Kronika Dvou Životů II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Les při naší další cestě byl klidný. Stejně jako při začátku cesty, ani teď se nám zvěř nevyhýbala. Stála při nás, zvědavě si nás prohlížela, některé si z dlaní Terry brali kousky chleba. Mě se ovšem bála a já měl jasno. Díky Teře mám tu možnost, vidět zvěř lesa tak zblízka.

Od doby, co nás napadli lapkové, je podivně ztichlá. Na tváři má posmutnělý výraz a se smutnými úsměvy se lehce dotýká laní, zajíců a ptáčků usedajících jí na rameno. Nesnažím se navazovat kontakt. Raději si pozorně prohlížím, jak se chová.

Je jako princezna. Něžně se dotýká čeníšků laní. S láskou čechrá peří ptáčků a dlaněmi zlehka přejíždí zajícům po hladkých uších. Ptáčci jí tiše štěbetají do uší a její úsměvy a pohledy vypadají, jako by rozuměla jejich tichému hlasu. S něžností nechává mezi svými prsty protékat listí stromů, které jakoby se k ní skláněli. Její pobledlá tvář dostává lehce opálenou barvu. Černé vlasy se jí lehce pohupují, jako by jí je vítr s láskou jemně čechral. Ach. Ta dívka má v sobě víc elegance, než královské paničky.

Stromy se před námi rozestoupily a cesta vede na mýtinku na jeho kraji. To jsme ji celou dobu tak úpěnlivě sledoval? To snad není možné. Uchvátila mě snad nějakým kouzlem? Nikdy mě ženy nezajímaly, tak proč teď? Otáčí se na mě a její smutné oči byly rozzářené štěstím. Proč taková změna? I Lišáček si vesele poskočil. Čím to je? Už vím. To je krása. Mávla na mě a tryskem se rozeběhla k jezeru. Tryskem? Ten její hřebec je snad poháněn kouzlem nebo větrem. Je příliš rychlý. Ale Lišáček není pozadu. Vystřelil za ním, jako za klisnou, kterou miluje. Ta dvojice má na nás zvláštní vliv...

Hladina jezera se jemně čechrala bílými vlnkami. Modravá hladina je občas porušena tlamičkou stříbřité rybky, poblíž skály i kapkami padající vody ze skály. Sluneční paprsky se odrážely od vodopádových kapiček a spadali různými směry, jako světelné paprsky různě umístěných hvězd. V mém zorném poli se objevil pohyb. Otočil jsem se, ale zahlédl jsem jen nohy končící pod hladinou vody. Pohlédl jsem k jejímu hřebci. Nic nesundala. Vynořila se poblíž středu rozlehlého jezera, vyrazila mi tím dech. Jak se mohla tak rychle dostat téměř do středu?

"Nestůj tam jak skála. Pojď do vody. Je příjemně studená a pohyb ti jen prospěje. Postávat pořád vedle trůnu a vozit si zadek na hřbetu Lišáčka ti nijak neprospěje," řekla to tak posměšným hlasem, že jsem musel zrudnout vzteky, neboť se opět rozesmála tím krásným hlasem, kombinací zvonečků a dětského smíchu.
"Cvičím se v boji, to je můj pohyb," vykřikl jsem za ní. Podívala se na mě očima, ve kterých zářily šibalské ohníčky za poskakujícími čertíky.
"Tak se pojď ukázat, jak tě ten boj vycvičil k plavbě," zvolala za mnou. Ponořila se a po chvíli se vynořila. V dlani něco svírala a jak si to prohlížela na slunci, příjemně duhově se to lesklo. Zvědavost mě přivedla ke kraji jezera. Chtěl jsem si odložit zbraně a nějaké oblečení.

