Konec příběhům (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Seskočil ze zdi a dopadl na vyprahlou, kamenitou zem vrakoviště. Přistání nebylo nijak lehké, ale udržel se v dřepu. Podepřel se rukama, aby udržel rovnováhu a v pokleku vyčkával. Naslouchal okolním zvukům, kterých bylo v tomto ročním období, několik týdnů před koncem školy, mnoho. Byl zde však klid. Vrakoviště bylo od koupě novým majitelem nehlídané. Jednou do měsíce si někdo přijel pro pár součástek z aut a to bylo vše. Věděl to, avšak když je vám právě tolik let, jako našemu hrdinovi, je lepší dvakrát se přesvědčit, než později litovat. Nikdy nevíte, do jakého problému se toho dne dostanete.

Všechna ta prorezlá, napůl rozebraná auta tu ležela ladem. Nikdo se o tohle místo nezajímal. Avšak pro třináctiletého Lukáše, který neměl žádného sourozence, bylo obří vrakoviště kouzelným místem, v němž se odehrávala všechna jeho dobrodružství. Jako právě tohle…
„Kudy to přelezl? Dělej, vysaď mě, ať nám neuteče jako posledně. Vysaď mě! A Aleše taky! Pak mu nadběhneš u brány na druhý straně! Tam to bude mít těžký. Je tam ostnatej drát, bude to přelízat dlouho, takže ho stihneš. Dělej!“
Hlasy se ozývaly zpoza zdi, kterou Lukáš před pár okamžiky zdolal.
„K tý bráně nepudu! Tam má barák ten Pošuk! A vy víte, co se říká…“ ozval se jiný chlapec za zdí.
„Nebuď z něj pořád posranej a padej!“ promluvil poslední z pronásledovatelů.

Náš hrdina už další rozmluvu neslyšel. Věděl, že pokud si nepospíší, bude v pasti, z níž se mu nepodaří uprchnout. Před dvěma léty jej David s Alešem chytili. Donutili ho svléknout se do trenek a skočit do mělkého bahnitého jezírka prorostlého kopřivami. Bylo to hnusné a kruté a Lukáš si nechtěl nic podobného zopakovat. Ptáte se, proč si tito tři zlosyni vybrali právě našeho hrdinu? Za prvé, co by to bylo za hrdinu, který nemá své nepřátele? Ale to nebyl hlavní důvod. Pronásledovali jej, protože byl většinu času sám, takže byl tou nejsnazší kořistí, kterou byste v tomto kraji mohli nalézt.

Rychle přelezl řadu zrezivělých vozidel a doběhl ke třem zdemolovaným vrakům posazených na sobě. Byla to jedna z vrakových věží, kterých bylo po celém pozemku celá řada. Někdo je zde nastavěl, protože na vrakovišti nebylo více místa. Proto se rozhodlo dávat je pomocí malého jeřábu na sebe, čímž se ušetřilo trochu místa. Některé věže byly velmi nestabilní nebo pobořené, ale tahle vypadala pevně. V podobné hromadě šrotu se Lukáš jednou schovával, jako lupič prchající před spravedlností. Ale to v tuto chvíli nehrálo žádnou roli. Měl velký problém a právě na něj se musel soustředit.

Rozhlédl se, zda někde neuvidí své pronásledovatele a vylezl na vrchol vrakové věže. S lehkým vrznutím otevřel dveře. Rychle se posadil na přední sedadlo, na místo spolujezdce. Zabouchl dveře. Byl schován v útrobách nepojízdného, zrezivělého Forda, v němž bylo celkem pohodlí, protože jeho střecha nebyla zmačkaná.

Strach jej nutil sedět zaražený v koženém, potrhaném sedadle tak, aby mu nebyla vidět žádná část těla. Bál se. Že ho najdou. Že ho zmlátí…
Cítil, jak se celý třese. Levá noha mu strachy začala poskakovat. Nepříjemný tik v takovéto situaci. Oběma rukama křečovitě svíral své džínové kalhoty. Byl velmi nervózní. Bál se. Oči upíral do zablácené rohožky pod sedadlem a přemýšlel. Co se s ním stane, když ho chytí? Co s ním bude? Snad mu neublíží… Z okolí se neozývaly žádné zvuky. A to mohlo znamenat něco dobrého, anebo něco velmi špatného. Kde asi mohou být jeho pronásledovatelé? Lukášova zvědavost, stejně jako zvědavost kohokoli jiného, nad strachem převládla.

Pomalu se vysunul po potrhaném koženém sedadle a vyhlédl ze špinavého okna. Nikde je neviděl. David se svými kumpány byl pryč. Nevšimli si ho. Našemu mladému hrdinovi se velmi ulevilo. Cítil, jak se mu krev z hlavy vrací na svá správná místa a srdce přestává závodit. Chvíli jen tak seděl, uklidňoval se a uvažoval o příští taktice úniku.

Uklidnit se však příliš nestihl, protože se jeho směrem blížil zvláštně vypadající, postarší muž, kterému nikdo neřekl jinak, než Pošuk. Prořídlé, dlouhé, mastné, šedivě hnědé vlasy mu spadaly do očí a zarostlé tváře. Díval se stále před sebe a slabý letní větřík, který zrovna začal vát, lehce olizoval starý, špinavý kabát, jenž měl na sobě. Trochu teplo na tento typ oděvu, nemyslíte?

Zastavil se několik málo kroků od úkrytu našeho hrdiny, přičemž své ruce schovával stále v kapsách svého kabátu. Začal se nervózně rozhlížet, jako by očekával neznámou společnost, která se má v zápětí dostavit.
Na kapotu nejbližšího auta vyskočil černý, chundelatý, špatně živený kocour. Byl tak hubený, že by se klidně protáhl malou myší škvírou, i když si myslím, že tento kocour nikdy žádnou myš nechytil.

