Konec první epizody (1. strana) | Články - Aragorn.cz

PROLOG:

Povídková série Vildovy cesty už vychází několik let. První díl napsal člověk přezdívaný Slim, po kterém jsem já dělal korekturu. Protože ale Slim okamžitě skončil a projekt založený na tom, že čtenáři pomocí anket ovlivňují příběh, se jilmovi, patronovi serveru Aragorn.cz, nechtělo zahazovat, začal jsem další kapitoly psát já. Zezačátku kvalita velice nízká, ale dá se říci, že jsem se na tom alespoň vypsal. Stálo to několik let – a 16. kapitol.
To je obrovské množství textu. Možná kdyby se kvalita všech kapitol vyrovnala těm dosud posledním, dalo by se to ještě číst... ale takhle to moc nejde. Navíc příběh je často nepřehledný, míhá se v něm velké množství postav – a zmatenosti nasadily korunu LARPy, podle kterých se poslední kapitoly píšou (systémem normální kapitoly a poté kapitoly napsané podle reportů ze hry odehrané na AraLARPu (na střídačku)).
Protože se LARPů zúčastňuje víc a víc lidí, kteří příběh neznají a nemají sílu ho číst, rozhodl jsem se napsat toho shrnutí. Zároveň je to také určitá tečka za jednou epizodou ve Vildových cestách – říkejme tomu buď epizoda, část nebo série, to je jedno.
Navíc se v kapitolách skrývá spousta chyb (některé věci v nich si odporují (prapory mění barvy, Isigard se občas jmenuje Isghard (Isigard je správně) apod.)), ovšem díky tomuto shrnutí bude kapitoly číst méně lidí – a tedy se sníží pravděpodobnost, že ony nepřesnosti někdo nalezne. ;) A to raději ani nemluvme o pravopise...
V této první "epizodě" jsme poznali Vildu, ten poznal spoustu přátel – a dost jich zemřelo. Sám Vilda se nejen díky tomu dost změnil. Navíc se povídková série založená na ovlivňování anketou stala příběhem odehrávaným na LARPech. A tak je ukončena Epizoda jak kvůli změně "systému", tak kvůli samotnému příběhu.
Tento dokument má (kromě Prologu) dvě části – Shrnutí příběhu a Popisy postav. První část se skládá ze stručného rozpisu jednotlivých kapitol (a na konci by měla být mapka, z nedostatku času je tam ale pouze slovně popsána), ve druhé části má každá nějakým způsobem důležitá postava popsán svůj vzhled.
Doufám, že toto shrnutí bude snesitelné a pomůže těm, kteří se chtějí do příběhu zapojit – ať už aktivně, nebo "jen" jako čtenáři dalších kapitol.

SHRNUTÍ PŘÍBĚHU

Kapitola I.: Nelehký úkol
Vilda z Údolí, jak se občas zval, neboť svůj původ vždy přisuzoval vesnici Údolí, se ve vesnici nenachází. Nachází se v sousedním nejmenovaném městečku a vypráví historku o vloupání do něčího domu a útěku oknem. Do hostince vstupuje stráž, která ho hledá, a ač jim Vilda uteče oknem, je dopaden. Je dovlečen přímo před knížete Daurina, který mu řekne, že byl coby nejméně důležitá osoba (a tedy vhodná k případnému obětování) a zároveň osoba v krádežích poměrně zručná vybrán pro důležitý úkol. Král Heldegard (v tuto chvíli se kníže přeřekl – Heldegard je ve skutečnosti vévoda; jeho chybu opraví strýček Pepe ve druhé kapitole) je ve vojenském konfliktu s knížetem Daurinem a má převahu. Tu má díky vlastnictví Amuletu moci – Vilda má za úkol amulet získat. Nezbývá mu než přijmout a vyrazit na cestu.

Kapitola II.: Družina
Dozvídáme se, že celé jméno Vildy je Vilém Rantrial Grukik Sekyr de Varn. Než vyrazí na cestu, vydá se za svým strýcem – Peproslavem Nirvlem Grukikem Sekyrem de Varnem. Přes strýce se seznamuje s Hraničářem, který ukáže své drobné telepatické schopnosti. Je to člen nějaké družinky, která zrovna přišla o zloděje (skřítka Runcpina) – a tak vezme Vildu sebou k tábořišti, kde Vilda pozná Ratzora a Lunara. Vypráví jim, co se mu přihodilo – a oni nakonec souhlasí, že mu pomohou.

Kapitola III.: Verbíři
Zatímco Daurinovo knížectví spadá do Wernejského království, kde vládne král Albrecht, Heldegardovo vévodství je správním celkem království krále Irnicka (A u Albrechta odpovídá titul "kníže" titulu "vévoda" u krále Irnicka, tedy prakticky se jedná o stejnou pozici, hodnost, jen jinak pojmenovanou.). Je tedy potřeba se dostat přes hranice – a protože Daurinovo knížectví s Heldegardovým vévodstvím samozřejmě sousedí, dochází zde k vojenským konfliktům. Nebude to tedy snadné – družina se nakonec rozhodne přes hranice proplížit.
Z rozhovoru se ukazuje, že Hraničář sice ovládá omezeně telepatii, ale neumí číst myšlenky. Zdá se ovšem, že Lunar ano – ví o tom, že během své návštěvy u knížete Daurina ho Vilda okradl o stříbrný prsten s kamenem. Když Vilda řekne, že to není smaragd, ale malachit, prokáže tak část svých skromných znalostí ve svém oboru.
Ještě před hranicemi dorazí do města Taledar. Sotva se ale posadí v hospodě "U Dvou karet", přiženou se do ní knížecí verbíři a čtyřčlennou skupinku naverbují k vojenskému oddílu zvanému "Darebáci".

