Krásy války (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Nedělej to,“ opakovala zoufale má teta, tiskla mi křečovitě ruku a utírala si z obličeje slzy.
Náborový důstojník seskočil z transportéru a přišel blíž k nám.
„Měla byste být na svého syna hrdá, paní,“ řekl. „Jít bojovat za vlast je ta největší věc, kterou může udělat!“
„Nejsem její syn,“ řekl jsem, vytrhl se jí a naskočil na vůz.
„Ne!“ křičela a sápala se na transportér.
Vojáci se na ni dívali jako na obtížný hmyz. Já jsem odvrátil pohled. Dva muži v uniformách ji zadrželi.
„Tak je to správně, chlapče,“ řekl velitel.
Vedle mě seděl na muž v riflové bundě. Seděl smutně s hlavou u kolenou. Díval se do země a nemluvil.
„Hej, Johny!“ křičeli na mě z ulice bývalí spolužáci.
Obklopili transportér, křičeli na mě a vtipkovali. A já jsem se smál s nimi.
„Natrhni jim prdele i za mě!“ křičel Aleš.
Minulou sobotu jsme spolu seděli u baru. Na pódiu hrála živá kapela. Poprvé jsem pil absinth.
„Tak co, chlape, jdeš vyhrát válku?!“ křičel Mirek.
Minulou sobotu toho vypil trochu víc a my jsme se perfektně bavili na jeho účet.
„Si piš, brácho!“ křičel jsem na něj.
Srazili jsme pěsti jako černí gangsteři.
„Chcete někdo přivézt pravý COSácký zuby?“
Zase jsem je rozesmál. Drsný zubař, to je vždycky dostane.
„Přivez mi hlavně sám sebe,“ tlačila se ke mně Ilona.
Minulou sobotu měla taky trošku vypito, protože skončila v mojí náruči. Šli jsme ke mně domů. Teta byla na schůzi knihovníků. To už jsme měli hodně vypito. Ani nevím, jak, ale byla tu další věc, která byla poprvé. Všechno je to už minulost.
„Přestaň,“ řekl Iloně Mirek, „Johny jde těm ubožákům ukázat, jak se vede válka; nemá čas na tvoje nářky.“
Marek podepsal listinu a naskočil na kapotu.
„Tak jsi přišel?“ podíval jsem se na něj.
Plácl mě do ramene.
„Nemohl bych si odpustit tu srandu.“
Jeden z vojáků vyprskl smíchy a zakuckal se.
„Srandu,“ zopakoval po Markovi ironickým tónem. „Co jste to za pitomce?“
„Nějaký problém?“ řekl výhružně Marek a zvedl se.
Trochu zavrávoral na jedoucím transportéru. Voják se mu díval do očí.
„Vy asi nechápete, kam jedem.“
Opustili jsme město a vjeli do kopců. Tady, okolo Plzně, byl klid.
„Bojovat za vlast,“ řekl Marek. „Rozmlátit pár COSákům huby.“
„Jo, krása,“ ušklíbl se voják a odvrátil pohled.
„Nedokážu si představit nic krásnějšího, než jít do války chránit svou zemi…“
„Ty si dokážeš představit tak leda velké hovno!“ vypěnil voják a postavil se Markovi čelem.
Ten o kousek ustoupil. Stál těsně nad drncající zadní nápravou.
„Byl’s tam někdy? Ohořelé nebo hnijící mrtvoly. Lidské orgány všude kolem. Viděl jsi někdy něco takového? Cítil jsi ten smrad? Víš kulový, jaké to je v bitvě. Jste jenom další podělaní hrdinové. Ty!“
Ukázal na mě. Čekal jsem, co řekne.
„Říkali ti Johny. Jsi snad Američan?“
„Jmenuju se Čestmír Rambousek. Nenávidím to jméno.“
„Říkáme mu John Rambo,“ upřesnil to Marek.
„To jsem si myslel. Jak říkám: hrdinové. Takoví se sesypou první.“
Na obzoru se objevil vojenský tábor.