Lukáš stále vykukoval umaštěným oknem ven a pozoroval scénu dole pod sebou. Na své pronásledovatele úplně zapomněl. Jeho myšlenky se nyní soustředily pouze na zvláštně vyhlížejícího muže mezi vraky aut, protože se právě odehrálo něco, co našeho hrdinu fascinovalo a mě samotného také. Kocour naklonil hlavu na stranu a promluvil.

„Dobrý den, drahý příteli.“
Bylo to několik metrů vzdálené a Lukáš neměl stažené okénko, přesto byl celý rozhovor celkem dobře slyšet.
„Zdravím tě. Jaká byla cesta?“
„Nebylo to nic extra, ale přežil jsem. Časy jsou zlé, musíme se skrývat, jak to jen jde,“ odpověděl kocour.
„Je mi to jasné. Nesmíme se už tak často scházet. Tak co máš pro mě za novinky tentokrát?“ otázal se postarší muž a poklekl na koleno, aby byl ve stejné výšce jako jeho společník. Kocour přešel blíže k muži a…

* * *

„A co bylo potom?“ vyzvídal Lukášův kamarád.
Jsem si jistý, že jste si do této chvíli o našem hrdinovi mysleli, že nemá žádné kamarády, protože má za nepřátele největší mlátiče na škole… ale to se mýlíte. Měl kamarády. Tedy vlastně jednoho. Jmenoval se Marek. Byl o dva roky starší, o hodně vyšší a mnohem chytřejší, než náš černovlasý hrdina. I přesto byli nejlepší přátelé. Znali se už od malička. Jejich otcové spolu také vyrůstali. Skvěle si rozuměli. Lukáš se často snažil vylákat svého kamaráda ven, za dobrodružstvím, avšak Marek se v poslední době nikdy nenechal přesvědčit, protože se skoro celé dny doma učil. Po prázdninách nastupoval na gymnázium a jeho rodiče chtěli, aby nezahálel. Ale byly zde i chvíle, jako je právě tahle. Byl podvečer a Lukáš vyprávěl svému kamarádovi, co se mu toho dne přihodilo.

„No, a pak už jsem je neslyšel. Bylo to moc potichu. Něco mu pošeptal,“ dovyprávěl zklamaně a posadil se na židli vedle Markova stolu přeplněného knihami- matematiky, češtiny, dějepisu a fyziky. Marek ve svém skromném pokoji neuklízel snad staletí. Nikdy si svého nepořádku nevšímal, převážně asi proto, že nikdy neroztahoval záclony u okna, za nimiž bylo otevřené okno. Vždy měl rozsvícenou jenom malou lampičku a plně se oddával studiu.
Marek se podíval na svého přítele nedůvěřivým okem. „A potom jenom tak odešli?“
„Jo. Ten kocour skočil někam mezi auta a byl pryč. Pošuk ještě chvíli zůstal stát. Rozhlížel se. Vyčkával. Nevěděl, že jsem je viděl, ale já si myslím, že tušil, že něco není v pořádku. Dokonce se na chvíli podíval nahoru k mému autu, ale já jsem se stihl rychle schovat, takže mě neviděl.“
Lukášův kamarád se znovu zatvářil dosti nedůvěřivě. „Určitě?“
„Jasně. Jsem si jistý. Proč se na to pořád ptáš? Nevěříš mi nebo co?“
„Věřím, ale co když si tě všimnul a jenom to na sobě nedal znát a jednou si na tebe někde počká, až půjdeš domu? Takže se to vážně stalo?“
„Jo, stalo. Celé je to pravda!“
„Přísaháš, že sis to nevymyslel?“ zeptal se vážně Marek.
„Přísahám. Ať se propadnu, jestli kecám,“ odpřísáhl mladší chlapec.
„Už jsem Pošuka dlouho neviděl. Jak vlastně vypadá?“
Náš hrdina se na chvíli zapřemýšlel. „Měl na sobě dost obnošený kabát. Takový hnusný dlouhý prošedivělý vlasy…“ Lukáš to nestihl dopovědět, protože se odněkud z domu ozval nelibý hlas Markovy maminky, která nerada viděla, když někdo rozptyluje jejího syna od učení.
„Lukáši, volali tvoji rodiče. Máš jít okamžitě domů. Prý ses doma od rána zase neukázal a docela rádi by věděli, jestli se ještě hodláš objevit.“
„Tak já už musím jít,“ řekl Lukáš zklamaně.
„Měj se hezky. Hlavně si dávej pozor na ty pitomce ze školy a na Pošuka taky. Chodíš kolem tý jeho barabizny každý den, aby ti něco neudělal. A nikomu o tom, co si viděl, neříkej, aby se to nerozkřiklo,“ vysvětloval spiklenecky Marek.
„Neboj, nikdo kromě tebe mě stejně neposlouchá,“ oznámil s úsměvem. „Každý by mi řekl, že sem si to jenom vymyslel a začali by si mi smát, jako vždycky. Dyť víš… jak jsem se minule snažil ve škole vyprávět ten příběh o ohnivě příšeře…“
Marek se nahlas zasmál. „Ale to sis vymyslel od začátku do konce. Kdybych neznal ten les, kterým se ta potvora potulovala, řekl bych si, že i ten sis vymyslel. Tvoje podání bylo sice hezký, ale těm puberťákům bez fantazie něco takového nemůžeš vyprávět.“
„Jo, asi máš pravdu. No nic, už musím padat, jinak dostanu doma zase pár facek. Naši si myslí, že jsem pořád malý dítě, který se o sebe neumí postarat. Tak ahoj,“ řekl nakonec Lukáš a jako každý malý chlapec při odchodu nepřiměřeně bouchl s dveřmi.