Kapitola IV.: Zrádci
Družina se rozhodla dostavit na "sraz". Spolu s dalšími čerstvě naverbovanými pak vyrazila směrem k hranicím, kde by měli pokračovat v cestě na smrt – už předtím se ale rozhodli, že před hranicemi dezertují. Když o tom vedli hovor v noci ve stanu na cestě, někdo je zaslechl – a místo toho, aby Hraničář dotyčného poslal do bezvědomí a zajal, dotyčný poslal do bezvědomí Hraničáře a utekl.
Ráno při nástupu se Vildovi ozvalo jeho Tušení, jakýsi šestý smysl. Bleskově zmizel z řady, aby vběhl mezi stany – a to vše absolutně nezpozorován.
Vzápětí kapitán prohlásil, že zjistil potencionální dezertéry, a nechal Vildovi společníky zatknout – a s nimi i práskače, když Vildu nenašli.
Oddíl se dal do pohybu a Vildovi se dařilo ho následovat. Přemýšlel, jak přátele osvobodit, a osud mu zahrál do karet hned dalšího dne. Oddíl byl přepaden: jediným mužem (v části Popisy postav zmíněn coby "Anonymní bandita se dvěma šavlemi"). Začal oddíl likvidovat, a když nezbyl nikdo, seslal na něj náhle osvobozený Lunar kouzlo – ohnivou koulí ho poslal ke stromu a buď ho tak zabil, nebo alespoň omráčil. Když ho Hraničář šacoval, aniž by kontroloval jeho životní funkce, tak první předmět, na který narazil, byla mapa pohraničí. Nechali muže být tak, jak ležel u stromu, a vyrazili na cestu.

Kapitola V.: Elfové
Družina se chce dostat na sever přes hranice. Zvolit průsmyk v Modravých horách na východě se jim nechce, a tak volí Západní hvozd, tzv. Les, kde žijí elfové. Ani cesta prostřední, travnaté Šarlatové vrchy mezi Modravými horami a Lesem, se jim totiž nezamlouvá. Lesní elfové (tzv. Křováci nebo také Šedí elfové) se sice s lidmi (které nazývají "Lidem Západu", neboť před třemi stoletími do těchto končin lidé připluli přes oceán z dálných končin, na které si nikdo nepamatuje, a vylodili se na pobřeží hned pod Modravými horami) nemají v lásce, čarodějů by si ale měli vážit a Hraničář se s nimi prý navíc trochu zná.
Dostali se do střetu s Heldegardskou hlídkou, ve kterém Vilda vrženými noži (což učinil bez přemýšlení, z jakéhosi reflexu) zabil dva vojáky a když se k němu kapitán otočil zády, probodl ho zezadu, chvíli fascinován tím, co udělal. I tak ale změnil názor jeho společníků na něj.
Když pak narazí na spálenou vesnici, po konfrontaci s mapou zjistí, že Heldegard opět postoupil. A to tak daleko, že kdyby se podařilo získat na stranu Daurina elfy z Lesa a trpaslíky z Modravých hor, byl by Heldegard poražen na hlavu, aniž by bylo potřeba mu krást nějaký amulet...

Kapitola VI.: Vyjednávání
Družina se rozhodla, že se rozdělí – Lunar a Hraničář měli jít vyjednávat s elfy, zatímco Ratzor a Vilda dostali za úkol promluvit s vůdci trpasličího národa.
Než dorazil čaroděj s hraničářem do Lesa, předpověděl Lunar něčí smrt – konkrétně smrt toho z jejich současného čtyřlístku, koho má Lunar nejraději.
Když dorazí do Lesa a promluví s elfím králem, ten jim řekne, že jen tak nevytáhne se svým lidem do boje za lidskými záležitostmi, ve kterém by se měl navíc potkat s trpaslíky jako se spojenci. Chce od těch dvou službu – aby vyčistili prokletou mohylu, která způsobuje, že na půl míle od ní, ač jinak stojí uprostřed hustého lesa, nic neroste. Lunar s Hraničářem přijímají.
Jednou v noci, když je Vilda u ohniště sám a kuchá králíka a přemýšlí nad tím, co mu prorokovala matka a co by mu asi prorokoval otec, kterého nepoznal, protože matku opustil, přiřítí se náhle černý jezdec. Vilda se stihne schovat, a tak jen slyší tiché kroky, jak někdo obhlíží tábořiště, a obnažované ostří. Když se ze tmy náhle vyžene řvoucí Ratzor, vyskočí jezdec na koně a mizí ve tmě.
Nakonec dorazili k trpaslíkům, kde je Glorin II., král Trpaslíků z Modravých hor, s radostí přivítal. Popíjeli zde dlouhé dny i noci, při kterých se sblížili nejen s trpaslíky, ale také Vilda a Ratzor mezi sebou, a když se pak zeptali krále, jestli by vyrazil do války, která se ho vůbec netýká, ten přikývl – konečně příležitost si po letech znovu pořádně zabojovat!

