Kapitola XIII.: Život, smrt a zrada (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Poslední Den, Poslední Zápis: Gratuluji ti, čaroději. Ano, jistě, nikdo jiný nemůže přece slova v této knize napsaná číst... proto vím, že zacházíš s uměním magickým.
Tak také vím, že jsi poháněn touhou po moci či zvědavostí - čím více, na tom nesejde. Každý čaroděj však jednomu či druhému dříve či později propadne, ať jsou jeho pohnutky k tomu se čarodějem stát jakékoliv.
Jak jsi ale jistě z této knihy pochopil, některé věci nečiníme proto, že bychom je chtěli činit, ale proto, že něco chce, aby byly učiněny - a to Něco, a ty víš, o čem mluvím, vybralo právě nás.
Vybralo mě.
A tobě stačí si přečíst poslední řádek, abys pochopil, že si vybralo i tebe.

Dokážeš zabránit své zvědavosti?

Možná tě nepohání ona... tak věz, že s přečtením posledního řádku se ti otevřou možnosti, o kterých se ti ani nesnilo.

Vidíš? Ty zkrátka chceš být vybrán.
Jak jsem již psal, někdy se To chová tak, že to nedává smysl. Že plán drhne, vrže, skřípá.
Musím tentokrát uznat, že tento plán probíhá velice hladce.

Protože...

Toto... je poslední řádek.

Měsíc si zblízka prohlížel zemskou krajinu.
Proti němu se rýsovala silueta muže v rozevlátém plášti. Hladil kůru stromu a něco hledal, prsty rejdil po nerovnostech, ale nemohl najít nic nepřirozeného. Nemohl najít nic, co by mohlo být dílem něčí ruky.
Pak pochopil, že hledá zbytečně.
Stál tam - na místě, kde měla čekat. Nebyla tam.
A nebyl tam ani vzkaz. To místo prošmejdil několikrát, ačkoliv věděl, že co nenajde napoprvé, to tam není, nebo to už nenajde nikdy.
Vždy pracoval bezchybně. Jinak to ani nešlo.
Prošel celá království od severu k jihu a zpátky, strávil několik chvil v poušti a viděl i plameny mrazivé oblohy. Všude číhalo nebezpečí - ať už to byla zmije, medvěd nebo člověk. Třetí zmíněné bylo nejnebezpečnější - o to víc času trávil v divočině, která je sama o sobě nebezpečná. A každá chyba se trestá smrtí.
Lidé ho většinou neměli rádi, stejně jako on neměl rád je. A až na pár výjimek - potulní kejklíři, zbojníci, žoldnéři, banda kočovných jižanů - se lidské společnosti vyhýbal. Poslední čtyři osoby, se kterými se více sblížil, neopustil zas tak dávno.
Elezhis, jeho snoubenka, Lunar, mazaný elfí bastard-čaroděj, Ratzor, stroj na zabíjení, co umí číst i psát, a Vilda, ten ožrala, co o něm všichni potajmu říkají, že v něm musí být něco víc.
I ti ho - s výjimkou Elezhis - však znali pod jménem, kterým ho titulovali ti, které potkával na svých cestách, ale sami byli usedlí.
Hraničář.
Existoval dobrý důvod pro to odloučení, které mu trhalo srdce. Celé ty dva roky počítal každý den, každý den, který ho přibližoval k datu opětovného shledání. Sotva přišel správný čas, neváhal, opustil své přátele a vyrazil na smluvené místo.
Na něm teď stál. Rozložitý dub se nad ním tyčil a ukazoval mu, že je větší než on. Hraničářovi to bylo jedno - věděl to i bez stromova vytahování se.
Jediné, co ho teď zajímalo, bylo, proč Elezhis nepřišla. Vždyť mu vyslala potvrzující signál!
Poprvé v životě se ho začala zmocňovat panika.
Ten pocit neznal, a tak si s ním nevěděl rady. Měl chuť křičet, ale rozum ho zastavil. Měl chuť plakat, ale co jeho hrdost! Měl chuť ještě jednou prošmejdit to místo, prošmejdit celý kraj, celý svět! Rozeběhnout se a na prvního, koho potká, křičet, jestli ji nezná... ne, zabít ho, protože on ji určitě zabil! Zabil ji, proč to udělal? Proč? Co ho k tomu vedlo? Panebože, ona je mrtvá!
Tichý svist a odlesk měsíce na čepeli.