* * *

Lukáš si zrovna prohlížel všechny znuděné obličeje, s nimiž společně navštěvovat tuto třídu, když v tom zazvonilo na konec poslední hodiny. Paní učitelka ještě rychle zadávala domácí úkol na víkend. Lukáš měl už všechny věci z lavice sbalené v tašce a nervózně vyčkával, až bude propuštěn.

„Tak můžete jít. Ten úkol napíší všichni, bez výjimky,“ řekla učitelka a při posledních slovech se podívala na našeho hrdinu. Lukáš samozřejmě chtěl nosit všechny úkoly, jako správný žák, ale vždycky se mu tak nějak vykouřily z hlavy. A když si je náhodou pamatoval, stávalo se, že nevěděl jak je vypracovat. Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout žádání rodičů o pomoc, kteří nebyli často doma, byl nepsat ho vůbec. Určitě to znáte. Rodiče vám rádi pomohou s úkolem a poté se vás další hodinu vyptávají, zda to doopravdy umíte. Zda to nepotřebujete s nimi znovu probrat… No, prostě se vás snaží zdržovat, aby dokázali, že vás nezanedbávají, a aby vám ukradli všechen čas, který se dá strávit mnohem příjemněji.
Dvakrát se nerozmýšlel. Rychle zvedl židli, na níž celý den seděl a položil ji na lavici. Hodil si na záda školní tašku a rychle vyrazil ze třídy do šaten. Doufal jen, že se při tom zdržení ve třídě vyhne setkání s Davidem a jeho kumpány.

Napadá vás otázka, proč se Lukáš nekamarádí s někým jiným kromě Marka, třeba s dětmi ze své třídy? Mi tato otázka dlouho vrtala hlavou. Samozřejmě jsem se ho mohl zeptat, ale nikdy jsem neměl dost odvahy. Nakonec jsem se to dozvěděl, úplnou náhodou, když jsem se jednou po vyučování potloukal poblíž Lukáše, před školou. Několik dětí se k němu vydalo a spustili se s ním do řeči. Lukáš byl rád, že si s ním někdo opravdu chce povídat a když se spolu dali do hovoru, Lukáš začal vyprávět příběh, který se mu stal… Vyprávěl jim, jak před nedávnem viděl v lese obrovského kameného golema, jenž se zvedl ze dna kamenolomu… Dříve, než vůbec stihl dokončit své vyprávění, všichni se mu začali smát a odešli. Byl prohlášen za „divného“ kluka, který se chová jako malé dítě a od té doby s ním nikdo nemluvil. Báli se, že znovu začne vyprávět nějaké nesmyslné, dětinské příběhy, jež nikoho nezajímaly.

Přeběhl šatnou. Zastavil se u své skříňky a rychle si začal přezouvat boty. Mezitím se zběsile rozhlížel, zda někde neuvidí své úhlavní nepřátele.

Navlékl si tenisky. Pantofle hodil do skříňky. Kolem něho pobíhaly hordy školáků, kteří se nemohli dočkat, až se dostanou ze školy a začnou jim dva dny volna, které neměly nic společného se školou. A mezi nimi David. S taškou na jednom rameni si surově probíjel cestu ke své skříňce. Neváhal kohokoli, kdo by mu stál v cestě nebo se mu do ní dokonce postavil, srazit k zemi.

Lukáš spěšně zamkl skříňku. Vyběhl ze šatny, otevřel prosklené dveře a vyrazil nejkratší cestou domů. Podél železničních kolejí. Kolem vrakoviště, které se nacházelo skoro na konci města.

Bydlel asi dva a půl kilometru od školy. Samozřejmě jste mohli jít po silnici nebo jet autobusem, ale proč, když tudy jste byli doma za několik málo minut.

Náš hrdina přešel přes železniční most, který se pnul ve výšce patnácti metrů, nad poměrně úzkou řekou, jejíž jméno se mi v tuto chvíli nevybavuje a sešel z kolejí na louku v blízkosti vrakoviště. Celou cestu, jak se vzdaloval od školy, sledoval, zda není pronásledován. Dnes musel mít šťastný den. Nikoho za sebou nezpozoroval. Znovu se podíval za most, jestli se nespletl. Nic.

Ponořil se do vysoké trávy, která obrůstala celé vrakoviště, a pokračoval dál. Taková vysoká tráva je celkem prevít, když vám sahá až po hruď. Ale zas na druhou stranu, když je nejhůř, můžete se v ní krásně schovat. Lukáš se chtěl na Markovu radu vyhnout, co největším obloukem karavanu, v němž bydlel Pošuk. Proto se prodíral tím nejhorším možným místem. Avšak ani to nemohlo, aby se toho dne, právě v tuto chvíli něco nestalo.
„COŽE?“ ozval se hřmotný mužský hlas z Pošukova karavanu. „Jak je možný, že je Baltazar porazil? Nemá tolik vojáků. A nemá žádnýho učedníka, který by mu pomohl kouzlit…“

„Pane! Domníváme se, že získal ono žezlo, po němž jste tak dlouho toužil…“ odpovídal jiný hlas mnohem tišeji.
„Ne! To není možné. Zavolejte mi Saltora!“
„Ano, pane. Pokusím se ho sehnat,“ řekl druhý hlas a vytratil se.
Takový podivný rozhovor by jistě zaujal a překvapil každého. Není se tedy čemu divit, že se Lukáš přikrčen, opatrně, aby na sebe neupoutal pozornost, prodral vysoko trávou. Až ke starému karavanu, kolem něhož byl neskutečný nepořádek.