"Nedělej to. Nikdy nevíš, co na tebe čeká a kdy budeš potřebovat zbraně. Pojď se vším."
"Ale vždyť zbraně mi pak zreznou," namítl jsem.
"Neboj, postarámě se pak o ně. Ale teď už pojď," její hlas byl pevný a přesvědčiví. Stále ještě s pochybami jsem však vlezl do vody a oklepal se. Prý, příjemně studená. Byla ledová. Málem mi vyrazila dech. Ale pečlivými tempy jsem se k ní přibližoval. Pozorně mě sledovala. Nezdálo se, že by se na hladině nějakou námahou udržovala. Potvrdilo se mi to, když jsem připlaval blíž. Stála ve vodě, jako by pod ní bylo dno, ale nebylo. Pohlédl jsem, co drží v dlani. Byla to perla.
"Kde jsi ji našla?" zeptal jsem se.
"Na dně. Nesnaž se. Pro tebe je to dost hluboko, nevydržel by jsi s dechem. Ale dole je nádherně," řekla zasněně a vzhlédla k nebesům. Byla okouzlující. Po tvářích jí stékaly krůpěje třpytivé vody, mokré černé vlasy se jí lepili na tváře.
"Ale mohla bych tě tam vzít," řekla náhle a pátravě se na mě podívala. Nechápal jsem. Musela to poznat.
"Stačí menší kouzlíčko, aby jsi mohl dýchat pod vodou. Kolem hlavy se ti rozprostře bublina, která bude kyslík brát z vody. Dokud se opět nevynoříš nad hladinu, bublinu nic nezničí," vysvětlila mi to jemným hlasem, jako by to vysvětlovala dítěti. Zahleděl jsem se do vody. Neviděl jsem nic. Modravá barva se ke dnu ztmavovala, nebylo možné dohlédnout ke dnu. Ale přikývl jsem. Položila mi hebké dlaně ke spánkům, zavřela své krásné černé oči a tiše něco šeptala. Smyslné rty se jemně pohybovali v šeptaných, neznámých slovech. Pak mě stáhla pod vodu. Chtěl jsem zadržet dech a vydrápat se vzhůru, ale zjistil jsem, že mohu dýchat dle libosti. Usmívala se na mě pod vodou. Připomínala mi bájné mořské panny, jen rybí ocas jí chyběl.

"Pojď," řekla a já netušil, jak je to možné. Krásné nožky dala k sobě a prudkými pohyby nahoru a dolů vyrazila ke dnu. Byla rychlá, jako štika. Já se svými tempy jsem ji stěží stíhal. Čekala na mě. Pak mi stiskla nohy k sobě a rukama pevně přitisknutýma k mým nohám hýbala nahoru a dolů. Pak ukázala, co mám dělat rukama. Zkusil jsem to. Smála se. Jasně jsem slyšel její krásný smích, i pod hladinou vody, kde je komunikace nemožná. Nechápal jsem to, ale dle jejích rad se pokoušel stále plavat jejím stylem. Brzy jsem se do toho dostal. Byla stále rychlejší, ale už ne o tolik. Usmívala se a plavala ke dnu. Věrně jsem ji následoval. Rybky kolem nás proplouvaly, otíraly se o nás svými hladkými, šupinatými těly a kroužily kolem nás, jako kolem spadlého stromu. Ale líbilo se mi to. Brzy mě strhly a i já se vrhl k nim, plaval, honil je, chytal a opět pouštěl. Terra nás ovšem nenechala si moc hrát a táhla mě dál dolů. Zůstal jsem udiveně stát a zíral před sebe. Dno bylo poseto řasami, korály a otevřenými škeblemi ukazujícími svůj poklad. Lákaly nás, jako by chtěly, aby jsme si jejich poklad vzali. Terra bez okolků brala z jejich útrob perly. Škeble se pak neslyšně zavřely, vypustily jen pár bublinek. Strhla mě a i já začal brát perly. Když už jsme neměli, kam je dávat, rybími pohyby jsme zamířili vzhůru a ke břehu. Vysypali jsme na břeh náš poklad a prohlíželi si různé barvy. Alespoň z mého úlovku. Měl jsem bílé, duhové, růžové, žluté a další. Ale Terra měla jen černé a pár duhových. Udiveně jsem na ni pohlédl.

"Jsou nejvzácnější. Dostaneme za ně nejvíc zlatých," vysvětlila. Naskládala je na trávu, aby uschly. Tasila meč a kývla na mě. Též jsem tasil a čekal, že mě vyzve k souboji. Ale vytáhla dva hadříky a od pasu flakón s čirou tekutinou. Namočila hadříky a jeden mi podala. Druhým začala leštit svůj meč. Udiveně jsem též začal leštit.

