Konec temného elfa (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Na kmeni stromu, který svalila nedávná vichřice a jehož koruna zasahovala až do blízkého močálu, seděl osaměle temný elf, jménem Alanor. Jen podle občasného záchvěvu chřípí, když k němu vítr zanesl otrávený vzduch z bažin, bylo poznat, že je vůbec naživu.
Za nějakou dobu, která by nezúčastněnému pozorovateli mohla připadat jako věčnost, se poněkud probral ze svého zamyšlení, vzal do ruky kamínek a hodil jej na hladinu močálu. Pozoroval, jak se pomalu a neochotně potápí a na jeho místo stoupají bublinky, které se zasyčením prsknou na hladině. Poté, co vysbíral kamínky, ležící u jeho nohou, opět sklonil hlavu do dlaní a začal znovu dumat nad tím, kvůli čemu byl v této nehostinné krajině sám a sám.
Bylo to asi před rokem, kdy potkal nádhernou elfku. Byla tak krásná, až se mu tajil dech. Připadala mu jako sněženka, která mezi tajícím sněhem hledá své místo v paprscích jarního slunce. Zamiloval se do ní vší láskou, kterou bylo schopné jeho srdce dát a dlouho tento cit v sobě dusil, než se odvážil jí sdělit, jak moc ji miluje. Odešel však nesmírně pokořen, dostalo se mu se pouze výsměchu od ní, i od jejích přátel. Nikdo do té doby nepomyslel na to, že by se vůbec mohl najít takový odvážlivec, který by se odvážil milovat jím nedotknutelnou bytost. To, co se událo, se šířilo mezi obyvateli světa a zakrátko nebylo nikoho, kdo by neznal Alanorovo jméno. Kam se hnul, všude ho provázel výsměch, jízlivé pohledy a nenávist, ať tlumená nebo nahlas vykřikovaná....
Temný elf škubl rameny a s potížemi se zvedl na nohy. Rozhlédl se kolem sebe a mírně se otřásl zimou. Kam jen pohlédl, viděl uválenou, sluncem spálenou trávu, bez života, a bezedný močál. Překročil kmen a vydal se k nedalekému vršku. Na jeho vrcholku se k nebi vypínala jako vztyčený prst úzká skála. Když došel ke skále, opřel se o ni zády a cítil, jak z jejího nitra do něj vstupuje chlad. Pozvedl hlavu a rozhlédl se znovu po okolí, díval se do dálky, kde se v mlze nejasně rýsovaly bašty města, těkal očima po každé maličkosti, jako by si chtěl tento pohled dobře zapamatovat.
Odtrhl se od skály a sáhl rukou k boku, kde nosil meč. Ruka se mu zachvěla, když jej uchopil za rukojeť, ale stiskl jej nakonec pevně a pomalu vytáhl z pochvy. Otočil se čelem ke skále a také ji celou přejel očima, pozastavil se u každého výstupku, u každé praskliny. Přistoupil těsně k ní a zatímco meč uchopil za čepel, jílec zapřel o stěnu skály, kde byla malá, hladká prohlubeň. Hrot meče opřel pod rychle se zdvihající hrudník, malý kousek od místa, kde mu končil žebra. Ramena nachýlil dopředu a oči, které se leskly jako oči šílence, upřel na širokou čepel.
V tom celou svou vahou nalehl na meč. Strašná, nevýslovná bolest mu zkroutila tvář a k jeho uším doletěl odporný zvuk kovu, skřípajícího po páteři, a hned poté praskot trhané tkaniny, jak se špička meče prodrala jeho tělem ven. Poodstoupil o krok a třesoucíma se rukama uchopil jílec meče. Přestože jeho svaly byly téměř ochrnuty nezměrnou bolestí, dokázal ještě meč vytrhnout z rány. Slabostí jej už nedokázal udržet, tak jej upustil a meč s řinkotem dopadl k jeho nohám, na drobné kamínky, jimiž byla poseta půda u paty skály. Obě ruce přitiskl na ránu, jakoby chtěl zadržet život, unikající mu z těla, a ten ho opouštěl rychle, v krvi, která mu třísnila prsty, teple a hustě... Ve zděšení udělal pár kroků zpět, zastavil se na místě a upadl na jedno koleno, zapotácel se a upadl i na druhé.
Najednou se jeho stažený obličej vyjasnil, když spatřil jak v oblaku záře k němu jde jeho milovaná bytost, prosvícená sluncem, usmívá se na něj, jako by ho chtěla přivítat u sebe a je tak nádherná, tak krásná... Jas, který z ní vycházel, začal se rozšiřovat, až pomalu neviděl nic jiného, než světlo a uprostřed něj krásný úsměv, zvoucí jej k sobě. Natáhl ruku, jak se jí chtěl dotknout, pohladit ji po tváři, ale slabost jej již přemohla a svalil se na bok.
V koutku úst se ukázala nachová pěna, která se vzdouvala, jak ještě slabě pohyboval rty. Volal snad někoho? Koho? Vždy byl pro každého němý, němý byl pro celý svět. Jeho hlas nikdo neslyšel.
V poslední křeči se převrátil na záda, škubnul nohama a koutkem úst vyrazil ven tenký pramínek krve. Z obličeje mu postupně začal mizet výraz bolesti, uvolňovaly se stažené svaly a oči mu pokryl perleťový lesk.
Nešťastný temný elf Alanor odešel...
Vítr na chvíli rozehnal mračna, honící se po obloze a paprsky slunce ozářily celý kraj, a ten se v nich koupal a hřál.