Kronika dvou životů III. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Brzy po odjezdu z Triany nás zastihla ošklivá bouře. Uchýlili jsme se mezi stromový hájek. Klepal jsem se zimou, ale Terra ne. Omámeně sledovala šedočernou oblohu a dlaně vystrkovala z úkrytu. Nechávala si je skrápět hustými kapkami. Mokré vlasy se jí lepily k tvářím a vlnily se ještě víc. Mokré řasy ztmavly a v očích se jí jiskřilo štěstí. Rudé rty se vlnily v úsměvech. Po chvilce vyšla do deště a zdvihla hlavu k nebesům. Kapky deště jí stékaly po rukách, obličeji, krku a oblečení. Civěl jsem na ni s otevřenou pusou a omámeně sledoval, jak se začíná točit ve víru deště. Hájkem se rozlehl její veselý smích, následovaný jejím zpěvem. Po chvilce, jako by se její hlas rozdvojil. Nebo jako by se připojil další. A další. Oklepal jsem se. Nevěřil jsem vlastním očím. Třas zimou mě přešel, ale třásl jsem se dál. Nevím čím. Ale vím, že co jsem viděl, nikdy nezapomenu.
Když Terra tančila v hájku a zpívala, vnímal jsem to jako sen. Její zpěv byl něžný a tichý, přesto ho vítr hnal daleko do okolí. Nerozuměl jsem slovům, ale příroda ano. Stromy tiše šelestily do jejího rytmu, tráva se natahovala a dotýkala jejích nohou a kotníků. Kvítky rozevřely své kalíšky dešti a rozvoněly se. A pak... Nevěřil jsem. K jejím hlasu se přidali další a do hájku vtancovaly dívky. Slyšel jsem o vílách, dryádách a dalších. Nikdy jsem ovšem nemyslel, že je uvidím. Jejich vlasy všech barev přírody byly dlouhé a ke konečkům se ztrácely, jako trouchnivějící pavučiny. Jejich oči měly barvy zlata, blankytné modři, trávové zelené; hnědé, jako kůra stromů. Jejich oblečení bylo jako tenké hedvábí a jejich kůže broskvově zbrarvená. Tancovali kolem Terry, tancovali s ní. Pak déšť zpomalil a pomalu ustal. Tanec Terry ustal a tanec víl se přemístil do dalších míst pod rouškou deště.
"Byla to nádhera," vydechl jsem úžasem. Terra se usmála. Neas k ní přikročil a Terra mu vyskočila na hřbet.
"Jedeme," řekla líbezným hlasem. Usmívala se. Byla šťastná. Odchytil jsem Lišáčka a naskočil. Vyrazili jsme dál. Terra byla tichá a jako by byla mimo. Nevnímala mou přítomnost. Tiše si pobrukovala melodii, kterou zpívala. Stromy, tráva i kvítky jí dál odpovídali, jako při jejím tanci...
Naše cesta trvala poklidně. Počasí se střídalo, jako krajina při klusu na hřbetě Lišáčka. Jednou bylo nádherné teplo, pak nás zchladil déšť a následně nás potrápil mráz. Terra byla ale pořád klidná a nikdy se nepřioblékla. Zajímalo mě to, ale neodpovídala, stroze mi zakazovala se na to ptát. Přestal jsem. Nesnesl jsem, když se na mě zlobila.
"Během týdne by jsme měli dorazit na Dračí horu. Tam se dozvíme, co máme udělat," pronesla najednou. Tiše a vážně. Pohlédl jsem na ni. Dlaně měla přimknuté k noze a bříšku. Udiveně jsem pozvedl obočí. Ač se na mě nedívala, asi to postřehla.
"Někteří mě nemají příliš v lásce. Ne každý drak je hodný," upozornila mne. Přikývl jsem. Pak na mne pohlédla. Usmála se.
"Dám na tebe pozor. Nech mě mluvit a drž se u mě," řekla něžně. Zamrkal jsem. Srdce se mi rozbušilo. Ten pohled, ten hlas. Byla tak... Něžná a hodná. Ale pak se zas změnila na chladnou. Byla jako naše počasí.
