Kapitola XV.: Psanci (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Prosím, pomoz nám.“
Znělo mu v hlavě. Běžel najisto, a co nejrychleji dokázal. Věděl, že většina běžela za ním, ale měl před nimi notný náskok.
Najednou byl na místě. Ten první k němu stál zády – zatočil čepelemi a z krku zbaveného břemena vystříkla krev. Zaječely ženské hlasy, pár chlapů zařvalo a otočilo se na příchozího. Dash jedním úderem vyrazil nejbližšímu zbraň z ruky, druhou ranou mu rozetnul břich. Ošklivý pohled, ale Dash se nedíval – musel se bránit dalšímu.
V tu chvíli zbytek skupinky s Vildou doběhl na místo a strhla se bitka, která zanechávala krvavé stopy na okolních stromech. Derek a Ratzor, oba se svázanýma rukama, se zbavili těch, co je drželi, údery a kopanci. Ratzor napnul svaly – a provazy se zpřetrhaly. Derek se pokusil o to samé, a možná by se mu to i povedlo, když se na něj náhle vyřítil jeden z lapků s napřaženou zbraní, takže svého snažení na chvíli nechal. Do cesty se mu však vrhl nějaký jiný ozbrojenec, který přiběhl s Vildou, a začal se s ním rvát o život.
Sotva boj začal, padl Hraničář na zem a odplazil se stranou. O ostrý kámen se zbavil svých pout – právě včas, převalením se vyhnul dopadu kladiva na svou hlavu. Kopancem dostal útočníka na zem – ten než dopadl, zvládl Hraničář bleskově vyskočit, během čehož mu vytrhl kladivo z ruky. Jednal bezmyšlenkovitě – hlava kladiva narazila na mnohem křehčí hlavu lidskou. Hraničáři se zvedl žaludek.
Lapků bylo více než těch, kteří bojovali za družinku, ale jen sám Ratzor, který se dostal ke své zbrani, likvidoval své protivníky po dvou ne-li po třech, nevšímaje si drobných zranění.
Dash zvedl tyč nad hlavu a rukojetí tak vykryl shora vedenou ránu. Chtěl kopnout do protivníka a seknout, ale dostal ránu okovanou rukavicí do obličeje. Ke kopanci se nedostal, svou zbraní minul, meč jeho soka srazil Dashovu čepel k zemi – načež protivník čepel přidupl. Elfí čepel by se neměla zlomit – a přesto se tak se zvukem podobným křupnutí stalo. Na tváři dlouhovlasého lapky se v týdenním strništi objevil škodolibý až vítězný úsměv.
Dash přemohl úžas, a namísto něj se v něm vzedmul hněv. Upřel pohled na protivníka – a ten zalapal po dechu, jako by mu náhle snad chyběl vzduch v plících. Jen chvilku, ale stačilo to – zbylá část exotické zbraně probodla lapku skrz naskrz. Dash se neobtěžoval ji vytáhnout – vyhlédl si dalšího protivníka, se kterým se nyní rval pěstmi, kryjíc se kovovými nátepníky.
Hraničář uštědřil další ránu kladivem, když v tu chvíli se ozval ženský výkřik.
„Za tebou!“ Otočil se.
Ruka nepřítele již vedla čepel v oblouku nad výškou ramen. On by to zvládl, určitě by to zvládl – ale kladivo bylo moc těžké, pomalé. Ostrá čepel jednoruční zbraně jako nůž do másla zajela do kůže a oddělila hlavu od těla, pokračujíc spanile dál. Cákanec krve, ženský výkřik, co se propadne ve vzlykot. Hlava s vytřeštěnýma očima dopadne do trávy, tělo ještě chvíli stojí – a pak se sesype jako hadrový panák. Zuřivost smíšená s vítězstvím na tváři nepřítele se mění v bolestnou grimasu, jak křupají kolena pod ránou trpasličím kladivem. Druhá rána učiní výraz tváře nečitelným – ale jak druhá, tak už první rána přišla příliš pozdě.