Kapitola VII.: Mohyla
Zatímco Vilda s Ratzorem tři dny a noci hodovali v trpasličích síních, než se rozhodli s armádou vyrazit na západ, Lunar a Hraničář se museli vypořádat s mohylou.
V elfí knihovně si Lunar připsal pár nových kouzel do své knihy a zjistil, že mohyla je hrobem pro nezničitelnou nebo jen stěží zničitelnou tělesnou schránku elfího čaroděje, který se zabýval nekromancií, za kterou byl ostatně svým národem zabit. Podle všeho by měla být mohyla strážena nějakým strážcem, jehož zničení by mohlo stačit k zborcení mohyly a přerušení vlivu prokleté tělesné schránky na okolní krajinu.
Mohyla stála uprostřed půlmílové kamenité pouště a vytvořena byla jen z prosté dřevěné konstrukce a kamení. Když Lunar prolomil obranná kouzla, sešli pár schodů do mohyly, čímž vstoupili do jediné místnosti s kamennou truhlou uprostřed a množstvím knih a dalších písemností v řadách u stěn. Při prohlížení písemností se zmíní Warenijská knihovna (neplést s Wernejským královstvím – Wernejské království patří králi Albrechtovi, zatímco Warenij byl dvorní čaroděj předchůdce krále Irnicka), která je údajně umístěna v Irnicku (neoficiální označení pro království krále Irnicka), v hlavním městě Heldegardska (které se nazývá Isigard).
V mohyle se střetli s kostlivcem, po jehož zabití se mohyla skutečně zbortila. Navíc získal Lunar Nekromantův deník – knihu, která se pro nezasvěcené zdá nepopsaná, ale zasvěcení v ní číst dokážou. Lunar si ji nechává s tím, že sám ji zničit nedokáže, a tedy vyhledá své kolegy, aby ji zničili společně.
Leč král Divokých elfů se je rozhodl zradit – ač mu pomohli, vyžene je z Lesa a jako odměnu dá Hraničáři akorát nový meč a zbroj pod jeho oděv. Ovšem elfí armády na cestu nevyrazí...

Kapitola VIII.: Na bitevním poli
Protože Lunar a Hraničář předpokládají, že byl Vilda úspěšnější, získají na palouku párek koní a uhánějí zpět do Taledaru, aby promluvili s tamním vojenským velitelem a donutili ho poslat vzkaz Daurinovi se žádostí o armádu. To se jim skutečně podaří – knížeti Daurinovi je poslán vzkaz a tři tisíce vojáků vyráží z Taledaru a jeho okolí na sever do bitvy s příslibem trpasličích spojenců.
Mezitím trpasličí armáda sídlí kolem nepřátelské tvrze. Protože ta se odmítá vzdát, před přímým útokem se trpasličí generál rozhodne poslat vyjednavače – a jimi se stávají právě Vilda a Ratzor. Sotva ale byli vpuštěni do pevnosti, spáchal její pán sebevraždu. Její obyvatelé – a máme tím na mysli jediného člověka, protože před smrtí zemana byli na tvrzi všehovšudy dva lidé – se pak raději vzdali.
V noci po oslavě "dobytí pevnosti" Vilda hovoří s Ratzorem o svých pochybnostech. Zdá se mu zvláštní, že on, známý jako žebrák, zloděj, ožrala a místy náhodný vrah (tedy že nezabíjí schválně, ale většinou se mu někdo jen připlete na nůž – a je to fakt, ne výmluva –, což ze všech vražd tvoří spíš nehodu), je vybrán na tak důležitý úkol, jako získat Amulet moci, který může rozhodnout o průběhu války, která ovlivňuje tisíce, vlastně až desetitisíce životů... A jak přinese trpasličí zvěd zprávy, Heldegardská armáda má právě deset tisíc hlav.
Mimochodem se dozvídáme, že barvami Daurinova rodu jsou rudá a zlatá, zatímco barvami Heldegarda jsou modrá a bílá.
Schylovalo se k bitvě. Před ní Vilda, protože by prý nevystačil pouze s noži, dostal lehkou kuši a naučil se ji akorát trochu ovládat – přišel ale na to poměrně rychle. V bitvě však nebyl schopný se kvůli nervozitě trefit, a tak vytáhl dvě dýky a jal se s notnou dávkou odvahy přesunout k předním oddílům. S dýkami tančil mezi protivníky tak, že kdo by ho v tu chvíli sledoval, musel by se zamyslet nad tím, kde se to naučil... stejně však utržil drobné zranění, a tak pak pouze házenými noži kryl jednoho z trpaslíků, který se později představil jako Derekmir. Když se situace zdála prohraná, objevil se Ratzor v čele jednoho zvláštního trpasličího oddílu a narazil do nepřátelské armády z boku. Vyšvihl se na koně a počal rozsévat zkázu. Ani to však nemohlo pomoci – a když se situace zdála beznadějná, do hry vstupuje Daurinova armáda. Ta zvrátila průběh bitvy a zajistila tak trpaslíkům, knížeti Daurinovi a tedy i tzv. Vildově družince vítězství.
Po bitvě se ukazuje, že trpaslík Derekmir bude s družinou dál pokračovat – zatímco Hraničář ji opustí, prý kvůli své vyvolené, která ho očekává. Vildu to otrávilo tak, že prohlásil, že slavit nebude, a zmizel rychleji, než stačil kdokoliv cokoliv říct – až nad tím čaroděj nechápavě vrtěl hlavou.
Venku v noci Vilém rozjímal nad tím, co bude dál, když tu náhle ho jeden voják odchytil – přijel totiž kníže Daurin osobně. Od něj se náhle Vilda dozvídá, že Amulet moci není přívěsek, nýbrž žena. A s tím se dozvídá celý příběh.
Mezi rodem Daurina a Heldegarda vždy panovala nevraživost. Taková, že začala bránit možné spolupráci mezi jejich pány. Protože je ale nenávist zakořeněná příliš silně, nejsou králové schopní donutit své poddané k poslušnosti, aniž by sahali ke krajním možnostem. Naštěstí Daurin nesdílí hněv svých předků a je ochotný uzavřít mír – na rozdíl od Heldegarda. A tak se králové dohodli na plánu – pošlou Lucillu, dceru krále Irnicka, do "domácího vězení" (i když ona bude o celé věci také vědět) na hradě Isigard, který dlí uprostřed stejnojmenného hlavního města Heldegardského vévodství a který patří právě Heldegardovi. Odsud má Vilda princeznu unést, dopravit zpět na jih přes hranice a nechat ji se provdat za prince Williama, syna krále Albrechta. To už bude tak silné pouto, že Heldegard bude muset na křivdu zapomenout – navíc bude muset být rád, že nebude za ohlídání princezny potrestán (on se totiž o celé akci, pojmenované Amulet moci, nesmí dozvědět). Navíc, onen sňatek pomůže dalšímu vyjednávání mezi oběma královstvími.
Následujícího rána se rozloučili s Hraničářem.

