Kapitola XVIII.: Mapa Průsmyku (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hubené kmeny smrků a borovic se tyčily všude kolem, u pat ozdobené nízkým i vysokým porostem. V křoviscích kousek od cesty byla ukryta čtveřice postav: vysoká hnědovlasá Ela ve splývavých a lehce zamazaných šatech, vedle ní v potrhaném oblečení a v pláštíku černovlasá princezna Lucilla, dále v prostém šatu Vilda, který si s princeznou každou chvíli vyměňoval přihlouplé pohledy a úsměvy, a Jerlin v kamaších, kazajce a úzkém plášti. Ratzor v kroužkové zbroji s pláty byl s nimi, ale na rozdíl od nich nebyl ukryt, nýbrž se o to jen neúspěšně pokoušel.
Dva muži ve vesnickém oblečení na cestě, kterou sledovali, ho naštěstí i přes to nezaznamenali.
To se málem změnilo, když družina spatřila, jak ke dvěma mužům přišla nečekaná osoba – čaroděj Marachus. Ratzor chtěl hned tasit meč a vyběhnout na něj, aby konečně ukončil tu úzkost, která všechny při pomyšlení na něj stíhala, ale ostatní barbara duchapřítomně zastavili.
Vyměnili si významné pohledy – ten muž v temném hábitu a se jménem divně znějícího skloňování je zvládal neustále výtečně stopovat, neustále byl kousek za nimi, někdy možná i před nimi. Musejí být velice, velice opatrní…
A teď, když by potřebovali pokračovat v cestě, dát se fakticky na útěk, musí tady po okolí oslovovat vesničany, jestli nepotřebují s něčím pomoci, protože jen tak jim starý kartograf z vesnice řekne, kudy a jak do Průsmyku.
Na druhou stranu, zatím toho moc co na práci neměli. Zkoušeli se ptát v místním hostinci, ale nejspíše jim nikdo nevěřil, že to s tou pomocí zadarmo myslí vážně. Moc času na vysvětlování neměli – raději urychleně odešli, když si všimli, že je pozoruje dvojice zakuklených postav. S takovými už měli v minulosti co do činění.
Jediné, o co se nyní snažili postarat, byl výskyt nějaké dotykem přenosné nemoci.
Marachus v doprovodu dvou mužů odešel, družina se tedy také dala do pohybu.

Michal vypadal jako naivní mladík. Obutý byl v kvalitních kožených botách, pod šedým plátěným pláštěm s kapucí byl jasně vidět žlutou nití vyšívaný modrý varkoč. Poněkud otrhané prameny dlouhých hnědých vlasů mu neposlušně poletovaly kolem hlavy a obličeje, který naplňoval trochu hloupý úsměv.
Tak tomu bylo asi před hodinou – než potkal tu žebračku.
„Mladej pane, buďte tý dobroty a dejte chudý holce pár drobáků,“ prosila. Zmocnila se ho lítost a podal jí mince. Když mu děkovala, třásla mu pravou rukou a levou ho držela za předloktí.
Právě teď měl Michal na obou místech velice ošklivou rudou vyrážku, hrozně se potil a cítil v obličeji strašlivou horkost.
Když si uvědomil, jak strašnou má žízeň, padl na kolena.
„Pom… pomoc…“ zaskučel a zvedl hlavu, protože se před ním rýsoval obrys několika postav. Zamrkal, aby rozeznal tváře.
To jsou oni! Natáhl po nich podvědomě ruce.
„Ne, nedotýkejte se ho,“ varovala je Ela. Přidřepla k němu, ruce obalené v látce, a rychle mu vše natřela nějakou mastí.
„Bude v pořádku,“ řekla. Michal zamrkal – vše se opět změnilo jen ve hru stínů.
Ty mluvící zmizely tak, jak se objevily.
Omdlel.

