Korunní princ Rudolf a jeho záhadná smrt - Zámecká slavnost (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Dlouho čekal Dvořák na správnou příležitost, kdy nepozorovaně vklouzne do zámecké věže. Chtěl zjistit, jakého chudáka drží v takto malé plesnivé kobce. Každým dnem ho přepadalo stále více otázek, avšak odpovědí se mu nedostávalo. Co bylo horší, nepřicházela žádná příležitost se do věže dostat. Mnohokrát, když se v noci probudil a myslil na tajemného zajatce, měl nutkání o něm zjistit víc.

Tři dlouhé měsíce musel čekat. Až v červenci se mu naskytla ta správná příležitost. To právě Reisinger vdával svou jedinou dceru Irmu za nadlesního z Bosny a na zámku se konala slavnost.

Sjelo se mnoho hostů, převážně šlechta a pár významných osobností. Hrála hudba, popíjelo se vybrané víno, hodovalo a všichni se náramně bavili. Snad i komoří Dvořák, který se staral, aby hostům nic nescházelo. Mezitím však ve své hlavě střádal plán, jak se dostat do věže. Musel získat klíč a dobře věděl, že ho má jedině sám ředitel nebo klíčník Šiml.

Šimla znal na zámku každý, byl to trochu podivín, který se vyhýbal lidem. Starý muž, který tady sloužil mnoho let. Měl rád svůj klid a často sedával při večerech s lahví vína. Nicméně svou práci vždy odvedl s nejlepším svědomím, a právě proto si ho tu nechal sám baron Goldmann.

Celý den sloužil Dvořák na slavnosti, když už bylo pozdě večer, mohl ještě s dalšími šťastlivci konečně opustit hosty a věnovat se sám sobě. Normálně by si šel lehnout, tak jako většina služebnictva, avšak bylo mu jasné, že tohle je tolik očekávaná příležitost.

Potřeboval získat klíče od věže. Vzal tedy láhev vína a vydal se přes nádvoří zámku za Šimlem. Jako jeden z mála služebných žil přímo na zámku, i když ve vedlejším křídle. Ještě se svítilo, nahlédl tedy oknem dovnitř. Šiml seděl na židli, opřený hlavou o stůl a zřejmě spal. Jen petrolejová lampa v rohu místnosti neúnavně svítila. Opatrně zabouchal na okno, po chvíli ještě jednou, tentokrát silněji na rám okna. Klíčník se ospale podíval směrem k oknu. S mrzutým výrazem ve tváři vstal a zašel ke dveřím, kde už stál Dvořák s lahví vína.

- „Posílá mě ředitel Reisinger, přece si nenecháte ujít slavnost!“ spustil na něj.
- „Dej pokoj, nevidíš, že spím?“ odvětil mrzutě Šiml.
- „Tohle vám ředitel posílá, máte se napít na šťastné manželství Irmy.“ podal mu láhev vína.

Šiml ji mlčky vzal a položil na polici při protější zdi. Mezitím se Dvořák natáhl a vzal svazek klíčů, který visel jako vždy na železné skobě u dveří. Byl to rezervní svazek všech Šimlových klíčů, tedy i od zámecké věže.
Mezitím, co klíče už ležely na dně Dvořákovy kapsy, otočil se zpět Šiml, něco zamumlal a zavřel dveře. Zřejmě si šel otevřít ještě vychlazené víno. To už Dvořák zamířil svižným krokem do odlehlé části zámku. Hnala ho touha odhalit tajemství vězněné osoby. Prošel několika dveřmi, pak chodbou kolem svého pokoje, vyšel schody a náhle stál před železnými dveřmi věže.

Sáhl do kapsy a vylovil svazek klíčů, na několikátý pokus klíč konečně zapadl do zámku a s lupnutím se zámek otevřel. Srdce měl v tu chvíli snad až v krku. Pootevřel jen tak, aby se protáhl mezírkou dovnitř, ještě se natáhl pro lucernu z chodby a opatrně zavřel, aby neudělal rámus.

Stál v malé místnosti, kde se běžně odkládal starý nábytek. Ani teď tomu nebylo jinak, naproti němu stálo pár starých židlí, v rohu místnosti rozbitý stůl a nějaké nářadí pod ním. To bylo všechno, dále jen vlhký a zatuchlý vzduch. Udělal krok stranou, když světlo lucerny osvítilo malé zamřížované okénko dveří. Bez uvážení k němu přistoupil. Bylo však příliš vysoko, proto si podal jednu ze židlí a vyhoupl se na ni. Lucernu přitiskl k okénku a to, co spatřil, mu vyrazilo dech.