Později jsem se ptal Marka, co si o jeho slovech myslí.
„Ale, jenom jeden kretén, který četl Barbusseho a teď machruje. Nemysli na něj.“

Co výcviku chybělo na délce, to doháněl na tvrdosti. Spali jsme málo, běhali hodně a nikdy neodkládali pušku. Více než půlka přihlášených nezvládla samotný výcvik a skončili v nemocnicích nebo igelitových pytlích. Já s Markem jsem však zatli zuby a vydrželi. Nevyhledávali jsme problémy.
„Tak, slečinky, víc už vás naučit nemůžu,“ řekl nám poslední večer seržant. „Zítra nastupujete spolu s ostatními vojáky do akce.“
Jako postradatelná masa vybavila se mi slova, která pár dní předtím říkal jeden starší voják, když jsem mu leštil boty. Slíbili jsme si s Markem, že my nebudeme postradatelnou masou. Postaráme se, aby nás všichni začali brát vážně. Aby nás potřebovali.
„Potřebujeme jen odvahu,“ říkal Marek.
Přemýšlel jsem, jestli je opravdu tak statečný, nebo to je jen jeho způsob ochrany.
„Rozdělíme vás do skupin k jednotlivým velitelům.“
Stál jsem v pozoru a hrdě vypínal hruď. Kéž by mě tak teď někdo viděl. Poznali by, že jsem muž a ne jen nějaký nepovedený a povrchní teenager. Myslím, že nám dvěma opravdu sluší uniformy. Budeme jim dělat čest.
„Přísahám,“ zašeptal jsem si pro sebe.
„Adolf Černý, třetí pluk, modrá četa, družstvo Alfa.“
Adolf si zvedl ranec a rázným krokem přešel ke svým novým kolegům. Následoval Marek Bios, Martin Dněprovský, Bořivoj Drvoštěp, Martin Fichtl, Lukáš Janáček, Aleš Kusý, Petr Marbl, František Obr a já. Ostatní začali plnit druhé družstvo.
„Jsem desátník Dvořák. Náš velitel je poručík Rock’n’roll, ten stojí támhle. Zastupuje ho seržant Strakonický. Tady je bílá barva, tou si napíšete maximálně pěti písmenné poznávací nápisy na helmy. Zařiďte si, ať nemáte dvě stejné. Odjíždíme zítra ráno.“
„Hej, šéfe,“ ozval se Marek, „kam pojedem’?“
„Na Ostravsko,“ řekl desátník úsečně a odešel.
Sundal jsem si helmu a rozhlédl se kolem. Všiml jsem si mohutného poručíka s bílým nápisem na helmě Rock’n’roll. Pro něj zřejmě pěti písmenné pravidlo neplatilo.
„To by mě zajímalo, jestli se ten pitomec fakt jmenuje Rock’n’roll,“ ušklíbl se Marek.
Potom vzal helmu a napsal na ni BIOS. Označil jsem svou nápisem RAMBO, spokojeně si prohlédl svůj výtvor a nasadil si ji na hlavu. Když to viděl Aleš Kusý, zakroutil hlavou a odplivl si.

Seděli jsme na korbě natřásajícího se náklaďáku. Vytáhl jsem ze svých karet sedmičku a přihodil na hromádku. Marek se na mě podíval. Má takový zvláštní pohled. Zkoumá mě. Chce zjistit, jestli mám ještě druhou sedmu a jestli má smysl, aby mě přebíjel.
„Nejistota je nejhorší, že?“ řekl jsem mu s úsměvem.
„To je,“ řekl Lukáš Janáček, který naší hru až doteď vůbec nevnímal.
A možná že jí vůbec nezaregistroval. Podíval jsem se na něj a uvědomil si, že je celou cestu bledý a chvěje se mu ruka.
„Ty ses nepřihlásil dobrovolně?“ zeptal jsem se.
Zakroutil hlavou.
„Nejsem přece sebevrah.“
„Nejedeme tam umřít,“ řekl Marek tak výrazně, aby to slyšeli všichni okolo.
Ale mezi muži zavládlo tíživé ticho.

Panika! Dnes ráno nesvítá!

