Kouzlo předměstí (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Nebudeme zdržovat. Povím vám krátký příběh o zvědavém mládenci. Žije ve středně velikém sídle na pobřeží, má mizernou práci, nedaří se mu dostudovat poslední ročník univerzity, dívka ho opustila. Je to poměrně typický hrdina subžánru, ve kterém se pohybujeme.

A tento zvědavý mládenec jednou z prosté nudy zbloudil k industriální zóně města, kde se, jak známo, nacházejí i skládky všelijakého odpadu. Místy to tam nepříjemně zapáchá, ale pro určité skupiny lidí mají tato místa nepopiratelné kouzlo. Zvědavý mládenec doufal, že toto kouzlo také uzří a že z téměř zabitého večera nakonec něco bude. Abych vám zkazil překvapení, prozradím, že nebude.

Nejdřív chodil jen tak bezcílně, marně hledaje tajemného genia loci. Když ho stále nenacházel a v příliš starých kanadách ho začaly bolet nohy, sedl si na blízkou zídku a rozhlížel se alespoň po duchu noci. Na obloze nebyl ani mráček, hvězdy ale mládenec neviděl. Měl co dělat, aby viděl měsíc - a to byl, prosím, v úplňku. Kombinace smogu a tří dioptrií je pro nezkušeného hledače kouzel nepřekonatelnou překážkou.

Chlapec tak seděl na zídce a byl stále smutnější. Jaký má tohle všechno smysl, říkal si. Co to se svým životem dělám, ptal se sám sebe. Kam až to s námi zajde, přemítal tiše. Nebo alespoň myslím, že takové myšlenky se smutným mladým honí hlavou. V každém případě pod tíhou svých myšlenek sklopil hlavu a rozeštkal se.

Nesmějte se citlivým lidem. Někdy je potřeba to ze sebe dostat.

"Nebul," ozvalo se z jedné hromady smetí. A to zatraceně rázně.

Zvědavý mládenec ihned pozvedl hlavu a jeho štkaní ustalo.

Pochopitelně měl za to, že je zde úplně sám.

"Díky," ozvalo se z téže hromady smetí za chvíli.

"Kdo je tam?" vyštěkl mládenec zmateně.

Odpovědí mu však bylo jen ticho.

Chlapec dostal strach. V těchto částech města je mimo zápach a špínu proslulá i kriminalita. Seskočil tedy ze zídky a pomalu, obezřetně, s pohledem upřeným k temným hroudám haraburdí, couval od toho místa pryč.

Zastavilo ho však podbízivé: "Ále no ták, když už jsi tady, tak snad pokecáme."

Zvědavý chlapec ale nebyl tak zvědavý, jako byl vystrašený, a tak se otočil a utekl.

Tím náš příběh končí.

***

Kdyby však mládenec nebyl tak, řekněme, nedůvěřivý, mohl zůstat na kus řeči a s mluvící lahví probrat pár témat. Mluvící láhev, podobně jako zvědavý chlapec, hledala v těchto končinách kouzlo. Láhev však hledala kouzlo velmi konkrétní a reálné, ne takové to rádoby kouzlo, co lidé vidí na kdečem. Divíte se, že někdo hledá "opravdová" kouzla? Co jiného by ale měla hledat mluvící láhev?

Nejspíš to udělat měl. Ať už mu láhev chtěla cokoliv, bylo by to jistě zajímavější než zabitá noc zakončená úprkem.

Čili jak by vypadal rozhovor mluvící lahve a zvědavého mládence, kdyby naň došlo? Podle mě asi takto:


Mládenec nedůvěřivě přechází k hromadě a pátrá, kdo že to vlastně mluví. Mluvící láhev zvyšuje hlas, aby bylo jasné, kde se nachází.

"Jsem přímo tady, pod tou kopou," haleká. Mládenec pak přichází k ní a hbitě mluvící láhev nalézá. (Mluvící láhev má totiž ústa, takže mezi ostatními vyhozenými věcmi dostatečně vyčnívá.)

"Paráda být zase na vzduchu. Jak to jde?"

Mládenec samozřejmě nevěří svým očím (ani uším), ale ptá se: "Co jsi zač?"

"Parnas Gunmad Abel amu Gandhar," uklonila by se láhev, kdyby mohla. Mládenci to nic moc neříká a láhev to v jeho obličeji rozpoznává, takže dodává: "Zakletý princ z Fasalijských pouští."

To dává mládenci alespoň trochu smysl, takže se odváží s lahví mluvit dál: "A co děláš tady?"

Láhev chvíli mlčí, jako by to snad bylo jasné, ale pak dochází k závěru, že zdejším lidem to nejspíš tak jasné nepřijde. "Hledám způsob, jak se dostat zpět do svého světa. Jak jinak."