Přikrčen zůstal ukryt v trávě za prorezlým sudem. Několik metrů před ní byl karavan s otevřeným oknem, v němž viděl starého Pošuka. Stál zády k Lukášovi a pokračoval v rozhovoru s neznámým hlasem, vycházející z hlavy mladého muže, která se náhle objevila v zrcadle.
„Tak, kde je?“ zeptal se rychle Pošuk.
„Pane, nemůžu ho najít. Nikdo ho prý dneska neviděl,“ ozval se znovu hlas.
„Už nemohu déle mluvit. Někdo by nás mohl vystopovat. Ozvu se znovu zítra.“
„Jste si jistý, že je to bezpečné? Co když nás už někdo sleduje a ví o našich plánech? Co když někdo sleduje přímo vás? Mohli tam někoho nasadit, pokud o nás vědí.“
„Nesmysl! Žádné zaklínadlo není tak silné, aby mohlo přerušit ochranu, kterou jsem zde vytvořil. Musím končit. Na zítřek mi sežeňte Saltora, ať se se mnou spojí.“
„Jistě. Tak zítra, pane.“
Lukáš nevěřil vlastním očím. Nemohl se pohnout. Byl jak přimražený. Pošuk začal přecházet ve svém karavanu s rukou pod bradou. Přemýšlel. Lukáš se po chvilce probral. Pomalu se odplížil, tak daleko od karavanu, jak jen mohl a rychle upaloval k Markovi, který toho dne nebyl ve škole.

* * *

Marek se celý den doma učil, ale nyní seděl zaražený ve své židli a s neskrývaným úžasem naslouchal každému slovu, které vyšlo z Lukášových úst. Na nic se neptal. Jen poslouchal. Až nakonec Lukáš dovyprávěl. Chvíli mlčeli a nevěřícně na sebe zírali. 'Opravdu se tohle děje?' prolétlo oběma hlavou.

„To vypadá, že je to nějaký čaroděj, ne?“ zeptal se Lukáš, který se jako první odvážil porušit ohlušující ticho, které nastalo po jeho vyprávění.
„Opravdu se ta hlava vznášela v tom zrcadle?“ otázal se trochu pochybovačně Marek, aniž by se pokusil odpovědět na otázku, jež už poletovala ve vzduchu.
„Jo. Vznášela se tam. A on se s ní bavil. Jako s tím kocourem. Celou dobu byl ke mně otočený zády, takže mě nevi…“ nestačil dokončit Lukáš, protože Marek začal nahlas přemýšlet.
„Spíš mě zajímá, jak to myslel s tou ochranou. Možná, že se nemusí rušit žádným zaklínadlem. Možná ji prostě mohou prokouknout určití lidé. Nebo tak něco… Protože ty si je viděl. To je prostě úžasný. Zítra půjdeme spolu, ano? Chci to vidět taky. Nemůžu o takovýhle zážitek přijít.“
„Dobře. Aspoň se tam nebudu bát jít, když půjdeš se mnou. V kolik pudem?“
„Zítra je sobota, takže na tom moc nezáleží. Ale musíme někdy dopoledne, hned ráno, třeba v osm. Odpoledne už tu bude stěhovací auto, tak musím pomáhat s těmi nejdůležitějšími věcmi…“ vysvětloval Marek.
„Jaký stěhovací auto?“ podivil se Lukáš.
„Promiň, já jsem ti o tom nějak zapomněl zmínit. Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že se na konci roku asi budeme stěhovat?“
„Hm,“ přitakal lehce Lukáš.
„No, tak před pár dny volali tátovi, že ho potřebují už v pondělí v té nové práci v televizi. Takže to stěhování nejdůležitějších věcí proběhne tenhle víkend. Pro zbytek se vrátíme, až se pořádně zabydlíme v tom novém bytě, který táta sehnal.“
Našemu hrdinovi se v tom okamžiku v žaludku usadil obrovský kámen, který nabýval na velikosti. „Už tenhle víkend? Dyť musíš dokončit školu… a tak,“ snažil se Lukáš.
„Tři týdny do konce školy a navíc v deváté třídě. Prý sem skoro celý rok nechyběl a mám dobré známky, takže… Vysvědčení mi pošlou dodatečně… Sice nepůjdu na tu školu, kam jsem chtěl, ale nějaká dobrá v tom hlavním městě taky bude. Ale ten zítřek platí, jasný?“ zeptal se Marek s nepříliš věrohodným úsměvem.
„Dobře. Tak zítra ráno. Přijdu pro tebe v osm,“ dokončil zklamaný Lukáš, a když odcházel, opět nepřiměřeně bouchl s dveřmi.

* * *

Bylo ráno. Slabé sluneční paprsky prošly škvírkami mezi žaluziemi a posvítily našemu spícímu hrdinovi do obličeje. Lukáš se na chvíli převrátil na druhou stranu, aby mohl ještě chvíli spát, ale najednou si uvědomil, že je sobota ráno. Poslední nebo předpolední den, jenž může strávit se svým nejlepším kamarádem. Rychle se vyhrabal z postele. Podíval se na hodiny, které visely nade dveřmi. Půl deváté. Zaspal. V celém domě byl klid. Jeho rodiče stále spali. A jistě ještě několik hodin spát budou, protože předchozí večer byli v nedaleké restauraci na večeři a na ochutnávce vín.

Okamžitě na sebe hodil oblečení, které se mu jako první dostalo do ruky. Vyběhl z domu a utíkal přímo k Markovi, který bude určit naštvaný, že jde pozdě. Bydlel jenom několik ulic od Lukášova domu, ale i tak mu cesta trvala přinejmenším pět minut.

