Konkurenti (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Do českých knihkupectví se po roční pauze znovu dostává další produkt z dílny dnes již renomovaného ruského autora Sergeje Lukjaněnka, který nás docela pravidelně zahrnuje příběhy ze světů fantasy a urban sci-fi.

Sergej Lukjaněnko se narodil 11. dubna 1968 v kazachstánském Karatau na jihu země. Vystudoval lékařský obor lékař-psychiatr, čemuž se však posléze věnoval jen krátkou dobu. O psaní fantastických povídek se zajímal již od mladí, velký vliv na jeho tvorbu měli bratři Strugačtí či americký spisovatel Robert A. Heinlein. Delší dobu pracoval jako zástupce šéfredaktora na fantastiku zaměřeného časopisu Světy, kde také začal sám tvořit. Mnohé úspěchy, které následovaly, jej přesvědčily o tom, aby se vydal dráhou plnohodnotného spisovatele. Je držitelem mnoha literárních ocenění, včetně nejprestižnější ruské ceny Aelity.

Kniha Konkurenti, na kterou jsem, ač se považuji za pravidelného odběratele Lukjaněnkových děl, narazil docela náhodou, vyšla v roce 2008, avšak díky prodlení, které překlad a vydání v zahraničí vyžaduje, se u nás objevila až letos.

Děj díla se odehrává v současné Moskvě. Točí se okolo doposud relativně nudného života jistého novináře Valentina, který díky překročení třicátého roku života přemýšlí, co se sebou vlastně udělá. Náhodou za jedné deštivé noci narazí na inzerát visící na sloupě, hovořící o náboru bojových pilotů do jakési orbitální stanice, s poznámkou, že nabírají kdykoliv. Inzerát se mu nezdá úplně důvěryhodný, ví totiž, že existuje jakási internetová hra, kde přesně o takovou orbitální stanici jde. Rozhodne se však, že ještě tu samou noc náborovou kancelář navštíví. I v pozdních hodinách jej přivítá usměvavá slečna, která Valentinovi vysvětluje, že po projítí jistým portálem se jeho já na tři roky rozdvojí. První já zůstane zde na planetě Zemi, druhé bude odesláno na již zmíněnou stanici a po třech letech se znovu spojí v jedno a on bude mít živé vzpomínky na vše, co ve vesmíru zažije. Plácnou si a on projde portálem. Nic se nestane. Zklamaně odchází domů. V další kapitole však již skutečně stojí v uvítací hale uprostřed černočeného prostoru, který protíná pouze záře miliony světelných let vzdálených hvězd. Valentin ve vesmíru, na orbitální stanici, objevuje celou fungující společnost lidí, tedy vlastně klonů já, jejich majitelé nadále sídlí na Zemi. Vše se zdá být na první pohled hladce fungující, než se stane svědkem událostí, které změní perspektivu jeho nahlížení.

Kniha má dvě dějové linky, které se ze začátku vyvíjejí jako seprátní celky, v pokročilejší fázi děje se ale navzájem propojují. Valentin na Zemi a Valentin ve vesmíru. Původně o sobě tyto dvě postavy neví, avšak jak děj pokračuje, začínají obě já něco tušit a následně se pokouší se sebou spojit. Zajímavé je, že ač jsou tyto postavy ve skutečnosti pouze jeden člověk, často konají docela protikladná rozhodnutí. Jakoby se z obou vědomí stali samostatně stojící lidé. Dále se v knize objevuje ženská postava jménem Lena, která zažívá úplně stejný problém jako Valentin. Je evidentní, že obě dvě (čtyři) hlavní postavy nejsou ničím výjimečné, jedná se o všední lidi jako jsme my. Valentin novinář na volné noze, Lena taxikářka. Oba také nijak nevynikají fyzickou stránkou, nejsou v podstatě hezcí. To se musí autorovi v podstatě připisovat k dobru. Vybírá si typy lidí, které je možné zahlédnout všude, na ulicích, v restauracích. Fakt je však bohužel i to, že se tato „všednost“ Lukjaněnkových postav objevuje v jeho románech až příliš často. Nováčka v četbě jeho děl by to nijak iritovat nemělo, avšak člověka, který má za sebou alespoň tři až čtyři jeho knihy, to už do oka uhodí. Dále je také problém, že postava, která se objevuje v sériích Hlídek, Anton Goroděckij, je natolik ikonická, až je skutečně těžké uvěřit, že to vlastně není celou dobu – v rámci celkové Lukjaněnkovy tvorby – pořád jenom ona. Rysy, které nastavil na Antonovi, se až nebezpečně opakují a ostatní postavy jsou vlastně Antonovými stíny.

Příběh a jeho vývoj je, pokud bychom jej měli zařadit do kontextu autorovy tvorby, klasicky „Lukjaněnkův“. Nikdy nedojde k žádné pořádné a krvavé akci, napětí však panuje po dobu snad celé knihy. Lukjaněnko je v tomto přeborník, nenabízí nám příběhy plné honiček, výbuchů a rvaček – to však neznamená, že v jeho tvorbě neexistují - přesto jsou jeho díla velicé zábavná, příběh má spád, hluchých míst je tam vskutu poskrovnu. A to, co Lukjaněnko přidává, je jakýsi duchovní rozměr, filosofická zamyšlení postav o různých problémech, které jsou spjaty s námi všemi. Existanciální přístup hlavní protagonistů, kteří se snaží vyrovnat s opravdu nečekanými událostmi, je velice věrohodný a docela přirozený. Není z dialogů či úvah postav nijak cítit jakési „lámání přes koleno“.

Lukjaněnko ve svém díle naráží na v Rusku momentálně velice populární internetovou hru Starquake. Ukazuje možná nebezpečí, která by tento fenomém mohl teoreticky přinést. Závislost, vydírání, šikana, obchody. Nenahlíží na to pouze negativně, je mu jasné, že se takováto rizika objevují pouze v krajních případech, nezapomíná je však připomenout.

Kniha nepatří mezi jeho veledíla, avšak také nezapadá do jakéhosi průměru. Téma je velice zajímavé, postavy sympatické, zápletka skoro až dech beroucí. Rozhodně stojí za to, aby si jí, nejen Lukjaněnkův fanoušek, přečetl.