Kapitola IX.: Isigard
Pak družina vyrazila rovnou do hlavního města Heldegardska – Isigardu. Nebylo to moc těžké – když přešli válečnou hranici, nikdo je moc nesledoval. Asi po dvou týdnech do města dorazili.
Sotva však vešli do města, spatřili, jak nějaký muž s ukradeným měšcem utíká strážci. Ten vycítil, co je Vilda zač, a vrazil mu váček do ruky – a Vilda přirozeně, instinktivně, zmizel v uličkách města přesně, jak se to od něj očekávalo. Takhle poznal Dewna, který ho zavedl do centrály místního zlodějského cechu, který se nazývá Stíny (ať už omylem nebo úmyslně se pojmenoval stejně jako temný svět duší a myslí užívaný k psionickým schopnostem, o kterém se v tomto příběhu zmíníme o pár kapitol později). S cechem chtěl vyjednat volný přístup do hradu – k tomu stačilo jako jeden ze dvou úkolů vykrást jeden dům. Truhlici s dokumenty získal Vilda hravě. Ač to původně neměl v plánu, zapisuje se nakonec Vilém mezi členy Stínů. K další práci využije i ostatní: Lunara, Ratzora a Derekmira, kterého zkrátili na Dereka. Za úkol mají vykrást skladiště Trnů, konkurence Stínů. Při této práci Vilém poprvé někoho chladnokrevně zabil – pohyb to byl nacvičený a nepřemýšlel nad tím, když ale pokládal na zem mrtvolu, musel se rychle odvrátit a zadržet dávení. Skladiště pak hravě vykradou, čímž získají přízeň Stínů. Ti se konečně rozhodnout mu pomoci – Dewn ho má něco naučit a dají mu možnost se v převlečení za pradlenu dostat do hradu. K tomu ale chtějí, aby z princezniny ložnice vzal drahý obraz. Vilda souhlasí.

Kapitola X.: Únos
Vilda se převléká za pradlenu a proniká dovnitř hradu. Mezitím Derek oznamuje zbytku družiny, že musí opět odjet – ač s nimi strávil pouze dva týdny na cestě přes hranice. Naléhavé trpasličí záležitosti ho volají domů, s čímž se bohužel nedá nic dělat.
Těsně u dveří do věže princezny byl Vilda odhalen – naštěstí mu štěstí přálo a byl dost pohotový, aby oba strážné poslal do bezvědomí. Když ovšem vtrhl do komnaty princezny, zjistil, že princezna se rozhodla vzepřít předurčenému osudu a utekla. Se strážemi za patami a princeznou nikde Vilda zapomněl na obraz pro cech, ale vzal pod košili alespoň svícen, z prostěradel uvázal lano a vylezl oknem. Poslední kus musel seskočit, pád změkčil ovšem jeden ze strážných – tím se Vilda prozradil na hradbách. Utíkal přes ně, srážejíc stráže stranou pomocí rychlých úderů a kopanců, popřípadě skákal po výstupcích cimbuří, až doběhl k hradbě, pod kterou tekla řeka. Zde mělo na Vildu čekat připravené lano na zhoupnutí se do připraveného vozu plného slámy, leč Dewn na tuto "drobnost" zapomněl (čímž si jsou, podle něj, s Vildou ohledně obrazu "kvit"). Vilda neměl jinou možnost, než z hradeb na útesu nad řekou skočit...
Vilda skok přežije a celý mokrý se dostane ke svým přátelům. Nad mapou zapřemýšlí, kam by se princezna mohla vydat, a napadne ho jediná možnost – pocestuje na západ, na sever od Lesa, aby dorazila až ke Stříbrným horám (podle toho, že se lesknou jako stříbro) tvořícím hranici Askarie (jak se jmenuje celá zem u východního pobřeží se všemi královstvími) a prošla přes R’ath-arskou soutěsku, tzv. Průsmyk, do tajemných zemí, do kterých prý několik století nikdo nevkročil a o kterých nejsou žádné zprávy. Družina okamžitě vyráží na západ, aby princeznu Lucillu (o které se někdy hovoří zdůrazněně jako o "Princezně") dostihla. Cestou si Ratzor s Vildou všimli, že si Lunar neustále pročítá Nekromantův deník – ze studijního zájmu.
Princeznu dostihli ve chvíli, kdy byla přepadena třemi muži. Jak viděl Vilda dámu v nesnázích, instinktivně vytáhl kuši a dva z nich přesně mířenými šipkami zabil – o posledního se postaral Ratzor.
Ač vděčná za záchranu, odmítá princezna jet za princem Williamem – a místo toho učiní z Vildy, Ratzora a Lunara psance a její "únosce" tím, že si je najme jako doprovod, aby jí pomohli dostat se k Soutěsce.