„Ten by mohl být poslední… a i kdyby, tak všichni už vědí, jak tu mast vyr-“ zarazila se uprostřed slova. Před nimi by ještě nedávno stála tvrz – teď ale z trosek před nimi stoupal černý dým.
„Pojďte,“ prolomila ticho Lucilla a rozeběhla se k padlé pevnosti. Když tam doběhla, žaludek se jí zvedl – už ne tolik, jako by se zvedl před měsícem, ale přeci. Zem byla poseta mrtvými těly, většina z nich ještě úplně nevychladla.
„Musíme je pohřbít…“ pronesla. Bylo zjevné, že útočník nenechal žádné raněné, o které by se mohla družinka postarat.
„Na to nemáme čas – a ani nemáme lopaty,“ namítl Jerlin prakticky.
„Můžeme je spálit,“ navrhl Vilda a zalitoval. Sám se odsoudil k hodině tahání mrtvých těl. Velkou hromadu, kterou vytvořili, pozvracel. Během celého procesu několikrát.
„Ať vaše duše odpočívají v klidu,“ pronesla nakonec Lucilla. Zapálila hranici sama.
Když na oheň hodili šátky, kterými si chránili ústa a nos, a ušli od již jen doutnajícího popele sotva sto metrů, za záhybem cesty narazili na toho mladíka, kterému pomohli od nemoci.
Ten sebou cukl, načež vykřikl: „To jste vy!“
„Ano, my jsme ti pomohli…“
„Ale nee… já vím, kdo jste!“ usmál se spiklenecky.
Vyměnili si pohledy.
Princezna bleskově k mladíkovi přiskočila a s jediným slovem na rtech se ho dotkla.
„Spi.“
Mladík se sesul k zemi.

Nadával si. Určitě to byli oni. A zrovna, když na ně narazí, musí mít nějakou hloupou vyrážku. Chtěl mít dokonalé krytí, ale s tímhle nepočítal – no, stane se i nejlepším.
Hlavně, že ví, že je blízko. Pro jistotu si dojde do úkrytu pro své zbraně.
Za záhybem cesty na ně narazil.
Napnul všechny svaly jako šelma připravená skočit.
Ale počkat – během sekundy provedl nějaké počty. Ne, moc riskantní. Rychle se uvolnil, takže vše vypadalo jen jako leknutí.
„To jste vy!“ vykřikl zvesela. Možná až příliš.
„Ano, my jsme ti pomohli…“ odvětila mu jedna z dívek.
„Ale nee… já vím, kdo jste!“ usmál se spiklenecky. Slyšel, že ti hlupáci mezi sebou vezmou každého otrapu, co vypadá dost přihlouple na to, aby nemohl být lstivý.
Napadlo ho, že se možná spletl, ale to už nebyl při vědomí.

„Kdo jseš?“ byla první otázka, když se probral. Pokusil se vyprostit z pout – a povedlo se, ale sotva chtěl vyskočit na nohy, obrovské chlapisko ho přirazilo zpět ke stromu.
„To je hajzl… tentokrát pořádněji,“ utáhl mu zamazanej kluk s nehezkým kukučem pouta tak, že musel potlačit syknutí.
„A teďkonc budeš odpovídat,“ řekl mu z očí do očí. Vypadal jako blázen, který by ho klidně ubil k smrti. A to o tomhle slavném Vilémovi říkali, že se začal chovat jako dorostenec… neměl ho podceňovat.
„Kdo jseš?“
„Jsem Michal, proboha, proč mi tohle děláte, já jsem nic špatného neudělal!“ vykřikl zoufale a snažil se zachytit pohled jedné z dam. Všichni stáli kolem něj, uprostřed lesa, a pozorovali ho. V očích žen zachytil soucit – výborně.
„Jak víš, kdo jsem? Co tu děláš?“
„Já tudy jen procházel, co bych tu dělal… a vím, že jsi Vilda, protože to ví spousta lidí, vojáci tvůj popis všude hlásí, proboha, prosím, pusťte mě…“ zoufal si.
„Musíme ho pustit.“ Pronesla Lucilla.
Chvíli bylo ticho vyrušené jen tichým vzlyknutím.
„No dobře… ale…“ pronesl Vilda k zajatci. „Přísahám ti, že ti vybouchne hlava, jestli jen pomyslíš na to, že bys proti nám cokoliv podnikl!“
Michal na to nic neřekl, jen pomalu přikývl.
Pak ho pustili. Počkal pár chvil, aby se vzdálili – poté vstal a pokračoval v cestě pro své zbraně.