"Tekutina v tom flakónku není obyčejná. Neřeknu ti, z čeho pochází, ale řeknu ti, co umí. Kov, který se dostal do styku s elementem, díky kterému může kov zreznout, ošetří. Když vyleštíš meč před tímto stykem, zabráníš takovému rozsahu a když ještě poté, zabráníš tomu úplně. Navíc, ošetří oděrky, zuby a podobně. Neptej se mě jak. Nevím o tom nic," vysvětlila. Přikývl jsem. Postupně jsme vyčistili všechny zbraně, které se nádherně leskly, víc, jak nové. Pak jsme do měšců sklidili perly a nasedli na odpočaté koně. Nasedli jsme a vyrazili dál. Les vystřídaly velké zelené pláně, kam se dalo dohlédnout do širého okolí. Po levé i pravé straně se kdesi v dáli rýsovaly hory za oparem mlhy. Před námi nebylo nic, než zelená pláň.

Nevedli jsme žádný rozhovor. Brzy jsem začal v sedle klimbat. Vzbudil mě až její hlas. Byl jasný, přesto jsem nevěděl, co říkala. Až když se mé oči s potížemi otevřely, zjistil jsem, na co poukazovala. Proti nám se rýsovalo velké město. Zářilo, jako by z něj vycházela záře měsíce. Bílé hradby, bílé domy a zlatavé střechy oslňovaly, ale jak se zdálo, jenom mne. Pak nás ale zaujalo něco jiného. Hradby se otevřely a vstříc nám vyrazil jízdní oddíl. Zatím jsem nerozlišil, kolik jich je, ani co se rýsuje na praporci vlajícím v čele. Až když byli blíž, zjistil jsem, že oddíl čítal třicet členů a na praporci vlál stříbřitými nitkami vyobrazený drak nad městem. Oddíl stanul před námi a Terra popojela o pár kroků blíž k nim.

"Jsem Ralpen, syn Ralila. Jsem velitelem jízdních oddílů města Triany a mým úkolem v dobách míru je zjistit, kteří cizinci se blíží do města," řekl jasným hlasem. Při vyslovení svého jména se lehce uklonil.

"Zdravím tě Ralpene, synu Ralila Velkého a Udatného. Jsem Terra a toto je můj přítel. Naše cesta vede před vaše město a já doufala, že se setkám se svým dávným přítelem, správcem Rutiem," její hlas zněl vznešeně a jasně. Proč není ona královnou? Proč jsou královny nafintěné slečny?
"Ty jsi Terra, udatná válečnice světů," podivil se Ralpen a já udiveně vzhlédl ke klidné Teře.
"Trochu příliš ceremoniální uznání a přehnané. Jsem jen dobrodruh, cestující po okolí a pomáhající těm, co to potřebují," odpověděla klidně, přesto slova Ralpena ve mně nahlodala oříšek záhad.
"Nevadí. Přijměte náš doprovod k branám města."
Terra ho přijala a ve středu oddílu jsme vyrazili k městu. Byl jsem rád, že je tu s námi, asi bych se z toho nevykousal.

Cesta městem, bílím a čistým jako peří bílé sovy, bylo poklidné, provázené pohledy příjemných obyvatel. Zdravili nás pohledy, výkřiky, pohyby rukou a úklonami. Dostali jsme se až do středu města, kde se tyčila bílá citadela. Její věž se táhla do padesáti pater, minimálně. Dvoukřídlé zlatavé dveře byli přívětivě otevřené, střežené dvěma vojáky v bílém s stejným znakem, jako na praporci. Uklonili si. Když jim Ralpen vysvětlil, koho vede, ani zbraně po nás nechtěli. Vešli jsme pokojně dovnitř a počkali na staršího muže v šedavém rouchu, podobném mnišskému. Ujal se nás a stráže odpochodovaly pryč, na svá stanoviště.