Před domem Markových rodičů už stálo velké stěhovací auto. Několik mužů od stěhovací firmy chodilo z domu k autu a zpět a nosili různé věci, jako stůl, židle, poličky, lampičky. Lukáš přešel až k domu, když uviděl Marka, jak se svým otcem táhne dřevěnou skříň.
„Ahoj,“ pozdravil Lukáš.
Marek se na něj podíval nepřátelským pohledem. Poté se podíval na svého otce.
„Jen běž!“ řekl Markovi tatínek.
„Promiň, trochu jsem zaspal. Tak co? Už můžeme jít?“ zeptal se vzrušeně.
„Tak ty si myslíš, že je to sranda jo? Že ti budu dělat debila?“ začal rozzlobeně Marek.
Náš černovlasý mladík se na svého kamaráda nevěřícně podíval. Nechápal, co se děje. „Jaká srandu? O čem to mluvíš? Jak to, že už je tu ten stěhovák? Říkal jsi, že přijedou až odpoledne. Dopoledne si měl mít volný.“
„Odpadnul jim nějaký kšeft, takže jsou tu dřív,“ začal Marek. „Když ses v těch osm neukázal, tak jsem tam šel bez tebe. Teď mě dobře poslouchej! Byl jsem až u toho karavanu. Ten chlap, kterýho si viděl v zrcadle… a teď se podrž… je jenom hlava vyřezaná z nějakýho blbýho plakátu, kterou si na to zrcadlo přilepil. Sis to celý zase vymyslel, jako vždycky. Vymýšlíš si kraviny a já ti je žeru… Jsi lhář! Přísahal jsi… Přísahal jsi, že je to pravda, to co si viděl. Celý sis to vymyslel.“
„Ale…“ snažil se Lukáš.
„Teď mě nepřerušuj. Ten starej dědek je senilní. Viděl jsem ho, jak si s tou hlavou povídá a pak začal mluvit na toho kocoura, o kterém si mluvil. To co měla říkat ta kočka, říkal pořád ten chlap. Jenom změnil hlas. Nemá to v hlavě v pořádku, stejně jako ty. Povídá si prostě sám se sebou a představuje si, že je čaroděj, který je uvězněn v tomhle světě. Ptal jsem se na to táty. Povídal mi, že už je takový od malička. Kdysi si spolu dokonce hráli, ale on zůstal uvězněný ve svém vlastním světě. A nemůžou ho odvést do žádné léčebny, protože nikomu nikdy nic neudělal. Rozumíš tomu, co ti říkám?“
Lukášovi se skrze oči draly slzy. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit. On to viděl. Ten kocour mluvil. Ta hlava v zrcadle se hýbala, mluvila, pohybovala rty… Nemohl promluvit. Nevěděl co říct. Hlavu měl přeplněnou myšlenkami. Myšlenkami, které ho ničily, zabíjely jeho představivost. Nemohl se udržet. Brečel. Plakal jako malé dítě. Stejně jako já právě teď, když si na ten okamžik vzpomínám.

Lukáš se se slzami v očích rozeběhl zpátky domů. Nemohl si pomoct. On to přeci viděl. On znal pravdu, proč mu ji vzal? To přeci nemohl. Přeci ví, co viděl… Myšlenky mu létaly hlavou rychlostí blesku a nebyla to jenom nějaká myšlenková bouřka. Tohle byl hurikán, tornádo, které ho smetlo z povrchu zemského.

Zabočil za roh a narazil nohou do železného sloupku. Rozrazil si koleno. Nevnímal bolest. Byl zaměřený pouze na slova, která mu před chvílí řekl Marek. Jeho nejlepší přítel. „Jsi lhář. Přísahal jsi…“
Doběhl domů. Už přestal plakat, ale stále se myslel na ta slova… Vyběhl po schodech ke svému pokoji a zabouchl za sebou dveře.

* * *

Celý den seděl zavřený ve svém pokoji. Stále nemohl uvěřit tomu, co mu Marek řekl. Seděl u svého psacího stolu a dělal domácí úkol do školy, protože to bylo jediné, co jej dokázalo přimět přemýšlet nad jinými věcmi. Vedle sebe měl položený talíř od oběda a od večeře, kterou před chvíli dojedl.

Bylo přesně sedm hodin a deset minut, když Marek zaklepal na dveře Lukášova pokoje a poté pomalu vstoupil.
„Ahoj,“ řekl přátelsky Marek.
Lukáš se odsunul od svého stolu a podíval se na Marka. „Ahoj.“
„Tak, už je to tady. Odjíždíme… Víš, přišel jsem se ti omluvit. Neměl jsem na tebe tak křičet a vůbec jsem neměl právo ti říkat, že jsi lhář. Bylo to ode mě dost hnusný.“
Lukáš se díval do podlahy pokryté kobercem. Nechtěl se setkat s Markovým pohledem. „To je dobrý. Já to chápu,“ vypadlo potichu z našeho hrdiny.
„Víš, nechtěl jsem odtud odjet takhle… Nechtěl jsem na tebe tak křičet, prostě to ze mě vylétlo.“
„Jasný. Už si to tak neberu.“
„Takže se na mě nezlobíš?“ otázal se pomalu Marek.
„Jak bych mohl. Řekl jsi jenom to, co byla pravda. Asi jsem si to opravdu jenom představoval,“ přiznal spravedlivě Lukáš.
„Takže všechno dobrý?“
„Všechno dobrý.“
„Navždy přátelé?“
„Navždy.“
„Budeš mi chybět, Lukáši. Hlavně ty tvoje vymyšlený příběhy, který se skvěle poslouchaly.“
„Ty mi budeš taky chybět, kámo, moc,“ dokončil Lukáš a podal si Markem ruku.

* * *

Uběhly dva týdny. Marek byl pryč. Lukáš byl sám. Už dávno se vymanil ze spárů negativních vět, které mu Marek v den odjezdu řekl a nyní vzpomínal na svého kamaráda jen v dobrém. Ztratil sice svého nejlepšího, jediného přítele, kterého, kdy poznal, ale měl na něj skvělé vzpomínky, jež mu nikdo nevezme.

Škola se pomalu chýlila ke konci. Příští týden se už ve škole nic dít nebude. Budou se uklízet třídy, vyhazovat přebytečné věci a dostávat vysvědčení.