Bylo už jedenáct hodin dopoledne, ale obloha byla černá jako uhel. Ve světě se muselo stát něco strašného a my o tom nevíme! Kolona náklaďáků a těžké techniky jela pomaleji, ale stále kupředu. Kolem poledne začal sněžit popel. Padaly na nás černé chuchvalce popela, prachu a jílu, dělaly nám tmavé šmouhy na obličejích a uniformách a způsobily nám v krku nesnesitelné pálení.
„Konec světa…“ mumlal si Martin Fichtl.
Všichni jsme o něm věděli, že je hluboce věřící. Dokonce si s sebou všude nosil malý Nový Zákon.
„Nevěřili byste tomu, ale taková knížečka může odklonit kulku, když jí nosím u srdce.“
To nám říkal před odjezdem a my jsme se tomu vždycky strašně smáli. Teď nebylo do smíchu nikomu. Popel zakrýval trávu, rozstříkával se pod koly aut a začerňoval přední skla.
„Co se to, sakra, děje?“ stíral jsem si černotu z tváře.
„Hodně lidí umřelo, slyším jejich křik,“ zašeptal Martin Fichtl spíše pro sebe.
„Co to meleš?!“ povolily Alešovi nervy a zařval na něj.
„Klid,“ chytil Aleše za rameno desátník Dvořák.
„Žádný křik, žádní lidé! Nic takového pro nás neexistuje! Existují jen rozkazy! Rozumíte?“
Desátník se na nás přísně díval. Potom se otočil a chystal sednout.
„Na rozkazy seru, já chci žít!“ vykřikl náhle Martin, zvedl se, odstrčil mě a seskočil z náklaďáku.
Praštil jsem se hlavou do plechu. Slyšel jsem jak náklaďák brzdí. Něco cvaklo a ozval se výstřel. Zvedl jsem se. Martin Fichtl ležel na zemi mrtvý a pomalu se ztrácel pod popelem. Lukáš Janáček si pozvracel uniformu a hlasitě se rozkašlal.
„Dezertéry budu střílet!“ křičel na nás Dvořák.
Čekal jsem, že se na něj všichni vrhnou, ale byli stejně zaražení jako já. Naše váhání přerušil hlasitý zvuk exploze a jeden z předních náklaďáků letící vzduchem.
„Jsme pod útokem!“ ozýval se zdálky řev seržanta Rock’n’rolla.
„K zemi!“
Někteří se přitiskli ke korbě, jiní seskočili na zem do bláta.
„Jsme obklíčení!“
Matně jsem si vzpomněl na výcvik. Zapnout vysílačku. Roztřesenými prsty jsem aktivoval příjem. Všude kolem začaly rachotit zbraně.
„Ústup do lesa!“ hlásil seržant. „Alfa kryje u kamenů, ostatní ústup.“
„Tam!“ ukazoval náš desátník.
Podíval jsem se tím směrem. Asi sto metrů od nás bylo několik velkých balvanů. A necelý kilometr za nimi les. Mezitím jen křoviny.
„Běžíme!“ velel desátník.
Potom jsem zvedl pušku. Mozek mi zaplavil adrenalin. Už jsem nevnímal nic, jenom prostor kolem mě. A můj dech. Když jsem zvedal pušku, když jsem potom běžel, když jsem se chvílemi zastavoval; to co jsem slyšel ze všeho nejsilněji, nebyla střelba, bylo to mé vlastní dýchání. Když jsem běžel, bylo rychlé, když jsem se zastavoval, přikládal pažbu k rameni a líc kousek od mířidel, cítil jsem, jak mi bije srdce, jak hlasitě funím. Hlava mi přímo hořela. Celé tělo mě pálilo, byl jsem zpocený a měl jsem v puse sucho. A jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo zabíjení. Klečel jsem v křoví. Spatřil jsem obrys vojáka. Zmáčkl jsem spoušť. Sotva krok vedle něj se zvedla hlína. Víc vpravo! Lehce jsem pohnul hlavní a znovu vystřelil. Tělo vojáka se legračně zatočilo a vystříkl z něj úzký, ale hustý pruh krve. Potom mi zmizel v přízemním porostu. Chtěl jsem se zvednout a běžet dál, ale tělo mě nechtělo poslouchat. Jen jsem cítil, jak se mi v kalhotách zvětšuje teplá mokrá skvrna. K čertu s tím! Umřu! Adrenalin ustupoval. Točila se mi hlava. Neudržím se při vědomí! Další dva vojáci se blíží. A ostatní z naší čety jsou daleko vepředu. Bude to bolet. Něčí ruka mě strhla do leže. Leželi jsme s Markem vedle sebe, krytí hustým křovím. Z vysílaček se linula záplava slov. Marek nemluvil, jen střílel. Střílel příliš blízko mojí hlavy a praskly