Kronika Sargského Budování, Kapitola I. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Opadané podzimní listí poskakovalo na zemi pod náporem chladného větru. Na stromech už skoro žádné nezůstalo, ale ani těch tu není zrovna nejvíc, i tento zbytek živé přírody se z kraje vytrácí stejně tak rychle, jako síla starců. Mrazivý chlad zabíjí všechno, co není připraveno na zimu. Tohle není místo pro život – zde si chodí živí pro smrt.
Jediní, kteří tu můžou přežít, jsou barbarské kmeny ze severu, mistři přežití v drsných podmínkách, skvělí bojovníci, ale zároveň vyhnanci, kteří nemají příliš na výběr ohledně životních podmínek. Takhle žijí už po staletí a neustále se snaží pouze o jedinou věc, a to přežít.
Jeden z takovýchto kmenů sídlí právě zde, na území v říši Sargo, které získali od krále Aurona tím, že mu slíbili pomoc v případné bitvě. Barbaři této osady jsou zcela tichí a nepříliš ukecaní, za to se však nebojí pít tvrdý alkohol bez toho, aby se alespoň na chvíli zdržovali nadechováním nebo kontrolou počtu vyprázdněných korbelů. Mají na sobě hrubé kožichy z divokých zvířat, většinou z vlků nebo podobných psovitých šelem.
Kolem se rozprostírá záhadná hustá mlha a... mrtvé ticho. Všude je mrtvé ticho, jakoby něco naznačovalo. Dnes se má sejít král Auron s barbary. Měli by probrat odchod kmene a odevzdat králi zemi, kterou kočovníci obývali.
„Do zítřka musíme být pryč,“ vyhlásil vůdce kmene Lemah, ale jelikož se král ještě neukázal, nemohl dát povel k odchodu.
Lemah byl jeden z těch větších barbarů ohledně svalové hmoty a postavy, která vzbuzovala respekt, a o to Lemahovi z částečné míry šlo. Na hlavě se mu ve větru pohazovaly dlouhé černé vlasy, jaké má většina jeho barbarů, a mezi tmavě modrýma očima mu vystupoval větší nos zalomený směrem dolů. Levou část tváře mu zdobila protáhlá jizva od oka až po spodní čelist. Přišel k ní při boji s medvědem ještě před lety, když vesnici uprostřed noci napadli tři velcí dravci. Nakonec se mu povedlo zvítězit, akorát jeden z vetřelců utekl s popálenou srstí a Lemah teď nosí velký kožich svého úlovku.
Všichni barbaři z tábora si uvědomují, že král vždy své slovo do plné míry dodržel, proto je tato situace znervózňovala pořád víc. Pobíhali sem a tam, většina z nich už byla sbalená na cesty, proto neměli žádnou práci, a tak teď sedí u ohniště a pořád čekají na krále.
Na okolí padá tma a Lemahovi je jasné, že dnes král Auron už nepřijde. Zavelel k přiložení do ohně a sám si k němu sedl. Celý večer přemýšlel, co asi bude dál, a nakonec si šel lehnout, ráno snad něco vymyslí. Ale bohužel ho nenapadlo nic rozumného, celý den strávil sezením na posteli ve svém hlavním stanu o rozloze asi sedm sáhů čtverečných a dumal nad tím, jak vyřeší tento problém, jelikož čas není jeho spojenec a nemůže si dovolit odejít bez souhlasu krále. Seděl celé dopoledne s kamenným výrazem v tváři, jakoby už nepatřil mezi živé. Kolem poledne, když ostatní připravovali jídlo, vyšel ze stanu a vyhlásil před ostatními vyhlášení, že po obědě se vyráží pryč.
Opět se vrátil a pohroužil se do svých myšlenek.
„Nemůžeme tu už dál zůstat, přicházející zimu bysme nepřežili a dobytek určitě ne. Pokud se král neobjeví, budeme muset odejít bez jeho svolení a znovu se vrátit žádat o další možnost úkrytu zase o rok.“
Byl z toho velmi znepokojen, jak on, tak i celá jeho osada. Skoro nic nejedl, akorát co si dal kus nad ohněm opečeného králíka. Už připravoval plány odchodu a čas cesty, když najednou do jeho stanu vtrhl mladý barbar s dlouhými černými vlasy, stejně jako Lemah. Byl to Lemahův syn Mirador. Stejně tak jako on, i Mirador měl pronikavé tmavě modré oči, vlastně celý byl po něm. Mirador byl na první pohled celkem průměrný představitel barbara, ale po bližším prozkoumání jeho rysů se zdál být celkem pohledný. Neměl sice kožich jako jeho otec, ale jeho oděv byl ze zpracované kůže bílého vlka a mezi ostatními se vyjímal jako urozený člověk, i když samotnému se nelíbilo, že ho považovali za někoho víc než jednoho z nich. Proto si taky získal přátele ze svého kmene. Jezdíval s nimi lovit vlky a jinou dravou zvěř, která ohrožovala dobytek jeho otce, nebo se s nimi jednoduše bavil. Jeho otce to však dost rozčilovalo a nejednou dával svému jedinému synovi kárání a nedovoloval mu riskovat zbytečně svůj život, když tuto práci může dělat kdokoliv jiný z jeho lidí. Mirador byl ale dobrodružný typ a napříč zákazům svého otce si dělal, co uznal za vhodné.