"Vítejte v domě správce. Nyní vás zavedu do jeho komnat," pronesl.
"Vyrtulie?" pronesla Terra nadšeně. Stařec vzhlédl a oči se mu rozšířili údivem a radostí.
"Terro!" vykřikl a objal ji. "Kde ty se tu bereš?"
"Jedeme kolem, chtěla jsem vás vidět," pronesla zvesela.
Svižnými kroky jsme zamířili ke schodům.
"Stoupněte si a zůstaňte stát. Rutius tu udělal pár vylepšení," řekl Vyrtulius. Stoupli jsme si a schody se neslyšně daly do pohybu. Terra se rozzářila.
"Krásné změny. Schody jsou umořující, víc, jak cesta pouští," usmála se. Povídala si s Vyrtuliusem a já se rozhlížel kolem, po vyřezávaných dveřích. Schody se zastavili a mi byli na vrcholku věže. Vstoupili jsme na pevnou plochu před dveřmi a Vyrtulius zaklepal na dveře. Bylo ticho.

"Počkejte tu," řekl a vešel.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se prudce otevřely dveře a přímo na Terru padl vysoký mladík. Světle hnědé krátké vlasy mu spadaly do krásně pomněnkově modrých očí. Na sobě měl slušivý rudý kabátek s černými kalhoty a černým páskem. Na krku mu visela stříbřitá hvězda.
"Terro, vítej," řekl. Oddálil se a prohlédl si její usměvavou tvář.
"Ahoj Rutiusi," řekla s úsměvem.
"Pojď dál. Popovídáme si."
"To si teda popovídáme. Tvůj obličej je ustaraný."
"Máme menší problémy, ale ty za nic nestojí."
"Nepovídej. Mimochodem, tohle je můj přítel, Marterius," usmála se.
Lehce se mi uklonil a já jemu.
"Těší mě, že poznávám přítele mé zachránkyně," řekl zdvořile.
"Nepřeháněj. Pojďme dovnitř," řekla Terra a my vešli.

Pokoj byl zařízen jen střídmě. Stůl a pár židlí, obyčejná pryčna a na zemi jediná pořádná věc. Hebký koberec. A jedno jediné křeslo otočené k balkónu. Ratius ho obrátil čelem ke stolu s židlemi a unaveně na něj padl.
"Pověz nám, co se děje?" zeptala se Terra něžně. Rutius si povzdechl.
"Co by se dělo? Problémy. Samospráva města žádá krále. Pravého nástupce trůnu. Což o to. Můj otec byl levobokem posledního krále, proto jsem správcem. Král jinak neměl žádné potomky. Ale místní chtějí královskou krev. Přijede sem několik králů a priců z okolí a bude se vybírat."
"Kdo bude vybírat?"
"Lid, kdo jiný."
"Co třeba Starlon?"
"Starlon? Blázníš? Ten by vybral mě."
"Právě proto. Rutiusi, jsi úžasný správce a být králem je tvým osudem. Bylo ti to řečeno při tvém narození. To si pamatuješ, ne?" řekla vážně a napřímila se na židli, na kterou se posadila. Já zůstal stát za ní.
"Já vím, Terro. Ale moc mi to nevoní."
"Já vím. Je to těžká práce. Ale město za tvého správcovství rozkvétá, to lid nemůže popřít."
"Já vím. Terro. Nelíbí se mi, že by měl králem být někdo, kdo to tu nezná a nežil by tu."
"Já vím. Mě se to taky nelíbí. Marteriusi. Píšeš kroniku našeho putování. Umíš manipulovat se slovy. Nevymyslel by jsi nějakou řeč pro Rutiuse? Něco, co by lid přimělo koukat na svět otevřenýma očima?"
"Nevím. Popravdě, je to těžký úkol. Potřeboval bych slyšet alespoň jeden delší Ratiusův proslov, abych mu slova uzpůsobil a nebylo průhledné, že to tvořil někdo jiný," přiznal jsem popravdě. Rád bych mu pomohl, nejen proto, že to byl Teřin přítel.
"Není problém. Při západu slunce mám proslov na počest města," ozval se Ratius. Usmál jsem se.
"Výborně. Tak to nějak půjde." přikývl jsem.

Rutius se omluvil a dal nám pokoje vedle něj, aby jsme k němu měli přístup. Měl mnoho práce, to bylo vidět na něm samotném a na jeho pracovním stole plným stohů papírů. Před západem slunce se pro nás stavil Vyrtulius. Zavedl nás zpět do Rutiova pokoje, kde nás přivítal objetím, i mne.