mi bubínky. Už jsem neslyšel nic, než pískot o takové intenzitě, že mi přímo trhal hlavu. Marka zasáhla kulka a jeho mozek se rozstříkl po mé tváři. Nic jsem neviděl, neslyšel, jen cítil pach krve a výkalů, když umírajícímu Markovi povolily svěrače. Vyplivl jsem mozek z pusy, otřel si oko a přitiskl ho k hledáčku. Musím zabíjet! Prostě jenom toužím po krvi! Ať všichni chcípnou! Pažba mě mlátila do ramena, až jsem ho přestal cítit. Dva vojáci padli s prostřelenými koleny. Zvedl jsem se a utíkal. Každou chvíli jsem mohl pocítit v zádech horkou kulku. Několikrát mi dokonce prolétly kolem hlavy. Ale udělal jsem poslední dlouhý krok a skončil mezi kameny, odkud už zbytek družstva střílel po COSích.
„Granáty!“ křičel desátník.
Odepnul jsem od opasku granát a hodil ho přes kameny. Neodjištěný. Zatraceně! Vytáhl jsem další a utrhl mu pojistku. Vtom mi však vyklouzl z prstů a zmizel v husté trávě. Vykřikl jsem a odkutálel pryč. Výbuch mě zvedl ze země, přitiskl ke kameni a cítil jsem, jak se mi do neprůstřelné vesty zarývají šrapnely. Slzel jsem bolestí. Slzy se míchaly z mozkem. Otočil jsem se a pohlédl na místo, odkud jsem utekl. Ležel tam Lukáš Janáček s roztrhnutým břichem. Měl nohy zapletené do vlastních střev a jedno oko přilepené na hrudi. Ječel, dokud mu Bořivoj Drvoštěp neudělil ránu z milosti. Teď jsem se pro změnu pozvracel já a to přímo do vlastních dlaní, takže jsem nedokázal ani sevřít pušku. Zuby jsem si sundal rukavice a chytil zbraň holou dlaní. Přilezl jsem zpátky a střílel na jednotky COS, které utíkaly do kopce. Kurva! Vždyť ti vojáci jsou stejně podělaní strachy jako my! Nejsou ani děsiví, jsou to lidské trosky! A já je zabíjím!
„K lesu!“ komandoval Dvořák.
Zvedl jsem se a vydal na nejdivočejší běh v mém životě – jeden kilometr do kopce, pod palbou. Desátník se prohnul jako luk a spadl mi pod nohy. Zakopl jsem a zabořil tvář do hlíny a popela. Když jsem se zvedal, chvěl se mi na těle každý sval. Petr Marbl, který běžel okolo, mi pomohl jednou rukou na nohy. Chvíli mě podpíral, ale potom mi utekl. Díky, pomyslel jsem si a znovu vyrazil. V břiše mě při každém nádechu ostře píchalo, hruď těžkla a všechny svaly bolely jako úplně atrofované. Hlava mě nesmírně bolela a celý svět kolem mě byl rozmlžený. Viděl jsem Františka Obra, jak leží na zemi s otevřenou zlomeninou nohy. Díval se na mě, jakoby čekal, že mu pomůžu. Sorry, brácho! Tak strašně moc chci žít! Odběhl jsem mezi první stromy, za linii z klečících vojáků.
„Už tam není nikdo živý?“ zeptal se mě Rock’n’roll.
Chtěl jsem říct ne, ale nedokázal jsem to. Znovu jsem si vzpomněl na to, jak mě zvedl Petr. Ten teď leží mrtvý kousek ode mě. Zemřel, sotva doběhl do lesa. Podíval jsem se na louku za mnou. Zněla tam ohlušující kakofonie výbuchů a výstřelů. Udělej to! Dlužíš to Markovi! Dlužíš to Petrovi! Ne, každý za sebe, jasné?! Proto jsi šel do boje? Pro sebe? Chtěl jsi přece bojovat za jiné! To jsem ještě nevěděl, jaké to je! Teď to víš, tak co uděláš. Vyrazil jsem zpátky.
„Hej!“ zavolal seržant.
Běžel jsem a zatínal břišní svaly, aby tolik nebolely. Každého kroku jsem litoval a nechápal, proč jsem radši nezůstal v tom lese. Byl jsem tak blízko nepřátelům, že mě prostě nemohli minout. Přímo z běhu jsem padl na kolena k Františkovi. Už se nehýbal. Je v bezvědomí, pomyslel jsem si. Nebo ne… …nebo jsem tady šel umřít zbytečně. Zvedl jsem ho a zaúpěl pod tou váhou. Napůl jsem ho vlekl a napůl nesl. Jedna kulka škrtla o mojí helmu, srazila mi ji z hlavy a vyčarovala mi před očima hvězdičky. Jen silou vůle jsem se nezhroutil a dokulhal těch posledních pár kroků do lesa. Přežil jsem to? Přežil jsem to!