"Pojďte ho chudáka zakopat."
Byla to věta, kterou pronese někdo, kdo je smířený se smrtí toho, kdo zemřel. Kdo si ji plně uvědomuje, lituje jí, ale nemůže s ní nic udělat.
Vilda, který ale tuto větu nyní vyslovil, nebyl takový člověk.
V tom šoku z nečekané smrti dvou přátel, útoku vražedkyně a zrady dočasného člena družinky si nikdo nedokázal připustit, že ti dva opravdu zemřeli.
Princezna je mrtvá. Ze samého zvyku rozhodovat se rychle a rozumně, což bylo potřebné pro další přežití, které často viselo jen na vlásku, stihli vyřešit, jaké to má pro ně důsledky. Ale samotnou smrt si ani nestačili uvědomit.
Hraničář je mrtvý. Teprve nyní jim došlo, že přítel, který je opustil pro hledání své lásky, se nějakým způsobem dostal až k nim, aby jim mrtev padl k nohám.
Ta věta zlomila napětí, ukončila epizodu a nastolila epilog, v němž není jediný epitaf, ale smutku víc než dost.

Lunar naprázdno polkl. Jako čaroděj nebyl zvyklý se emocemi moc zabývat, ale... Hraničář byl jeho dobrý přítel. Před očima mu proběhlo, co všechno spolu zažili. Společné lekce elfštiny, povídání o zvycích elfů při dlouhých procházkách nočním hvozdem, do kterého by se Lunar bez Hraničáře neodvážil... A k tomu smrt princezny! Taková rána! Staví je to do velmi špatné situace.
Zde se Lunar zamračil. K princezně nic necítil, považoval ji za arogantní slečinku, co je prakticky k ničemu. Je to jen předmět, o který se vede tahanice v mocenské hře. A jemu nyní jen přišlo, že prohrává...
Ratzorova tvář byla zachmuřená. On nikdy slzu neuronil, to ale neznamenalo, že neuměl být smutný. Opřel se o stěnu, ruce zkřížil na prsou a hleděl kamsi do podlahy, snažíc se smířit s tím, že už tomu klukovi nikdy nedá pořádnou lekci šermu. Ty lekce vždycky nazýval "Výprask", pousmál se.
Ela byla bledá jako stěna. Hraničáře neznala a Lucillu prakticky také ne - z uvědomění přítomnosti mrtvol se jí ale náhle udělalo špatně. I kdyby měla něco na srdci, raději se snažila udržet svůj žaludek v klidu.
A Vilda?
Ten plakal.
Jako malé dítě padl na zem, opřel se zády o stěnu, objal si kolena a fňukal kamsi směrem ke svému klínu ve svém malém uzlíčku, který takto vytvořil. Nevzpomínal si, kdy naposledy plakal, a tak měl pocit, že to je poprvé.
A neměl pocit, že by to byl pláč zbytečný. Hraničář byl jeho dobrý přítel! Aspoň si to myslel. A Lucilla?
Nyní mu došlo, že on ji vlastně miloval...
Celý čtyřlístek se náhle překvapeně probral ze svého - více či méně - zamyšlení.
Hraničář se totiž zakuckal.