"Dobrá. Můj proslov za chvilku začíná na mém balkoně. Budete stát za mnou a Marteriusi, pozorně naslouchej," povzdechl si a já přikývl.
"Bude to dobré. Něco pro vás vymyslím a ostatní mají smůlu," usmál jsem se a Terra se na mě zářivě a vděčně usmála. Zahřálo mě u srdce.

Rutuliusův proslov byl plný slibů a vděčnosti. Jeho proslov šel opravdu od srdce a nebylo v něm mnoho odborných termínů vlády, jako u našeho krále. Byl jsem za to rád. Proslovy pro našeho krále byly velmi složité a já byl rád, že je nemusím vymýšlet. Hned po proslovu jsem se zavřel do komnaty a nenechal se rušit ani k večeři, ani ke spánku. Proslov jsem tvořil na několikrát, spousta papírů se válelo po zemi a dalších několik nápadů už se válelo na zemi. Nakonec mne spánek přemohl a Terra mě k obědu budila na stole, hlavou na posledním návrhu. Rozespale jsem předstoupil s návrhy před Rutuliuse.

"Marteriusi?" ozval se jeho udivený hlas, který jen stěží dolehl k mému vnímání přes clony únavy a spánku.

"Tady je několik návrhů na proslov, snad se vám budou líbit," pronesl jsem unaveně. Ratulius mě jako přítele vzal kolem ramen a dovedl na jeho vlastní pryčnu. Položil mě a přikryl pečlivě dekou. Usnul jsem hned, jak se má hlava dotkla polštáře.

Rutulius si vybral jeden z mých návrhů, podle Terry ten nejlepší. Oba byli veselí a chovali se ke mně, jako k dlouholetému příteli, což mě nadmíru potěšilo. Obědvali jsme u Rutuliuse v pokoje. Divil jsem se, že čekali s obědem na mě. Rutulius se mezitím naučil můj proslov na zpaměť a do posledního písmenka ho dokázal odříkat. Ostatní králové mezitím dorazili a již odříkávali své naučené a složité proslovy. My jsme se jim smáli a komolili je. Legrace nás navedla do správné veselé nálady. Když Rutulius předstoupil před lid, vesele se usmíval a nešetřil s pozdravy, máváním, úsměvy a pohledy. Již, když vystoupil před lid, bylo jasné, kdo vyhrál.

"Můj lide. Byl jsem vašim správcem několik let a město jsem z úpadku postavil na nohy. Nyní je naše město hojně navštěvovaným a nikdo se jej nepokusil napadnout již spoustu let. Jste můj lid již dlouhou dobu a já se snažil vše přizpůsobit vašim potřebám. Řekněte, komu něco schází? Hojná pole se rozprostírají kolem města a jsou dobře placené jejich úrody. Lovci mají les nedaleko a není zakázán. Nikdo není bez domova, všichni mají svůj útulný domeček. Jediné honosné místo věže je mého komorníka, postaršího člověka, který si přepych zaslouží. Ani já sám si nehovím v posteli s nebesy na baldachýnu. Obyčejná pryčna je mi snovým místem. A vás, svůj lid, mám nadevšechno rád. Uznejte sami. Kdy byl případ, problém, který jsem nevyřešil? Všichni jste byli spokojeni, dokud vás nenapadl nápad požádat okolní království o následníka trůnu našeho nebožtíka krále, jehož čistá krev se nedostala do světa. Podvolil jsem se opět vašemu přání. Máte tu několik králů a princů brousících si zuby na naše město a trůn. Komu ovšem můžete věřit, že město nestrhnou do dob úpadků? Sami musíte vědět, co je pro vaše město dobré, sami si vyberte svého pána," zvolal do řad pod sebou. Lid se rozjásal jako po každém proslovu. Všichni sešli z věže dolů. Kolem jediného se utvořil shluk, lid si vybral. Nespokojené a smutné tváře, i pláč rozmazlených princů se rozlehl kolem, jen vítěz s úsměvem objímal svůj lid, jen Rutulius.

Když se opět vrátil do věže, pevně nás objal. Chtěl nás obdařit, ale oba jsme jednohlasně odmítli. Naším štěstím bylo štěstí přítele, naší odměnou blaho města. vyrazili jsme na další cestu, na další pomoc, za naším cílem. S veselou tváří, písní na rtech. Známou písní po celém světě. Baladou o hrdinech světů.