Dash zabíjí protivníka tak, že se zdá, jako by jen náhle usnul, poslednímu lapkovi Ratzor mohutným sekem usekává hlavu i s ramenem. Oba se otáčejí za křikem a zmrznou na místě, když spatří, co se stalo.
Malý prostor v lese je poset mrtvými těly v kalužích krve, i stromy jsou zbarvené do ruda stejně jako přeživší, ale jen na tom jednom chladnoucím těle teď nejvíce záleží.
Chtěla by se k němu rozběhnout, když už má její milovaný umřít, tak ať v klidu, aby slyšela poslední slova, aby slyšela, že ji miluje… ale bojí se, nemůže vzít do rukou bezhlavé tělo, nedokáže se podívat do protáhlé tváře, která nepromluví, na hlavě, volně ležící v lesním porostu, opírající se o tělo, které k ní vůbec nepatří.
Zavzlyká a zaboří hlavu do ramene Lucilly, která ji konejšivě přijme pod svá křídla.
Všichni mlčí.

Slunce konečně zapadlo, a tak se jediným světlem stal oheň. Kolem něj posedával dobrý tucet chlapů.
Jeden z nich si odkašlal a začal hlubokým hlasem.
„Takže zítra… Leret?“
„Přesně tak. Tady nic nezmůžem… a Heldegardští se blíží.“
„Takže jim necháme hvozd?“
Po této otázce všichni zmlkli. Byli právě uprostřed Bludného hvozdu, o kterém hovořili, a zaposlouchali se do okolních zvuků. Jako by se báli, že je hvozd poslouchá. Od té doby, co zemřel druid…
„Stejně už je k ničemu. Navíc když mezi hvozdem a Leretem je ještě ta tvrz, Oko… určitě ji budou chtít použít.“
„Dobře, takže za svítání vyrážíme zpátky do Provincie. Někdo proti?“
Někteří nijak nezareagovali, jiní zakroutili hlavami.
„Tak jo, takže domluveno.“

„Můj pane! Probuďte se! Sire, vstávejte, rychle!“ hovořil naléhavě, ale přesto polohlasem. Šlechtic se rychle na posteli posadil – ani ne tak rozhořčením nad tím, že s ním sluha neurvale třese, jako spíš proto, že mu bylo jasné, že jeho poddaný bude mít dobrý důvod ho takhle budit. A ještě k tomu v hluboké noci – všude byla tma, ložnici osvětlovala jen svíčka v rukou staršího muže se stříbrem v černých vlasech.
„Oldřichu, co se děje?“ shodil nohy na podlahu a začal se obouvat.
„Přicházejí, můj pane. Přicházejí!“
„To snad ne! Takže hrabě nakonec…?“
„Nevím, můj pane, opravdu nevím, ale chtějí vás zabít! Musíte zmizet!“
Mladík, který byl oslovován „pane“, se spěšně oblékal, jak nejrychleji mohl. Ano, musí zmizet, jinak ho zabijí – o tom nepochyboval.
„A co můj otec? Má matka?“ uvědomil si náhle.
„Můj pane, je mi to líto…“ ztuhl sluha a promluvil tiše. Šlechtic se zarazil uprostřed zapínání opasku. Zvedl pohled k Oldřichovi.
„Ach, můj drahý příteli, co nás to potkalo,“ zapnul si opasek. „Musíme odtud zmizet,“ pronesl a nechal sluhu, aby mu pomohl s pláštěm.
„I když, ne, ne, nemusíme. Já musím.“
„Můj pane…“
„Ty tu zůstaneš, Oldřichu. Žádné nebezpečí ti nehrozí.“
„Stejně bych nešel, můj pane. Jen bych vás zdržel – zabili by nás oba.“ Podívali se na sebe. Oběma bylo jasné, že sluha dnešní noci zemře.
„Byl jsi mému rodu vždy věrný, moudrý Oldřichu, a vždy ses držel správných hodnot.“
„Opatrujte se, můj pane,“ odvětil sluha. Teď, ve světle svíčky, v poslední hodině smrti, vypadal starší. Šlechtic přikývl a otočil se ke dveřím.