Kapitola XI.: Skrýš
(Kapitola začíná třemi zápisy z Deníku (který Lunar nalezl v mohyle v Lese), přičemž druhý a třetí zápis se liší jen pořadovým číslem – nejedná se o chybu, zápisy takto vypadají úmyslně.)
Vilda se v lese probudí ze zlého snu. Jde se napít k potoku, kde opět ulehne a zamyšleně přemýšlí nad svou vznikající náklonností až láskou k princezně – a jak tak sní, najednou ho probere pohlazení po tváři, aniž by ho jeho varovný smysl, na který si za poslední týdny tak zvykl, varoval. Takto potkal Elu, dívku, která ho zná z dob, na které on si nevzpomíná – jeho nejstarší vzpomínka totiž patří hospodě v Údolí (pár měsíců před tím, než jsme Vildův příběh počali sledovat). V rozhovoru s ní si vzpomene na jednu scénu, kdy stojí v nějaké stáji a mluví tam s ní o něčem neurčitém, když jsou ještě děti – je to jen záblesk. Ela ho přišla varovat, že se blíží vojáci – a skutečně, jsou jim v patách, takže ji Vilda, aniž by nad tím uvažoval, čapne do náruče a utíká za družinkou, se kterou se pak utíkají chovat. Ve svém úkrytu si vyslechnou rozhovor kapitána s jeho podřízeným, ze kterého vyrozumějí, že na ně vévoda Heldegard najal dva lovce lidí, muže a ženu...
Mezitím ti dva lovci lidí vedou rozhovor, ze kterého vyplývá, jací jsou rivalové, že zatímco žena je schopnější v zabíjení, muž je dokáže hravěji najít. A zatímco žena je chce mrtvé, muž byl najat, aby je přivedl živé. Navíc se zdá, že má muž silné telekinetické schopnosti – silou vůle totiž ženou mrští proti nedalekému stromu. Později se dozvíme, že se muž jmenuje Dash.
Družinka si nalézá úkryt ve starém srubu uprostřed lesa. Princezna se chová lehce namyšleně a z hovoru mezi ní a družinkou zjistíme, že čaroděj Lunar Ratzora našel jako malé dítě ve vypálené vesnici na severu. Tak se ho ujal a učil ho – čarovat se sice Ratzor naučit nedokázal, díky výuce ale obstojně hovoří často i spisovně a umí i trochu číst a psát.
Ve srubu jsou dobře ukrytí, ale nalezne je jakýsi muž, který se představí jako Dash. Řekne družince, že po ní jdou dva lovci lidí, že se družinka neumí moc dobře schovávat a že o nich vědí všechno, nejen, že unesli princeznu. Nabídne jim svou pomoc – že bude zametat stopy. Družinka přijala s tím, že Ratzor ho bude sledovat.

Kapitola XII.: Hraničář
(Opět tři zápisy z Deníku. První pojednává o tom, že informace mají svůj život – a to i nepravdivé, které mohou existovat vedle pravdivých. Druhý pojednává o tom, že existuje nějaká vyšší síla, která nepřirozenou cestou ovlivňuje svět kolem nás – a zanechává za sebou stopu složenou z nepravdivých informací, které pisatel Deníku se svým kolegou pravděpodobně dokážou sledovat. Třetí zápis je krátký a pravděpodobně hovoří o kolegovi pisatele: "Nic si nepamatuje! Nic!")
Družina setrvává ve srubu. Ela se o něčem baví tiše s Dashem, Ratzor a Vilda je pozorují a z jejich hovoru vyplyne Ratzorova náklonnost k Ele a Vildova k Princezně. Lunar si opět pročítá knížku. Když šeptající dvojice skončí a vejde do srubu, ozve se výkřik – princezna, která spala na posteli, je mrtvá bez jakýchkoliv známek vnějšího poškození.
Lunar vysvětluje, že k tomu muselo dojít přes svět Stínů, tzv. Stínový svět, někdy také Duševní svět. Jedná se o určité zrcadlo našeho světa, díky kterému jsou schopni psionici provádět svoje schopnosti – telepatii, telekinezi, souboje vůlí... a protože se nejedná přímo o magii, Lunar Stínový útok na princeznu nezaznamenal. Když řeší, kdo to mohl udělat a co dál, ozve se zabouchání na dveře – ty se otevřou a v nich stojí Hraničář. Mrtvý – sesype se na zem, protože rusovlasá vražedkyně, která ho zezadu podpírala, ho pustí. Strhne se bitka s Ratzorem, při které vražedkyně prozradí Dashovy úmysly – dostat se k družince, aby je mohl předat svým nadřízeným. Dash rázem utíká oknem. Krátce nato vražedkyně vytahuje dýku a vrhá ji po Vildovi...
Ten zrovna chtěl požádat Dashe o vysvětlení, když tu najednou si všiml, že dotyčnému neuvěřitelně dlouho trvá mrknutí oka. Rozhlédl se a viděl, jak k němu všichni téměř celou věčnost otáčí hlavu.
A pak zděšeně spatřil, že k němu vzduchem pluje zdobená dýka jako loďka, co děcko vypustí na línou řeku.
Vůbec to nechápal, ale když byla dýka u něj, rozhodl se uhnout. Lehce se zaklonil a dýku měl za chvíli před obličejem, letící kolem něj. Jílec měla omotaný černým koženým řemínkem, v hlavici vsazený křišťál, záštitu měla malou a ve tvaru dvou zubů a kvalitní ocel odrážela Vildův obraz.
Pak Vilém dýku vzal a mrštil ji zpátky.
***
Stáli jako zkoprnělí. Nevěřili svým očím.
Vilda mluvil na Dashe a nesledoval, co se kolem něj děje. Vražedkyně bleskově vrhla dýku se smrtící jistotou v rukou a triumfem v očích.
Pak se – ten ožrala a chmaták – proměnil v rozmazanou šmouhu a během necelé sekundy byla vražedná dýka až po záštitu zabodnutá v hrudi své majitelky.
Jak se to stalo, Vilda vysvětlit nedokázal. Zatímco na něj všichni hleděli, vražedkyně, která se zdála mrtvá, někam zmizela. Rozhodli se tedy postarat alespoň o těla zesnulého přítele a Princezny, než rozmyslí, co dál...

