Koho si můžeme vážit (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Koho si můžeme vážit

Když vyjdu na ulici a rozhlédnu se, vidím kolem sebe obvykle lidi, tedy mimo jiné. Pohybují se po chodnících, sedí v autech, utíkají na autobus, vezou kočárek, nesou tašku, zkrátka jsou tu. Teď zas sedím ve třídě a kolem mě moji spolužáci. A lámou si hlavu s tím, koho si v životě váží.

Napadá mě, že lidé jsou vlastně takové malé balíčky, u kterých lze ihned zpozorovat kvalitu obalu, ale ne obsah. Tyto balíčky kolem mě na chodníku bez zájmu projdou, sedí vedle mě ve vlaku, zeptají se mě, kde je nádraží... Proč by se taky o mě měli nějak zajímat, když mě neznají a já neznám je. Ale tady ve třídě je to jiné, tady už mám pár balíčků rozbalených.

Přemýšlím s nimi o významu slovesa vážit si. Kdyby nebylo zvratné, neviděl bych nikde potíž. Šoupnu balík na váhu a je to. 85 kg. Žádný problém, přesné, jasné a rychlé zjištění tělesné hmotnosti. Váha se dá i odhadnout. Ale je tam právě to zájmeno si, a to slovo úplně mění moji situaci. S exaktní vědou tady nevystačím.

Nemůžu si vážit každého a ani nemůžu odhadnout, koho si v budoucnu vážit budu. Je pravda, že si vážím lidí obecně, protože jsem také člověk, vážím si všech slušných a dobrých lidí, také přírody, života, zdraví, světa kolem sebe, ale v tomto zamyšlení bych měl být asi konkrétnější. Jistě si například vážím slavné historické osobnosti, významného umělce, vědce pro to, co umí, co dokázal, ale když ho potkám na ulici v elegantním obleku a v klobouku, tak zase jen projde kolem mě bez povšimnutí. A pak, co když je to sice vynikající hudebník, nadaný a talentovaný, ale ve skutečnosti zlý člověk. To právě nevím. Tak si ho vážím jen pro něco.

Nemůžu někoho přesněji ocenit, pokud nerozbalím balíček a neprozkoumám, co se skrývá uvnitř. Platí to i opačně. Také si některých lidí vážím více, jiných méně. A pak jsou lidé, není jich mnoho, v nichž se vidím jako v zrcadle. Když se směji, tak oni se smějí také, když jsem smutný, neprojdou jen tak kolem, ale pomůžou mi vzchopit se. Tito lidé v nás budují naši vlastní jistotu a radost ze života. Můj mozek si proto dělí lidi na několik skupin. Například na známé, kamarády, přátele, členy rodiny, spolužáky, na osoby, které se mým životem jen tak mihly, ale zanechaly tam své místo z různých důvodů… Je mezi všemi lidmi zkrátka naštěstí pár těch, kteří pro mě znamenají více než ostatní, tyto osoby vám přiblížím. Vlastně vyberu si jen jednu – svého bratra. Velice si ho vážím nejen pro to, co pro mě udělal, ale také pro jeho povahu a radost, která z něj vyzařuje a kterou umí přenést i na mě. Je to můj bratr, kamarád, přítel, pomocník i rádce.

Za svůj život jsem se toho hodně naučil, dozvěděl se mnoho zajímavých věcí, ale ještě mi bude trvat dlouho, než budu umět dobře vystihnout povahu člověka, pokud to vůbec je možné. Někdy na to nestačí celý život. Jindy naopak poznáme toho druhého během chvíle, jde o to, co pro nás ten druhý udělá, čím nás obdaruje, a nemyslím tím pětikorunu na autobus. I když i to se cení.

Ale rád bych se vrátil ke svému bratrovi, k člověku, jehož si asi vážím ze všech lidí nejvíce.

Můj bratr je mladý, urostlý, silný… no, tak tohle asi nebudou slova, která očekáváte, že?

Dobrá, máme tu duši. To je to pravé slovo. Duše – abstraktní pojem, neuchopitelný, nedefinovatelný, neprozkoumatelný, ale nakonec vždycky zjistíme, že duše je to, co nás nejvíce zajímá, co se neokouká, co se nikdy nedá tak úplně odhalit. Můj bratr je majitelem báječné duše. S ním prožívám spoustu pěkných chvil, něco pro mě znamenají, o takovém člověku já chci psát tuto práci, protože jeho osoba se mi ihned vybaví ve chvíli, kdy po mně někdo chce, abych hovořil o lidech, jichž si vážím. Můj bratr není často k zastižení, ale kdykoli potřebuji pomoct, tak si pro mě najde čas, když něčemu nerozumím, vysvětlí mi to a poradí mi. Občas se pohádáme, ale to nevadí, když v pozadí je stále přítomna soudržnost, úcta, láska a vážnost. Bylo mnoho krásných chvil, které jsem s ním zažil, vlastně těch nejhezčích, a jistě jich ještě mnoho bude.

Intenzivně si v této souvislosti vzpomínám na básníka Jiřího Wolkera, který si přes svoji nemoc a vědomí blížící se smrti (nebo možná právě proto) dovedl hluboce vážit věcí. To znamená, že si musel vážit lidské práce a skrze ni pak lidí. Milovat lidi, život a svět. Byl to velký muž, který dle mého úsudku věděl přesně, co znamenají slova, o nichž je celá moje práce.