Srdce mu divoce bilo, kolem něj se divoce míhali stromy, větve, kořeny, listí, kameny, sotva stíhal sledovat, kolem čeho právě běží. On totiž neběžel pro radost.
On běžel, aby si zachránil život.
On utíkal.
Dlouhým skokem přeskočil potůček a uháněl dál. Ohlédl se rychle přes rameno, a když spatřil, že za ním nikdo neběží, začal zpomalovat. Přesto ještě uběhl několik desítek metrů, než slezl do prohlubně v zemi - vzniklé nejspíš vyvrácením stromu, jehož veliký kmen ležel hned vedle, a vymletím deštěm -, kde se posadil s pocitem bezpečí, že ho nikdo, kdo se nepřiblíží až ke kraji díry, nemůže spatřit.
Zhluboka dýchal, aby se jeho tělo zklidnilo. Uvědomil si, že je pořezaný a že rány, které na sobě má, poměrně pálí. Rychle se prohlédl, ale žádné střepy už v sobě nenalezl - nejspíš je ztratil tím zběsilým útěkem.
Jeho úkol byl jasný. Zařídit, aby se Vilda a jeho společníci dostali do těch správných rukou. Živí.
Jenže jeho plány mu zkřížila konkurence, která si je naopak přála mrtvé. Zrzka, jež vyzradila družince jeho plány.
Musel utéct. Byl sám a beze zbraně proti zkušené vražedkyni, čarodějovi a válečníkovi. A nejspíš i Vilda něco uměl, jen to nedával příliš najevo. Proč by jinak právě on byl vybrán na únos princezny?
Při vzpomínce na ni se musel pousmát. Bylo zajímavé sledovat jejich tváře, když zjistili, že je mrtvá. I když, na druhou stranu, unikl jen o vlásek - ještě že skutečnou magii neovládal, proto nedokázal Lunar poznat, co dovede, a označil ho za nevinného.
Když se vydýchal, vstal, oprášil se a rozhlédl. O svůj klobouk přišel, na sobě měl jen boty, kalhoty a košili. Jinak neměl nic.
Asi se bude muset hlásit u nadřízeného...

Říkali tomu tvrz, ale byla to jen zděná budova - opravený zbytek nepoužívané strážní věže - obehnaná něčím mezi hradbou a valem.
Napůl zřícenina, ale bohatě stačila.
Navíc, "Tvrz" znělo velice pěkně. Ostatně proto to tak pojmenoval.
Vyšel z budovy ven. Na nádvoří hořel oheň a opékalo se sele. Po dlouhé době budou mít muži posvícení, pomyslel si. Všichni, které strhl na svou stranu, nyní byli na nádvoří - buď čekali, až bude jídlo hotovo, nebo se ještě snažili, ač už dávno padla tma, udělat nějaký kus práce.
To byli ti snaživí. Většinou nováčci, nebo ti, které zkrátka do zbraně povolala idea - a vydržela jim.
S těmi ostatními už to bylo horší. Věděl, že až se jim povede opravdu špatně, bude s nimi problém. Zatím se ale vždy dala huba zavřít penězi.
Velitel s těmito úvahami stál opřený o stěnu a prohlížel si nádvoří. Pak si všiml, že strážný u brány otevírá okénko a s někým hovoří. Netrvalo dlouho a jednokřídlá brána se pootevřela.
Dovnitř vešel muž, který k nim patřil za peníze. Žoldák, který jim měl sehnat někoho, koho potřebovali.
Ze dveří vedle velitele se vyloupla postava v róbě. Vůdce zapřemýšlel, jestli stál ve dveřích celou dobu, vyšel teď ven náhodou, či snad nějakým svým záhadným způsobem zkrátka věděl, že ten, s kým chce mluvit, právě vešel do pevnosti.
"Trpaslík nám nic nepoví," informoval vůdce. Ten přikývl.
Vrata se opět zavřela. Ani velitel, ani čaroděj se nehnuli. Čekali, až se cizinec zeptá strážného u brány, načež ho ten jednoduchým gestem pošle přímo k nim.
Vypadal otrhaně a zničeně. Ani jeden z vedoucích mužů zbojníků, kteří se usídlili v tomto poměrně velkém lese a nájezdy na okolí a přepady na cestách vybraných osob podnikali odboj proti králi Irnickovi, nemusel být nějak zvlášť chytrý či zkušený, aby poznal, že se mise najatého lovce lidí nepovedla.
"Dobrý večer," pozdravil cizinec. V hlase byl trochu nejistý, což jen potvrdilo velitelovu domněnku. Oba muži cizincovi odpověděli kývnutím.
"Tak nám pověz, Dashi," promluvil vůdce, "jak pokračuje tvá mise?" tázavě zvedl obočí. Čaroděj vedle něj mlčel.
"Princezna je mrtvá. Když jsem se ale chystal na ostatní, vpadla dovnitř vražedkyně, najatá Heldegardskými, a vyzradila mou úlohu, takže jsem musel utéct. Přesto se mi podařilo zjistit, že nikdo další nezemřel... navíc se k nim přidal jejich ztracený přítel."
"Takže víš, kde jsou?"
"Bohužel ne... zdá se, že si se Stíny lesa někdo hraje. Ostatně, proto jste si ho také vybrali pro své sídlo, ne?" tázavě se podíval na čaroděje. Ten opět promluvil tichým hlasem, slibujícím lstivost a mazanost majitele.
"Ano, je tu jeden druid, který toto zařizuje. Proto není možné kohokoliv stopovat pomocí Stínů. Stejně tak je o dost obtížnější se dvakrát dostat na to samé místo."
Velitel přikývl.
"Dobře," promluvil, "v tom případě už tě nepotřebujeme," hodil Dashovi malý váček, ve kterém to zacinkalo.
"Tady máš, abys nebyl smutný," dodal. Nikdo nic neřekl, Dash jen přikývl.
"Teď jdi."