Kapitola XIII: Život, smrt a zrada
(Kapitola začíná posledním zápisem z Deníku. Je to jakýsi epilog, vzkaz autora čtenáři. Hovoří o tom, že tím, že čtenář čte, byl k něčemu vybrán – k čemu, to není v textu zkonkrétněno –, a čtenář samozřejmě není ze své zvědavosti schopný přestat...
A tobě stačí si přečíst poslední řádek, abys pochopil, že si (to Něco) vybralo i tebe. (...)
Vidíš? Ty zkrátka chceš být vybrán.
Jak jsem již psal, někdy se To chová tak, že to nedává smysl. Že plán drhne, vrže, skřípá.
Musím tentokrát uznat, že tento plán probíhá velice hladce.
Protože...
Toto... je poslední řádek.)
Družina předtím, než začne něco dělat se zemřelými, se tiše vyrovnává s tím, co se dělo. Jsou nešťastní ze smrti Hraničáře i princezny, která se sice chovala trochu povýšeně, ale den ode dne se to zlepšovalo. Když tu náhle, uprostřed zármutku, se Hraničář zakuckal. Vražedkyně mu sice probodla plíci, ale nezasáhla žádný jiný důležitý orgán či tepnu – a probodnutá plíce není smrtelné zranění. Navíc se na scéně objevuje na první pohled elf Nilvius, potulný léčitel, který Hraničáře nezištně vyléčí – a prozradí družince, že nedávno (je to totiž nějaký čas od konfliktu s vražedkyní, než Nilvius na družinku narazí) pomohl ze stejného zranění nějaké rusovlásce, nejspíše vražedkyni. Jak se Hraničář uzdravuje, uvědomuje si náhle Ela svoji náklonnost k němu. Ten však zatím jen vyprávěl o tom, jak vražedkyně zabila jeho snoubenku, kterou tak moc miloval a dva roky ji neviděl kvůli záležitosti, o které nepromluvil.
Dash se hlásí u svých nadřízených, ve zbojnické pevnosti uprostřed lesa. Ten se jmenuje Bludný hvozd a zdá se, že sám od sebe ztěžuje nalezení kohokoliv v něm. Dash dostává za úkol zabít všechny kromě Vildy – toho chce Marachus, čaroděj na straně zbojníků, pro sebe. Od něj se také dozvídáme, že zbojníci drží nějakého trpaslíka (Dereka, jak později zmíníme, který se pokoušel poté, co si vyřešil své záležitosti, skupinku opět dostihnout).
Vražedkyně podává hlášení a má pokračovat ve své práci, k tomu má ale navíc odstranit druida, který se stará o Bludný hvozd. To se jí nakonec podaří, čímž se družinka ocitne v nebezpečí – je snáze k nalezení, i přes Stínový svět.
Následující noc se Vilda probudí ze svého snu – a vidí princeznu, jak jde za Lunarem. Než mu dojde, že nejde o sen, a než se kdokoliv pokusí je zastavit, použije Lunar magii, aby se i s princeznou dostal kamsi daleko – prostě náhle oba dva zmizí.

Kapitola XIV.: Mnohá setkání
(Toto je první kapitola napsaná podle LARPu.)
Lunar má princeznu plně pod kontrolou – než ji ale od místa, kam se přemístil, odvede, narazí na vražedkyni. S tou se střetne – vražedkyně ho sekne otrávenou zbraní a on prchá. Následky zranění ovšem nepřežije – a tak umírá velký čaroděj dřív, než stihl naplnit plán našeptaný Deníkem, ať již byl jakýkoliv. Princezna vražedkyni uteče, ale do náruče Heldegardských, pro které vražedkyně stejně pracuje. Princezna je zavřena ve vojenském táboře, než pro ni přijede eskorta.
Družinka, která právě přišla o čaroděje a princeznu, jež byla považována za mrtvou, se rozhodne najít nějaké místo, kde budou schovaní, ale budou mít přehled o dění v lese. Ještě před odchodem Vilda, aniž by ho někdo sledoval, mrští do vzduchu kamenem, ten ale zůstane viset v místě, kde opustil Vildovu dlaň – a až po chvíli s klidem spadne do trávy. Nikdo z družiny, ani Vilda sám, si toho ovšem nevšiml.
Derek mezitím musí v cele odolávat možnému mučení – na Vildovu družinku však neřekne téměř nic, už jen proto, že vlastně nic neví. Ve stejnou chvíli Dash probíhá lesem, je svědkem boje Lunara s vražedkyní a zajetí princezny a hledá Vildovu družinku.
Nilvius se s družinou rozloučil. Doputoval až do Heldegardského tábora, kde princezně slíbil, že jí nějak pomůže, a odešel. Cestou narazil na pomatenou ženu, která neustále volala po nějakém Václavovi. Ještě předtím ale Dash přibíhá k táboru a požaduje princeznu – Heldegardští se mu dle očekávání vysmějí, a tak Dash raději mizí mezi stromy. Celou tu dobu je družinka schovaná nedaleko tábora a sleduje, co se kolem něj děje.
Dash běží za Marachusem, který má náhle u sebe Deník, a jedná s velitelem zbojníků. Přesvědčí zbojníky, aby zaútočili – a v čele zbojníků pochoduje na Heldegardský tábor. Na svou stranu získává i Dereka. Bránu rozbije kouzlem Marachus, načež se strhne bitva – tu urychlí opět Marachus, když uprostřed bitvy sešle obrovskou explozi – tu naštěstí Dash i Derek přežijí. Princezna v momentu zmatení uniká – a to přímo do náruče Vildy.
Dash se plazí z místa výbuchu dřív, než bitva skončí, a běží směrem, kterým běžela princezna. Tak se dostává k družince – upřímnými slovy je přesvědčí, že je jejich spojenec, že už nechce dělat to, co dělal, že jim chce pomoci. Ještě že nikdo neví, že to byl on, kdo princeznu zabil – on sám toho teď i tak lituje. Družinka se tak dozví o čarodějovi Marachusovi a o tom, že Dash a neznámá rusovlasá vražedkyně jsou sourozenci.
Princezna si přebarvuje vlasy na černo a vyměňuje si šaty s Elou.
Z různých důvodů se družina na čas rozdělí – a jedna část je přepadena. Princezna, když je svazována, v sobě objeví Stínové schopnosti – snad jí něco ukázal průchod smrtí, ze které jí vytáhl Lunar. Vyšle volání o pomoc – a to zaslechne Dash.
S rukama již svázanýma se Ela a Hraničář políbí.