„Jděte přes kuchyň, můj pane,“ řekl mu ještě, ale sotva to dopověděl, zmizel v chodbě i cíp pláště.
Starý muž se posadil na postel a čekal.
Byli milosrdní – byli rychlí.

Stáli před malou mohylou z nanošených kamenů, do jejíhož čela zabodli tyč oběšenou ptačími pery. Vilém, Ratzor, Ela, princezna Lucilla, Dash, Derek a Nilvius.
„Zemřel v boji. Získá odpočinek,“ pronesl Ratzor. O tom, co řekl, nepochyboval. Neplakal, ale oči se mu leskly.
Ela vzlykala a princezna ji mlčky utěšovala. Derek stál lehce rozkročen, opíral se o kladivo a tvářil se zachmuřeně. Nilvius postával o něco dál celý nesvůj a na hrob se nedíval – neměl rád, když nemůže pomoci, a dnes nezachránil mnoho lidí. Ani ty dva, co jim pomohli. Jeho pomatená „schovanka“ tu teď nebyla – zmizela, nikdo neví kam a jak –, a tak stál opodál sám.
Vedle Dereka stál Dash, za pasem scimitar, který sebral jednomu z lapků. Netvářil se nijak nešťastně, ale bylo znát, že mu smrt Hraničáře není úplně lhostejná.
Vilda, který bitku strávil schovaný ve křoví, měl slzy na krajíčku a v hlavě mu zněly výčitky.
„Měli bychom jít,“ řekl Dash po chvíli, uklonil se mrtvému, otočil se a poodešel. Ostatní ho víceméně napodobili.
„Co… co teď budeme dělat,“ otírala slzy Ela.
„Jsme stále psanci. A je s námi princezna. A řekl bych, že už o tom musí vědět i král, že jeho dceru unesli. Musíme pryč – ale nemůžeme do sousedních království. Buď by nás i tam chytli a vydali, nebo bychom vyvolali válku.“
„Nabídl bych to, ále k trpaslíkům nemůžem,“ zabručel Derek. „Nic by to nevyřešilo.“
„Takže původní plán,“ zkonstatoval Ratzor.
„Původní plán?“ zopakoval Dash.
„Průsmyk,“ pronesla pro změnu princezna. I jí se smrt Hraničáře dotkla.
Dash se na ni dlouze podíval. Pak přikývl.
„Ano, to by šlo. Není to odsud tak daleko do Západní provincie, nejzápadnějšího správního celku Irnickova království. Je dlouhá spíše od severu k jihu, takže přejít ji od východu k západu nebude trvat tak dlouho. A má trochu separatistické sklony, nebudou nás tam tak snadno pronásledovat.“
„Proč nám vlastně pomáháš?“ vyjel na něj nečekaně Vilda. Oči měl trochu zarudlé, ale slzy otřené do rukávu.
„Protože… protože chci. Je to moje volba, že jdu s vámi. A rozhodnout se může i Nilvius,“ podíval se na něj. Léčitel se zatvářil překvapeně.
„Vás všechny už mají zapsané, ale mě a Nilviuse ne. My, když odejdeme, na šibenici nepůjdeme.“
„To je pravda,“ přikývl Derek. „Jak se rozhodneš, půlelfe?“
Všichni se na osloveného podívali.
„Já… půjdu také. Máte neuvěřitelnou schopnost vytvářet kolem sebe raněné,“ pronesl. Všem bylo jasné, že když půjde s nimi, skutečně bude mít o práci postaráno.
„Vildo?“ oslovil Viléma Dash.
„No?“
„Takže?“
„Takže… co? Jo. Aha. No,“ zamyslel se. „Dobře, půjdeme tedy k Průsmyku,“ řekl s náznakem vůdcovství, ale zapůsobilo to spíše komicky.
Lehký úsměv na tváři družinky ale v této těžké době přišel vhod.