"A neloudej se," napomenula mě a pobídla Nease do cvalu. Pobídl jsem Lišáčka za ní. Pozorně jsem ji sledoval. Otočila se na mě.
"Díváš se na mě, jak na zázrak přírody," prohodila vesele. Usmál jsem se. Ona se zachichotala. Cítil jsem, jak se mi tváře zbarvily do červena.
"Cožpak nejsi? Chlad, teplo, déšť. Nic ti nevadí. Jsi veselá, milá a tajemná. Jsi zázrak přírody," slyšel jsem sám sebe mluvit. Sklopila oči a usmála se.
"Nejsem zázrak. Jsem hříčka," odpověděla a Neas vyrazil tryskem kupředu. Před námi se objevila stružka a za ní vesnička. Lišáček sám následoval Nease, jako by to byl jeho vůdce. Usmál jsem se nad tím. Terra a Neas jsou stejní. Každý by za nimi chtěl dobrovolně jít i do pekel.
Terra zvolnila Neasův trysk na poslušný, klidný cval. Lišáček zpomalil a cválal po Neasově boku. Čenichem do něj strkal, asi aby na sebe upozornil. Terra se na Lišáčka usmála, ale pak se věnovala obyvatelstvu vesničky. Nebo spíš, ničemu? Vesnička byla prázdná, přesto udržovaná. Nikde nebylo žádné dítě, hospodyně, pes ani ovce. Nikde nic. Jen zavřené okenice a dveře, ticho a klid. Terra poposedla na Neasově hřbetě a ruka jí sjela k jílci meče.
"Co to je za vesničku?" zeptal jsem se. Uvědomil jsem si, že se mi hrdlo stáhlo podivným strachem. Všiml jsem si, že Terra má v očích náznak nepokoje.
"Terro?" zeptal jsem se tiše. Pootočila se na mě. Zasyčela.
"Nelíbí se mi to tu. Cítím tu smrt," zašeptala. Ruce se mi roztřásly.
"Smrt? Co tím myslíš?" zeptal jsem se. Na odpověď jsem ovšem dlouho čekat nemusela. Dveře domků se otevřeli a ven se vypotáceli lidé. Nebo, spíše, co z nich zbylo. Polkl jsem.
"To jsou..." zasekl jsem se. Terra to za mě ovšem dopověděla: "Obyvatelé vesnice."
"To není možný!" vykřikl jsem. Terra tasila meč.
"Ale je," couvla k říčce a čichla si.
"Voda... Zkažená," vysvětlila, když jsem na ni udiveně pohlédl.
"Co teď?" zeptal jsem se.
"Nic moc," vysvětlila.
"Jak nic moc? Musíme něco udělat..." odpověděl jsem. Terra se obrátila k vesnici. Neas náhle výhružně zaržál a jeho kopyta se ocitla ve vodě. Za útlé nohy ho drželi vyzáblé, promodralé prsty. I z vody se nořili obyvatelé vesnice se zapadlyma očima a bezzubými, otevřenými ústy. Terra jim usekla pařáty, ale pak ji několik paží stáhlo pod vodu. Vykřikl jsem, ale na souši se vesničané pohnuli. Tasil jsem a bránil se. Po chvilce se Terra vynořila. V očích jí planul hněv. Její meč byl pokryt podivnou, zelenou slizkou hmotou. Vyskočila z vody a postavila se mi po bok. Její meč svištěl vzduchem po boku mého a na zem padaly hlavy. Konec to ovšem nebyl, neboť bezhlavá těla se po nás dál sápala. Nevěděli jsme, jak to ukončit. Ržání koní nám napovídalo, že i oni mají problémy. Chtěl jsem jim pomoci, ale nedokázal jsem již ani zvednout meč a mé vědomí zahalila tma.

Když jsem se probral, ležel jsem na studené, kamenné podlaze. S námahou jsem se zvedl a rozhlédl. Byl jsem v komplexu mřížových klecí. Vedle mě seděla na zemi Terra a naproti nám koně. Otočil jsem se k Teře. Vypadalo, jako v transu.
"Lišáčku," zašeptal jsem. Lišáček zastříhal ušima a vzhlédl ke mě. Nešťastně zaržál.