Kapitola XV.: Psanci
Družina se opět spojí a vypořádá se s nepřáteli. Padne několik lidí, kteří se k Vildovi a jeho přátelům dočasně přidali – a umírá i Hraničář. Ela se topí v neštěstí, ale je potřeba jít dál – všichni, kdo se rozhodnou pomoci princezně, se stávají psanci. Jsou to: Vilda, Ratzor, Derek, Dash, Ela a Nilvius. Společně vyrazí na západ, směrem k Průsmyku. Musí ale nejdřív přejít přes velkou řeku, která odděluje Heldegardsko a Západní provincii – jediný přechod široko daleko je přes most strážený pevností Leret, zamíří tedy tam. Netuší, že je pronásleduje Marachus.
Navíc na Leretu dojde k mocenskému boji, kdy jeden rod svrhne jiný. Západní provincie má v plánu se oddělit od zbytku království, chce samostatnost – takže se brány zavírají a v pevnosti se zbrojí. Na nedaleké Heldegardské tvrzi zvané Oko se shromažďují Heldegardovi vojáci – schyluje se k bitvě a Vildova družina se nachází opět prakticky uprostřed.

Kapitola XVI.: Ztráty a nálezy
(Toto je druhá kapitola napsaná podle LARPu.)
Vildova družina se pohybuje mezi tvrzí Oko a pevností Leret, jak se neustále vyhýbá hlídkám. Jednu dobu je i zavřená v Leretském vězení, ale naštěstí se jí podaří "vykecat se" ven. Mezitím dochází k různým konfliktům mezi Leretskými a Heldegardskými. Od barona Lutze, pána Leretské pevnosti, mají slíbený průchod – ale až v noci. Než přijde soumrak, padne princezna opět do zajetí – zajmou ji Heldegardští. Aby ji vysvobodili, zburcuje družinka Leretské, kteří vyrazí do útoku.
Ač se to družině nelíbí, není jiná možnost – na svou stranu získávají Marachuse. A historie se opakuje – Marachus rozbíjí bránu a pak urychluje bitvu explozí.
Bitva je mnohem větší a krvavější. Své životy v ní pokládá Derek i Dash, který se mezitím zamiloval do Ely. Ta se už ani nechce zamilovat – všichni kolem ní jen umírají. Podobné myšlenky má i princezna – ta pomýšlí na návrat, na převzetí zodpovědnosti za své činy, na svatbu. Přesto se ale Vildovi daří, aby se ve dvou dostali přes Leret. V konfliktu s bandity ještě na území Heldegardska umírá Nilvius, protože zkrvavený Ratzor se zdrží v zadu a na místo dobíhá pozdě. Pak Ratzor nakládá utrápenou Elu na vozík a společně s Jerlinem, Heldegardským mladíkem a dezertérem, vyrážejí přes Leret za Vildou. A opět – aniž by to tušili, jsou následováni Marachusem.
Již jim zbývá urazit jen vzdálenost přes Západní provincii a budou v Průsmyku – nyní by to mohlo být snad jednodušší, když fakticky nejsou na nepřátelském území... jsou nepřáteli nepřítele Západní provincie, tedy by mohli být jejími přáteli...
A tak ztrápení a s krví na rukou pokračují ve své cestě, protože pro mnohé z nich je to to jediné, co ve svém životě nyní mají.

"MAPA":
Představme si vše následovně. Vidíme východní pobřeží – tedy na mapě máme všude vpravo moře. Pobřeží není příliš divoké – je to jednoduše linka odshora dolu. O pár centimetrů na mapě vlevo, tedy na západ, je podobná linka. Ta ale značí hory – jsou to Stříbrné hory, které snad nikdo nikdy nepřekročil. Tím nám vzniká jakýsi sloupeček – prostor mezi pobřežím a horami. Uprostřed tohoto sloupečku a napravo je flek – Modravé hory. Nalevo je jiný flek – Západní hvozd, tzv. Les. Mezi fleky je trochu místa – tady jsou Šarlatové vrchy, tudy vede hranice mezi Irnickem na severu (král Irnick) a Wernejským královstvím na jihu (král Albert). Na jih a na sever je ještě série dalších království – na jih od Wernejského je ještě jeden "zelený stát", pod ním je jeden "žlutý" – to značí poušť. Zde žijí jižané. Na sever od Irnicku jsou ještě dva větší celky, které stojí za řeč, načež následuje nehostinná oblast a území plné ledu, kde přežívají jen ty nejotrlejší barbarské národy. Ano, v praxi to tedy znamená, že tu máme asi šest různých správních celků (povětšinou se jedná o království), kdy vždy jeden sousedí se dvěma – s jedním na jihu a s jedním na severu. S výjimkou toho nejjižnějšího a toho nejsevernějšího. A ano, každý z těchto celků sousedí na západě se Stříbrnými horami a na východě je zakončen pobřežím a oceánem.
Západní provincie se nachází nad Západním hvozdem, tzv. Lesem, a široká řeka, kterou je na východě ohraničena a tedy i oddělena od Heldegardska, které se táhne nad Šarlatovými vrchy i Modravými horami až k oceánu, pramení ve Stříbrných horách na jihu a protéká Lesem. Západní provincie na západě samozřejmě také sousedí se Stříbrnými horami – a někde na území Provincie by se měl nacházet onen legendární Průsmyk.