„Jednou mě nahradíš a potom, až na tobě budou záležet životy jiných, potom přijdeš k rozumu a pochopíš, o čem to je být vůdcem.“
Tohle mu jeho otec říkal dost často a vkládal do něj všechno – svoji naději, budoucnost, svůj život.
Už od jeho narození se Lemah staral o to, aby měl jeho syn tu nejlepší výchovu k přežití a proto jej on sám učil každý jeden den bojovému umění, které mu mělo pomáhat v budoucnosti, protože jak říkával sám Lemah: „Neumíš bojovat, neumíš nic. Neumíš nic, neumíš přežít.“
Byl to moudrý člověk, co se týče životních zkušeností, a nikdy nebyl za to, aby Mirador navštěvoval normální školu, podle něj bylo vše potřebné, co se může naučit, venku v divočině.
Když bylo Miradorovi čtrnáct let, nechal ho skolit prvního vlka a z něj si potom odřezal ocas, který teď nosí u pasu jako trofej. Jediné, co měl v tu chvíli u sebe, byl krátký meč a nůž. Jeho otec byl samozřejmě při něm a povzbuzoval ho k boji. Věděl, že Mirador to zvládne, proto mu s ničím nepomáhal a čekal na synovo vítězství. Na počest jeho úlovku pak spořádali oslavu, kde se pilo a tancovalo na hudbu, kterou zabezpečovaly povětšinou bubny a kde tu nějaká nepříliš dokonalá loutna.
Dnes stojí před Lemahem dvacetiletý barbar a mluví něco o jezdcích na kopci.
„Otče! Na východním kopci jsou jezdci v černých zbrojích, vypadá to, že budou útočit!“
Lemah se okamžitě postavil na nohy.
„Kolik jich je? Víš jistě, že budou útočit?! Třeba je to král Auron.“
„Ne, otče, tohle určitě není král Auron, nikdy neměl svoji jízdu v černé zbroji. Toto bude útok, je jich aspoň padesát...“
Lemah nenechal Miradora ani domluvit a běžel ven se podívat na situaci. Venku byl větší ruch než jindy, už tohle bylo podezřelé. Lemah šel stále svým vůdcovským krokem, i když měl chuť se rozběhnout a zjistit všechno, co může. Přesně jak říkal Mirador, na východě se shromažďovalo vojsko na koních v černé zbroji. Byli uspořádáni do řadů a zarovnáni souměrně vedle sebe tak, aby tvořili obdélníkovou formaci.
Lemah, Mirador a celá osada sledovala vojsko a čekali, co se stane dál. Jakmile však všechny jednotky dosáhli vrchu, okamžitě se vrhli dolu mírným kopcem, rovnou na barbary.
Lemah několik vteřin sledoval posun jezdců, potom okamžitě vydal rozkaz k přípravě na boj. Barbaři asi čekali už jen na něj, všichni okamžitě popadli obouruční meče a zaujali bojové postoje. Ženy a děti se běželi ukrýt do stanů. Jezdci byli blíž a dal se lépe rozeznat jejich počet a rozestavění. Barbaři už byli celkem připraveni, ale tušili, že jdou na smrt, neměli totiž koně a zbroje.
Jezdci se řítili vpřed a za sebou nechávali jen hustou mlhu z prachu. V jejich stopách se nesla smrt, utrpení a strach, jež dávali všem na vědomí, že oni zvítězí.
Jezdci byli od barbarů na sto sáhů a pořád se přibližovali smrtící rychlostí. Všichni vypadali úplně stejně, černé koně, černé zbroje, štíty a přilby s úzkým průzorem. Plně plátová zbroj všech jednotek měla na přední části zobrazeného stříbrného draka, stejně jako na štítech. V ruce se jim skvěly dlouhé meče, které výhružně drželi pozvednuté k útoku.
Jeden z jezdců však byl o něco hrozivější, byl na čele celé jízdy a narozdíl od ostatních měl na vrchu přilbice koňský ocas.
Barbaři už jenom odpočítávali vzdálenost mezi nimi a černými jezdci, už to bylo jen několik sáhů. Teď se několik barbarů zamýšlelo nad tím, proč nepoužívají střelné zbraně jako například kuše, ale teď na to nebyla zrovna nejvhodnější doba, teď je to úplně jedno.