"Neboj, dostaneme se odsud," odpověděl jsem a otočil se na Terru. Sykl jsem na ni. Nereagovala. Připlazil jsem se blíže k mřížím.
"Terro?" zvolal jsem. Otevřela oči a otočila se na mne.
"Ano, Marteriusi?" zeptala se klidně.
"Jak se odtud dostaneme?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny.
"Netuším," odpověděla klidně. Záviděl jsem jí ten klid. Ve mně vzrůstala panika. Začal jsem se rozhlížet a šmějdit po kleci. Nikde nic. Terra mě nezastavila.
"Musí být způsob, jak se odtud dostat," řekl jsem. Hlas se mi chvěl. Byl jsem se svými nápady v koncích.
"Určitě ano," odpověděla Terra. Udiveně jsem na ni pohlédl.
"A to říkáš jen tak?" zeptal jsem se nevěřícně. Pokrčila rameny.
"A jak bych to měla říkat? Nebudu ho hledat. Příjde sám," odpověděla klidně. Sedl jsem si k mřížím.
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se a ona přikývla. Lehl jsem si na chladnou zem. Čekal jsem, jako Terra. Zavřel jsem oči a probíral si, co se asi může stát.
Musel jsem usnout, protože mě probudil až ostrý hrot v boku. Otevřel jsem prudce oči a posadil se. Vesničané nade mnou stáli s vidlemi. Stejně tak i u Terry, Lišáčka a Nease. Lišáček panikařil, ale Neas, stejně jako Terra, byl v klidu. Jejich vliv brzy začal působit i na nás a i my se uklidnili. Tehdy na mě Terra mrkla a já tušil, že východisko opravdu přišlo. Neas se vzepjal na zadní. Jeho černé tělo zazářilo a zvlnilo se, jako při horkém vzduchu nad ohněm. Mé přirovnání se ukázalo jako pravdivé. Hříva, ocas a vousy mu zrudly a začaly tiše praskat. Byl to opravdový oheň. Ten mu zahořel i v očích. Postavil se na všechny čtyři a zahrabal rudým kopytem. Vylétl roj jisker.
"K zemi!" zaslechl jsem Teřin hlas a lehl si na zem. Z Neasových nozder vyšlehl plamen. V katakombách se rozlehl mrtvý skřek. Byl ohlušující a já jsem nevěřil, že je možné vydat takový zvuk. PO dlouhé době přestal a Neas s Lišáčkem do nás strčili. Zvedli jsme se. Neas už byl normální.
"Co to zas bylo?" vyjel jsem na Terru. Mé nervy praskly a vše, co jsem zažil, vysáklo na povrch.
"Neas je pekelný kůň. Dokáže pracovat s ohněm a měnit se na svou pravou podobu," upřesnila. Sesunul jsem se na zem. Letmo se mě dotkla a pohladila mě na tváři. Vzhlédl jsem. V očích měla nádherný výraz.
"Se mnou si užiješ překvapení, Marteriusi. Tvé vyprávění ti nikdo nebude věřit a ty budeš mít přesto důkazy. Tvá slova budou všichni obdivovat a ty se budeš hřát na výslunní slávy. Tvůj život se změní a staré koleje zmizí v nenávratnu," zašeptala. Její hlas byl něžný a sladký jak med. Usmála se a zvedla se. Vstal jsem.
"Pojď. Pojedeme dál, ať tvůj příběh neskoná," řekla něžně. Naskočila na Nease a já zas naskočil na Lišáčka. Příslib příběhu mě zalechtal v mysli a já se usmál. Vyrazili jsme ke schodům a naši koně je vyšli, jako kopec. Vyšli jsme ven, kde se třpytilo slunko. Říčka, kterou jsme přeskakoval, zmizela. A vesnička ožila svým ruchem. Kolem domů se honily děti, stařenky se staraly o záhonky, muži sekali dříví a porcovali maso. Všichni nám vesele mávali a klaněli se nám na znamení díků. Terra se usmívala, mávala a dětem házela drobné hračičky. Dřevěnné postavičky různých zvířat. Děti byly nadšené. Jejich křik jsme slyšeli dlouho, ještě v době, kdy se nám vesnice ztratila z očí.