Když slunce nevyjde (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Když slunce nevyjde

Jeremiáš se neochotně vysoukal zpod výklenku a nechal kapky deště, aby zvlhčily jeho strništěm zarůstající tvář. Slastně zavřel své ledově modré oči a dovolil smutnému povzdechu opustit jeho ústa. Život ghůla byl život na hranici. Hranici mezi nocí a dnem. Mezi temnotou a světlem. Mezi životem a smrtí. Služba nesmrtelným bývala zřídkakdy příjemná. Krvesajní byli egomaniaci, násilníci, lháři a pokrytci. Schovávali svou zrůdnost za porcelánově-křehké masky z předstírané galantnosti, strnulé formality a zastaralé etikety. Být jejich služebníkem obnášelo nejen vidět skrze tuto úzkostlivě opatrovanou iluzi, ale také se na ní aktivně podílet. Byla to vyčerpávající práce; jak fyzicky, tak emocionálně.
Udělal pár vrávoravých kroků do ulice. Jeho podpatky přitom tupě klapaly o dlažební kostky. Naslepo sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl dřevěné párátko, které následovně stiskl mezi zuby. Většinou jej do pár minut rozžvýkal a vyplivl, pomáhalo mu to se uklidnit. V posledních dnech jich takto znehodnotil více než by se mu chtělo počítat.
Noci byly naplněny bezpodmínečným posluhováním. Cokoliv, co nesmrtelní mohli chtít, muselo být vyplněno. Jistě, protinávrhy se povětšinou tolerovaly, ale krvesajní nebyli z těch, co by brali prosté „ne“ jako odpověď. Pracovat pro ně znamenalo klouzat se po spirále své vlastní příčetnosti čím dál tím hlouběji. S každým dalším dnem, bylo vaše svědomí zase o něco černější. Nesešlo na tom, jak hrozné vaše zločiny byly. Meč přeci není zodpovědný za životy, které jim končí. Jste jenom nástroj cizí zlovůle…přinejmenším, snažil si to nalhávat, Pravdou je, že se stával čím dál tím víc otupělým vůči utrpení ostatních. Jistě, byl stále ještě člověk, žijící člověk, alespoň si to myslel. V zrcadle se přeci jen viděl naprosto zřetelně. Vydržet ten pohled, ale bylo horší.
Dlouhé noci a stresující styl života po boku netvorů jimž byl služebník vydán na milost a nemilost si eventuálně vybere svou daň. Bledí, s černými kruhy pod očima. Mnozí z nich se snaží udržet si civilizovaný vzhled, ale jejich služba se vždy nějak projeví. Možná je to tik v oku, třesoucí se ruce nebo koktání. Jejich služba je život v lásce, která je zároveň zabíjí. Nezdravá a adiktivní. Krev nesmrtelných život dává, ale zároveň jej i bere.
Jeremiáš vzhlédl k šedivé obloze a naprázdno polknul. Kdekoliv jinde by měl příležitost si odpočinout, alespoň na pár hodin po rozbřesku, poté co splnil všechny své obvyklé úkoly, ale ne tak v Brně. Nesmrtelní zde nechodili spát, nikdy, a dokud nejdou spát oni, nespočinou ani jejich služebníci. Jak nyní bolestivě zjišťoval, nedostatek spánku se na smrtelnících nepříjemně podepisuje.
Déšť kolem něj dál dopadal do podvečerní šedi, když konečně dorazil k vzrostlému falickému objektu v srdci města. Obsidiánově černý monument nyní působil poněkud opuštěně ač se kolem něj jindy rojily davy lidí. Služebník si přehodil párátko z pravého koutku úst do levého.
Zaujala jej její kostkovaná bunda, tak vkusně ladící s jejím bílým deštníkem. Ochable ji zamával na pozdrav a přes jeho ústa přelétl unavený úsměv, tak skromný, jak to jen šlo. Žena na něj udiveně zamžourala a udělala pár nejistých kroků jeho směrem. „Nemyslela jsem si tě ještě někdy uvidím ,ty…“ Zarazila se a vzala jeho tvář do dlaní. „Vypadáš hrozně“. Nakrčila svůj malý nosík a tázavě naklonila hlavu na stranu. Něžně ji vzal za zápěstí a shodil její dlaně ze své deštěm zmáčené tváře. „Bylo toho na mě v poslední době hodně, ale nic, z čeho bych se nemohl vylízat.“ Zamračila se na něj, zřejmě nikterak přesvědčena jeho ujištěním. „Ta práce tě zabije, možná bys měl zvážit něco jiného“. Navrhla. Kdybych tak mohl. Lehce se zachvěl zimou a sílící třes v jeho dlaních mu připomněl, že již brzy bude potřebovat znovu svoji dávku. „Kat…“. Přemýšlel, jak začít. „Myslím, že bys měla na čas odejít z města.“ Odpovědí mu byl nechápavý výraz. „Co se děje Jerry? Zrovna jsme se potkali.“ Neměl čas, tohle byla chyba. „Kat prosím věř mi! Myslím jen na tvoje bezpečí.“ Její ústa se zkřivila hněvem. „Začal jsi snad brát drogy? Dostal ses do něčeho? Zatáhl jsi do toho mě?!“ Proč prostě nemůže dělat to co ji řeknu? Propukl v hysterický kašel a sledoval, jak se hněv z její tváře přelévá ve smutek. „Prostě odjeď, udělej si dovolenou, zmiz z tohodle města.“ Nevěřícně otevřela ústa. „A kam bych podle tebe měla jít?“ Jeremiáš se odvrátil od její slzavé tváře a otočil se k odchodu. „Čert ví. Vypadáš bledě, co třeba někam za sluníčkem.“
Zanechal ji v dešti pod Orlojem, zmatenou a prochladlou, zatímco svižným tempem spěchal zpět ulicí. Otráveně vyplivl rozžvýkané párátko na zem. Než tahle noc skončí bude zlomené srdce starého přítele tím nejmenším z mých hříchů.