Následujících deset minut bylo jako zlý sen, z nějž si pamatuji jen svůj těžký dech, váhu pušky a schovávání za stromy. Potom jsme sbíhali do údolí, kde byla malá vesnice.

Celou noc jsem strávil v černé tmě na seníku střelbou z okna do stínů kolem vsi. Občas přiběhl Jan Tykevský nebo David Junák s municí. Když vlny útoků trochu polevily, přinesli nám také nějaké konzervy a rum. Zvlášť ten jsem uvítal, protože mě zázračně zbavoval toho ochromujícího strachu. Na chvíli jsem možná i usnul, ale probudil mě nový nápor nepřátel a vzápětí také hořící střecha. Opustili jsme seník a tři z nás zůstali bez života ležet v ulicích vesničky. My zbývající jsme oběhli převrácené trosky aut a schovali v posledním nezničeném domě. Byl to dům postaršího starosty, který se spolu se svou ženou a šestnáctiletou dcerou schovávali v kuchyni pod stolem. Jeho dcera mi strašně připomínala Ilonu. Ne, ve Zlíně to není takové zlé. Snad. Asi. Přál bych si to. Až do rána jsme jen stříleli z oken a hájili dům. Naštěstí jsme měli i raketomet, kterým jsem zničili dva náklaďáky plné vojáků a jeden tank. Teprve potom pekelná noc skončila a s prvními paprsky úplně dozněly výstřely.

Opatrně jsme vycházeli ven a cítili strašný pach mrtvých. Ze dvou čet po čtyřiceti lidech nás zbylo pět. Seržant i všichni desátníci byli mrtví. Z tisíci obyvatelů vesnice zbyla jen starostova rodina. Došli jsme na okraj vesnice a naskytl se nám děsivý pohled. Kam až oko pohlédlo, pokrývaly louky mrtvoly vojáků plavoucí v nechutných bažinách krve a lidských vnitřností. Cítil jsem, jak se mi zvedá žluč. Dopadl jsem na všechny čtyři a dávil. Byl jsem však už úplně prázdný, tak jsem jenom prskal sliny a žaludeční šťávy.
„Měli bychom odejít, než začnou hnít,“ řekl Radek Lewis stísněným hlasem.
„Dojděte pro ty civilisty,“ zašeptal jsem.
Jeden z vojáků se odpotácel zpátky do vesnice. My zbývající jsme si posedali do trávy zády k mrtvolám a začali čistit zbraně.

Nás osm pomalu překračovala mrtvá těla a postupovalo kupředu. Myslím, že toho pohledu že už nikdy nezbavíme. A toho smradu. Proč se to všechno, zatraceně, děje? Něco uvnitř mě, mi říkalo, že odpověď je v mém vlastním nitru. Ale jak ji mám hledat? Sotva jsme došli na kopec, spatřili jsme před sebou linii naší armády blížící se k nám.