Jezdci v černých zbrojích už byli na dosah a začalo krveprolití, které nikdo nechápal, nikdo nevěděl, kdo a proč vůbec přišel. První jezdec jediným máchnutím meče zabil jednoho barbara z přední řady a pokračoval dál, aby zabil další. Obránci však také nebyli neschopní a bojovali ze všech sil, několik jezdců pobili, ale pořád měli mnohem větší ztráty, neměli dostatečné vybavení a přípravu pro tento souboj.
Lemah byl zatím ukrytý ve svém stanu, kde si připravoval všechno potřebné vybavení k boji. Otevřel truhlici při posteli a vybral odsud velký obouruční meč, ale nebyl obyčejný. Jeho hlavici tvořila podobizna medvědí hlavy a jílec byl vytvarován do medvědí tlapy. Záštita meče byla dostatečně dlouhá, narozdíl od klasického meče používaného barbarskými kmeny, a čepel dvakrát zakalená, aby získala svou pevnost a její tělo si ponechalo pružnost, takto vypadal Lemahův meč. Na pohled vypadal dost těžkopádně, ale v ruce se zdál být podstatně lehčí a rychlejší.
Nakonec vyšel ze stanu ven a rychlým pohledem se pokusil zjistit stav situace a zhodnotit protivníky. Pohled na osadu ho zarazil, ale nenechal se vyvést z míry, stejně chladným pohledem a krokem se vydal směrem ke dvěma jezdcům, kteří se skláněli nad barbarem a hádali se, který mu udělí poslední ránu. Lemah okamžitě pozvedl meč a vyzval je oba na souboj. Výsměšně se na sebe podívali, ale nedali najevo svůj strach z Lemahova pohledu. Chopili se svých mečů a štítů a zaútočili na Lemaha výpadem shora, ale oba útoky vyrazil. Ještě jednomu útoku se vyhnul, potom okamžitě zaútočil. Jediným pohybem meče probodl nepřítelovy plíce přes škvíru mezi předním plátem zbroje a ocelovým rukávem a ten se s chrčením sesunul k zemi za aktivního crčení krve přes všechny otvory jeho zbroje. Druhý jenom sledoval jeho smrt a dost ho to naštvalo. Útočil poněkud zběsileji, ale Lemah to celkem zvládal a bránil se. Taky se mu povedlo pár útoků, ale přes plátovou zbroj jeho meč nepronikl. Jakmile spatřili souboj další dva jezdci, sesedli z koní a vykročili směrem k Lemahovi. Než stačili přijít, skolil i druhého protivníka. Přišli k němu oba dva najednou a mezitím se k nim přidal i třetí. Po několika minutách vyčerpávajícího boje se na Lemahovi začali projevovat známky únavy a také utržil zranění, jeden z nepřátel mu zabodl meč do stehna levé nohy. Lemah vykřikl bolestí, ale ještě pořád zvládal držet meč a onoho šermíře poslal k zemi seknutím pod přilbu a způsobil tak tržné zranění přes celou délku krku, z kterého teď stříkala krev silným proudem a zbarvovala černou zbroj, zakryla i značnou část stříbrného draka, vypadalo to hrozivě.
Bohužel se k ještě držícímu Lemahovi dostali další tři a vznikla z toho podívaná, kterou si nenechalo ujít několik dalších jezdců, ti však zůstali v sedle, odsud lépe viděli doprostřed kruhu vytvořeného barbarovými nepřáteli. Kolem Lemaha teď stálo už pět soupeřů, což už nemohl kontrolovat. Nepovedlo se mu vyhnout meči a v levé noze má už dvě zranění, která ho připravují o sílu. Ale jeho nečekaný rychlý útok smrtelně zranil toho samého protivníka, který mu bodl do nohy, když mu odťal pravou nataženou ruku a kus krku.
Další protivníci sice už nepřicházeli, ale zbývávalo pouze otázkou času, kdy Lemah padne k zemi, či už vyčerpáním nebo pod mečem jezdce.
Lemah zabil dalšího jezdce projížďkou ostří meče přes průzor přilby. Ještě vždy si zachoval svou pověst šermíře, i když se svíjel v bolestech. Tohoto si všiml i vůdce jezdců. Na svém koni dojel až k bojišti, kde se na zemi povalovala hromada mrtvol, ale mezi nimi pouze jeden jediný barbar, k tomu ještě pořád naživu. Rychle zjistil podle jeho meče, že toto bude vůdce kmenu.
Lemah se ještě se zaťatými zuby rozmáchl mečem, ale nikoho netrefil, akorát od únavy padl na kolena. Nevšímal si dalšího příchozího, pokládal ho za dalšího černého jezdce, který přišel svým druhům na pomoc. Takto klečícímu ještě jeden z nich podrazil mečem nohy a téměř je rozsekl napůl. Lemah hlasitě vzdychal a zadržoval křik po čas celého souboje, ale věděl, že nebude trvat dlouho a vykřikne bolestí.