Brána se za ním zavřela. Co teď? Zatímco přemýšlel, putoval náhodně lesem, doufajíc, že narazí na nějakou cestu. A doufajíc, že druid má stále svoje mírumilovné nálady a nenechává vlky, aby si lovili, co se jim zachce.
"Vidíš ten vykotlaný strom?" ozvalo se náhle. Prudce se otočil a pátral ve tmě, pak mu ale došlo, že to bylo v jeho hlavě. Někdo s ním navázal kontakt, aniž by se ho na něco ptal, aniž by mu to dovolil! Prostě se mu dostal do hlavy - jemu!
Zamyslel se, ale jediné, co zjistil, bylo, s kým to vlastně hovoří a že není schopný odpovídat. Ten parchant v róbě je silnější než on...
"Pro vůdce už možná družina není důležitá, pro mě ale důležitou zůstává. Trochu ale změním plán - v tom stromě je schovaná zbraň - a několik šatů po původním majiteli -, která, řekl bych, se ti bude líbit..."
Sáhl do stromu a vytáhl dlouhý balík. Opatrně z něj shodil hadry a s úžasem zjistil, že se jedná o něco, čemu lidé říkají jednoduše "dvojitý meč" - uprostřed bylo dlouhé držadlo, z jehož každé strany navazovala dlouhá ostrá čepel.
Zbraň, se kterou bojují někteří elfové. Zbraň, se kterou ho jeden z takových elfů naučil, když vyrůstal v Lese.
"Chci, abys zabil celou Vildovu družinu, samotného Vildu mi ale přivedl živého."
Pak se hlas odmlčel.