Opět jsem seděl na korbě vojenského náklaďáku, ale tentokrát jsem s nikým nemluvil. Měl jsem takzvaný kilometrový pohled – díval jsem se skrze všechny, kdo se mnou zkoušeli mluvit. Díval jsem se někam do neurčita, do dálky. Shledali mě úplně zdravým a poslali dál. Už je mi všechno jedno. Žít, zemřít… …co na tom sejde?
„Už se nemůžu dočkat nějaké pořádné bitvy,“ zaslechl jsem vedle sebe dialog dvou čerstvě naverbovaných vojáků – dobrovolníků.
„Jo, tahle jízda mě unavuje. Hele, víš co mě sere?“
„Co?“
„Tyhle pušky mají moc pevné tělo, nedají se do nich dělat zářezy.“
Sklopil jsem hlavu. Všiml jsem si, že se mi třese ruka.
„Bojíš se?“ zeptal se mě jeden z nich.
„Ty ne?“ podíval jsem se na něj.
Na helmě měl napsané DRTIČ.
„Já ne. Vím, že kdybych se bál, byl bych ztracený. Tak se nebojím.“
„Jsi ztracený a budeš se bát. Nejsi jiný. Jsi součást masy. Postradatelný.“
„Kecy. Žádný z nás není postradatelný.“
Odklonil jsem hlavu. Však poznají.

Už jsem přestal počítat hodiny, které jsem strávil ve stísněném zákopu. Už jsem si zvykl na studené konzervy nebo pečené krysy, na několikadenní tmu a kousavý chlad. Zvykl jsem si na kbelík místo záchodu, na hlínu místo postele, na všechen ten zápach i neustávající střelbu. Byl jsem už vlastně napůl mrtvý. Připlazil se ke mně Karel Spona.
„Jak to jde?“
„Co myslíš?“ odpověděl jsem.
„Hele, slyšel jsem, že tahle válka končí.“
„Už teď? To se mi nezdá. Slyšel jsi nesmysly…“
„Copak ty nevěříš, že by mohl být někdy konec? Copak se nechceš zase dostat domů.“
„Chci.“
Položil mi ruku na rameno.
„Dostaneš se domů.“
Před dvěma dny mi zachránil život. Vytáhl mě zpod závalu, když se zhroutil jeden zákop. Byl jsem mu za to vděčný. Bylo tady víc takových dobrých lidí. Ale taky těch špatných.

Všichni jsme byli vybaveni teplými spacáky, do kterých se však vlezl jen jeden. A tak, když někdo o spacák přišel, bylo pravděpodobné, že až kolem půlnoci přijdou tuhé mrazy, umrzne. Ten den se to stalo Milanovi Bílému. Roztrhal mu ji granát. Všechny nás prosil o spacák, ale nikdo ho neposlouchal. Kdo by taky chtěl umírat místo někoho jiného. Než jsem tu noc usnul, viděl jsem ho někam jít s nožem v ruce.

Tohle ráno bylo zvlášť mrazivé. Mezi námi už nebyl ani Karel Spona, ani Milan Bílý. Oba dva jsme je našli na naší malé skládce asi sto metrů od pozice. Leželi tam oba mrtví, ubodaní noži. A mezi nimi ležela zakrvácená deka. Reakce mužů byla okamžitá. Začali se bít o to, kdo bude mít druhou deku. Vyráželi si zuby, lámali kosti. Zvířata.

Ten den jsem zjistil, že měl Karel pravdu. Válka končila. COS kapitulovali po čtyřech měsících. Přesto však zemřelo odhadem dvacet miliónů lidí.

Na zteč poslední pevnosti COS v kraji jsem vyrážel jako desátník. Tehdy jsem zjistil, že mi na těch chlapech opravdu záleží. A při jejich sledování, jako bych viděl sebe. Ale také jsem spatřil něco nového. Že pod vší tou frustrací je pořád ten silný náboj. To, co jsme si s Markem slibovali. Odvaha a touha bojovat za vlast. Je v každém z těch mužů, i když mají po všech bitvách tak prázdné pohledy a už pomalu ani tu pušku neudrží.

Stál jsem na vrcholu dobytého kulometného hnízda, křičel radostí a zvedal pušku vysoko nad hlavu. To je pro tebe, Marku. To je ta naše výhra. Potom jsem běžel ke svému družstvu, plácal je po ramenou a po helmách. Plakali jsme radostí, že to všechno skončilo. Potom si mě konečně našla má kulka. Přiletěla náhodou z jedné doznívající přestřelky.

Takže to skončilo.