Rychlým výpadem na něj zaútočil další voják, ale toho ještě nabodl na svůj meč, přímo přes hrudník, protože celou svou vahou věšel Lemahovi na špičku meče, zbroj to nevydržela a uvolnila meči průchod skrz vojákovo tělo.
Mirador mezitím pomáhal několika dalším barbarům bránit ostatní a netušil, co se stalo jeho otci. Z Miradorovy skupinky zbyli ještě čtyři barbaři, kteří ještě jakž-takž bojují, mezi nimi i Miradorův přítel Peltamir, barbar stejně mladý jako Mirador, akorát o něco divočejší a zběsilejší.
Peltamir byl jedním ze čtyř synů barbarské rodiny kdysi žijící nedaleko Severního Pohraničí. Obýval město, které postihl mor a zahubil většinu obyvatel, stejně tak i jeho rodiče a nejmladšího sourozence. Poté se s bratrem Tagmarem dostal směrem na jih ke kočovné osadě barbarů, kterou vedl Lemah. Tehdy mohlo být Peltamirovi asi dvanáct let. Čtvrtý Peltamirovo bratr zůstal na severu a nikdy o něm už víc neslyšel, je možné, že ho stihl podobný osud jako jeho rodiče, ale taky je velká šance, že se dal naverbovat jako žoldák do služeb místního hraběte.
Peltamir neměl tak dlouhé a tmavé vlasy jako Mirador, byly spíše hnědé a o něco kratší. Jeho podoba s Miradorovo jistá byla, ale detailnější rozdíly se našli, například z jeho očí vyzařoval oheň a horlivost, ne chlad.
Peltamir byl horkokrevný a jeho povaha dost volná, nikdy se nenechal zbytečně omezovat a pokud to bylo možné, vždy se zapojil do zábavy a s velkou radostí se přidával k lovu. Jakmile se dostal k Miradorovi, ihned spolu vyrazili do lesa. Krom toho měl oblibu v tanci a pití, takže si nenechal odpustit žádnou oslavu a příležitostní pitku, ve které nejednou soutěžil s jinými barbary a nechával se unášet potleskem diváků.
Teď je mu skoro třiadvacet let a možná jsou to jeho poslední chvíle života. Pořádně stiskl rukojeť meče a srazil k zemi jezdce, který ho chtěl napadnout. Z druhé strany se to samé povedlo Miradorovi a jakmile se střetli jejich pohledy, mírně se na sebe usmáli.
„Pěkná rána, Peltamire, akorát mám pocit, že ještě dejchá.“
Peltamir se sklonil a pro jistotu zabodl meč do krku nepřítele ležícího mu u nohou.
„Tys taky nebyl zrovna špatnej,“ poznamenal Peltamir a připravil se na další útok.
Mirador pokynul celé jeho skupince, ať se posunou směrem do středu osady a tam zahlédl otce klečícího na zemi, obklíčeného několika vojáky. Kolem na zemi jich bylo ještě víc, ale Miradorovi došlo, že jeho otec má potíže. Okamžitě se rozběhl za ním, ale zastavili ho dva vojáci. Bojoval s nimi jeden po druhém, ale nemohl prorazit jejich zbroje, otočil se aby zavolal ostatní, ale tam viděl pouze dvě mrtvoly společníků a svázaného Peltamira. Otočil se zase zpátky, ale neubránil se dvěma nepřátelům a skončil podobným osudem jako Peltamir, svázaný na zemi, kde jej vojáci nechali ležet. Mirador se ještě přehazoval a zahlédl, jak velitel jezdců seskočil z koně a sejmul si z hlavy přilbu. Skrývala se pod ní hlava s krátkými kudrnatými vlasy a tmavýma očima probodávala každé mrtvé tělo. Držíc si svoji přilbu v podpaží pomalým krokem vykročil směrem k Lemahovi. Jakmile se k němu postavil, všichni kolem něj se rozestoupili a čekali, co udělá. Svůj meč, který pořád držel v ruce pozvedl a zaútočil na Lemaha, ale on tento útok vykryl svým mečem, ale další útok vedený černým jezdcem bohužel Lemah nestihl zastavit a useknutím hlavy zde jeho život končí.
„Otče!“ vykřikl Mirador z plných plic.
„Otče, ne! Otče! Otče!...“ řval Mirador a svíjel se na zemi, ale nepomohlo to, provazy byly pevně svázány.
