Klepání (1. strana) | Články - Aragorn.cz

První den jsem se vrátila z běhání. Klíče položila na stolek a protáhla si namožené svaly při večerních zprávách. Televizi jsem nechala zapnutou, i když jsem se šla sprchovat. Jakmile jsem za sebou zatáhla závěs, ozvalo se zběsilé klepání na dveře. “Nech mě, sprchuju se,” křikla jsem a televize v obýváku zesílila.

Nemám klepání ráda.

Druhý den jsem kouřila na balkóně, který mířil do vnitrobloku. Ruské děti pode mnou si kopaly s míčem a pokřikovaly jedno na druhé “komunisto!”. Zrovna jsem odklepávala popílek z malborky do špinavého popelníku, když jsem uslyšela nesmělé ťukání na prosklené dveře balkónu. “Nech mě alespoň v klidu vykouřit tu cigaretu,” řekla jsem a klepání ustalo.

Klepání mě otravuje.

Třetí den jsem rýsovala návrhy v ložnici u stolu a snažila se u toho pít i kávu, aniž bych ji vylila na čerstvé nákresy. První klepání jsem ignorovala, než mě tři hlasité údery do stěny ve vedlejší místnosti vytrhly ze soustředění. “Zatraceně, pracuju, nech mě být!” vykřikla jsem a uhodila pěstí do stolu. Hrnek se převrhl.

Klepání mi prostě vadí.

Poslední den mě probudilo klepání na dveře ložnice. Byly to dva krátké údery, ticho, pak další dva krátké údery. “Nech mě na pokoji, spím,” zamumlala jsem a přetočila se na druhý bok.

Teď, když jsem se odstěhovala od rodičů a bydlím sama, mi klepání vadí nejvíc.