Od Markova odjezdu přestal Lukáš chodit domů kolem vrakoviště. A byl za to rád. Neděly se žádné zvláštní věci, které by si pouze představoval. Jeho život se zase stal normálním. Nerad si to přiznával, ale trošku mu vadilo, že to všechno nebyla pravda. Mohl poznat pravého čaroděje, který je z nějaké vzdálené země, která se nedá najít na žádné mapě. Svět byl jednoduše zase na svém místě. Normální. Ve všech směrech. A když myslím ve všech, tak ve všech.

„Támhle je! Vedle pošty.“
„Rychle za nim, než nám uteče! A ne, že ho zase ztratíte, vy paka!“ vykřikl David doprovázený svými kumpány.
Náš hrdina se nezdržoval čekáním. Vzal nohy na ramena a upaloval pryč. Byl však ve městě. Tady neměl moc šancí na útěk. Oni byli starší, rychlejší i silnější a měli větší výdrž v běhu. Lukáš se ohlédl. Byli mu v patách. 'Co teď? Použij mozek!' prolétlo mu hlavou. 'Ve městě tě chytí. Musíš někam, kde se vyznáš líp, než oni.' Chvatně přemýšlel. 'Vrakoviště!'
Při vzpomínce na toto místo se trošičku zadrhl, ale neměl jinou možnost, pokud nechtěl skákat nahý do baheního jezírka, prorostlého kopřivami.
Odbočil doleva. Stále se k němu přibližovali. Už pomalu rozeznával detaily jejich hnusných obličejů. Teď doprava. Už viděl železniční most. 'V tuhle dobu nejezdí žádný vlak,' připomněl si, když si uvědomil, co by se mohlo stát, kdyby neměl pravdu.

Přeběhl železniční most. Běžel rychleji než vítr, ale všichni tři jeho pronásledovatelé se stále blížili. Skočil do vysoké trávy, doběhl k dvoumetrové kamenné zdi, obehnané kolem vrakoviště, vyskočil… Zachytil se vrchního okraje a vyhoupl se na vrchol zdi. Seskočil. Ocitl se znovu na svém území, na které se zapřísáhl více nechodit.

Tentokrát nenaslouchal ani chvilinku jejich rozhovoru. Na vrchním okraji zdi se objevily tři páry rukou. Lukáš se rozeběhl mezi auta. Kam se schovat? Znovu do některé z vrakových věží? To by nestihl. Neměl by čas tam vylézt. Pravděpodobně by ho stejně viděli.
„Viděl jsem, jak běží támhle mezi ty auta. Rychle. Ať nezdrhne,“ ozval se Alešův hluboký hlas.
Lukáš neměl moc času. Nemohl se dlouho rozmýšlet. Stál vedle starého Jeepa, s velmi umaštěnými okny. Tam ho nikdy nenajdou. Otevřel dveře, skočil na přední sedadlo a nepřiměřeně bouchl s dveřmi. Doufal jen, že to neslyšeli. Schoval se do prostoru pod volantem.
V širém okolí se rozhostilo ticho. Nebyly slyšet žádné kroky. 'Snad si mě nevšimli,' přemýšlel Lukáš. Spletl se.
Přední dveře Jeepu se otevřely. Za nimi stáli všichni tři. David, Aleš, a ten třetí, kterého si Lukáš stále nemohl zapamatovat. David chytil našeho hrdinu za ruku a vytáhl jej z auta. „Né!“ křičel ze všech sil Lukáš.
David jej dotáhl kousek dál od auta a praštil s ním o zem.
„Takže ho máme, chlapi. Co s nim provedem?“
„Ať se svlíkne a skočí do kopřiv,“ navrhl Aleš.
„Ne, to už tu jednou bylo,“ vysvětlil velitel.
„Co takhle rozdělat oheň a trošičku mu přiškvařit paty?“ navrhl třetí. To se samozřejmě zalíbilo všem. Lukáš se vylekal. Začal znovu křičet a snažil se vyprostit z moci svých věznitelů.
„To tu ještě nebylo,“ prohlásil David. „Návrh přijat.“
Lukáš si už myslel, že je vše ztraceno. Bál se. Měl největší strach, jaký v životě pocítil. Nechtěl, aby mu ubližovali. Nechtěl, aby se mu cokoli stalo. Náhle se však všechno změnilo. Vrakovištěm otřásl hřmotný hlas.
„A CO KDYBYCH TO UDĚLAL JÁ VÁM?!“
Alešovi a třetímu chlapci, na jehož jméno si Lukáš stále nemohl vzpomenout, se rozklepala kolena. David zůstával ledově klidný a připravený na cokoli. Na tohle však připravený nebyl. Staršímu muži, který právě vyšel zpoza jednoho z vraků, se začernil obličej a jeho vlasy se proměnily v plameny sálající metr kolem jeho těla.

Aleš se dlouho nepozastavoval nad myšlenkou zůstat. Rychle ji zavrhal. Utekl mezi auta následován zbývajícími chlapci. Lukáš zůstal osamocen. Sám s mužem s planoucí hlavou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se podezřelý muž stoje několik metrů od našeho hrdiny.
Lukáš neodpovídal. Nevěděl, co má dělat. Brečet? Křičet? Řvát? Utíkat! Zvedl se ze země. Zakopl. Znovu se rychle postavil a utíkal pryč, co mu jen nohy stačily. Za sebou slyšel jen utichající… „Počkej! Nechci ti ublížit. Nechci ti ublížit!“

* * *

Chlapec se nezastavil, dokud nebyl v dostatečné vzdálenosti od vrakoviště. Byl nedaleko svého domu. Pospíšil si, aby tam byl co nejdříve. Tam je bezpečí. Tam se mu nic nestane. Viděl, jak k domu přijíždí auto jeho otce. Zastavilo u chodníku před domem a vystoupil Lukášův otec.
„Tati! Tati!“
„Děje se něco?“ zeptal se vyplašeně.
Lukáš zatáhl svého otce domů a tam mu převyprávěl úplně všechno. Od začátku. Od prvního okamžiku, kdy viděl Pošuka s mluvícím kocourem. Vyprávěl i o tom, jak mluvil s obrazem vznášejícím se v zrcadle. A hlavně o dnešku. O jeho planoucích vlasech a zčernalém obličeji a o tom, jak na něj volal: „Nechci ti ublížit!“
Najednou mu to došlo. Už byl celkem uvolněný. Uklidněný. On se ho pouze snažil chránit. Proč byl jenom tak vystrašený? Proč utekl?