Potom se vrah jeho otce otočil, aby zahlédl Miradorův pohled, a Mirador si toho taky dobře všiml, pocítil tehdy nesmírnou bolest a smutek, pocítil chuť po pomstě. Chtěl se z posledních sil postavit a srazit ho k zemi, ale okamžitě dostal ránu do hlavy a upadl do bezvědomí.
Probral se až ve vozu s dřevěnou klecí z úzkých kmenů stromů. Svázané měl už jenom ruce, ale stejně to stačilo aby se mu těžko hýbalo ve stísněných prostorách klece. Chvíli jen tak seděl a rozpomínal se na to, co se stalo nedávno. Sice byla jeho mysl oslabená úderem, ale pořád si pamatoval podstatné věci – Peltamira, jak spolu srazili jezdce z koní, mrtvé společníky a... taky chvíli, kdy spatřil otcovu smrt. Tato myšlenka ho neustále zarmucovala a obdařovala ho touhou po pomstě otcova vraha, který mu usekl hlavu jako kus špalku. Pocítil k němu nenávist, jakou nikdy ve svém životě necítil. Teď mu šlo pouze o jediné – o pomstu!
Na chvíli opustil své myšlenky, ale nevytratily se, pořád ho otravovaly a nenechávaly ho myslet na cokoliv jiného, ale soustředil se na zkoumání okolí.
Ocital se v jakési dřevěné kleci ve voze zapřáhlém koni, ale pořád ještě stáli, pořád ještě byli v osadě, tedy spíš na místě, co po ní zbylo. Místo stanů a země zbylo pouze vyhaslé spáleniště, na kterém ležely ohořelé zbytky lidských těl. Byl to odporný pohled, zvláště pro Miradora, kterému bylo líto jeho otce a smrti, jakou zemřel.
Po bojišti se přecházel již známý velitel a pyšně pokukoval po mrtvých. Mirador ho pouze sledoval a zkoumal každý jeho pohyb.
„Co děláš? Nestačilo ti to krveprolití, ty odporný hade? Jak se opovažuješ ukazovat se tu?“
Najednou se však muž pro něco sehnul, pro něco dlouhého a třpytivého. Mirador v tom hned poznal otcův meč. Natlačil se na zeď a řval na něj:
„Hej! Hej, pusť to!“
Muž zvedl zrak a hledal původce hlasu, ale dlouho hledat nemusel, tento hlas mu již byl známý. Mirador si byl vědom toho, že si zbytečně vydělává problémy, ale za žádnou cenu nechtěl nechat otcův meč tomuto vrahovi.
„Říkám pusť to! Nemáš právo! Nemáš na to právo!“
Zbytečně se rozčiloval a křičel, muže to jenom pobízelo k další provokaci a za stálého Miradorova pohledu si zasunul meč do pochvy místo svého meče, který držel v ruce. Miradora pochytila zlost a křičel z plných plic na vraha jeho otce a zloděje otcova meče. Křičel jak jenom to šlo, ale on jakoby si jej ani nevšímal, nasadil si přilbu zase na hlavu a řekl něco vojákovi projíždějícím kolem. Ten mu kývl na souhlas a dal rozkaz kočímu, který seděl na jednom vozu a ten okamžitě popohnal koně k pohybu. Hned za ním jel vůz s Miradorem a potom ještě několik dalších. Miradorovi se sevřelo srdce a pocítil, jak se mu ven tlačí slzy, a tak se raději odvrátil od vnějšího prostředí a začal si vlastně uvědomovat, s kým je uvnitř. Ve vozu byl krom něj Peltamir, jeho bratr Tagmar a ještě dva starší barbaři, kteří nezemřeli v boji. Snad ho potěšilo, že se nachází ve vozu s nejlepším přítelem, tak se na něj pousmál a Peltamir mu úsměv opětoval.
„Zase spolu.“
„Jo, zase spolu, ale nevím na jak dlouho, nevypadá to dobře,“ prohlásil Peltamir, „Podle všeho nás chtějí zotročit. Zabili jenom ty, kteří je ohrožovali, nás se jim povedlo dostat živý, ale ženy a děti...“
Peltamir se na chvíli odmlčel, ale jakmile Mirador slyšel ten tón, musel slyšet zbytek.
„Co se s nimi stalo?“
„Jsou mrtví, mrzí mě to, ale je to pravda, neušetřili jedinou duši.“
Mirador klesl ještě víc a úplně se odmlčel. Peltamir to hned poznal, ale nemohl mu teď momentálně pomoct, proto se ani nepokoušel navázat další rozhovor.
Mirador seděl a zamyslel se nad vším co se poslední dobou přihodilo. Dokonce se mu na tváři objevily slzy. Stékaly po lících jako kapky rosy po listech rostlin. Až vozy projížděly kolem řeky, Mirador se dal do pořádku a zapojil se k ostatním do rozhovoru o cestě a budoucnosti, jednoduše o tom, co se bude s nimi dělat dál.