Chlapec, kterému to skutečně evidentní nepřipadá, reaguje s rozpaky: "Tady? Na skládce?"

Láhev se v jeho rukách odmlčí. Po chvilce mlčení přiznává: "Nemůžu si zrovna vybírat, kde skončím, když mi nejde se hýbat."

Mládenec cítí jisté faux pas, ale získává sebedůvěru a pokračuje: "Aha. Můžu nějak… pomoct?"

"Ne, prokletí musím zlomit sám, ale dík."

Následuje chvíle trapného ticha.

"A co kdybys pomohl ty mně?"

"No jistě. Co bys rád?"

Mládenec si povzdechne a poodchází s lahví v ruce zpět k zídce, kam si sedá. Láhev položí vedle sebe. "Viděl si mě brečet. Víš, že je mi mizerně. Možná bys mohl poradit."

"Promiň, ale tvé fňukání řešit nechci."

"Ne? Aha…" Chlapec je zklamaný, ale doufá, že princ se časem slituje.

Místo toho však láhev pokračuje v podobném tónu: "Jsem prastará magická entita. Jsem bohatý, urozený, vzdělávali mě na nejlepších univerzitách. Znám tajemství mystiky, božstev i nesmrtelnosti. A ty po mně chceš, abych ti pomáhal s depkou. Trochu uvažuj."

Mládenec chvíli jen zírá, ale Gunmad Abel nekončí: "Mohl ses zeptat na cokoliv. Na metafyziku, filosofii, evoluci, nevyhnutelnost osudu, dokonce i na tu kočku zavřenou v krabici."

Aniž by mladík mohl cokoliv namítnout, láhev, která nemusí popadat dech, pokračuje ve své ničivé smršti s rostoucí zlostí: "Tohle všechno naši učenci důkladně prozkoumali a našli odpovědi. A ty, když se setkáš s myslí svými znalostmi dalece převyšující tu tvou, co uděláš? Soustředíš se na svou patetickou deprivaci! Jak já nesnáším takovou krátkozrakost."

Mladík se slzami v očích seskočí ze zídky a rozhodně se otočí: "A já zase nesnáším povýšené lidi, co si myslí, že když jsou chytřejší, můžou se na mě vytahovat! Vůbec nechápeš, že je mi teď jakákoliv metafyzika i filosofie naprosto ukradená. Potřeboval jsem jen vyslechnout, poradit… Ale na to tvoje znalostí plná mysl asi nestačí, co?"

Než se stane cokoliv dalšího, mladík utíká pryč a zanechává na zídce jen dočista prázdnou láhev. Princ je značně zdrcen a začíná přemýšlet o tom, jak moc to, co je důležité pro něj, je důležité i pro ostatní.

***

Možná se ptáte, proč to vůbec vyprávím, když se to nestalo. Jak mohu odhadovat, co by tehdy ti dva řekli. Tentokrát jsem ochotný pomoci. Já jsem parnas Gunmad Abel amu Gandhar. Tenhle příběh vyprávím, protože jsem k tomu byl přinucen.

Ne násilím, ne nátlakem, spíše okolnostmi. Začalo to tehdy, když mi jiná láhev řekla: "Seš v tomhle světě už moc dlouho. Stává se z tebe pěkná kurva." Předložila tehdy mnoho podnětů k přemýšlení. Zakončila to tím, že po těch letech, co se jen válím na skládce, měl ten zvědavý mládenec velké štěstí, když utekl a nemusel se mnou mluvit.

"Co to je za nesmysl?" bránil jsem se zoufale. "Tihle lidi okolo by měli být rádi, že se ode mě mohou něco dozvědět!"

Druhá láhev mě vyzvala: "Zkus se zamyslet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby tě poprosil o pomoc."

Stalo se a já myslím, že jsem to vystihl přesně. Mít znalosti je úžasné, ale ne vždy jde jen o ně. Bystrá mysl je skvělý nástroj, ale ve špatných rukou či použita ke špatnému účelu je i ona nástrojem zlým. V životě lidí jsou chvíle, kdy není podstatné, jak kdo přemýšlí, ale jak se kdo cítí. Jsou to chvíle, kdy se jindy podstatné stává nepodstatným a to, co se některým jeví nedůležitým a podružným, je zčistajasna jediný relevantní problém. Lidé už jsou takoví, a čím více znalostí a schopností máme, tím více bychom se měli snažit neodvracet od toho zrak. Vždyť i znalost lidských pohnutek je znalost. Kdo neumí se svými znalostmi a schopnostmi zacházet citlivě a ve správnou chvíli se jich vzdát pro to nutnější, ten s nimi nezachází dobře.

Když na tohle přijde arogantní mluvící láhev, proč ne vy?