Otec trpělivě naslouchal synovu vyprávění. Když Lukáš skončil, uběhla asi hodina od chvíle, kdy utekl z vrakoviště. Otec se zvedl od stolu a řekl: „Dej mi chvilku. Jenom si dojdu zatelefonovat. Hned potom to probereme, ano?“
„Jo, ale pospěš si!“ řekl mladý chlapec nervózně.
„Jistě.“ Otec a odešel do vedlejší místnosti.
Lukáš seděl na židli v kuchyni. Čekal, až si otec zatelefonuje a přitom přemýšlel, co se vlastně odehrálo tam venku, na vrakovišti. Stalo se to vůbec? Nebyly to znovu pouze matoucí představy? Čeho by se ale báli David a kluci? Dál přemýšlel, když zaslechl úryvek z otcova telefonátu.
„Jo? Honzo…? No tady Radek. Hele co máš zrovna teď na práci? Kam, že jedeš? Jedeš ho zavřít? Dobrá, zrovna jsem ti to chtěl navrhnout, protože můj syn přišel před chvílí domů s historkou o… Ty o tom víš? Od koho? Policie od nějakých těch třech kluků? Že je napadl? Jo, Lukáš něco takového říkal. Jo, znají se s ním. Teď mi vyprávěl, že tam byli taky, jo. No hele, tak až ho odvezeš, tak se tady zastav. No, řekneš synovi, jak všechno je. Tobě bude věřit víc. Jo, zatím.“

Náš hrdina seděl další hodinu u kuchyňského stolu se svým otcem, který se jej snažil přesvědčit, že to co viděl, byl pouze výplod jeho fantazie. Lukáš na to nehodlal přistoupit. Věřil svým vlastním očím. Proč by měl poslouchat svého otce, který u toho ani nebyl? Nechápal co se děje…
„Nechci ti nic cpát do hlavy. Jenom mě poslouchej. To, co si myslíš, že si viděl, se nestalo. On napodobuje hlasy. Prostě to vím, tak se neptej. Znal jsem se s ním od malička. Hrávali jsme si spolu, ale pak jsme všichni vyrostli a on zůstal uvězněn ve svém vlastním světě. Pokud jde o tu hlavu vznášející se v zrcadle… je to jenom plakát. Měl ho tam, už když jsem za ním byl naposled před sedmi lety. Chtěl jsem ho přesvědčit, aby se šel léčit a…“ otec přestal vysvětlovat, protože zazvonil zvonek u dveří.

„Počkej tady! To bude Honza, můj kamarád. Pracuje v psychiatrické léčebně. Ten, jak jsem s ním telefonoval. Taky se s ním znal…“ dořekl otec a odešel ke vchodovým dveřím.
Vzápětí se v místnosti objevil muž v bílém plášti. Zavřel za sebou kuchyňské dveře a posadil se na otcovu židli.
„Ahoj, Lukáši. Pomatuješ si mě?“ zeptal se muž zdvořile.
Lukáš lehce přikývnul.
„Dobře. Takže… Neudělal ti nic? Dlouho jsme se ho snažili dostat ke mně do nemocnice, ale nemohli jsme. Nikomu nepřekážel. Neubližoval. Byl neškodný pro své okolí. To se ale dneska změnilo. Tvoji kamarádi, když utekli z toho vrakoviště, běželi rovnou na policii. A ohlásili, že spolu s tebou byli napadeni. Tebe tam ale museli nechat. Prý šel přímo po tobě.“
„To není vůbec pravda,“ ohradil se Lukáš.
„A jak to tedy bylo? Volali nám od policie, že zaútočil na čtyři chlapce, kteří se potulovali kolem toho vrakoviště. Ti tři vyprávěli nějaký podivný příběh, že kolem jeho hlavy poletoval oheň nebo že měl ohnivé plameny místo vlasů. Jeho tvář že se změnila v obličej nějaké strašlivě stvůry nebo tak něco… “
„Ale on na ně nezaútočil. Jenom se mě snažil bránit, před nimi. Ti kluci pronásledovali mě… Moment, oni viděli plameny kolem jeho hlavy?“ zeptal se vyděšeně Lukáš.
„Na tom už stejně nezáleží. Mladí chlapci, jako vy, vidí dost zvláštní věci. Hlavně ve vašem věku a když jsou vystaveni velkému stresu nebo strachu. Už dlouho se ho snažíme dostat do léčebny. S pomocí tvých přátel a tvého otce se nám to konečně podařilo. Ty říkáš, že šel po těch chlapcích, protože tě obtěžovali, ale možná, což je dost pravděpodobné, by zaútočil i na tebe, i kdyby tam ti chlapci nebyli.“
Lukáš už nebyl schopný dál poslouchat ty nesmysly. Neposlouchal. Znovu se ponořil do svých myšlenek a přestal, až když uslyšel zavření dveří a uvědomil si, že otcův přítel odešel.