Cesta byla nudná a úmorná, protože ve vozech byla k večeru zima a těsné prostředí mohlo za nepohodlnost a bolavá místa na těle, jelikož se asi tři hodiny od osady dostali na kamennou cestu a dřevěná kola vozů způsobovala hrkot a natřásaní celého vozu. To se po několika hodinách nedalo vydržet, ale nikdo s tím nic nemohl udělat, proto to museli trpět. Bylo to k zbláznění. Cestovali celou noc bez přestávky, akorát co se jezdci najedli a napili.
„Hele, Miradore, já mám docela hlad, jak dlouho ještě asi pojedem?“
„Netuším, ale mám strach, co s námi hodlají udělat. Ale taky bych si něco dal.“
Tehdy si Mirador uvědomil, jak silně se mu ozývá břicho, a na Peltamirovo obavu o jídlo se nalepil na dřevěnou kládu sloužící jako stěna klece a zeptal se prvního jezdce, kterého viděl:
„Nedostanem taky něco? Máme hlad, alespoň trochu...“
Jezdec s měchem vody v ruce se jenom zasmál a plivl rovnou na Miradora, který se reflexivně zase stáhl zpátky a nadával na chlapa, který ho urazil. Peltamirův pohled byl ale vděčný, alespoň se Mirador snažil.
Cesta se těsně nad ránem najednou proměnila z kamenité na dlažební. Mirador a Peltamir rychle přes mezery vykoukli ven a spatřili obrovský hrad, který patří králi Auronovi. Zepředu ho tvořila mohutná hradba měřící alespoň sto sáhů do výšky, délku si netroufal ani odhadnout. Vchod byl zabezpečen několikanásobně pobitou branou, kterou zvenčí pokrývaly velké ocelové hroty, sloužící jak na odstrašení nepřítele, tak na ochranu proti jeho vniknutí.
Za hradbou se rýsovalo nespočetné množství věží a věžiček, od nejmenších rozhledných až po velké, které jsou osazeny balisty a střelci, kteří je provozují. Lučištníci jsou ale rozmístěni všude na hradbách a jeví se jako malé černé tečky pohybující se z jednoho konce hradby na druhý, jsou určitě pověřeni k hlídkování.
Miradorovi a Peltamirovi bylo v mžiku jasné, komu patří hrad. Bylo to panství krále Aurona. Tato napůl pevnost a napůl město byla vybudována ještě před mnoha lety, ve válce s Padlým národem. Padlý národ, taktéž zvaný jako Padlí je ztělesněním ošklivosti, zla a podřadnosti. Ještě před dobou Světla byly krom jiných odporných věcí na světě skupiny skřetů, orků a podobných „nečistých“ stvoření a lidé k nim cítili potřebu zničit je a osvobodit svět od části zloby. To se jim také do jisté míry dařilo. S rytíři v říši Sargo se podařilo během dvou let zabít nebo zahnat všechny žijící skřety z okolí. Rytíři si udělali svoji práci a spokojeně na celou věc zapomněli. To však byla ta největší chyba, zbytky této rasy si našly své místo jihozápadně od Sargu a usídlily se tam celkem rychle, protože něčemu takovému jako jsou tyto bytosti nedělá problém žít i v drsnějších podmínkách. Skřeti a goblini se ve svých jeskyních a srázech množili rychle a ve větším množství. Po trochu pozdějším příchodu orků se začali míchat i s nimi a vznikla tak spousta nových, doteď nepoznaných ras, jako jsou hobgoblini nebo ogrové, a začali si uvědomovat, že mají možnost získat co nejvyšší moc a vydobýt si větší území, než jim muselo do nynějška stačit, a rozšířit svoji zkázu a odpornost všude do světa. Jednoduše objevili potenciál moci a možnosti udělat z lovců lovené, aby si sami zachovali svůj rod. Pořád odvážněji a častěji vycházeli ze svých brlohů a plenili lidské vesnice, aby se udrželi při životě a měli odkud získávat zbraně a potravu.