„Otevřete bránu!“ zazněl povel.
„Otevřte bránu!“ ozvalo se podruhé a během chvilky se vrata skutečně začala otvírat.
Tvrz byla z větší části spíše dřevěná než kamenná, přesto ale bylo zřejmé, že nejde o žádnou chaloupku. Dřevěné palisády byly vysoké i tlusté a opatřené ochozy, v každém z rohů byla dřevěná věž – jen v jednom věž kamenná. Nejvyšší však byla kamenná věž čnějící z obytné budovy uvnitř hradeb. Z jejího vršku muselo být velice dobře vidět.
Však také k hlídání okolí tvrz sloužila – byla umístěna a postavena tak, aby její obyvatelé věděli o všem, co se kde šustne i na míle daleko. Proto se jí také říkalo tak, jak se jí říkalo – Oko.
Na nádvoří již bylo nastoupenou několik vojáků, stálá posádka tvrze. Nebylo jich moc – tak akorát, aby se mohli o tvrz starat.
Příchozí vstoupili dovnitř a nádvoří ze tří čtvrtin zaplnili. Brána se zavřela.
Velitel přešel ke správci tvrze.
„Tady je příkaz od vévody Heldegarda,“ předal mu pergamen opatřený pečetí s fialovou stuhou. Správce dokument převzal a přečetl ho.
„Samozřejmě,“ přikývl. „Vítejte na Oku, veliteli.“

Právě teď stál na oné nejvyšší věži. Hleděl směrem k Leretu… široká řeka se táhla od severu k jihu a v jejím jediném bodě stál most, jediná možnost, jak řeku přejít, široko daleko. Most bránil hrad a kolem – i když spíše za hradem, na druhé straně řeky – bylo město, zmíněný Leret.
Posel přivezl nepěkné zprávy. Hned ho velitel poslal dál, zpátky na východ, odkud byl se svým oddílem – složeným z jeho vlastních lidí a ze zbytků těch, kteří bojovali v Bludném hvozdě –, aby předal samotnému Vévodovi vzkaz.
„Ten hrabě…“ hleděl dál k Západní provincii, „to je ale grázl.“
Ale však on mu spadne hřebínek, pomyslel si.

Posadil se na kámen. Trochu ho bolely nohy, tak jim chtěl dopřát oddech. V koženém vaku, který si musel rukou poposunout, aby se mohl posadit, cítil Deník.
Už se dávno ztratil těm, kteří ho pronásledovali. Prý sebral nějaké zlato… z tábora Heldegardských! Z vojenského tábora, z tábora těch, kteří přijeli ztrestat zbojníky. Proč by měli nějaké zlato? Ale už mu bylo jedno, kdo tu povídačku rozšířil.
Zaměřil se na jiný cíl. Pomalu pronikal do tajů Deníku – alespoň ze začátku. Ale teď, když se o to snaží, jako by se všemu vzdaloval.
Co je štěstí? Pocit, že moc vzrůstá… tak to v Deníku stálo. On teď rozhodně šťastný nebyl.
A něco mu říkalo, že to souvisí s tím Vilémem, s tím na první pohled neschopným a bezcenným chlápkem. Byl si tím téměř jistý, že to souvisí s ním!
Byl na cestě už několikátý den. Tušil jen, kudy jdou – a že jdou k Průsmyku. Každý den se rozhlížel, ale nemohl je najít. Ten hajzl Dash musel vztyčit hradby, pomyslel si.
Vlastně, teď má zase pro jednou příležitost se rozhlédnout.
Zavřel oči a začal myslí tápat kolem sebe.
Míjel trhavé stíny, žádný ho nezaujal. Procházel se a nijak ho nepřekvapovalo, že na nic zajímavého nenaráží – nic jiného ani nečekal. Když tu náhle! Co je tohle? To se podívejme…
Podivné zřídlo moci. Nějaká pevnost? Kdepak ji máme… ach tady.