* * *

Už byly prázdniny. Před několika minutami zapadlo slunce za horizont a náš hrdina se pomalu vracel domů. Od onoho osudného dne se David se svými kumpány uklidnili. Nedávno šel Lukáš několik metrů od svých nepřátel a oni předstírali, že si jej vůbec nevšimli. Měli strach. Všichni tři věděli, že ten postarší muž Lukáše zachránil. I přesto, že věděli, že je nyní zavřený v léčebně, se o nic nepokusili. Nechali Lukáše v klidu projít přes náměstí. Nyní od nich měl navždy klid.

Nebylo dne, kdy by nepřemýšlel nad svým ztraceným přítelem a nad svým uvězněným ochráncem. Marek měl sice na týden přijet. I přesto byl však Lukáš smutný, že se odstěhoval. Mnohokrát jej napadlo, že by za ním zajel, ale více jej lákala návštěva Pošuka v nemocnici. Ale jeho otec, vždy takovýto nápad zavrhnul. Konečně byl volný. Měl po problémech se školou i problémech s Davidem a jeho partou. Jediné co stále Lukášovi vrtalo hlavou a nedávalo mu spát, byla ona Pošukova proměna, kterou viděl spolu se svými nepřáteli. Snad někdy v budoucnosti, až se odváží oslovit Davida, Aleše nebo Matouše, se dozví pravdu, zda viděli to samé jako on sám. Ale právě v tuto chvíli bylo rozluštění této záhady v nedohlednu.
Náš hrdina kráčel potemnělou ulicí zpátky domů.

'Co kdyby tam jenom stál? Přál bych si, aby tam stál. To by bylo skvělé… Mohl bych si s ním konečně promluvit,' přemýšlel, představoval si, jak vychází zpoza ulice a on tam stojí. Ve svém starém plášti se svými mastnými vlasy. Rozumíte, co tím chci naznačit? Byl to jeho sen. Bylo to jeho přání, které opakoval posledních několik týdnů pokaždé, když se vracel domů.

Zastavil se na rohu ulice. 'Teď vykročím a on tam bude!' řekl si Lukáš.
Vykročil. A on tam byl! Stál na silnici v blízkosti jejich branky. Ruce měl v kapsách svého ošuntěného kabátu. Usmíval se. Lukáš k němu nevěřícně přiběhl.
„Vy… vy jste skutečný,“ prohlásil mladík radostně.
„Ano, to jsem, chlapče. Nemohu se dlouho zdržovat, ale musím ti něco říct. Tak dobře poslouchej. Máš velmi zvláštní moc, víš o tom? Viděl jsi skrze mé nejsilnější zaklínadlo. Chci ti nabídnout… Nechceš odtud se mnou odejít? Naučím tě kouzla a zaklínadla, o nichž jsi doposud jen snil. Ukážu ti věci, které jinak nikdy nespatříš.“
Lukášovi se zastavil svět. Hodiny přestaly tikat. To byl jeho splněný sen. Kouzla, čáry, věci, které v našem světě neexistovaly. Mohl být něčím zvláštním. Výjimečným. Právě teď se mu splnil sen mnohých chlapců i dívek. Chtěl tomu muži sevřít ruku. Vyřknout ta slova: „Ano půjdu s vámi!“ A už nikdy se nevrátit. Lukáš se chystal odpovědět, když v tom byl přerušen. Uslyšel hádku svých rodičů vycházejících z domu.
„Je to jenom malej kluk. Co po něm chceš? Proč ho nenecháš na pokoji?“
„Musí z těhle věcí vyrůst. Vymýšlí si kraviny. Někdo mu musí otevřít oči. A když to nedokážeš ty, tak to udělám já!“
„Stejně jako to udělala tvoje matka tobě? Proč? Je to ještě dítě. Jenom si hraje! Má velkou představivost. Vymýšlí si. Ty jsi to dělal taky! Už jsi zapomněl?“ zeptala se matka, ale odpověď nečekala. „Jistě že jsi zapomněl, protože jsi předčasně a všechny sny a představy nechal za sebou. Vzdal ses svých, neber je i jemu. Bylo mu teprve třináct. Jeho kamarád se odstěhoval. Nějak se musí zabavit. Nech ho, ať si vymýšlí, ať si představuje. Jednou z toho vyroste. Ale teď je to jenom malý kluk…“
„Musí si uvědomit, jak vypadá svět. Ty věci neexistují. Musí si přestat vymýšlet!“
„Jak můžeš chtít, aby v tomhle věku dospěl? Nech ho v jeho snech! Je to ještě dítě a děti si vymýšlí.“
Dál neposlouchal. Byl rozhodnut. Chtěl utéct od dospělosti, od hádek, od všeho co představovalo skutečnost. Utéct od kruté, deprimující reality. Cítil, že je to tak správně. Chtěl to udělat. Být navždy dítětem. Být šťastný. Ale stálo to všechno za to, aby ztratil své rodiče? Matku, kterou miloval?

Odpovědí mu byl hluboký, vzdalující se hlas: „Tak sis tedy vybral.“
Otočil se zády ke svému domovu. Rozhlédl se po ztemnělé ulici, osvětlené pouze slabými paprsky pouličních lamp. Postarší muž byl pryč. Zmizel. Avšak, možná zde vůbec nebyl a náš hrdina si jej pouze představoval, aby měl šanci, která se nikomu nenaskytne. Utéct od dospělosti a od toho co představuje. Chtěl být výjimečný. Mohl být výjimečný. Navždy dítětem…
Ale přiznejme si… to, co se stalo mému hrdinovi, je stěží možné a ještě méně uvěřitelné. I přes všechnu nemožnost a nepravděpodobnost tohoto příběhu, který by si přálo zažít každé dítě, bych tomu chtěl věřit. A vím, že na každém, stejně jako na tomto příběhu je malý či větší odlesk pravdy.

Nyní jsem tu však stál sám. Neměl jsem jinou možnost než přestat snít, vstoupit do otevřené branky a překročit práh dospělosti.