Zprávy o vražedných a ohavných činech goblinů se roznesly po celé říši, možná i dál, ale ostatní kraje to nezajímalo. Král Ferio II. se tomuto nepříteli postavil a dal vybudovat obrovskou pevnost jménem Narsima, která byla promyšlena do detailů a poskytovala jak perfektní možnost obrany, tak dokonalý způsob útoku ze zálohy. Padlí po nějakém čase také pocítili chuť vítězit nad větším nepřítelem než jsou chudí vesničané a byli v domnění, že Narsima bude prvním hradem, který dobyjí a získají tak skvělé místo pro další nájezdy a budou jako domobrana schopnější se bránit lidem. Byli však v omylu, vybrali si špatný cíl a to měl také král v plánu. Téměř celé dva dny trvalo, než se skřeti zformovali a odhodlali se zaútočit. Při jejich pochodu k hradu do jejich řad obránce posílal spousty šípů z balist a kamení z katapultů, ale nepřátel bylo ještě pořád dost a když se dostali moc blízko, spustila se na ně sprška šípů lučištníků. Šípy, sice pronikaly přes primitivní zbroje Padlých, ale nestihli je zabít, než se dostali dovnitř. Na tuto chvíli byl hrad také připraven a zanedlouho byli Padlí obklopeni ze všech stran rytíři na koních a sic jich už zbyla jenom polovina, pořád jich bylo mnohonásobně víc než jezdců bránících se před jejich útokem. Rytíři však byli cvičenější a schopnější než zběsilí Padlí, kteří jenom nekontrolovaně útočili do všech stran. Samozřejmě i tímto způsobem se tyto stvoření dobývali k vítězství. Souboj se stával pořád vyrovnanějším. Nejhorší však bylo, když se po několika dnech dostali do války horští trollové, kteří si chtěli tímto zajistit své budoucí přežití s Padlými, alespoň na nějaký čas.
Rytířům docházeli síly. Město mělo pořád méně zásob jídla. Nezbývalo, než se pokořit a požádat o pomoc Krowy. Krowové byli kdysi lidé žijící na východě, odkud se všechna území mohou jenom učit jejich kultuře a vzdělání. Někteří z těchto lidí však pociťovali touhou po válečnictví, která je ovládala, ale bohužel je v bitvě často pochytil „pláč boje“, jak říkávají stavu, kdy dostanou chuť po krvi a zabíjení, kdy nejsou schopni myslet a rozhodovat se sami za sebe. Tímto způsobem zemřela nešťastně spousta nevinných lidí, když se omylem tito válečníci dostali do konfliktu s bandou žoldnéřů placenou samotným tehdejším panovníkem Feriem I. a samozřejmě pobili všechny do jednoho. Ten ve vzteku přikázal vyhnat Krowy daleko tam, odkud přišli, pod podmínkou, že jestli své místo opustí, budou okamžitě zabiti královskou gardou. Dobře věděli, že proti ní nemají šanci a sami o sobě nechtěli vyvolávat žádné zbytečné roztržky, kdy se nedokážou ovládat, takže se na příkaz krále odstěhovali do dalekých pustin na východě, kde sice neměli moc velkou možnost uplatnění se, ale nemohli nikoho bezdůvodně poškodit, takže když se adaptovali do tohoto prostředí s tím, že přežijí, nebyli příliš proti žití volně bez jakéhokoliv omezení krom stěhování se za jejich hranice.
Během několika dnů se čtyři nejrychlejší poslové dostali zpátky do Sargu se zprávou, že Krowové nabídku nakonec přijali a měli by se dostavit každou chvíli. Rytíři se ještě jakž-takž udrželi bojovat, ale oproti Padlým neměli tu výhodu, že bez jídla a bojem se unavují celkem rychle.
Den poté, co dorazili poslové se zprávou, se objevila armáda Krowů vyzbrojených svými koženými zbrojemi a válečnými sekerami od jednoduché jednoruční po obrovské těžké sekery držící se v obou rukou. Jakmile je spatřily hlídky na věžích, daly se do hlasitého troubení a najednou se z převažujícího množství Padlých stala jen hrstka oproti rytířům a Krowům, kteří je nakonec porazili do posledního goblina. Krowové si tímto vybojovali a zasloužili volnost od krále Feria II., ale sami se rozhodli vrátit se zpátky do svých nynějších končin, kde se po celá léta naučili žít svým způsobem života, ale pro budoucnost si nechali tuto nabídku ještě v záloze. Odešli zase zpátky a Narsima oslavovala vítězství nad poraženými padlými několik dní, potom se tato pevnost opět dala dohromady a zase se rozběhly všechny obchodní cesty. Tímto byla započata Doba Světla.
Mirador s Peltamirem pouze s údivem sledovali opevnění a byli pořád zmatenější, jelikož Narsima byla panstvím krále Aurona, který barbary vzal na své území, a jen těžko si vysvětlovali, jaký důvod asi král má, že se teď nacházejí zde.
Čím blíže se od hradu nacházeli, tím více se zdálo být lučištníků. Teď už byli na dostřel, ale jakožto na jezdce nikdo neútočil, asi zde nebyli nepřáteli, dokonce snad i spojenci, a to se Miradorovi nelíbilo.
„Hej, Miradore.“
Oslovil ho Peltamir tichým hlasem, nejspíš nechtěl, aby ho slyšel někdo, kdo nemá.
„Mám plán, jak se odsud dostat. Určitě se nám povede, akorát musíme mít potom trochu štěstí.“
„Po čem?“ zeptal se Mirador, ale Peltamir jeho otázku jakoby ignoroval. Měl v hlavě svůj plán a nenechal se rušit nikým a ničím. Poté pokračoval.