Tam se rozhodně musím zajít podívat, pomyslel si. Učinil mentální poznámku a vyklonil se přes hradby oné tvrze, na jejíž ochoz se dostal. Nic neviděl… a pak najednou, v místě, kde před chvílí nic nebylo, je spatřil. Potrhanou skupinku stínů, ze kterých jasně cítil, komu patří. Trvalo to jen okamžik – hned zase zmizely.
Otevřel oči, vstal a vyrazil. Nepřemýšlel nad svým štěstím, ani nad tím, proč hradba, kterou lovec lidí vztyčil, na chvíli polevila – důležité bylo, že teď ví, kde jsou.
Najednou se na cestě zastavil a z ničeho nic se zatvářil užasle. Najednou mu došlo, proč ho prostá tvrz tak zaujala.
Zasmál se a přidal do kroku.

Trvalo to několik dní cesty. Smrt jejich přátel – jak Hraničáře, tak Lunara – je tížila, ale nemysleli na ni a s výjimkou Ely, která plakala dlouhé noci, se s ní i docela smiřovali.
Cestou se museli skrývat, pohybovat se mimo cesty. Nechtěli být nalezeni – a tak Dash navíc vztyčil ve světě Stínů hradby, aby je nebylo možné najít ani silou mysli. Nemohl pak sice nijak využívat své ostatní Stínové schopnosti a zdál se den ode dne unavenější, ale naštěstí se do žádné krizové situace nedostali.
„Jsme blízko,“ řekl jednoho dne odpoledne. Zrovna se rozhodli zastavit na odpočinek. Poslední dobou stavěli čím dál tím častěji – obzvláště Vildovi dlouhé pochody nevyhovovaly.
„Západní provincie je od zbytku království oddělena řekou. V našem okolí je jediný přechod, most – druhé místo je na jih až u elfů, třetí dost mil na sever, kde je řeka mírnější. Musíme se přes ten most dostat. Je to strategické místo, stráží ho tedy hrad – Leret. Navíc kolem něj vyrostlo stejnojmenné město,“ vyprávěl, zatímco se všichni napili. Pak se také napil z čutory, která kolovala, a pokračoval.
„Neměl by být problém tamtudy přejít,“ řekl, ale princezna si odkašlala, jako by nesouhlasila.
„Západní provincie se chce v posledních letech odtrhnout čím dál tím víc. Je dost možné, že budou hlídat, kdo se tam snaží dostat,“ promluvila. Ostatním tak připomněla, že je princezna – ne že by si to neuvědomovali, na tom ani Eliny šaty nic nezměnily, ale jako by zapomněli, že musí mít o svém království nějaké informace.
„Možná… možná bych se měl rozhlédnout. Ve Stínech,“ odpověděl po chvíli Dash.
„To ale shodíš ochrany, ne?“ promluvil trpaslík.
„Ano… ale hned je zase nahodím,“ uklidnil je. „A budu si pak potřebovat odpočinout.“
„Tak do rána zůstaneme tady,“ posadil se Vilda znaveně na kámen. Nikdo nic nenamítal.
„Dobře,“ promluvil Dash. Posadil se do sedu se zkříženýma nohama a zavřel oči.
Všichni mlčeli.
Trvalo to jen chvíli a oči zase otevřel.
„Vypadá to…“ začal ztěžka, očividně dost vyčerpaný, „že se něco v Leretu děje. Brána je zavřená… a vypadá to, že se město otevře až pozítří,“
„Všiml si tě někdo?“ staral se Derek.
„Ne, neřekl bych. Byl jsem rychlý,“ přesunul se Dash do lehu v měkké trávě. Sotva tak učinil, tak ačkoliv to neměl v plánu, okamžitě zavřel oči a usnul.
„Ještě jsem se ho chtěl zeptat…“ začal Vilda, Ratzor ale zavrtěl hlavou.
„Jen ho nech se prospat,“ řekl mu.
„No jo no jo,“ zabrblal Vilém.
„Takže počkáme až do pozítří?“ zeptala se Ela.
„Vypadá to tak,“ přikývl Nilvius.
A tak rozbili tábor.