosud nezaslechl ani slovo, jako by své nadání před veřejností, bůh ví proč, skrýval. S povzdechnutím jsem uložil spis zpátky na své místo a zvedl se z židle.

Televizi jsem zapnul jen tak ledabyle při přesunu do kuchyně, když jsem si chtěl udělat kávu, ale hlas novinářky mou pozornost upoutal takřka okamžitě:

„...podle svědků založil požár ve svém bytě, přímo tady v Žerotínově ulici, ve třetím patře domu, který vidíte právě teď za námi. Než dorazily hasičské vozy, oheň stačil zachvátit celá dvě poschodí.“

Přesunul jsem se k obrazovce. Mladá reportérka ve slušivém kabátku stála na ulici, zatímco za ní příslušníci hasičského sboru zdolávali zbytky doutnajícího požáru.

„Podle předběžných informací víme, že se jedná o sedmapadesátiletého muže,“ brunetka se rychle podívala na papír, který držela v ruce, „Viktor Kříž byl přitom považován svými sousedy za klidného člověka. Nikdy nedělal žádné potíže, naopak prý vycházel lidem vstříc.“

Bodlo mě u srdce.

„Policisté pachatele zatkli před domem, kde se motal podle očitých svědků zcela nahý. Několik lidí vypovědělo, že rozléval po zde zaparkovaných autech benzín, škrtal v ruce zapalovačem a přitom si, ač se to zdá neuvěřitelné, zpíval. Víme, že se zadržený agresivně bránil zatčení -“

Najednou se má fantazie opět probudila k životu a já uviděl obraz tančícího šílence v nočních ulicích Prahy, ozářené neonovými světly. Ve výjevu to ale už nebyl Viktor, byl to Žhář. Ta ohavná bytost bez špetky lidství, která se pořád vracela do mé mysli jako nějaký bumerang. Nezáleželo na tom, jak dlouho jsem zaměstnával mysl jinými věcmi. Vždycky se vrátil.

Cvak! Cvak!

Prostý pohyb zarudlého palce se strženým nehtem, který lehkým pohybem otevírá kryt benzínového zapalovače, a pak zase zavírá. Otevírá, zavírá. S hrůzostrašnou rozvahou, znovu a znovu. Skrze brýle hledí na hořící tělíčka dětí, ale i kdyby je neměl, nenašlo by se v jeho očích stopy po nějakém citu. Prozpěvuje si. Chrchlá slovo za slovem do rytmu cvakání zapalovače a vrže přitom zlatými zuby, jako skřípání suché křídy na tabuli:

Cvak, cvak,

jiskra svítí, oheň vzplane,

slza krve k zemi kane,

žárem laskám lidské kurvy,

slyšíš praskat jejich bulvy?

Nesnášel jsem ho - to, jak vypadá, jak se chová a jaké má v hlavě myšlenky. Možná proto mě tak děsil. Protože jsem se ho v té nejprostší pravdě prostě bál. Možná to byl zároveň důvod, proč mě tolik přitahoval.

„Policii se nepodařilo Kříže zpacifikovat dřív, než se sám polil benzínem a zapálil. Zranění pachatele byla natolik vážná, že krátce po příjezdu do Vinohradské nemocnice zemřel. Podle předběžných zpráv bylo hospitalizováno na jednotce intenzivní péče šest lidí. Potvrzeny jsou, kromě pachatele, ještě tři další oběti,“ novinářka opět letmo nahlédla do papíru, který měla po ruce, „Pravděpodobně se jedná o členy Křížovy rodiny, ale potvrzeno to zatím nemáme...“

Musel jsem se posadit. Začínalo se mě zmocňovat podivné, varovné tušení, jako by se mělo stát něco špatného. Nemohl jsem tomu uvěřit, ani když se novinářka rozloučila a vrátila tak slovo hlasateli do studia, který přešel od tragického požáru k další pozitivní zprávě z Dé jedničky. Vypnul jsem televizi a pohltilo mě ticho. Ticho a úzkost. Myšlenky se proměnily ve vlak, který se nezadržitelně řítil hlavou a probouzel ty nejhorší představy.

Dostal jsem strach, protože jsem včera večer s Křížem mluvil. Sobecký strach z toho, že to policie zjistí a bude tu slídit. Ale vždyť jsem neudělal nic špatného. Nemůžu za to, že se ten šílenec rozhodl ukončit svůj život, nebo snad ano? Proč to ksakru udělal? S temnými úvahami jsem opustil gauč a vzal za kliku do kuchyně.

Dlaň mi polil žár.

Nedokázal jsem zadržet výkřik a instinktivně jsem rukou cukl zpět. Jenže to nešlo. Objevila se odnikud. Paže, která mi zápěstí pevně přidržela na mosazné klice. Vylekaně jsem zvedl pohled na sklíčka lennonek a široký úsměv zlatých zubů. Překvapením i zděšením jsem na vteřinu zapomněl, že se ruka dál škvaří a maso se připéká ke žhavému kovu. Útočníkovo sevření nešlo uvolnit. Držel mě, pevný jako skála, a moje dlaň řvala bolestí. Začal jsem ječet. Ječel jsem tak, že mé hlasivky zaúpěly. Bolest nabírala nový rozměr, takový, jaký jsem nikdy předtím nepoznal. Stav, kdy jsem měl pocit, že to nemůže být už horší, ale ono bylo. Svezl jsem se na kolena a před očima mi zatancovaly jasně červené hvězdičky. Pak jsem musel omdlít.