"Proboha, on žije, vyplivl trochu krve!"
"Možná jen poslední křeč..."
"Ne, opravdu, podívejte, začíná se hýbat!"
"Otevírá oči!"
"Kde... to..."
"Šetři síly..." pohladila ho po čele. Teď, když se ukázalo, že je naživu, si uvědomila, že jí přijde docela pohledný.
"Podívej se, jak krvácí, musíme ho obvázat!"
"Rychle, Vildo, přines obvazy!"
"Co, kde?"
"Obvazy, ve sklepě!"
"Hraničáři, dívej se na mě, jsi v pořádku?"
"Jsem..." zasípal opět.
"Pusťte mě k němu, já jsem lékař," zazněl náhle jemný, ale zároveň poměrně hluboký hlas. Všichni zvedli hlavy.
Ve dveřích stál elf neurčitého věku - jak je u elfů zvykem - s úzkou tváří a poměrně neupravenými stříbro-šedými vlasy, ze kterých jen trochu vykukovaly špičky jeho uší, v prostých cestovních šatech a vysokých botách, oběšený několika taškami a kabelami.
Lunar se zamračil, ale stejně jako ostatní uhnul. Elf ostatně nečekal, zda bude k nemocnému puštěn, a rovnou přiklekl, roztrhl mu halenu a zatímco jen pohledem prohlížel zranění, požádal o vodu, hadr a obvazy, se kterými prakticky ve stejnou chvíli přiběhl Vilda, lehce překvapený z nové tváře.
"To je zajímavý," pronesl elf nespisovně, čehož si kromě Lunara asi nikdo nevšiml, "Není to tak dlouho, co jsem přesně takovýhle zranění už léčil."
"Ale jak to je vůbec možné? Neměl by bejt mrtvej?" ptal se Vilda, čímž zabránil Lunarovi v položení jeho dotazu.
"Rána nezasáhla žádnou důležitou tepnu ani páteř, prostě prošla skrz. Sice probodla plíci, která se tim pádem stáhla a přestala fungovat, člověk ale může přežít i s jedinou plící."
"Co jste chtěl říct tím, že už jste přesně takové zranění léčil? U koho? Kde? Jak je to dlouho?" vyzvídal Lunar. Lékař se na něj krátce podíval nic neříkajícím pohledem, načež se opět sklonil k raněnému. Tomu již ránu omyl, z jedné kabely vytáhl nějaké bylinky a nasypal je do rány. Nyní pomáhal Hraničáři si sednout a vysvléknout se od pasu na horu, aby ho mohl obvázat.
"Jedna zrzka, pohledná, ale pěkně ztlučená, měla podobný zranění, i když měla zásah o dost blíž hlavní tepně, než tady ten mladík."
"A to vy jen tak pomáháte každému, koho potkáte?" divil se s trochou podezření Lunar. Léčitel se na něj opět podíval.
"Ano. Těší mě, Nilvius, ale stačí Nil," dokončil ošetření a vstal.
"Ehm. Ela, Ratzor, Hraničář, Vilda," představil čaroděj všechny. "Já jsem Lunar."
Všichni na pozdrav kývli.
"Mockrát... ti děkuju, Nile," řekl ztěžka Hraničář a pokusil se postavit. Podařilo se mu to, ač se netvářil zrovna vesele.
"Pár dní potrvá, než se plíce zotaví a začne zase normálně fungovat," upozornil Nilvius.
"Nechcete chvíli pobýt? Rádi vás pozveme, na oplátku za vaši pomoc..." řekla Ela.
"Snad jen na trochu jídla a pití, hned ale zase půjdu, na tomhle světě je ještě mnoho raněných," přijal s úsměvem léčitel pozvání.

"Jak pokračuje tvá mise?"
Netušila, že přesně ta samá slova přesně v tu samou chvíli slyšel od svého zaměstnavatele i její sok.
"Odhalila jsem jim toho lovce lidí, takže už mu nevěří. Princeznu jsem neviděla a nikoho z nich se mi nepovedlo zabít, protože ten muž, co jste ho označili za neschopného žebráka, co má víc štěstí než rozumu a schopností dohromady, dokázal chytit do ruky letící dýku a ještě ji mrštit zpátky. Měla jsem štěstí, že zasáhl jen plíci, takže jsem se odplížila a náhodou narazila na jednoho léčitele."
"Léčitele?"
"Neškodný."
"Hmm. Takže jsou všichni stále naživu?"
"Toho, co mě k nim dovedl, jsem před jejich očima zabila."
"Dobře," zamyslel se kapitán a dal si ve svém velitelském stanu nohy na stůl. Zvenku se ozývaly zvuky, které jasně prozrazovali, že vojáci mají volno - chřestění kostek, křik, mlaskání, praskání ohně, něčí rozčílená stížnost, že nemůže spát.
"Předpokládám, že ty povídačky o Bludném hvozdě jsou pravdivé...?" zvedl tázavě obočí. Vražedkyně jen přikývla.
"Vévoda Heldegard si stále nepřeje nějaké dlouhé ciráty ohledně popravy zločinců. Podle posledních zpráv se únos princezny stále daří ututlat... chci, aby to tak zůstalo," napil se z číše. "Váš původní úkol stále platí, dřív, než v něm budete pokračovat, mám však pro vás jiný úkol. Jinou hlavu, za kterou také dostanete zaplaceno, samozřejmě." Vražedkyně tázavě zvedla obočí.
"Ten druid."