„Když napočítám do tří, vyrazíme směrem na ty dřeva tady, hele, trochu jsem je cestou povolil, mělo by to jít o něco snadněji.“
Ukázal na volnější místo u spoje vozu s dřevěným polenem a stejně tak i u druhého. Mirador jen užasle koukal na Peltamira, který zjevně myslel na všechno.
„Ale jsou tam lučištníci, jak chceš vyřešit tohle?“ ukázal Mirador na hradbu zaplněnou střelci.
„Koukej, jsme těsně na dostřel a když si pospíšíme, máme malou šanci, že nás zasáhnou. A když budou střílet, jezdci se na nás snad později vykašlou, nebudou přece riskovat zbytečnou smrt.“
Miradorovi se to celé nějak nelíbilo. Právě jel kolem jeden z jezdců a okřikl je, aby byli zticha. Oba dva se zase naoko zklidnili, aby nevzbuzovali přílišnou pozornost všech jezdců. Potom, když se zdálo být všechno v pořádku, Peltamir pokračoval.
„Jdeš do toho se mnou? Ostatní taky souhlasí.“
Ukázal na všechny zbylé barbary, kteří jen přikyvovali hlavami na znak souhlasu s Peltamirovo plánem.
„Jasně, že jdu, snad si nemyslíš, že se nechám jen tak zavřít do klece.“
Spiklenecky se na něj usmál, ale Peltamir začal počítat.
„Jedna.“
„Cože?“
„Dvě.“
„Počkej ještě...“
„Tři!“
Peltamir ramenem vrazil do sloupku a ten vypadl ven a stejně tak udělal i Mirador s vedlejším, už nebyl čas na přemýšlení. Teď museli rychle konat a hlavně museli mít štěstí.
„Ksakru, tohle nevyjde. Je to blázen, kam budem utíkat?“
Na Miradorovo myšlenky však nebyl čas a i ten běžel jak nejrychleji mohl za Peltamirem. Ten utíkal směrem, aby se dostal co nejdále od hradu, ale zároveň taky aby se nepřibližoval k jezdcům. Tyto dva elementy je svíraly a určovaly jim směr cesty. Ten plán měl však jednu chybu – lučištníci okamžitě začali střílet a jejich luky měli podstatě větší dostřel než se očekávalo, takže pár šípů je těsně minulo. Úplně vepředu utíkajících byl Peltamir a kousek za ním Mirador, za nimi se táhli ještě tři barbaři, ale ti nebyli tak rychlí jako oni dva. Šípy letěly kolem, ale ani jeden nezasáhl Miradora nebo Peltamira, ale když se Mirador ohlížel, spatřil mrtvého barbara, jednoho z těch starších, jak mu trčí ven z těla šíp, a za chvíli se k němu přidal i druhý barbar.
Běželi jak jenom mohli, ale Peltamir se opravdu přepočítal, nejenom, že byli pod útokem šípů, dokonce i černí jezdci se vydali za nimi a jejich koně byli podstatně rychlejší než oni. Sic měli nějaký náskok, rozdíl mezi jezdci a barbary byl pořád menší. Když se Peltamir ohlížel zpátky, uviděl jak jezdec v černé zbroji padá k zemi s šípem zabodnutým přes plát zbroje kousek od krku.
„Hajzlové, neváží si vlastní krve!“ zaklel Peltamir, když si všiml, jak na zasaženého ostatní kašlou a jedou pořád dál směrem k nim.
„Možná by mu zachránili život.“
Peltamir se znovu otáčel, ale to, co viděl, ho úplně zparalyzovalo. Jeden z jezdců s taseným mečem za jízdy zasáhl Tagmara a jediným mávnutím meče jej zabil zde na místě. Peltamir se zastavil a sledoval mrtvé bratrovo tělo ležící na prašné zemi. Ostatní jezdci jej tam také nechali ležet a nevšímajíc si ho jeli dál. Běžící Mirador narazil do svého druha a rychlými zpanikařenými pohyby jej pobádal k běhu. Peltamir se rychle vzpamatoval a pokračoval dál, ale bohužel mu tato přestávka způsobila to, že nemohl dál držet tempo a jezdci byli pořád blíž. Zpomaloval a zadýchaně se tahal za Miradorem. Ten neváhal a běžel dál, zachraňujíc si vlastní život před jistou smrtí, když spatřil jezdce několik sáhů za ním. Všechno to proběhlo tak rychle. Území pokrývala pláň a neměl šanci protože, se neměl kde ukrýt. Mirador se dozadu už nekoukal, běžel dál, ale pod silným úderem se sesunul na zem, kde už podobně ležel i jeho přítel.