POPISY POSTAV:

Anonymní bandita se dvěma šavlemi:
V Kapitole IV přepadl vojenský oddíl nováčků z Taledaru. Měl dvě šavle a na špinavých neurčitých cestovních šatech nasazený jeden kovový ramenní plát. Lunar na něj seslal ohnivou kouli, čímž ho pravděpodobně zabil... jenže kdyby byl mrtvý, tak protože za svého života nic moc neudělal, neměl by tady svůj popis. Nejspíše to tedy přežil, jen se s ním družinka znovu dosud nesetkala...

Dash:
Vysoký muž s černými vlasy staženými do culíku a původně v dlouhém plášti, košili a kalhotách, později v jakési půlróbě a se scimitarem – jakýsi plášť převázaný tak, že vlaje až od pasu. (zesnul)

Daurin (kníže):
Pravděpodobně starší muž, nijak tlustý, s rozpláclým nosem a poněkud cholerický.

Daurinův rádce:
Vilda ho spatřil jen jednou, a to v Kapitole I. těsně před knížetem Daurinem. Zdobné šaty, blonďaté vlasy – a Vildova přítomnost ho rozčilovala až nepřiměřeně.

Derekmir alias Derek:
Archetyp trpaslíka s hnědým vousem a dvoubřitou sekerou. (zesnul)

Dewn:
Středně vysoký vyzáblý muž s přemýšlivým hlasem, s velmi úzkou bradou, malým nosem a vlasy rozcuchanými a ostříhanými nejspíše podle hrnce.

Ela:
Dívka mladší než Vilda, které bude tak maximálně dvacet let. Pohledná, s lehce orlím nosem, nízkým čelem a kulatým obličejem lemovaným rovnými plavými vlasy.

Hraničář:
Vlasy až na ramena, týdenní strniště, hnědé a nebezpečné oči, tvrdé rysy, na zádech zdobný meč a u sebe často i luk. Oděn v pohodlných kožených cestovních šatech v barvách přírody, žádný plášť ("Proč nenosím plášť? Je to jednoduché - když bojuješ s pláštěm, strašně rychle se zamaže a navíc se do něj můžeš zamotat..."). (zesnul)

Jerlin:
Mladý muž kolem devatenácti, který pár měsíců po narukování dezertoval a rozhodl se doprovázet Ratzora a Elu.

Lunar:
Půlelf. Špičaté uši a uprostřed brady pečlivý čtvereček tmavých vousů. Úzké rysy, středně dlouhé vlasy, v levém uchu dvě náušnice, na hlavě šedivý špinavý nízký klobouk se širokou krempou a jinak oděný do šedomodrého pláště s kapucou – takto ho Vilda poznal. Když vyráželi pronásledovat princeznu, čaroděj svou úzkou a jemnou tvář pečlivě oholil a klobouk již neměl. Oděl se do kamaší, varkoče se šněrováním a obyčejného šedého pláště s kápí, díky čemuž působil jako obyčejný poutník. (zesnul)

Marachus:
Tento čaroděj chodí v prostém plášti a u sebe nosí dlouhou černou hůl a také knihu, Deník, která kdysi patřila Lunarovi. Vyhublý s vychrtlou tváří, výraznými lícními kostmi a zvláštním způsobem ostrým, ocelovým pohledem. Hovoří klidně a hlasem, který slibuje lstivost.

Nilvius:
Půlelf s úzkou, pečlivě oholenou tváří a poměrně neupravenými stříbrno-šedými vlasy v prostých cestovních šatech, vysokých botách a oběšený několika taškami a kabelami. (zesnul)

Princezna Lucilla:
Věkem kolem pětadvaceti. Dívka s jemnou alabastrovou tváří, plnými rty, rozkošným nosíkem, úzkým obočím a pronikavýma očima, stříbrná čelenka (coby "skromná" korunka) jí držela blonďaté vlasy. Ty si později nechala přebarvit na černo.

Ratzor, syn Regrův:
Mohutný barbar se svaly o velikosti Vildova pasu a na kolenou měl meč, jenž by Vilém nezvedl, ani kdyby vynalezl kladku. Tvář má drsnou a ošlehanou, uprostřed ní dlí hranatý nos a oči rámuje husté obočí. Když ho Vilda poznal, byl oděný do kroužkové košile a kromě obrovského obouručního meče mu u pasu visela dřevorubecká sekera. Od trpaslíků pak dostal množství plátů z temné kalené oceli, čímž svou výstroj vylepšil. Vysoké pevné boty, které nosí, má ozdobené kožešinou tak, jak to severské národy nosí.

Vilém Rantrial Grukik Sekyr de Varn alias Vilda z Údolí:
Člověk s tmavými a pravděpodobně spíše delšími vlasy, který neustále mění svůj oděv.

Vražedkyně:
Jedna ze dvou lovců lidí najatá na zabití Vildovy družinky. Žena s kouzelně zelenýma očima a se zrzavými vlnitými vlasy po ramena převázanými šedým šátkem oděna do černého, přiléhavého oděvu s krátkým pláštíkem.

DOVĚTEK
Tak to by bylo. Vilda a jeho přátelé, jejichž vztahy se v neštěstí utužily (a princezna se, snad kvůli smrti okolo a i vlastní smrti, stala mnohem přátelštější, stala méně namyšlenou) pokračují na své cestě, ale protože zatím na ní bylo mnoho krve, pochybují. Ale nemají jinou možnost, než jít dál – zde je už pravděpodobně nic nečeká... a i kdyby, tak vzdát to, to by bylo jako prohlásit oběti svých přátel za zbytečné.
Epizoda první je u konce, obracíme list. Před námi je prázdný papír, který si žádá, aby byl popsán... 17. kapitola na sebe nenechá dlouho čekat.

Více o AraLARPu zde (na nástěnce nalezněte odkaz na VildaLARP, jeden ze scénářů AraLARPu, kde se Vildovy cesty hrají).
Více o Vildových cestách zde.