Proboha! Pomyslil si, když viděl na posteli ležící pohublou postavu. Byl to muž, vousy a vlasy měl zarostlé a lehce prošedivělé. Byl bledý a špinavý, podle všeho právě spal. Lehce protáhlý obličej, hnědé oči a rysy mu říkaly, že toho člověka už někde viděl. Nemohl si však vzpomenout. Ještě nepatrnou chvíli ho pozoroval, když mu to konečně došlo. „To je přece Korunní princ Rudolf!“ řekl nahlas a samým úžasem upustil na zem lucernu. Měl štěstí, nerozbila se. Byl si tím naprosto jistý, viděl ho několikrát, když se účastnil plesu jako zástupce císaře. Zmateně začal hledat klíč, aby prince vysvobodil. Náhle však uslyšel kroky. Zpanikařil, aniž by zvednul lucernu, utíkal pryč jako malý kluk. Hnal se chodbami, až konečně vyběhl na nádvoří, poté utíkal podél zdi vedlejšího křídla zámku. Zastavil se u klíčníkova okna, Šiml stále spal za stolem a vedle něho stála prázdná láhev vína. Tiše odemknul, pověsil klíče na skobu, opatrně zavřel dřevěné dveře a hnal zpět do svého pokoje.

Od osudového setkání uběhlo několik dní a zdálo se, že všechno je v pořádku. Jednou časně z rána si Dvořáka zavolal ředitel Reisinger. Nakázal mu, aby dohlídl na mlynáře Frühlicha, který jako každé pondělí doveze mouku. On a Šiml prý musejí odjet. V poslední době Reisinger často opouštěl zámek. Dvořák dobře věděl, že tohle je voda na jeho mlýn.

Zašel nazpět do zámku, chvíli počkal a poté obhlédl okolí. Téměř celé křídlo bylo prázdné, naprosté ticho ho utvrdilo v tom, že se naskytla pravá chvíle vrátit se zpět do temné kobky a osvobodit zajatce. Známou chodbou vešel až ke věži, nepozorovaně odemkl a znovu vklouzl dovnitř. Všechno bylo stejně, jako tam oné noci zanechal, oddechl si a vystoupil znovu na židli k okénku. Přitiskl se a pozoroval, co se bude dít. V místnosti bylo šero, viděl jen obrys stolu a dále v rohu část lůžka. Nevěděl, co má dělat, byl zmatený. Nakonec se rozhodl podívat přímo do kobky. Než však stihl najít správný klíč, ozval se za jeho zády tolik známý hlas.

- „Co tu pohledáváte, Dvořáku?“

Lekl se, až mu svazek klíčů málem vypadl z ruky. Strčil jej rychle do kapsy a otočil se. Byl to sám ředitel Reisinger. Strach ho téměř paralyzoval, když mu pohlédl do tváře.

- „Zabloudil jsem, pane. Omylem…“ vykoktal jen stěží ze sebe.
- „Hm, zabloudil jsi? Omylem jsi vstoupil do věže a omylem chtěl odemknout vězení?“
- „Ano, pane,“ snažil se z toho vykroutit.
- „Já tě nechám zpráskat jako prašivého psa!“ křikl na něj Reisinger.

Dvořák se celý rozklepal a nic neříkal.

- „Hraješ si na hrdinu? Měl by ses naučit líp uklízet stopy,“ pokračoval.
- „Tvůj tajemný vězeň tady už není.“ vysmál se mu ředitel.
- „Vězeň? Žádného jsem neviděl.“ snažil se Dvořák zachránit situaci.
- „Ach, jsi chápavý! To je tvé jediné štěstí, budeš mlčet jako hrob. Nezapomeň, že ředitel Reisinger má oči všude a umí se mstít.“ vyhrožoval.

Dvořák mlčky přikývl, navenek působil docela klidně, ale uvnitř se celý třásl strachy.

- „A teď táhni, pse!“ vykřikl na něj Reisinger.

Dvořák se zmateně vymotal z věže a zamířil do svého pokoje. Ještě několik dní se bál vůbec vyjít, natož se podívat Reisingerovi do očí. Vyhýbal se mu, jak to jen šlo.

Korunní princ Rudolf a jeho záhadná smrt - část úvodní