„Pomohli jsme vesnici a okolí od té nemoci, bude to stačit?“ zeptali se starce. Ten spokojeně přikývl.
„Ano, ano,“ odvětil kartograf, „bude to stačit, jen mi dejte chvíli… přijdu za vámi do hostince i s mapou.“
Posadili se tedy a objednali si něco k pití. Na jednu stranu měli radost z úspěchu, na druhou stranu byli nervózní, jak utíkal čas.
Nervozita dosáhla svého maxima, když se Ratzor sesul k zemi.
„Ratzore!“
„Někdo mu musel otrávit pití…“ Vilda se rozhlédl. Z hostince někdo urychleně odešel.
„Jdu za ním!“ vykřikl a vyběhl ven, nechávaje za sebou zbytek družinky, aby Ratzorovi pomohl.
Když vyběhl na nádvoří, spatřil postavu, jak běží k lesu. Prorazil si cestu bandou hrdlořezů – takových skupin se tu poslední dobou pohybovalo nějak moc – a s nadávkami v zádech utíkal za travičem.
Vběhl na mýtinku – travič nikde.
Místo něj uviděl Michala.
„Co ty tady…“ začal, když v tu chvíli si uvědomil, že se Michal rozhodně přihlouple neusmívá. A že má v jedné ruce zahnutou šavli. A že v druhé ruce drží kuši, kterou na něj míří – a že šipka je již na půli cesty.
Prudce, vlastně až nečekaně rychle, se otočil na místě kolem své osy a šipka prolétla kolem něj. Tasil dlouhou dýku.
„Sakra,“ zahodil Michal kuši a skočil po něm.
Sekl vedle, jak Vilda uskočil, a když sekl podruhé, zastavil jeho sek Vilda svou dýkou. Chvíli se přetlačovali, načež větší Michal útlého Vildu odstrčil a opět se rozehnal mečem. V tu chvíli se dal Vilda raději na útěk.
„Hej, ty tam!“ Ukázalo se, že bandě hrdlořezů nadávky nestačily. Vilda se prudce otočil – a opět se střetl s Michalem. Jen tak tak se skrčil, aby uhnul jeho ráně. Náhlý útok někoho cizího ozbrojenou skupinu překvapil, do boje proto zatím raději nevstupovali.
Vilda nebyl schopný na Michala svou dýkou dosáhnout, snažil se tedy hlavně uhýbat. Ale v jednu chvíli, když se Michal napřahoval, skočil k němu a chytl mu ruku s mečem. Nebodl ho však – Michal pro změnu chytil Vildovu ruku s dýkou.
Chvíli se přetlačovali ve stoje, boj se ale rychle přesunul na zem, kde po sobě lezli a snažili se dostat ke zbrani toho druhého. Michal pohybem zápěstí odhodil svůj meč a zaměřil se na Vildovu dýku.
Byl silnější a dýka se neúprosně blížila k Vildovu hrdlu.
Když tu náhle, jako kdyby zabijákovi došly síly, Vilda se napnul ze všech sil a vrazil dýku Michalovi do krku. Krev v ústech skoro komicky zabublala, načež na Michalově tváři ustrnul překvapený výraz.
Na nic nečekal, vyskočil na nohy a zmizel, protože z ničeho nic se odněkud objevil Marachus se svými dvěma kumpány…
„Chyťte ho!“

Ratzor byl naštěstí v pořádku – jed nebyl smrtící. Jen byl barbar stále ještě trochu zelený v obličeji.
„A tahle mapa… nás zaručeně provede skrz Průsmyk,“ ujišťoval se Jerlin.
„Ano, ano, přesně tak,“ přitakal stařec.
Dveře se náhle rozrazily.
„Máme mapu? Skvělý, tak na co ještě čekáme? Rychle, jdeme!“ vykřikl Vilda a zase vyběhl ven. Všichni vyskočili na nohy a následovali ho – útěk pokračoval.