Polévka voněla. Chléb byl trochu tvrdý, ale jíst se dal, nikdo si tedy nestěžoval.
"Hraničáři, vyprávěj, co se ti vlastně přihodilo?" zajímal se Lunar. A Hraničář vyprávěl. O tom, jak dorazil na smluvené místo, jak na něj jeho snoubenka nečekala, jak ho zákeřně přepadla zrzavá vražedkyně s otrávenou čepelí, jak ho - jedem oslabeného - věznila a tahala z něj informace, jak se bavila - zde hlas Hraničáři zakolísal - jeho pohledem na mrtvolu jeho milované. Pak ho pustila.
Nešťastný Hraničář udělal tu chybu, že vyrazil hledat Vildu a jeho družinu, a tím vlastně k nim vražedkyni zavedl.
O Dashovi nic nevěděl.
Po obědě, přesně jak řekl, Nilvius opustil s díky jejich srub a vydal se dál na cesty. Předtím ještě prohodil pár soukromých slov s Lunarem - když se družinka na to čaroděje ptala, odvětil jen, že i Nilvius je vlastně půlelf, pečlivě oholený, takže si zkrátka měli co říct.
Princezna, tedy její mrtvola, zatím byla v pokoji. Lunar řekl, že důležitější, než kopat hrob, je pečlivě prozkoumat okolí. Když tu totiž chtějí delší dobu zůstat, musí vědět, kde vlastně jsou, jak to kolem nich vypadá. Vilda, který byl proti, se musel podřídit většině.
A tak Lunar seslal na mrtvou slečnu kouzlo proti rozkladu a nechal celou družinku rozutéct po lese.
Sám si pak sedl do houpacího křesla a začetl se do knížky.

"Jak ses sem dostala, ženo?"
"Protože jsi hlídal celý les, jen sebe ne."
"Proč chceš udělat to, co chceš udělat?"
"Protože mi za to zaplatili."
"Uvědomuješ si, že během několika let se rovnováha celého hvozdu díky lidem z okolí zbortí?"
"To není můj problém."
"Proklínám tě."
"Nejsi první ani poslední."

Vildu vzbudil výkřik. Ženský výkřik.
Zdálo se mu o princezně. Ležela na posteli, mrtvolně bledá, pak ale otevřela oči a vstala. On stál u paty postele, kterou obešla a políbila ho.
Byl to dlouhý a vášnivý polibek, po kterém se Vildovi zatočila hlava. Náhle ale ustal, on otevřel oči a spatřil, jak princezna s děsem v očích od něj couvá.
"Počkej, co se děje...?" zmateně se ptal. Ona na něj ukázala kostěným pařátem, otevřela do široka ústa a z hrdla se jí ozval vyděšený vřískot.
Rychle se napřímil. Spal na zemi v hlavní místnosti a uviděl, jak ve dveřích stojí dvě siluety.
"Nekřič," řekla jedna té druhé. Ta první měla hlas Lunara.
Stejně jako Vilda se probudili úplně všichni. Vyskočili na nohy a rychle mrkali, aby se zbavili mžitek, protože měli pocit, že jsou stále ve snu.
Obě siluety totiž opustily srub a přes malou mýtinku před ním si vykračovali k lesu. Neměli pocit, že jsou ve snu, proto, že první postavou byl skutečně jejich čaroděj, ale proto, že za ruku vedl živou a zdravou princeznu.
"Stůj!" došlo Vildovi, že se mu to nezdá. Čaroděj se otočil.
"Je mi líto, Vildo, chtěl jsem ti toho hodně říct," pronesl smutně.
"Chce zmizet!" vykřikl Ratzor, který vytušil, o co se čaroděj pokusí, a vyběhl ze dveří. Místem, kde čaroděj a princezna stáli, už ale jenom proběhl - čarodějovi se trochu zahýbaly rty, pevněji stiskl princeznu a oba bez sebemenšího efektu prostě zmizeli.
Všichni jen stáli a zírali střídavě na sebe, střídavě na to místo.
"Co teď?"

--------------------------
Pozor!

O průběhu 14. kapitoly tentokrát nerozhoduje klasická anketa v diskusi Vildovy cesty, nýbrž blížící se AraLARP IV!

Více se o něm můžete dočíst v Úvodníku.